Main Menu
User Menu

Regulus, Marcus Atilius

Marcus Atilius Regulus (??? - asi 250 př.n.l.)


Marcus Atilius Regulus je další z celé řady hitorických postav, které se na jevišti dějin objevují během první punské války a o jejichž životě před ní prakticky nic nevíme. V případě Regula víme jen, že roku 267 př.n.l. byl konsulem a slavil triumf za to, že dobyl Brundisum.


Podruhé byl zvolen konsulem na rok 256 př.n.l. a očekávalo se od něj, že společně se svým kolegou (tím byl Lucius Manlius Vulso Longus) přenesou boje první punské války do Afriky a napadnou samotné Karthágo, čímž ukončí už skoro deset let trvající vyčerpávající zápas dvou středomořských mocností. Úkol to nebyl snadný, nicméně oba konsulové začali velice úspěšně - ujali se posílené římské flotily, která nyní čítala 250 válečných lodí a 80 transportních plavidel, u jihovýchodního pobřeží Sicílie uštědřili Kartágincům drtivou námořní porážku, a otevřeli si tím cestu do Afriky. Po vylodění zbudovali tábor a ovládli Klypeu (Aspis) ve vzdálenosti čtyř denních poschodů od Karthága. Podmaněné domorodé africké národy se po příchodu Římanů vzbouřily proti Kartágincům a přidaly se na stranu dobyvatelů.


Poté ovšem přišla instrukce ze senátu, že jeden k konsulů se má s polovinou armády a válečným loďstvem vrátit na zimu do Itálie, neboť není možné celou armádu zásobovat v Africe (nezapomínejme, že Římané začínali touto dobou rok 1. července a tak římská flotila do Afriky pravděpodobně nevyplula dříve než v červenci). Zůstal tedy M. Atlius Regulus se dvěma legiemi (asi 20 000 mužů) a 40ti transportními plavidly.


Kartáginci mezitím povolali ze Sicílie svého velitele Hamilkara s 5 000 žoldnéři a 500 jezdci, kteří posílili armádu v Africe. Tato se na konci léta vypravila proti Římanům, kteří obléhali Adys. Utábořila se pod městem s úmyslem následující den svést s Římany na rovné pláni bitvu. M. Atilius Regulus jim k tomu však nedal příležitost, za svítání překvapivě napadl kartáginský tábor ve výšinách a přestože protiútok kartáginských žoldnéřů zahnal na útěk jednu z římských legií, dobyl ho a Kartágince vyhnal. Ti po počáteční panice ustoupili relativně s nízkými ztrátami, neboť Římané neměli dostatek jízdy, která by je pronásledovala, a rovinatý terén naopak umožnil kartáginské jízdě krýt ústup.


Ještě na podzim 256 př.n.l. (podle jiných pramenů na jaře 255 př.n.l.) se M. Atilius Regulus zmocnil Tunésu, jenž byl na dohled od samotného Karthága a přezimoval v něm. Kartáginci se svými špatně cvičenými a málo početnými jednotkami nebyli schopni klást Římanům odpor, ba co víc, nebyli schopni ani udržet si loajalitu podrobeného bouřícího se místního obyvatelstva. Rozhodli se proto požádat římského konsula o mír. Ten však předložil tak tvrdé požadavky (vzdát se Sicílie i Sardinie, zaplatit válečné reparace a navíc platit roční tribut, což se rovnalo ztrátě suverenity), že Kartáginci byli nuceni pokračovat v boji.


V nouzi nejvyšší se obrátili na spartského dobrodruha generála Xanthippa, kterého si společně se žoldnéři najali, aby velel jejich armádě. Vojenský genius Xanthippos dokázal během zimy vybudovat a vycvičit armádu, která se vyrovnala římské početně, byla však složena především z jezdectva (jež Římané tradičně používali ve velice omezené míře) a její úderná síla byla zvýšena válečnými slony. Římský vojevůdce naopak během zimy odmítl nabízenou pomoc numidského jezdectva, když Numiďané využili složité situace svého rivala a začali také plenit kartáginské území.


A tak na jaře 255 př.n.l. kartáginská armáda v počtu 12 000 pěšáků, 4 000 jezdců a 100 slonů vyrazila z města proti Římanům. Ti, ač překvapeni, vyšli jim vstříc a obě armády se utábořily asi 2 km od sebe. Zatímco kartáginská vláda se dohadovala o dalším postupu, vojáci demonstrovali svou odhodlanost jít pod Xanthippovým velením do bitvy. Vláda ho tedy pověřila, aby následujícícho dne svedl rozhodující bitvu, ke které došlo u řeky Bagramas poblíž Tunésu, ačkoliv přesná pozice bojiště dodnes nebyla stanovena.


Římané se rozestavili do klasické těsné (štít na štít), ale netradičně hluboké formace, kryté na obou křídlech jízdou. Xanthippos rozestavil své slony do řady jednoho vedle druhého (pravděpodobně podporovány těžkooděnci) proti hlavní římské sestavě. Za nimi byla seřezena falanga, před níž pravděpodobně na obou křídlech (nebo pouze na pravém) stály jednotky žoldnéřů. Křídla byla posílena jízdou. Bitva začala, když se obě armády rozešly proti sobě. Sloni prorazili římský střed a za nimi pochodující těžká pěchota Římany rozprášila dříve, než se stačili vzpamatovat. 4 000 kartáginských jezdců mezitím na křídlech zahnalo slabou římskou jízdu a obklíčilo armádu zezadu. Římané byli drtivě poraženi - 500 jich bylo zajato, včetně konsula, prakticky všichni ostatní padli. Zachránilo se 2 000 - 3 000 mužů, jednotek původně umístěných na levém římském křídle, které na počátku bitvy zahnaly kartáginské žoldnéře stojící proti nim a pronásledovaly je až do tábora, odkud se jim pak podařilo uchýlit se do vlastního tábora v Klypeji, kde je Xanthippos oblehl. Kartáginci ztratili asi 800 mužů, převážně žoldnéřů z pravého křídla poraženého v úvodu bitvy Římany.


Marcus Atlius Regulus se tak dostává do kartáginského zajetí - což může on a ostatní zajatci ještě považovat za své štěstí, protože zbytek armády, kterému se podařilo uniknout, byl následujícího roku rozprášen bouří na moři, když jej nová římská flotila v čele s novými konsuly evakuovala z Afriky. Marcus Atilius Regulus strávil v kartáginském zajetí několik let.


Roku 252 př.n.l. zbývalo Kartágincům na Sicílii z jejich původního panství už jen velmi málo - vpodstatě jen dva významné přístavy v nejzápadnější části ostrova - Lilybaeum a Drepana. Roku 251 př.n.l. se Kartáginci pokusili dobýt zpět Panormos, o který přišli minulý rok, ale utrpěli pod jeho hradbami porážku (šlo o první polní bitvu na Sicílii od bitvy u Akreganta v roce 262 př.n.l.). Jejich situace byla natolik vážná, že vyslali do Říma poselstvo se žádostí o ukončení války (což bylo bez velkých územních ztrát značně beznadějné) a nebo aspoň o výměně zajatců (Kartágincům docházely lidské zdroje a potřebovali získat zpátky vojáky zajaté Římany).


Podle tradované verze jednoho z nejslavnějších římských příběhů byl členem tohoto poselstva i M. Atilius Regulus, který měl přesvědčit římské senátory, aby na výměnu přistoupili, neboť se ho osobně dotýkala. Přitom se zavázal čestným slovem, že v případě neúspěchu se do kartáginského zajetí vrátí.


M. Atlius Regulus ovšem v senátu vystoupil s řečí, v níž odhalil, jak blízko vyčerpání Karthágo ve skutečnosti je, a přesvědčil senát i o tom, že zatímco Řím se bez zajatých vojáků v dalším boji obejde, Karthágo je nutně potřebuje. Římský senát mírovou nabídku Kartáginců odmítl a navíc zamítl i výměnu zajatců. M. Atilius Regulus se vrátil do kartáginského zajetí, jak slíbil, a byl prý za své vystoupení brutálně umučen (detaily se v různých pramenech liší, asi nejznámější verze hovoří o tom, že mu byla uříznuta oční víčka, takže na horkém africkém slunci brzy v bolestech oslepl, a byl zavřen do klece pobité zevnitř hřebíky, v níž nakonec zahynul). Když se o tom senát dozvěděl, předal Regulově rodině dva nejvýznamnější kartáginské zajatce, a ta se na nich prý pomstila stejným způsobem.


Tento příběh se stal důležitou součástí římské kultury v pozdějších letech a proto je dnes už těžké posoudit jeho věrohodnost. Víme, že některé podobně neuvěřitelné zkazky ze starších dob se na pravdě zakládají. Na druhou stranu původní římské prameny o Regulově osudu poté co byl zajat mlčí a Polybios poznamenává, že zemřel v zajetí přirozenou smrtí. Je krajně nepravděpodobné, že by Polybios tento příběh, kdyby mu byl znám, svým čtenářům zatajil. A je prakticky vyloučeno, aby mu - kdyby se skutečně stal - znám nebyl. Moderní výklady někdy uvádějí, že celý příběh je zpětně vymyšleným ospravedlněním brutálního zacházení s kartáginskými zajatci v Římě. Osobně se domnívám, že to je vysvětlení stejně nevěrohodné jako příběh sám - nenašel jsem totiž jiných záznamů o tom, že by Římané se svými zajatci zacházeli mimo běžný rámec, než právě v příběhu o Regulovi. Odplata na římských zajatcích je tudíž nejspíš součástí příběhu o mučednické smrti Regulově, který je pravděpodobně zcela vybájený.


Nelze už dnes určit, kdy spatřil světlo světa - Polybios, který své dílo sepsal po roce 146 př.n.l. (zemřel 120 př.n.l), o něm jak již řečeno nic neví. Inkriminované pasáže z Dějin od T. Livia, psaných na přelomu letopočtů, bohužel patří k těm, jež se nezachovaly. Je tedy možné, že právě v díle Liviově se příběh objevil a stal se široce popularizovaným mýtem.
URL CZ: https://www.valka.cz/Regulus-Marcus-Atilius-t39924#152241Verze : 0
URL EN: https://www.armedconflicts.com/Regulus-Marcus-Atilius-t39924#152241Version : 0