Iljušin Il-20 (1948)

Iljušin Il-20


Sovětské letectvo po válce dále rozvíjelo svou úspěšně se projevující kategorii bitevních letadel. Koncem války použité Il-10 prokázaly své schopnosti, ale stále měly jisté nedostatky. Mezi hlavní z nich patřil výhled z kabiny pilota. Il-10 byly stále ještě dostatečně účinné a dostaly se do výzbroje řady států, včetně Československa. Dokonce si i s úspěchem zabojovaly v letectvu KLDR za korejské války. S. V. Iljušin však dále pracoval na problematice vylepšení bitevního letounu. Při konstrukci nového typu Iljušin Il-20 zdokonalil především výhled pilota, který byl až dosud omezen dlouhou přídí. Pilot neviděl dobře směrem, který byl pro bitevní akci rozhodující, protože usnadňoval nalezení cíle v terénu - tj. dopředu dolů.


Práce začaly v r. 1947 a koncem r. 1948 provedl zkušební pilot V. K. Kokkinaki první let prototypu. Nový šturmovik Il-20, jemuž se mezi letci začalo neoficielně říkat "Gorbač" (Hrbáč) byl pak vyzkoušen v několika kusech. Tato přezdívka vystihovala charakteristický rys letounu - nápadně vysokou stupněnou přední část trupu.


Il-20 sice využíval osvědčenou Iljušinovu koncepci bitevníků, ale příliš podobný starým šturmovikům nebyl. Kabina pilota byla přímo nad motorem AM-47F tak daleko v přídi, že pilot měl naprosto nerušený výhled dopředu. Za pilotní kabinou pak byla kabina radisty-střelce, k jehož povinnostem patřila obrana letounu v zadním palebném sektoru. Měl k dispozici dva kanóny B-20, pohyblivě uložené v malé kupolce na hřbetě trupu dálkově zaměřované a ovládané. Pro útoky na pozemní cíle používal "Gorbač" čtyři pevné kanóny NS-23 v křídlech, pod nimiž měl závěsy pro 1000 kg pum nebo osm raket.


Typ Il-20 se při zkouškách jevil nadějně, ale překážkou jeho uplatnění se stal jiný fakt. Právě zkoušky Il-20 ukázaly, že kategorie čistých bitevních letounů koncem čtyřicátých let již zastarala. Prostředky protivzdušné obrany na bojišti se koncem čtyřicátých let tak koncentrovaly a dosáhly takové účinnosti, že se poměrně pomalý, třebaže pancéřovaný bitevní letoun, proti nim nemohl ubránit. Nad bojištěm se v úloze podpůrných letounů mohly pohybovat s určitým stupněm bezpečí jen proudové stíhací letouny s pumami a raketami, ale obvykle ještě potřebovaly být shora kryty výkonnějšími stíhacími letouny. Iljušin Il-20 zůstal v pokusném stadiu jako zajímavý prototyp. Označení Il-20 pak dostal pozdější sériově vyráběný civilní stroj, vzniklý úpravou Iljušinova taktického bombardéru Il-28, používaný Aeroflotem od poloviny 60. let, stroj, v kódu NATO označovaný jako Coot.


Přesto ještě jeden pokus o proudový bitevník vznikl - S. V. Iljušin si byl dobře vědom skutečnosti, že jedině rychlost moderního proudového letounu, spojená snad ještě s přídavným pancéřováním, poskytovala určitou záruku úspěchu při taktické podpoře pozemních vojsk. Proto se pokusil o konstrukci dvoumotorového proudového bitevníku - projektu Il-40 Browny.

prameny:
V. Němeček, Vojenská letadla 4, Naše vojsko, Praha 1979
de.wikipedia.org
http://aircraft.ru/ImageShop.asp?OkbID=3

Ještě malé doplnění z jiného zdroje.

Iljušin Il-20 Gorbač



U tohoto letounu byl kladen důraz na nerušený výhled pilota, který by umožnil bezproblémové sledování cíle i okolního prostoru. Náčtrtek ukazuje rozdíl ve výhledu při útocích na pozemní cíle na cca 45° ve srovnání s běžně řešeným bitevníkem ( Il-2 ).



Zdroj : http://www.airwar.ru/enc/attack/il20.html

Zdroj : http://www.airwar.ru/enc/attack/il20.html

Ještě ze stejného pramene - tedy www.airwar.ru - barevný bokorys.

http://www.airwar.ru/enc/attack/il20.html