Tomaševič I-110

Historie:


V roce 1942 konstrukční tým D. L. Tomaševiče, který pracoval pod dohledem NKVD, dostal za úkol postavit stíhací letoun pro nový Klimovův řadový motor VK-107P. V zadání byl kladen důraz na maximální jednoduchost výroby a údržby na polních letištích a tomu bylo podřízeno téměř vše i za cenu vyšší hmotnosti. Tato technologická dokonalost si vyžádala smíšenou konstrukci, při výrobě nebylo zapotřebí žádných složitých výrobních operací a používaly se co možno nejjednodušší přípravky, do výroby se mohli zapojit nekvalifikovaní dělníci po krátkém zaškolení.


Jako velký klad byla vyzdvihována skutečnost, že bylo možno vyměnit motor během několika málo minut. Pro tuto operaci stačilo povolit čtyři převlečné matice a rozstykovat ovládání motoru, přívod paliva a rozpojit elektroinstalaci, poté bylo možno motor včetně chladiče a vrtule vyjmout. Výsledné dílo se podobalo Warhawku. Výkony a letové vlastnosti byly prý velmi dobré, ale byly poznamenány vyšší hmotností, tzn., že letoun např. hůře stoupal.


Do sériové výroby se nedostal. Důvodem bylo vynucené použití zatím nevyzrálého motoru, to byl osud většiny letadel z tohoto období, ve kterých tento motor byl instalován.

Tomaševič I – 110
V roce 1942 pracuje Dimitrij Ljudvigovič Tomaševič v KB-29 na Sibiři. Tuto kancelář spravuje NKVD, působí zde „nepřátelé lidu“, konstruktéři příliš potřební na to, aby byli zastřeleni rovnou. Tomaševič zde pracuje na dvou projektech – I-110 a I-111 Pegas.


I-110 měl být těžkým stíhacím bombardérem s dlouhým doletem. Této roli byla přizpůsobena i celá konstrukce s pečlivým pancéřováním palivových nádrží a pilotního sedadla, i těžká hlavňová a pumová výzbroj. Zohledněn byl i fakt, že výrobu zajišťovali nepříliš kvalitní pracovníci s minimem zkušeností – ženy, děti, starci. Konstrukce byla navržena tak, že jednotlivé technologické celky by byly vyráběny ve specializovaných závodech a sváženy k finální montáži. K té tak měl přicházet komplet motoru s vrtulí a chladícím systémem, kompletní křídla, řídící soustava, ocasní část trupu… Celý proces výroby byl rozvržen do cyklů tak, že jednotlivé operace neměly trvat déle než 3 minuty. Tato – dnešními slovy řečeno modulová stavba – nejen nabízela snadnou výrobu, ale také jednodušší obsluhu u bojových jednotek (viz poznámka v příspěvku výše).
Chladič s plochou 29 dm² byl umístěn ve výrazném „podbradku“, což mu, spolu s umístěním přímo za velkou vrtulí, umožňovalo dobrou účinnost.
V křídlech byly celkem 4 palivové nádrže, chráněné před střelami do ráže 12,7 mm, pilotní sedadlo bylo chráněno pancéřem o tloušťce 13 mm.
Jednoduchost výroby spolu s ohledem na pasivní bezpečnost byly ovšem vykoupeny nárůstem hmotnosti i rozměrů. „Stodesítka“ byla ve své kategorii největším a nejtěžším sovětským letadlem této doby.


Stroj měl - v souladu se svým určením - i mohutnou výzbroj. Hlavňovou původně tvořilo celkem 5 zbraní: 1 x kanon ŠVAK ráže 27 mm, střílející hřídelí vrtule, 2 x kanon UB ráže 12, 7 mm, uložený mezi válci řadového motoru, a 2 x kulomet ŠKAS ráže 7, 62 mm. Tyto poslední zbraně byly posléze sejmuty – zřejmě z hmotnostních důvodů - a stroj byl zkoušen bez nich. Pumovou výzbroj tvořily bomby na závěsnících pod křídly v souhrnné hmotnosti 500 kg.
Zkušební lety zahájil pilot Petr Stěfanovskij koncem roku 1942. Do r. 1943 letoun úspěšně prošel státními zkouškami.


V té době se již nad ním stahovala mračna. Konstrukční kanceláře již VVS dodávaly poměrně dost výkonných typů a další zvětšování pestrosti konstrukcí nebylo považováno za žádoucí. Navíc Klimovův Motor M-107P ještě nebyl zralý k sériové produkci. Nadějný stroj tak zůstal v prototypu. Podobný osud ostatně potkal i ostatní konstrukce, počítající s tímto motorem.


prameny:
https://www.ctrl-c.liu.se/misc/RAM/i-110.html
https://www.lexipda.de/infos/t/to/tomasc.html
https://www.airwar.ru/enc_e/fww2/i110.html

Fotografie I-110

...a ještě jednu fotografii, kvalita nic moc, ale alespoň něco.

to Vláďa:


Malé doplnenie, resp. oprava.


Podľa knihy V.B.Šavrova: Istorija konstrukcij samoljotov v CCCP 1938-1950, vydavateľstvo Mašinostrojenije, opravené vydanie 1988, bol vyrobený iba jeden prototyp tohto stíhača. Pôvodne boli okrem tebou spomínanej výzbroje namontované i dva guľomety ŠKAS, ktoré však boli neskôr odmontované.


Pretože v odkaze, ktorý si dal k TTD sa nezobrazuje fotka (aspoň teda mne nie ) pripájam scan z citovanej knihy, na ktorom je zjavne vidieť príbuznosť tvarov tejto konštrukcie so spomínaným Warhawkom.

Teď přikládám trojpohledový náčrtek