SOV - PAR-3 (přívodná letecká radiostanice)

Spolu se zavedením proudových letounů do výzbroje čs. letectva bylo záhy přikročeno k vybavování letišť nezbytnou pozemní zabezpečovací technikou, umožňující lety i za ztížených povětrnostních podmínek.

Radionavigační a světlotechnické zabezpečení zajišťovala Letecká zabezpečovací služba (LZS), v počátcích organizovaná do rot LZP (leteckých zabezpečovacích prostředků) a radiotechnických čet LZS.
Aby se sjednotily postupy a tím i nezbytné vybavení pro Zabezpečení přistání za ztížené viditelnosti byl převzat ze SSSR standard, označovaný OSP-48 / Oбеспечение Слепой Посадки ОСП-48.


Jedním ze základních prostředků byly dva nesměrové radiomajáky, dobově označované jako "Přívodné radiové stanice"
(v současné terminologii Letecké radionavigační služby jsou označované Polohové radiomajáky NDB/Non Direction Beacon)/ L (Locator).

Byly rozmístěny na směru přistání v ose VPD.
Podle standardu OSP-48 byla umístěna ve zdálenosti
4 000 m před prahem "Vzdálená přívodná radiostanice" (DÁLNÁ)
a
1 000 m před prahem "Blízká přívodná radiostanice" (BLIŽNÁ).

V prvních letech zasazení pozemních zabezpečovacích prostředků (od r. 1952) byly využívány nejrůznější "kořistní" typy vysílačů - na př. od fy. Lorenz 1500W, 800W a 100W.

Postupně se začaly dovážet ze SSSR nové, "jednotné typy".
Prvním dodávaným typem byla radiová stanice PAR-3 .
Všechny verze byly ze SSSR dodány jako mobilní na automobilech ZIS-151 (méně často i ZIS-150).

Obsluhu tvořila osádka 4 vojáků:
- náčelník stanice / starší radiomechanik;
- řidíč- zdrojař / elektromechanik;
- 2 operátoři / radiomechanici.

Složení systému PAR-3:

1. skříňový automobil
PAR-3 byly montované převážně do nástaveb automobilů ZIS-151.
Vlastní skříňová nástavba byla ještě tzv. "válečné" konstrukce - tedy ještě to nebyl žádný KUNG, ale dřevěné "latění" a téměř plochá, "oplechovaná" střecha.

Rozměry skř. automobilu ZiS-151 (ZiS-150):
- délka: 7400 mm (7000 mm)
- šířka: 2235 mm (2320 mm)
- výška: 3177 mm (3177 mm)

Vlastní nástavba byla rozdělena na dvě funkční části a do každé byly z pravé strany vstupní dveře.

a) Přední část - "zdrojová / agregátová":

Zde byla umístěna dvojice elektrocentrál 3 kW typ L 6/3 s benzínovým, kapalinou chlazených motorem, pracujících střídavě. Nádrže s benzinem (4x 40 l) pro jejich provoz byly upevněny na čelní straně nádstavby - nad kabinou řidiče.

b) Zadní prostor - "přístrojový":
U "dělící" přepážky byl umístěn vysílač radiostanice a stolek operátora.
Nacházel se zde i prostor pro osádku - na levém boku byla 2 sklápěcí "lůžka".
U zadnídho čela prostoru byl vysílač návěstního radiomajáku MRM-48 "Marker".

Jeho antena byla při přepravě složena na střeše nástavby.

Pod podlahou nástavby v ose byla dřevěná bedna, v níž byly uloženy díly skládacího stožáru antény.

Radiostanice byla u nás také zastavěna do skříňové P V3S.
******

2. zdroj el. proudu
- V základní verzi ze SSSR k napájení radiostanice sloužila dvojice elektrocentrál 3 kW (generátor RGN-3000 (dodává napětí 3000V a 20V) poháněný benzínovým, kapalinou chlazených motorem L-6/3), pracujících střídavě.
Tato verze byla bez možnosti napájení z elektrické sítě.
- Další, upravená verze pouze s 1 elektrocentrálou a selenovým usměrňovačem s možností napájení z vnější sítě 3x 380 V.
(Takto byla i napájena stanice při stacionární zástavbě do objektu a pak bylo možné při poruše el. sítě k napájení použít elektrocentrálu).

Do zdrojové části ještě patřila akumulátorová baterie 5NKN-100M
a rotační měniče:
RUK-300V(pro napětí 26/18V na 750/500V) a RU-11B (12V na 212V).

Příkon stanice byl cca 3100 W.

3. vysílač PAR-3 s antenním systémem
Radiostanice byla dodána v pěti verzích s různým frekvenčním rozsahem:
a) PAR-3, PAR-3B, PAR-BM rozsah 250 – 750 kHz
b) PAR-3BR rozsah 250 – 1050 kHz
c) PAR-3BR s úpravou rozsah 250 – 1300 kHz

Druhy provozu:
A 1 (nemodulovaná telegrafie),
A 2 (modulovaná telegrafie)
A 3 (fonie)

Do příslušenství radiostanice patřily:
- automatický telegrafní klíč APS-2
- ruční telegrafní klíč
- mikrofon
- sluchátka
- vlnoměr

K vysílání volacích znaků přívodné radiostanice(Morse značky)se používal automatický klíč APS-2 ( Aппарат Подачи Cигналов (/ АПС-2), (El. motorek přes šnekový převod "poháněl" kotouč, na němž byla nastavena značka. Spínací kontakty pak přes relé "klíčovaly" při provozu A 2.

(Stanici bylo možné použít pro tzv. jednostranné spojení s letounem - při poruše jeho palubní radiostanice mohla obsluha "přívodné" přes mikrofon "sdělit" pilotovi pokyny od VS nebo řídícího létání. (Palubní radiokompas měl "odposlech").

Výkon vysílače při A 1 dosahoval 400 až 500 W. (Koncová elektronka byla typu GKE-500, jako u RAF KV-5).

- Antenní systém
byl tzv. „deštníkového“ typu, který tvořil skládací trubkový stožár 17,5 m vysoký, z jehož vrcholu bylo nataženo rovnoměrně 6 vodičů (po 60°) - odisolovaných, ukotvených do země.
Pod tímto antenním systémem byla natažena paprskovitě, cca 1m nad zemí "síť 6 protiváh". (Při dotyku během povozu hrozilo "popálení" vf proudem a moc špatně se hojilo!)

4. přijímač US-P
Sloužil ke kontrolnímu odposlechu vlastního vysílače. Základním přijímačem byl US-P se sluchátky.
Frekvenční rozsah 175 - 12000 kHz.

5. vlnoměr (měřič frekvence)
Skloužil pro kontrolu nastavení frekvence vysílače.

U PAR-3 (podobně jako u dalších radiostanic sovětské konstrukce z válečného a těsně poválečného období nemělo stupnice "cejchované" na kmitočet, ale pouze stupnice v dílcích - "fixech". Na panelu byla tabulka "dílků" a tomu odpovídající kmitočet/frekvence. Na "drobné" - mezi údaji v tabulce bylo potřeba provést násobení (25 x)a to odpovídalo frekvenci). Proto byla nezbytná kontrola měřičem kmitočtu - vlnoměrem.

6. vysílač radiomajáku MRM-48 s anténou
Vysílač návěstního radiomajáku MRM-48 („Marker“) sloužil k označení/značkování přeletu přívodné radiostanice (mj. upozornil pilota, že po přeletu "dálné" je cca 4 km před prahem VPD a provedl přepnutí radiopolokompasu nebo automatického radiokompasu (na př. ARK-5) na "bližnou", po jejímž přeletu mu zbývalo cca 1 km před prahem VPD.
Anténa "Markeru" byla tvořena dipolem s reflektorem "na zemi" a zabezpečovala směrové vyřazování radiových vln v úzkém kuželu vzhůru. Při přesunu byla antena složena na střeše automobilu.

7. Polní telefon TAI-43
Telefon TAI-43 (nebo později TP-25) sloužil pro telefonní spojení osádky PAR-3 s pracovištěm řízení letového provozu, velitelským stanovištěm vlastního útvaru a pod.

****

Po zařazení výkonnějších PAR-7 (po r. 1958) byla PAR-3 používána na „bližné“, nebo jako záložní stanice "dálné".


Zdroj
Let-51-70 - Systémy a prostředky RTZ, vydání I. z roku 1967 a vydání II. z roku 1982