Omar Nelson Bradley – pětihvězdičkový generál US Army
Narodil se 12. 2. 1893 v Clarku v Missouri (údajně ve srubu) v rodině učitele Johna Smithe Bradleyho a jeho ženy Sarah Elizabeth Bradleyové (roz. Hubbardové). Chtěl studovat na univerzitě v Missouri, ale na doporučení okolí se přihlásil na West Point. Zkoušky složil jako nejlepší ze své oblasti a na podzim roku 1911 nastoupil na West Point. Ten zakončil 12. 6. 1915 jako 44. ze 164. kadetů. Jeho ročník býval označován "the class the stars fell on" (třída, na kterou se snesly hvězdy), protože mnoho z jejích studentů se později stalo generály. Mezi Bradleyho spolužáky byl např. Dwight D. Eisenhower, ale také mnoho velitelů jemu podřízených divizí.
Tři měsíce po vyřazení z West Pointu nastoupil v hodnosti poručíka pěchoty ke 3. praporu 14. pěšího pluku ve Fort George Wright nedaleko Spokane ve Washingtonu. Roku 1916 byla celá jednotka převelena k jednotkám brig. gen. J. J. Pershinga na hranicích s Mexikem, ve kterém zuřila občanská válka, ale Bradley se bojových akcí nezúčastnil. Sedmnáct měsíců od skončení akademie byl povýšen na nadporučíka. Jeho jednotka zůstala v Arizoně i po končení bojů a zde ji také zastihl vstup USA do první světové války.
Mobilizace vynesla Bradleymu povýšení na kapitána, ale jeho žádosti o převelení do Francie nebyly vyslyšeny a se svou jednotkou se přesunul do Montany, kde měli hlídat měděné doly. V srpnu 1918 byl povýšen na majora, stal se velitelem 2. praporu 14. pěšího pluku a celá jednotka se přesunula do Camp Dodge v Iowě, kde se začlenila do 19. divize a zahájila přípravy na odjezd za moře. Velká pandemie chřipky a příměří v listopadu 1918 však rozhodlo, že se 19. pěší do Francie nedostane. Po demobilizaci armády se stal Bradley opět kapitánem a nastoupil na univerzitu v Jižní Dakotě jako asistent profesora vojenských věd.
V září 1920 nastoupil funkci učitele matematiky ve West Pointu. Po čtyřech letech byl na podzim r. 1924 poslán do pokročilého pěchotního kurzu do Fort Benningu v Georgii. Zakončil ho jako druhý ve své třídě a toto „vítězství“ nad kolegy s válečnými zkušenostmi mu zvedlo velmi pošramocené sebevědomí. Povýšen opět do hodnosti majora nastoupil k 27. pěšímu pluku na Havaji (tady se také potká s Georgem S. Pattonem juniorem). V letech 1928-29 studuje na Vysoké škole pro velitele a důstojníky štábů Armády Spojených států ve Fort Leavenworth v Kansasu. Od roku 1929 učil na pěchotní škole, kde se seznámil s Georgem C. Marshallem, což mělo mít velký vliv na jeho pozdější kariéru. V roce 1934 vystudoval United States Army War College a vrátil se do West Pointu, kde sloužil na taktickém oddělení (zde učil generaci velící armádě v 60. a 70. letech, např.: gen. Westmoreland). Roku 1936 byl povýšen na podplukovníka a od roku 1938 pracoval na generálním štábu armády přímo pro generála Marshalla. V únoru 1941, kdy armáda očekávala střetnutí se silami Osy, byl Bradley povýšen Marshallem na brigádního generála (přeskočil hodnost plukovníka) a stal se velitelem pěchotní školy ve Fort Benning. Bradley velmi podporoval výstavbu tankových a výsadkových divizí, jeho největší zásluhou bylo ale vytvoření OCS (officer candidate school), která pomohla po vypuknutí války zajistit dostatek důstojníků.
Dva měsíce po Pearl Harboru převzal Bradley velení 82. pěší divize. Očekával, že s ní bude brzy nasazen v Evropě nebo Tichomoří, Marshall ho ale převelel k 28. pěší divizi, která potřebovala akutní pomoc. V únoru 1943 se Bradley konečně dočkal a byl odvelen do severní Afriky pod svého bývalého spolužáka Eisenhowera. Ten ho zanedlouho pověřil velením II. sboru, s nímž zasáhl do závěrečných bojů v Tunisku. Podílel se na plánování vylodění na Sicílii – operaci Husky – a také se jí v čele svého sboru začleněného jako předvoj Pattonovy 17.armády zúčastnil. Nedlouho po skončení bojů na Sicílii mu Eisenhower sdělil, že bude velet armádě při plánovaném vylodění ve Francii.
Bradley odcestoval do států, aby si vybral štáb a v říjnu 1943 rozložil své velitelství v Anglii. Vzal na sebe dvojí úkol: jednak velení 1. US armády a navíc velení 1. US armádní skupině (později označená jako 12. US armádní skupina). Podílel se na plánování operace Overlord a v jejím průběhu velel 1.armádě vyloďující se na plážích Utah a Omaha. Po úspěšné invazi naplánoval operaci Kobra – průlom z Normandie. Díky jejímu úspěšnému průběhu byla aktivována 12. armádní skupina a pod Bradleyho velení se tak dostalo 21 divizí s více než 900 000 muži – největší uskupení amerických vojáků v historii, kterému velel jeden velitel. Po vyhnání Němců z Francie v září 1944 se postup jeho skupiny zastavil, neboť se dostavila logistická krize a přednost dostala Montgomeryho operace Market Garden. Na přelomu let 1944/45 se potýkal s německou ofenzívou v Ardenách. Po jejím odražení přešly jeho jednotky do protiútoku, pronikly západním valem. 7.3.1945 se 9.obrněné divizi podařilo obsadit most v Remagenu a vytvořit předmostí na druhém břehu Rýna. Bradley přisunul další jednotky a podařilo se mu obklíčit značné množství německých sil v Ruhrské pánvi. Následně stočil své jednotky na východ a v půlce dubna dosáhl Labe. V závěru války pověřil 3.armádu generála Pattona postupem podél Dunaje do Bavorska a dále do Československa a Rakouska. V den vítězství měla jeho 12.armádní skupina 4 armády, 12 sborů, 48 divizí – celkem 1,3 mil. mužů.
Po skončení války dostal Bradley na starost péči o veterány a velmi se zasloužil o zlepšení systému zdravotní péče a vzdělávání. 7. 2. 1948 byl jmenován náčelníkem štábu armády. Po osmnácti měsících předal tuto funkci J. L. Collinsovi a 16. 8. 1949 se stal prvním předsedou sboru náčelníků štábů a 22. 9. 1950 byl povýšen do hodnosti pětihvězdičkového generála (první a jediné povýšení do této hodnosti od konce WW2). 5. 10. 1949 se stal prvním předsedou vojenského výboru NATO. Z aktivní služby odešel 15. 8. 1953 a zastával pak množství funkcí v obchodní sféře. Nadále však působil jako konzultant vojenských a politických vůdců, aktivně se zajímal o dění v armádě a přednášel na vojenských školách. Zemřel 8. 4. 1981 a o šest dní později byl s vojenskými poctami pochován na Arlingtonském hřbitově.
V roce 1951 vydal své paměti Soldier´s story (Příběh vojáka), kde mimo jiné vyvrací Montgomeryho tvrzení, že v Ardenách situaci zachránil právě Montgomery.
