De Havilland D.H.113 Vampire NF Mk.10

Jako soukromý projekt vznikl u de Havillandu dvoumístný Vampire, označený D.H.113. Byl to noční stíhač, navržený podle zkušeností s Mosquity. Křídla a ocasní plochy byly převzaty z FB.5, nový byl trup, rozšířený o 1,17 metru, s radarem AI.X (čili americkým SCR-720B) v přídi a dvoumístnou kabinou v podstatě převzatou z Mosquita, s pilotem sedícím vlevo a radarovým operátorem vpravo a mírně vzadu. Ani tato verze ještě neměla vystřelovací sedadla, pouze překryt mohl být v případě nouze odpálen. Kvůli vyšší hmotnosti měl výkonnější motor Goblin 3. Výzbroj zůstala stejná, čtyři kanony Hispano, a pod křídly přídavnou nádrž nebo bombu.

Postaveny byly dva prototypy, První z nich, G-5-2, vzlétl v Hatfieldu 28. srpna 1949, pilotován Geoffrey Pikem. O devět dní později byl předveden na leteckém dni ve Farnborough a díky silnějšímu motoru předvedl mírně lepší výkony než jednomístný FB.5. Později byly ještě upraveny ocasní plochy změnou tvaru kýlovek a zmenšením směrovek a prodloužením vodorovné plochy mimo obrys letadla. Byl ovšem stále pomalejší než Meteor, což ale nevadilo, protože od počátku se předpokládalo jeho uplatnění v zahraničí, ne v RAF. Již za měsíc objednalo dvanáct sériových strojů egyptské letectvo. Stroje byly postaveny, ovšem kvůli stoupajícímu nalětí na Blízkém východě britská vláda rozhodla o zákazu prodeje vojenského vybavení do této oblasti a převzetí zakázky RAF. Ta se rozhodla D.H.113, pod označením Vampire NF Mk.10, použít jako prozatímní vybavení, než budou k dispozici nové noční stíhací Meteory a Venomy. Ze stejného důvodu byly přiobjednány i další stroje, aby pokryly potřeby všech perutí.

První dodávky NF.10 začaly na jaře 1951, první perutí, která je obdržela, byla 25. peruť ve West Mallingu, a později 23. peruť v Coltishallu a 151. v Leuchats. Oproti Meteoru NF Mk.11 měl sice větší palebnou sílu, ovšem kvůli své jednomotorové koncepci byl pro noční stíhání považován za méně spolehlivý. Bez problémů zvládal dohnat dosluhující bombardéry kategorie B-29 nebo Avro Lincoln, ovšem Canberra již představovala velký problém. U prvoliniových útvarů vydržely do roku 1954, a asi 25 z nich ani neopustilo sklad. Pár z nich bylo použito k různým testům, např. laminárního obtékání křídla, nebo přídě pro Sea Vixen. Po vyřazení bylo 36 kusů upraveno pro navigační výcvik pod označením Vampire NF(T).10. V této podobě byl odstraněn radar, místo něj byla do přídě umístěna směs různého navigačního vybavení, jako Rebecca 3 a Gee 3, a váha doplněna betonovou zátěží kvůli zachování těžiště. Tyto stroje také měly novou kabinu bez žeber, převzatou z Venomu NF.2a. Tyto stroje sloužily u Nos.1 a 2 Air Navigation School do roku 1959.

De Havilland nakonec noční stíhací Vampire také exportoval, nepatrně upravené stroje byly dodány do Itálie jako NF Mk.54 a po vyřazení NF.10 od RAF bylo 30 modernizovaných strojů pod stejným označením dodáno v letech 1954-1958 do Indie. Jeden z prototypů NF.10 pak byl testován ve Švýcarsku, ale další nebyly objednány.