Airco D.H.6

Airco DH-6


Výrobcem byla firma Aircraft Manufacturing Company. Konstruktérem tohoto cvičného typu byl Geoffrey De Havilland, konstrukce měla nahradit starší letouny používané k výcviku. Konstrukce letounu je z roku 1916 a výroba začala stroje dodávat v lednu 1917 a celkem jich bylo v několika továrnách vyrobeno 2282 (objednáno bylo 2950), výroba běžela i v Kanadě. Stroje sloužily nejen v Anglii, ale i na Blízkém východě a v Austrálii, vždy u výcvikových jednotek. Výkony stroje nebyly nijak oslňující, například stoupavost byla pouze 1,1 m/s a minimální rychlost pak kolem 50 km/h. Stroje byly mimořádně stabilní a dokonce musela být změněna centráž, aby se stala méně stabilní a žáci získali alespoň nějaké návyky. Koncem roku byly už stroje nahrazovány mnohem lepšími Avro 504. Na nízkých výkonech se zčásti podepsal i motor, vzduchem chlazený RAF-1A o 60KW, část strojů dostala motory Curtis OX-5 ale vzhledem k tomu že tento vodou chlazený motor byl těžší, výkony se nezlepšily. Po tom co byly stroje stahovány od cvičných jednotek byly přeřazeny ke hlídkové službě u RNAS (Royal Navy Air Service) a sloužily podél pobřeží Británie jako protiponorkové. V této službě nesly pouze pilota a místo druhého člena posádky obvykle nesly 50kg pumu, je zaznamenán i jeden útok na ponorku (UC-49), ale nebyl úspěšný. Vzhledem k tomu že běžnou taktikou ponorek byl útok na hladině pomocí děla byly i tyto pomalé stroje značnou pomocí a výrazně snížily ztráty lodí v blízkosti pobřeží. Stroje tak vydržely ve službě až do konce války (bylo jich tak využito přes dvě stě). Ve snaze zvýšit výkony bylo horní křídlo upraveno na menší hloubku a dostalo negativní stupnění, stroje se pak údajně nazývaly DH-6A. Po skončení války byly přeživší stroje, kterých zbylo 1050, prodány v dražbě civilním zájemcům, poslední dolétal prý až v roce 1937 v Austrálii. Po válce bylo ještě v roce 1921 vyrobeno 60 kusů firmou Hispano-Suiza ve Španělsku, měly ale jiný motor o 100 kW.