De Havilland D.H.100 Vampire FB Mk.5

V roce 1947 už bylo vedení RAF rozhodnuto používat jako hlavní stíhací typ Gloster Meteor a Vampire tak ztratil možnost uplatnit se zde ve své původní roli. De Havilland ale obratem navrhl bitevní úpravu vampiru, což se shodovalo se zájmem RAF o rok dříve projeveným o bitevní Vampire Mk.IV jako náhradu za Tempesty. Ministerstvo zásobování ovšem požadovalo použití motoru Rolls-Royce Nene, v té době už pokusně vestavěného do prototypů Vampire Mk.II. Problémy se zástavbou o 150 kg těžšího motoru nakonec vedly k tomu, že byl projekt Vampire Mk.IV navzdory silnému zájmu Kanady ukončen. Nový bitevník proto měl být založen na stíhací verzi F.3 s osvědčeným motorem Goblin, na kterém měly být uplatněny ostatní změny, původně zamýšlené pro Vampire IV. To znamenalo zesílená křídla bez koncových oblouků, zesílený podvozek, vystřelovací sedadlo, pancíř okolo motoru a výzbroj jednak původními čtyřmi kanony v přídi, jednak dvěma petisetliberními bombami pod křídly a osmi neřízenými raketami. Práce na maketě nové verze, označené GA Mk.5 a poté FB Mk.5, se ale zastavily v červenci 1947 po smrti Geoffreye de Havillanda mladšího v troskách pokusného letounu D.H.108 Swallow. Nakonec byl tedy první stroj nové verze hotov až v příštím roce a 23. června 1948 provedl VV214 první vzlet. Navzdory zadání se nepodařilo vestavět do vampiru vystřelovací sedadlo, protože na tehdejší typy byl trup příliš úzký. Jeden stroj dostal původně požadovaný motor Nene, aby byl poté prodán do Francie jako prototyp FB Mk.51. Hlavním výrobcem měla být společnost English Electric, ovšem výroba se rozeběhla i v Hatfieldu, kde bylo postaveno asi 300 kusů. První sériové stroje převzala RAF ještě v roce 1948.

Vzhledem k zhoršování mezinárodní situace po Berlínské krizi bylo rozhodnuto významně modernizovat a rozšířit jednotky taktického letectva umístěného v Německu. FB.5 byl jedním ze základních typů této modernizace, takže se nakonec dostal k celkem 19 perutím, např. 3., 4., 67. a 266. Na konci roku 1952 byly peruti 2. taktické letecké armády ve Wunstorfu přezbrojen na Venom FB.1 a do roku 1954 byly postupně všechny jednotky v Německu přezbrojeny na Venomy a Sabre. Vampiry FB.5 také sloužily u šesti perutí na Středním východě a u dvou na Dálném východě. 60. peruť na základně Tengah v Singapuru dostala FB.5 v prosinci 1950 a již počátkem příštího roku zasahovala proti komunistickým povstalcům v Malajsii.

Největším zahraničním uživatelem této verze se stala Francie, která, po zkušebním provozu Vampirů F.1, od roku 1949 koupila od RAF celkem 94 FB.5. Vampiry FB.5 a francouzské licenční FB.51 se účastnily boje proti povstalcům v Tunisu v roce 1951 a také proti Alžířanům v letech 1955-1961. Ve stejném období několik vampirů převzalo i francouzské námořnictvo, které je používalo jako cvičné. Také Italové si pořídili FB.5, šlo ale jen o pět strojů pro ověření, následovaných už exportními a licenčními verzemi.

Deset strojů v roce 1950 koupila Jižní Afrika, kde se staly prvními stroji poměrně veliké vampíří flotily. Jeden Vampire FB.5 se navzdory embargu v roce 1949 dostal dokonce do Egypta. Venezuela podobně získala v letech 1949-1952 hned 24 strojů, později doplněných cvičnými T.55, a venezuelské vampiry patřily mezi stroje použité při vojenské vzpouře v roce 1958. Posledními dvěma známými uživateli Vampire FB.5 byl Nový Zéland, který koupil v roce 1952 8 vyřazených a zgenerálkovaných strojů pro doplnění stavu svých FB.52, a v letech 1955-1956 koupil dalších 21. Další čtyři vyřazené britské vampiry FB.5 a tři FB.9 si našly za americké peníze v roce 1958 cestu do Libanonu.