Main Menu
User Menu

CHE - Solothurn S-18

Zbraň vznikla jako odpověď na Versailleskou smlouvu, která zakazovala německu vyvíjet mnohé typy zbraní. Firma Rheinmetall proto odkoupila velký podíl ve švýcarské zbrojovce Solothurn a vývoj přesunula tam, zde vznikla na přelomu dvacátých a třicátých let i protitanková puška S18-100. její původ je v prototypu ST 5 který byl vyvíjen ve dvacátých letech. Na rozdíl od většiny podobných zbraní šlo o samočinnou zbraň, také použitá ráže 20mm nebyla příliš používána, protože zbraň vycházela samozřejmě velmi těžká. K činnosti zbraně byl používán zákluz hlavně, ten pomocí objímky odemknul pootočením závěr, který je zbytkovou energií výstřelu unášen zpět při čemž vyhodí vystřelený náboj, při pohybu vzad stlačí pružinu která ho potom vrací vpřed při čemž dojde k zasunutí nového náboje a uzamčení závěru. Pro tuto pušku bylo původně použito náboje 20x105B což byl náboj značně raritní, byl použit u modelů S18-100 a S18-154. vzhledem k malému rozšíření náboje byla zbraň překonstruována na běžnější náboj 20x138B které byly používány protileteckými kanony (např. FLAK 38), tyto zbraně byly označeny S18-1000. Existovala i zbraň střílející dávkou s označením S18-1100. Pro zbraně se užíval pěti a desetiraný zásobník nasazovaný do zbraně zleva. Dle některých zdrojů mohly modely S18-1000 a S18 1100 používat i zásobníky na 20 nábojů z kanonu FLAK 38. Obsluha byla dva muži a zbraň mohla být buď nesena nebo vezena na speciálním podvozku. Zbraň měla pro snížení zpětného rázu úsťovou brzdu.


Zbraň byla před válkou zkoušena v mnoha zemích, ale zavedena byla pouze v několika, kromě Švýcarska to bylo především Maďarsko kde byla zavedena jako "20mm 36M nehézpuska" tedy 20 m protitanková puška model 36. Není bez zajímavosti že Maďaři tuto zbraň použili i k vyzbrojení svého lehkého tanku Toldi, protože neměli jinou odpovídající zbraň. Maďarsko používalo variantu S18-154. dalším uživatelem bylo Estonsko, to vědomo si nebezpečí útoku ze strany SSSR se snažilo vybudovat protitankovou obranu založenou na mobilních jednotkách a pro ně hledalo odpovídající zbraně. Kromě protitankových kanonů (rakouské 47 m a německé 37 mm) byly zkoušeny i 4 pušky S18-100 bylo rozhodnuto že budou zavedeny do výzbroje, estonsko ale nechtělo zbraně nakupovat a rozhodlo se pro licenční výrobu doma. První kus byl vyroben ještě před zakoupením licence v roce 1938 v arzenálu v Talinu, dalších dvacet bylo objednáno v roce 1940 a jejich výroba byla zahájena, armáda ale stihla převzít už pouze jeden kus, další už byly zřejmě převzaty sovětskou armádou a estonci tak měli v době sovětské invaze u jednotek pouze 5 kusů (4 z testů, jeden z výroby v roce 1938) poslední (tedy první legálně vyrobený) se už zřejmě k jednotkám nedostal.


Estonci také v roce 1940 začali s výrobou munice pro tyto zbraně. Další zbraně objednala Itálie a používala je mimo jiné v severní Africe kde jich několik ukořistili americké jednotky, tyto zbraně jsou někdy mylně udávány jako německé. V tomto případě zřejmě šlo o variantu S18-1000. Puška byla zkoušena i ve Finsku v srpnu 1939 a byla v počtu 12 kusů objednána na počátku roku 1940. Součástí sovětsko-německého paktu ale byla i dohoda o tom že nebudou podporovat vyzbrojování třetích zemí které jsou s jedním ze smluvních partnerů ve válce. Německo tedy nepovolilo přepravu přes své území a zbraně byly nakonec v Solothurnu objednány jakoby pro švýcarskou armádu (Solothurn bránil i prodeji přes jinou zemi) a následně byly přes Itálii lodí dodány do Finska. Zbraně dorazily až po skončení zimní války a byly pak používány v období pokračovací války až do roku 1944 především u pobřežní obrany (měly pro Finy atypický náboj) a po příměří v roce 1944 byly staženy a uskladněny. V roce 1960 byly prodány do zahraničí. Finové používali verzi S18-154 označovali je 20 mm pst kiv/18-S.


O zavedení uvažovali i Američané, v letech 1940/41 se o zavedení uvažovalo a zbraň byla vedena jako 20mm automatic gun T3, na jaře roku 1941 byla porovnávána se zbraní T4 a byla shledána jako lepší a vhodnější. Dlouhé vyjednávání okolo licence ale nevedlo k úspěchu a plán byl nakonec opuštěn. Zkoušen byl typ S18-1000. Paradoxně německá armáda pro kterou byla zbraň původně určena ji nikdy oficiálně nezavedla, bylo použito jen několik kusů (jsou doloženy fotky z Holandska kde s ní bojují výsadkáři) ale zbraň neměla zřejmě ani zavedené označení.


TTD S18-100(154)
ráže : 20 mm x 105 B (Solothurn)
délka : 176 cm
délka hlavně : 93 cm
váha : 40 kg / 45 kg (nenabitá/nabitá zbraň)
rychlost střelby : 15 - 20 ran za minutu
úsťová rychlost : 735 m/sec
zásobník : 10 ran, schránkový
váha střely : 148 g (AP-T)
váha náboje : 290 g (AP-T)


Zdroj: www.ww2incolor.com
forum.boinaslava.net
https://www.jaegerplatoon.net/AT_RIFLES2.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/Solothurn_S-18/1000
URL : https://www.valka.cz/CHE-Solothurn-S-18-t41583#227828Verze : 1
Solothurn S-18
URL : https://www.valka.cz/CHE-Solothurn-S-18-t41583#162062Verze : 0
MOD
rychlost strely bola 860 az 910 m/s
paulina standartna (AP-T) 875 m/s(stopovka 1.2s)


pre porovnanie munice
Madar 20x105B
CHE Solothurn S-18 20mm paulina 20x138B
SOV PTRD-41 14.5mm priebojnozapalna cervenocierna
DEU Panzerbüchse 39 7.92mm priebojna
vykres
znacenie
Madar 20x105B
zdroj Waffen Lexikon 2528 000 1 foto vlastny archiv
URL : https://www.valka.cz/CHE-Solothurn-S-18-t41583#232342Verze : 0
Solothurn S-18/100


zdroj: www.bundesarchiv.de
URL : https://www.valka.cz/CHE-Solothurn-S-18-t41583#535172Verze : 0
MOD