Mellion, Hugo

Plukovník Hugo Mellion

„Nejsem žádný hrdina. V seznamu příslušníků letectva jsem uveden jako jediný písař 311. perutě, který se vrátil po válce do Československa. Když jsme slavnostně přiletěli do Prahy, vítal nás průvod až na Vinohrady. Zkrátka, lidé oslavovali svobodu, kterou vybojovali letci a vojáci v zahraničních armádách, a která pak trvala necelé tři roky...“


Při setkání s panem plukovníkem Mellionem člověk pokaždé rychle zapomene na to, že hovoří s mužem, který se narodil před úctyhodnými 85 lety. Postavou sice menší, s hustým výrazným obočím za "brejličkami", nikdy nekončícím šibalským úsměvem a nezdolnou energií. Pan Mellion (pro přátele a kamarády Hugo) patří mezi těch několik posledních zbývajících veteránů RAF, kteří se snaží pravidelně navštěvovat Českou republiku. Nejezdí však jen do Prahy, navštěvuje svůj rodný kraj a každoročně se svojí milou paní vyráží do některých českých lázní.


„Vzpomínám na své kamarády, na ty, kteří se vítězství nad fašismem nedožili. Na velitele 311. perutě, pobočníky, tlumočníky, rád vzpomínám na kamaráda přezdívaného »Ducháček« - pracoval ve stylu »Ducháček to zařídí«. Snášeli jsme se všichni. Mechanici měli jemné prsty, opravovali nám hodinky, jiní zase auta, krejčí nám upravili uniformy - jeden pomáhal druhému. Vzpomínám na kamaráda řezníka, který pro nás udělal jitrnice, jelita, buřty a párky, zpracoval celé prase. Bylo to období kamarádství. Je tomu už 60 let...“


Narodil se 8. září 1918 v Bělehradě. V Praze vychodil obecnou školu a čtyři ročníky měšťanky. Poté navštěvoval Baťovu školu pro mladé muže ve Zlíně, kde poprvé vyzkoušel úskalí jazyka džentlmenů, angličtiny. Po absolvování Obchodní školy Gremia pražského obchodnictva nastoupil ve firmě svého otce, zabývající se mezinárodní dopravou.


Psal se rok 1938 a blížil se čas nástupu na základní vojenskou službu. Hugo měl nastoupit jako nováček do Rakovníka, ke 4. cyklistickému praporu. Přišla však první mobilizace, během které byli povoláni specialisté a některé zálohy. Stejně jako ostatní nováčci tedy povolán nebyl a musel zůstat doma. Na přání svého otce odjel v únoru 1939 do Anglie, aby se zdokonalil v jazyce. Zde ho též v prvních zářijových dnech zastihla zpráva o zahájení války...


Z Londýna odjel do Warringtonu. Nejen, že se zde zúčastnil svatby své sestry, ale dobrovolně se stal i řidičem ambulance. Řidičů s civilním řidičským oprávněním byl velký nedostatek.


Vzhledem k okupaci Československa nacistickým Německem se přihlásil do Královského letectva. Při výběru místa bylo přihlédnuto k vynikající znalosti angličtiny a Hugo byl zařazen na funkci písaře.


"Při nástupu na denní rozkaz ve výcvikové rotě se velící poddůstojník ptal, kdo umí anglicky a psát na stroji. Usmál jsem se, čehož si poddůstojník všiml a zařval na mě, proč se směji. Odpověděl jsem mu, že když se přihlásím, tak budu možná čistit latríny..."


(Pozn. pro ty, kdo nikdy neokusili slasti základní vojenské služby, pravidlo číslo jedna - na nic se dobrovolně nehlásit! Oblíbeným trikem velitelů družstev na výcvikové rotě byl dotaz: "Kdo má řidičák na traktor?" Chudák, který se v dobré víře přihlásil, stal se rázem obsluhou mohutného čistícího zařízení na lidský pohon, tzv. kombajnu. "Vidíš, můžeš napsat mamince, že umíš řídit i kombajn.")


"Zařval na mě: »Tak umíte anglicky?!« Když jsem řekl, že ano, měl jsem se ihned hlásit v kanceláři, a tak se ze mě stal písař u 311. perutě. Válka se vede i na papíře, nejen se zbraní v ruce. Byla to práce, která mě bavila.


Z rozkazu velitele a pobočníka jsem vyřizoval žádosti našich letců a pozemního personálu - jízdenky na vlak, lístky na příděl potravin na dovolenou, na benzín pro ty, kteří měli svá auta, vyřizoval jsem dokumenty pro ty příslušníky letectva, kteří se chtěli ve Velké Británii oženit (a bylo jich dost, včetně mě)..."


Po skončení války se pan Mellion vrátil do vlasti. Příliš šťastný návrat to ale nebyl, nikdo ho zde nečekal. Otec, matka i bratr zahynuli v koncentračním táboře. Na návrh předsedy právního oddělení Živnostenské banky JUDr. Karla Popela, předsedy Svazu kanoistů a budoucího prezidenta Mezinárodní kanoistické a kajakářské federace, přijal ve Svazu funkci mezinárodního sekretáře. Ústředí federace se v té době nacházelo ve Stockholmu, který v letech 1946-1948 pan Mellion navštívil dvakrát.


V době konání zimních olympijských her ve Švýcarsku, v únoru 1948, byla rodinná firma Hugova otce znárodněna a majetek zabaven. Hugo odmítl vstoupit do KSČ, neboť na politiku této strany měl svůj osobní a nepříliš lichotivý názor. Díky tomu však byl požádán, aby ze své funkce odstoupil. Než tak učinil, vydal se však ještě jednou do Švédska na schůzi Svazu kanoistů náhradou za kolegu, který nedostal švédské vízum.


"Sbalil jsem si malý kufříček a veškeré papíry. Na Ruzyni jsem nasedl do Dakoty a letěl nejprve do Berlína, poté do Kodaně, kde linka končila. Zde jsem se rozloučil se svými přáteli z »311« a přestoupil na linku Švédských královských aerolinií do Stockholmu. Ihned jsem se ohlásil předsedovi Mezinárodní kanoistické a kajakářské organizace a řekl mu, že se do Československa už nevrátím..."


Hugo Mellion odtud odjel do Anglie, kde na něj již čekala manželka a dvě děti. Usadil se v již zmíněném Warringtonu a po devíti měsících čekání obdržel britské občanství. Pracoval pro Air Ministry jako vedoucí dopravy na americké bázi Burtonwood. Zde se dokonce zúčastnil operace, známé jako "Berlínský letecký most".


V roce 1975 se aktivně zapojil do aktivit Sdružení československých exulantů a Československé obce legionářské v zahraničí. V roce 1991 (29. srpna) byl mimořádně povýšen do hodnosti majora ve výslužbě, 25. května 1995 přišlo další mimořádné povýšení, tentokráte na plukovníka ve výslužbě.


„Vlastenectví?... Když jsem byl školák, byl prezident Tomáš Garigue Masaryk naším vzorem. Byl vzorem hrdosti na svou zem. Když jsem sloužil u 311. perutě RAF, tak jsem byl nesmírně hrdý na svou zemi, na Československo, na naši krásnou hymnu Kde domov můj - a tak tomu je dodnes...“

Dejvice, červen 2005

Dejvice, červen 2005