CZK - SD-100

SD-100

V československé licenci vyráběné samohybné dělo SU-100.

Licenční práva na výrobu děl SU-100 Československo získalo v roce 1951. Výroba pro potřeby ČSLA probíhala od roku 1953 v pražském ČKD Sokolovo, o rok později se přesunula na Slovensko do Závodů Josifa V. Stalina v Martině. V letech 1956 a 1957 bylo na Slovensku vyrobeno 365 samohybných děl SD-100. Produkce SD-100 skončila v roce 1957 po zhotovení 771 exemplářů.

V barvách ČSLA sloužilo 460 strojů, zbylé šly (z výroby) na export. Samohybná děla SD-100 byla od roku 1953 zaváděna do výzbroje tankových a tankosamohybných pluků, v nichž představovala asi jednu třetinu počtů tankové techniky a nahrazovala dočasný nedostatek středních tanků T-34/85.

Od šedesátých let byly postupně od útvarů ČSLA stahovány a MNO se je snažilo dále prodat "spřáteleným" zemím, což se v některých případech dařilo (např. v roce 1967 do Maroka). Část SD-100 československé lidové armády ovšem dále zůstala ve skladech a po dlouhou dobu byla předurčena pro vyzbrojení válečně vytvářených útvarů tankového vojska.
Exportní SD-100 se v barvách Egypta a Sýrie účastnily Suezské (1956), Šestidenní (1967) a Jomkippurské války (1973).



Uživatelé (výčet není patrně kompletní, počty dodaných kusů jsou na minimální hranici): Československo, Bulharsko, Egypt (148 kusů na základě smluv z let 1955 až 1957, 100 kusů na základě smlouvy z roku 1967, v případě dodávky dalších 50 exemplářů není jisté jestli tyto stroje byly čs. původu nebo byly sovětské a Československo hrálo jenom roli prostředníka - tyto stroje měly být dodány do 1.3. 1956), Etiopie, Jemen (50 kusů, jednalo se o vozidla sovětské výroby a Československo hrálo jenom roli prostředníka), Kuba (50 kusů, jednalo se o vozidla sovětské výroby a Československo hrálo jenom roli prostředníka), Maroko, Rumunsko, Sýrie (36 kusů dodáno cca v rozmezí 1955 až 1957)

Samhybné delo SD-100 VPZ 92856.


Zdroj : Československá armáda 1957 č.19

V barvách ČSLA...

SD-100 se v ČSLA k výcvikovým úkolům používaly ještě v první polovině sedmdesátých let.

VZaZ 1958

Demontážou kanónu i celej masky sa vytvoril otvor pre inštruktora, cez ktorý sledoval terén pred vozidlom.


Zdroj : Brožek Ota, Horský Jiří : Tajomstvo siedmich armád, Mladé letá 1975

Samohybné delo SD-100 čs. armády pri prekonávaní vodnej prekážky.



Zdroj : HOLUB Ota – Československé tanky a tankisté – Naše vojsko Praha, 1980

SD-100 ("937") ze sbírek sbírek Vojenského muzea na demarkační linii v Rokycanech, Bahna 2001. Došlo k nehodě, což nám ale ukazuje utržené zavěšení napínacího a prvního pojezdového kola. Po přejezdu muldy před tribunou se utrhlo napínací kolo a dostalo se pod první pojezdové kolo, které se následně utrhlo ze zajištění (osa kola na ramenu tam zůstala) a i s celým pásem, který se přetrhl, to zůstalo složené na zemi. Zajímavostí je, že svlečený pás zůstal asi 200 metrů za vozidlem a dědictví tanků BT se ukázalo - stroj odjel.

SD-100 ("937") ze sbírek sbírek Vojenského muzea na demarkační linii v Rokycanech, Kursk 1943-2006. Pohled do interiéru na na strop motorového prostoru.

SD-100, Národní památník II. světové války (resp. Památník Ostravské operace), Hrabyně.

Foceno na modelářské soutěži E-day v Plzni.
Zdroj: soukromý archiv

Zadní pohled na stejný stroj jako na předchozí fotografii.
Zdroj: soukromý archiv.

SD-100 ("3") egyptské armády v kamufláži, ve které sloužil v průběhu Suezské války (2. arabsko-izraelská válka) v roce 1956, Bovington Tank Museum, 2003 a 2004. Všechny SU-100 používané egyptskou armádou měly být vyrobeny v Československu. Zobrazené vozidlo bojovalo v řadách odřadu egyptské 1. obrněné brigády proti Izraelcům poblíž města Abu Aweigila na Sinaji. Následně bylo ukořistěno britskými vojáky 3. praporu Paradesantního pluku v Port Saidu v rámci operace Musketeer - britsko-francouzským výsadkem do Egypta v listopadu 1956. Vozidlo je dnes v pojízdném stavu.

Egyptský SD-100 (resp. SU-100), Bovington Tank Museum, 2005.

SD-100 z Dargovskeho priesmyku


vlastné foto

Občanská válka v Jemenu (2015)

Zdroj: spioenkop.blogspot.cz

Dá se nějak poznat SD-100 od SU-100?

SD-100 = SU-100. SU-100 je původní sovětské značení = "Samochodnaja ustanovka". V naší, československé, armádě byla samohybka zavedena pod označením SD-100 = "samohybné dělo".

Predpokladám že áno - ale nie vizuálne pri bežnom pohľade. Skôr pri hlbšom skúmaní - každý stroj má spravidla niekde vyrazené výrobné číslo, resp. aj označenie výrobcu... A SD-100 ako licenčná výroba ho budú mať iné ako pôvodné sovietske stroje.

Asi Vám nerozumím. SU-100 versus SD-100 při běžném pohledu, pokud opravdu člověk tyto samochodky nezná do šroubečku, nerozezná sovětský výrobek od čs licenčního. Ba i na stránkách válka.cz můžete zjistit, že si lidé pletou SU-100 s SU-85. Jako veškerá jiná technika, se i tato samozřejmě v detailech v průběhu výroby jak v SSSR tak potom v Československu byla vylepšována a upravována. Ve služebním předpisu Oper-II-11 "Příručka technických dat o výzbroji a výstroji československé lidové armády" z roku 1956 je "stovka" označena jako "100mm SAMOHYBNÉ DĚLO (100mm ShD). Samozřejmě výrobní číslo a další značky výrobce jsou potřebné pro určení odkud ShD pochází. Ovšem je možné narazit (osobní zkušenost) na původní SU-100, ve kterých jsou součásti (někdy i spousta součástek) vyrobené u nás. Tyto informace se dají určitě dohledat nejen v podnikových archivech.


Ještě pár odlišných TTD výše uvedených z daného předpisu:
výška 2240 mm
světlost 350 mm
maximální rychlost na silnici 55 km/hod
střední rychlost na silnici 30 km/hod
střední rychlost v terénu 10 až 15 km/hod
akční rádius na silnici 300 km
akční rádius v terénu 200 až 250 km
úhel stoupání 35°


Zdroj:
Osobní poznámky z dob mého působení ve VHÚ Žižkov.
Oper-II-11, Příručka technických dat o výzbroji a výstroji československé lidové armády, MNO Praha 1956

Pro vizuální odlišení SU 100 (sovětský) a SD 100 (československý) je celkem spolehlivým vodítkem, použití odlišné technologie při výrobě předních krytů blatníků. Zatímco u sovětského typu jsou tyto kryty zakulacené, u československých výrobků jsou kryty rovné a skosené směrem dolů. Rovněž tak opracování a provedení odlévaných a svařovaných dílů je u SD 100 celkově preciznější, to však lze zjistit pouze při přímém porovnání obou strojů.
Stejná kritéria platí i u rozpoznání tanků T 34/85 vyrobených v SSSR, nebo na Slovensku.

Výborně, tohle je odpověď, na kterou jsem čekal. AK-47 byl také jen jeden, ale téměř vždy bylo hned poznat, která země ho vyráběla. Právě podle detailů, díky.