General of the Air Force (pětihvězdičkový generál) Henry Harley „Hap“ Arnold
(25. 6. 1886 – 15. 1. 1950)
„Otec amerických vzdušných sil“, jak bývá Arnold někdy označován, se narodil 25. 6. 1886 v Gladwyne v Pensylvánii v rodině lékaře a účastníka americko-španělské války. V sedmnácti letech po absolvování střední školy se přihlásil na West Point, byl však až druhý a na akademii se dostal jen díky tomu, že úspěšnější uchazeč měl před svatbou, což se neslučovalo s pravidly akademie.
Na akademii patřil k průměrným studentům, kvůli čemuž mu nebylo umožněno zařazení u jezdectva. 14. 6. 1907 tak byl slavnostně vyřazen z akademie v hodnosti poručíka pěchoty s umístěnkou na Filipínách u 29. pěšího pluku. Tam se dobrovolně přihlásil ke spojovacímu vojsku a pod velením kapitána A. S. Cowana se podílel na mapování Luzonu.
V červnu 1909 byl 29. pěší redislokován do New Yorku. Arnold se pokusil dostat do výzbrojního oddělení. Naskytla se mu však možnost přejít ke spojovacímu vojsku, pod které spadalo i tehdy vznikající letectvo. V březnu 1911 tak obdržel rozkaz, aby se přesunul do Daytonu v Ohiu, kde se měl podrobit leteckému výcviku v letecké škole bratří Wrightů. 6. června 1911 získal pilotní průkaz a spolu s por. Millingem se stali prvními leteckými instruktory v americké armádě se základnou v College Park Marylandu. Podařilo se mu dosáhnou několika výškových světových rekordů a v září téhož roku se stal prvním amer. pilotem, který vezl poštu.
Následujícího roku byl Arnold svědkem několika smrtelných havárií a pomalu začal dostávat strach z létání. Vyhrál ještě MacKay Trophy, když se mu podařilo objevit jezdeckou jednotku a vrátit se na základnu i přes nepřízeň počasí. Díky tomuto úspěchu byl spolu s Millingem pověřen zkoumáním možností využití letadel k navádění dělostřelectva. Během této činnosti se mu však stala ošklivá nehoda a Arnold letectvo dobrovolně opustil.
V roce 1913 se už nadporučík Arnold oženil s Eleanor Poolovou a v lednu roku 1914 byl převelen opět na Filipíny. Zde bydlel vedle nadporučíka G. C. Marshalla, se kterým se stali přáteli. Po dvouleté túře byl Arnold převelen ke 3. pluku a vrátil se do Států. Tehdejší velitel letectva maj. William L. Mitchell mu nabídl hodnost kapitána, pokud se vrátí k létání. Arnold nabídku přijal a po povýšení 20. 5. 1916 se hlásil v Rockwell Field jako zásobovací důstojník. Koncem roku se mu podařilo překonat strach z létání a opět usedl do kokpitu. Následně byl pověřen nalezením vhodného místa ke stavbě letiště v blízko Panamského průplavu. 27. 6. 1917 byl povýšen do hodnosti majora. Jeho žádosti o vyslání do Francie nebyly vyslyšeny a Arnold zůstal ve Washingtonu. 5. 8. 1917 byl povýšen na plukovníka (nejmladšího v am. armádě) a o deset dní později se stal zástupcem velitele leteckého odboru. V této funkci se snažil o získání financí na rozvoj letectva, plánování výstavby základen a výcviku personálu. Nebyl však příliš úspěšný, zato byla vyslyšena jeho prosba o převelení do Francie. Cestou však onemocněl chřipkou a následně zavládlo špatné počasí, takže se do vzduchu dostal až po uzavření příměří.
Po válce dohlížel na demobilizaci letectva a následně byl převelen zpět do Roswell Field, kde se také poprvé setkal s Carlem Spaatzem a Irou Eakerem. Také ztratil svou válečnou hodnost a stal se 30. června 1920 kapitánem a o den později byl povýšen na majora. V srpnu 1924 byl Arnold poslán na Vojenské vysoké učení technické, po jehož zakončení v roce 1925 se stal zástupcem velitele vzdušného sboru. Se svým nadřízeným, nyní už brig. gen. W. L. Mitchellem se shodovali v názorech na budoucí uspořádání letectva. Mitchell však při prosazování svých názorů proti sobě pobouřil nejvyšší armádní velení a dostal se před vojenský soud a musel armádu opustit. Arnold se ho nadále hlasitě zastával a od stejného osudu ho zachránila pouze skutečnost, že po fiasku s Mitchellem si armáda nepřála žádné další skandály. Arnold tak putoval do „vyhnanství“ do Fort Riley v Kansasu, kde velel pozorovací letce.
V květnu 1927 se zúčastnil manévrů v Texasu. Udělal zde dojem na genmjr. J. E. Fecheta, který vyjednal ukončení jeho exilu a Arnold byl poslán do školy pro velitele a gen. štáb ve Fort Leavenworth. Po jejím ukončení velel Fairfieldské letecké základně v Ohiu. V únoru 1931 byl povýšen na podplukovníka a v listopadu téhož roku se stal velitelem March Field v Kalifornii. Pod jeho velením se tato základna stala „výstavních skříní“ amerického letectva. Arnold se také podílel na propagaci letectví a spolupracoval i s hollywoodskými filmovými hvězdami. Jeho muži také například zásobovali ze vzduchu potravinami odříznuté indiány v rezervacích během velmi kruté zimy 1932-33 nebo pomáhali při záchranných pracích po zemětřesení v roce 1933.
V roce 1934 velel jedné ze tří vojenských oblastí během skandálu s leteckou poštou *). Arnoldova pověst však příliš neutrpěla a to byl i jeden z důvodů, proč byl vybrán pro velení mise, která měla pověst letectva napravit. S deseti bombardéry B-10 podnikl úspěšnou cestu z Washingtonu do Fairbanksu na Aljašce a zpět. Za tuto misi získal svou druhou MacKay Trophy.
2. 3. 1935 byl povýšen na brigádního generála a o týden později se stal velitelem nově zformovaného 1. wingu s velitelstvím v March Field. Už v prosinci téhož roku byl ale Arnold přeložen do Washingtonu, kde se stal zástupcem velitele leteckého sboru genmjr. Oscara Westovera a dostal na starost zásobování. Poté, co gen. Westover zahynul při leteckém nehodě v září 1938, se stal Arnold novým velitelem leteckého sboru (a od 22. 9. 1938 také generálmajorem).
Jako nový velitel začal více podporovat výzkum a vývoj nových technologií, obzvláště bombardéru B-17 a také navázal užší spolupráci s Kalifornským technickým institutem a předním leteckým konstruktérem Tódorem Karmánem.
20. 6. 1941 vzniklo USAAF (United States Army Air Forces) a Arnold se stal jeho prvním velitelem. Jedním z jeho prvních kroků bylo vytvoření plánu na rozšíření vojenského letectva na cca 60 000 letadel a 2,1 milionu mužů. Po vstupu USA do války byl Arnold 15. 12. 1941 povýšen na generálporučíka a stal se také členem Spojených náčelníků štábů a Britsko-amerického kombinovaného sboru náčelníků štábů.
9. 3. 1942 se vojenské letectvo úplně vymanilo z podřízenosti pozemnímu vojsku a stalo se samostatným. Arnold se stal jeho prvním velitelem a coby velký zastánce strategického bombardování pečlivě dohlížel na formování 8. letecké armády, především proto, aby jeho bombardéry nebylo plýtváno na protiponorkové hlídkování nad Atlantikem. Dalším jeho krokem bylo přepracování plánů na rozšíření letectva, nyní už počítajících s dosažením stavu 75 000 letadel a 2,7 mil. mužů. Také dosadil na velitelské posty svoje lidi, např. Spaatze, Eakera, Doolittla. Pozornost bombardovacího letectva zaměřil na Německo a podporoval vývoj bombardéru B-29, který měl být nasazen až proti Japonsku.
Během války se snažil minimalizovat nasazení svých bombardérů na jiných než evropských válčištích, přesto však musel část svých sil poslat k podpoře jednotek v severní Africe, což těžce zasáhlo osmou leteckou. Dále se v průběhu bombardovací kampaně prokázalo, že předválečná strategie počítající s tím, že svaz těžce vyzbrojených bombardérů může bez problémů proniknout nad cíl, už neplatí. Proto musela být 8. USAAF vybavena stíhačkami s větším doletem a koncem roku 1943 se problémy podařilo vyřešit. Arnold se tak mohl plně soustředit na dokončení vývoje B-29 a jejího nasazení proti Japonsku.
To se však neobešlo bez dalších komplikací. S vypětím sil se podařilo 9. 4. 1944 sestavit jednotku schopnou bojového nasazení, která od června začala s bombardovací kampaní proti japonským cílům v Číně a jihovýchodní Asii. 20. letecká armáda se potýkala se silnými problémy, proto Arnold nahradil velitele B-29 v Číně genmjr. LeMayem, který dosáhl kýžených výsledků, a zároveň zřídil na Marianách druhé bombardovací velitelství pod velením gen. Hansella. Ten byl však po dvou měsících nahrazen LeMayem a všechny bombardéry byly z Číny přesunuty na Mariany. Arnold samotný se stal velitelem 20. USAAF a osobně řídil bombardovací ofenzívu proti Japonsku, která samotná mohla podle jeho názoru vyhrát válku (Arnold a admirál Leathy byli jediní, kdo byli proti použití atomové bomby).
9. 3. 1943 se stal generálplukovníkem a 21. prosince 1944 dosáhl hodnosti pětihvězdičkového generála.
Po válce Arnold dál sloužil v armádě až do 29. 2. 1946, kdy ze zdravotních důvodů odešel do výslužby a žil na svém ranči v Sonomě v Kalifornii. 7. 5. 1949 získal čestnou hodnost generála vzdušných sil. V penzi napsal vzpomínkovou knihu Global Mission.
Zemřel 15. 1. 1950 na svém ranči.
V posledních letech života trpěl Arnold četnými zdravotními problémy. Jenom za války prodělal čtyři infarkty a po válce ještě pátý. Situaci mu neulehčovala ani jeho velmi netrpělivá povaha.
*)Administrativa prezidenta Hoovera přerozdělila státní zakázky na provozování letecké pošty tak, že tyto zakázky získaly pouze tři společnosti (United Airlines, TWA, American Airways), a tím je zvýhodnila oproti konkurenci. Když se stal prezidentem F. D. Roosvelt, zřídil vyšetřovací komisi zabývající se tímto případem. Ačkoliv Hooverovo rozhodnutí vedlo ke zlevnění a zefektivnění letecké poštovní služby, objevilo se mnoho otázek ohledně legality a etičnosti takového rozhodnutí. Prezident Roosevelt se proto rozhodl všechny smlouvy zrušit a po ujištění voj. letectva, že je s to tuto situaci zvládnout, pověřil armádu zprostředkováním leteckého poštovního spojení (tato akce se konala od února do června 1934). Létání za špatných povětrnostních podmínek, s nedostatečným navigačním vybavením a mnohdy také nezkušenost pilotů si vyžádalo několik lidských životů. Pouze Arnoldovi lidé, kteří měli zkušenosti hlavně ze zásobovacích misí během sněžných bouří v zimě 1932-33, splnili úkol bez ztráty jediného pilota. Armádní letectvo si trhlo ohromnou ostudu a vláda se musela vrátit ke komerčním leteckým poštovním službám (nové zakázky ale nemohla získat žádná z výše uvedených tří společností).
