Main Menu
User Menu

Maréchal, Guillaume le

1st Earl of Pembroke

Guillaume le Maréchal, 1st Earl of Pembroke
(v anglických zdrojích je jméno přepisováno jako William Marshal)
Guillaume le Maréchal, 1.hrabě z Pembroke


žil:1145? -1219


Přesné datum (ani rok) narození Guillauma le Maréchal, nejznámějšího rytíře své doby, není známo. Doba kolem roku 1145 je ale zřejmá podle kronik. Jméno Maréchal bylo zděděno po dědovi Gilbertovi, který byl na dvoře Jindřicha I. "marechal de la cour" (maršálek dvora). Tuto službu zastával i jeho otec Jean, který už funkci dostal i jako přídomek (dnes bychom asi řekli příjmení). Guillaume se narodil v Newbury, které tehdy patřilo jeho otci, a byl čtvrtým synem ze druhého manželství svého otce (matkou byla Sibyla ze Salisbury). Jeho rodnou řečí byla jak to bylo u normanské šlechty té doby obvyklé francouzština Vzhledem ke svému pořadí v rodové posloupnosti nemohl malý Guillaume očekávat, že by něco zdědil (majetek se obvykle nedělil), navíc z prvního manželství zde byli ještě dva synové, ale ti zřejmě po zapuzení své matky nebyli ve hře o dědictví, stejně jako Guillaume. V bojích o anglický trůn byl jeho otec na straně královny Matildy, při válkách byl roku 1152 obležen ve svém městě a po vyjednávání byl jako rukojmí nepřátelům vydán právě tehdy asi sedmiletý Guillaume. Na jeho životě zřejmě otci příliš nezáleželo, na pohrůžku, že nebude-li striktně dodržovat příměří, bude jeho syn popraven, odpověděl podle kronik " mám kovadlinu i kladivo abych si udělal lepšího" . Štěpán z Blois (druhý z uchazečů o trůn) ale svou hrozbu nesplnil, Guillaume strávil v jeho blízkosti několik let a když boje utichly, vrátil se roku 1154 ke svému otci.


Otec ho poslal roku 1156 do Normandie k jeho bratranci Guillaumovi de Tancarville, kde se mu mělo dostat výchovy. Jeho výchova zahrnovala vše co rytíř k boji potřeboval, tedy ovládání koně, zbraní i tělesná cvičení. V roce 1164 na jaře byl pak na dvoře svého pána, tedy Guillauma de Tancarville, pasován na rytíře. V následném turnaji na sebe upozornil svou odvahou a schopnostmi. Musíme si uvědomit, že turnaje tehdejší doby byly v podstatě bitvou, zbraně byly ostré a bojovalo se ve skupině, ne jako později kdy bojovali jednotlivci a zbraně byly speciálně vyráběny, aby se předešlo zraněním. Pod Guillaumem le Maréchal v turnaji zabili koně, ale on sám vyvázl a stal se dokonce jedním z hrdinů turnaje. Hned v dalším turnaji ukázal, že nešlo o náhodu, zajal totiž 4 a půl jezdce (ta půlka je znamením toho že v jednom případě se o vítězství dělil) což znamenalo solidní finanční příjem. Vítězi totiž připadly jak zbraně a zbroj protivníka, tak jeho kůň a obvykle i výkupné. Po vítězství se vrátil do Anglie a na dvůr svého strýce hraběte ze Salisbury, s ním se zanedlouho jako doprovod královny Eleanory vydal opět do Francie. Jeho strýc byl ale krátce po přistání zabit a Maréchal jej jel pomstít, ale byl zraněn a zajat. Ze zajetí jej vykoupila královna Eleanora Akvitánská (manželka Jindřicha II.) a Maréchal se tak dostal do služeb královského dvora.


V roce 1170 dal Jindřich II. korunovat svého patnáctiletého syna a Maréchal se stal jeho osobním ochráncem, učitelem a rádcem. Bojoval po jeho boku ve vzpouře roku 1173, kdy proti svému otci zahájil mladý král odboj. Později i mladého krále sám pasoval na rytíře, což mu jeho otec odpíral. V roce 1174 se spor povedlo urovnat a mladý král spolu s Maréchalem se vydali do Francie. Sloužil mu až do roku 1182, kdy po pomluvách, že spí s manželkou svého pána, musel jeho dvůr opustit. Až do té doby byl účasten nejméně 16 turnajů a vždy odcházel jako vítěz. Po vypuzení ode dvora se vydal na pouť do Kolína nad Rýnem, aby si vyprosil milost a očištění své pověsti. Na zpáteční cestě jej už potkal posel ode dvora mladého krále, který jej volal zpět. Jeho mladý král ale v roce 1183 náhle onemocněl a 11.6.1183 zemřel. Před smrtí ale Maréchala požádal, aby za něj vykonal pouť k Božímu hrobu, Maréchal požádal krále Jindřicha II. o svolení a pouť vykonal. Jeho činy ve Svaté zemi nejsou příliš známy, ví se jen, že tam vstoupil do řádu templářů jako laický bratr a že po boku templářů bojoval. Ke dvoru Jindřich II. se vrátil v roce 1187. V následujících letech se Maréchal za krále bil v mnoha bojích včetně těch, kdy bojoval proti následníku trůnu Richardovi (pozdější Richard Lví srdce), s nímž se střetl v souboji a ušetřil mu život, zabil však pod ním jeho koně. Stal se jedním z králových důvěrníků a král mu v roce 1189 sjednal svatbu s bohatou a mladičkou Isabellou de Clare of Striguil, byla to údajně druhá nejbohatší nevěsta v Anglii. Šlo o dceru earla z Pembroke, měla velký majetek ve Walesu, Normandii a Irsku. Po smrti starého krále Jindřicha II. se stal králem Richard a na to, že mu byl darován život nezapomněl, sjednaný sňatek potvrdil a Maréchal neváhal ani minutu, vyrazil do Anglie a penězi i pohrůžkami donutil poručníka své nastávající k tomu, aby se sňatkem souhlasil, vzápětí se nechal oddat (bylo to v srpnu 1189) a sňatek i "konzumoval" (bez toho by se dala jeho platnost napadnout). Šlo mu o hodně, protože do té chvíle byl sice slavný, leč bez majetku, po sňatku se ale stal majetným mužem, protože jeho manželka na rozdíl od něj bohatá byla a spolu s Isabelou získal i titul earl of Pembroke. Bylo mu v té době asi čtyřicet tři let, jeho ženě bylo sedmnáct. Přes rozdíl věku měli spolu deset dětí, pět synů a pět dcer, kteří se všichni dožili dospělosti. Maréchal pak už svou ženu téměř neopouštěl, bral ji všude s sebou, při jeho cestách ho obvykle doprovázela, zda to bylo z nějakých citových důvodů se dá ovšem pochybovat, spíše byl důvod ryze praktický, majetek byl totiž vázán na ni a pokud by byla unesena, asi by měl problém s tím ho uhájit.


Svým sňatkem se Maréchal stal jedním z mocných baronů a jeho závislost na králi se zmenšila, začíná zasahovat do politiky a v době kdy král Richard I. vyráží na křížovou výpravu ho dokonce odmítá následovat s vysvětlením, že on už pouť do Palestiny k Božímu hrobu vykonal (za svého prvního krále), jinak ale zůstává králi Richardovi věrný, a odmítl se přidat na stranu Jana Bezzemka, který se chtěl zmocnit koruny. Po návratu krále Richarda ale odmítl vypovědět svou lenní přísahu francouzskému králi, ale neodmítl jít bojovat do Francie (kde ležela některá z jeho panství), dokonce je popsáno, jak pod hradem Milly útočil v čele přes příkop hradu.


Po smrti Richard I. (Maréchal se o tom dozvěděl v Rouenu) se zúčastnil porady kdo by měl být podpořen v boji o trůn, svým hlasem podpořil Jana Bezzemka, vděčnosti se ale nedočkal. Když odmítl (stejně jako poprvé) jít bojovat s francouzským králem, hledal Jan Bezzemek někoho, kdo by se mu postavil s výzvou v turnaji a zabil ho, vzhledem k pověsti nejlepšího rytíře té doby, kterou se Maréchal zřejmě oprávněně těšil, se nikdo nenašel. Krále to zřejmě nepotěšilo, Maréchal se o příhodě dozvěděl od Baudoina de Bethun. Po návratu krále Jana z Francie proto, aby nebyl napaden, požádal o svolení odjet do Irska kde měl své další statky, musel dát rukojmí, ale svolení nakonec dostal. V Irsku pak dál spokojeně spravoval své statky a přijímal zde i své přátele, z nichž mnozí byli králem pronásledováni. Nikdy však proti králi neintrikoval a svou lenní přísahu nikdy neporušil. Když pak král Jan v roce 1216 umíral v Gloucesteru, požádal, aby jeho devítiletý syn byl svěřen do Maréchalovy ochrany, protože si, byť pozdě, uvědomil, že Maréchal je loajální k němu i království. Maréchal se tak již podruhé stal vychovatelem krále, tentokrát to byl budoucí Jindřich III. Tentokrát se ale stal i regentem, tedy správcem království v zastoupení svého svěřence.


Jako jednu z prvních věcí pasoval malého Jindřicha na rytíře a vzápětí jej nechal v katedrále v Gloucesteru pomazat a korunovat jako krále Anglie. Situace ale nebyla nijak růžová, Jan prohrál Normandii, část šlechty se postavila za francouzského krále a jeho nároky na anglický trůn, navíc v pokladně nebyly žádné peníze. Maréchal proto musel sehnat peníze - udělal to dost netypicky, použil vlastní majetek a z něj vyplatil vojsku žold, další šlechtice odměnil statky, které odebral rebelům, a tak, když se 20 května roku 1217 schylovalo k bitvě s vojskem francouzského prince Ludvíka, nestál rozhodně osamocen. V této bitvě u Lincolnu vyjel hrabě Maréchal v čele svých šiků a jako první na nepřítele, jako na turnaji se vrhl vpřed a pokusil se zajmout nepřátelského velitele (tím byl hrabě du Perche) kopí ale sklouzlo po přílbě a Maréchalův protivník byl zabit. Stal se tak jediným mrtvým v této bitvě. Francouzi se po smrti svého velitele vzdali a i princ Ludvík, který obléhal Dover, musel odplout domů, Maréchal tak zajistil pro svého svěřence království v situaci téměř bezvýchodné. Bylo to ale poslední Maréchalovo vítězství v sedle. Ještě dva roky byl regentem, ale jízda na koni mu začínala dělat potíže, v březnu 1219 ulehl, a teprve zde odhalil, že už mnoho let je laickým bratrem templářského řádu. Zemřel 14.5. 1219 a byl pohřben ve svém řádovém plášti.


Všichni jeho přátelé i nepřátelé jej uznávali jako nejlepšího rytíře své doby. Pohřben byl v Templářském kostele v Londýně, jeho náhrobek existuje dodnes.


Jeho žena zemřela v roce 1240. Jeho synové ale zemřeli bez mužských potomků, a tak jméno Maréchal zmizelo v roce 1245 ze seznamu anglické šlechty.


Děti Guillauma le Maréchal:
William Marshal, 2. Earl of Pembroke +6.4. 1231
Richard Marshal 3. Earl of Pembroke +16.4. 1234
Maud (Matilda) Marshal
Gilbert Marshal 4. Earl of Pembroke +27.6. 1241
Walter Marshal 5. Earl of Pembroke +?.11. 1245
Anselm Marshal 6. Earl of Pembroke + 22.12. 1245
Isabella Marshal
Sibyl Marshal
Eva Marshal
Joan (Joanna) Marshal


Pramenem ze kterého čerpají všechny zdroje je : L'Histoire de Guillaume le Maréchal 1226 sepsaná trubadúrem Jeanem (jeho jméno se nedochovalo).
URL : https://www.valka.cz/Marechal-Guillaume-le-t41378#160729Verze : 0