boky: 70–350 mm hlavní paluba: 50 mm pancéřová paluba: 20–105 mm torpédové přepážky: 45 mm příďové velitelské stanoviště: 200–350 mm záďové velitelské stanoviště: 50-100 mm hlavní dělové věže: 130-360 mm sekundární dělové věže: 50–140 mm
Belt: 5.7-12.6 in Main Deck: 2.0 in Armor Deck: 0.8–4.1 in Torpedo Bulkhead: Fore Command Station: 7.9–13.8 in Aft Command Station: 2.0-4.0 in Main Turrets: 5.1-14.2 in Secondary Turrets: 2.0–5.5 in
12x DeSchiMAG High Pressure Boiler 3x Germania/Brown-Boveri Geared Steam Turbine
Výkon: Power:
122041 kW při 6700 ot/min
163659.6 bhp at 6700 rpm
Šrouby: Propellers:
3
Zásoba paliva: Fuel Load:
? t
? long tons
Výkony: Performance:
Rychlost: Speed:
58,3 km/h
31.5 kt
Dosah: Range:
11500 km při rychlosti 35 km/h
6209.5 nm at speed 18.9 kt
Výzbroj a vybavení: Armament and Equipment:
Výzbroj: Armament:
9x 28 cm S.K. C/34 ve věži Drh LC/34 (3x III) 8x 15 cm S.K. C/28 ve věži Dop. L. C/34 (4x II) 4x 15 cm S.K. C/28 na lafetě MPL/35 (4x I) 14x 10,5 cm S.K. C/33 ve věži Dop. L. C/31g (7x II) 16x 3,7 cm S.K. C/30 na lafetě Dopp LC/30 (8x II) 28x 2 cm S.K. C/38 na lafetě Vierling C/38 (7x IV) 10x 2 cm S.K. C/38 na lafetě Pedestal C/30 (10x I) 6x 533 mm torpédomet (2x III)
en.wikipedia.org de.wikipedia.org Pejčoch, Ivo - Novák, Zdeněk - Hájek, Tomáš: Válečné lodě [4] (Praha, Naše vojsko s. p., 1993, str. 69, ISBN 80-206-0357-3)
Scharnhorst byla stavěna v loděnicích Kriegsmarinewerft Wilhelmshaven ve Wilhelmshavenu, kde byl nejprve 30. června 1934 položen kýl a 15. června 1935 byl po drobných úpravách položen znova. Trup byl spuštěn na vodu 3. září 1936 a loď byla dokončena 7. prosince 1939.
Hlavní výzbroj tvořilo devět děl ráže pouhých 280 mm. Na úkor dělové výzbroje byla ušetřená tonáž věnována ve prospěch pancéřové ochrany. Uvažovalo se o tom, že v budoucnu budou instalována děla 38 cm S.K. C/34 ráže 380 mm, ale k tomu nakonec nedošlo. Jednalo se o děla 28 cm S.K. C/34 ráže 280 mm a délkou hlavně L/54,5, vyrobená v Kruppových závodech, a byla umístěna ve standardních trojdělových věžích Dreh LC/34 - dvě věže na přídi a jedna na zádi. Hmotnost hlavně přesahovala 53 tun a střílela průbojnými projektily 28 cm Pzgr. L/4,4 (m. Hb) o hmotnosti 330 kg nebo trvavými projektily 28 cm Spgr. L/4,4 Bdz (m. Hb) (resp. 28 cm Spgr. L/4,4 Kz (m. Hb)) o hmotnosti 315 kg na vzálenost až 40,9 km při elevaci 40 stupňů. Hlavěň měla drážkový vývrt s 80 drážkami a průraznost průbojných střel činila až 205 mm pancéře na vzálenost 27 km.
Sekundární výzbroj tvořilo 12 děl 15 cm S.K. C/28 ráže 150 mm a délkou hlavně L/55 v následující konfiguraci: osm děl ve čtyřech dvoudělových věžích Dreh LC/34 a čtyři děla v jednodělových věžích MPL C/35. Byla to děla určená jak proti leteckým tak proti hladinovým cílům. Jejich kadence činila 6-8 ran za minutu a střílela průraznými projektily 15 cm Pzgr. L/3,8 (m. Hb), výbušnými granáty 15 cm Spgr. L/4,5 Bdz (m. Hb) (resp. 15 cm Spgr. L/4,6 Kz (m.Hb)), protiletadlovými granáty 15 cm Spgr L/4,6 Kz (m. Hb) – Haube abgeschraubt a bylo možno z nich střílet i osvětlovací granáty 15 cm Lg L/4,3. Úsťová rychlost byla 875 metrů za sekundu. Zásoby munice činila u lodí třídy Scharnhorst průměrně 133-150 kusů na hlaveň.
Protileteckou výzbroj tvořilo 14 kanónů 10,5 cm S.K. C/33 ráže 105 mm s délkou hlavně L/65 ve dvojvěžích LC/31 a kanóny malých ráží 3,7 cm S.K. C/30 a 2 cm S.K. C/38.
Pohon lodi tvořilo 12 bubnových kotlů Wagner, které hnaly páru o teplotě 450°C na tři turbíny Brown-Boveri. Loď hnaná třemi lodními šrouby dosahovala rychlosti 32 uzlů a při této rychlosti byl teoretický akční rádius 2.200 námořních mil. Akční rádius spočítaný pro optimální rychlost a spotřebu strojů činil 9.020 námořních mil při rychlosti 15 uzlů. Maximální zásoba vezeného paliva byla 6.200 tun.
Pancéřování lodi bylo, jak je uvedeno výše, provedeno velmi kvalitně a masivně. Boční pás měl maximální tloušťku 320 mm nahoře a od zhruba jedné třetiny výšky se směrem dolů klínovitě zužoval na tloušťku 170 mm. Horní paluba byla chráněna pancéřem tloušťky 48,3 mm a další paluba měla tloušťku 150 mm. Přední přepážka měla tlouštku 150 mm, pancéř věží a barbet dosahoval tloušťky 350 mm. Původně příkře skosená příď byla později, stejně jako u Gneisenau, nahrazena kliprovou přídí. Boky byly poměrně nízké a tak se i na mírně rozbouřeném moři přez ně přelévala voda a hlavní paluba byla stále mokrá.
Loď nesla tři průzkumné hydroplány Arado Ar 196 vypouštěné ze dvou katapultů. Již v roce 1939 byla loď Scharnhorst vybavena námořním radarem FuMO 22 pracujícím na frekvenci 368 MHz, v průběhu války byl nahrazen typem FuMO 26 nebo FuMO 27.
V roce 1939 bylo přikročeno k přestavbě lodi Scharnhorst. Modifikace se týkaly hlavního stožáru, který byl posunut více dozadu, a přestavby přídě na příď kliprového typu. Práce nebyly v době propuknutí války ještě dokončeny. Ke konci listopadu 1939 pak loď vyplula na svoji první misi, při které měla za úkol vyčistit vody průlivu mezi Islandem a Faerskými ostrovy od nepřátelských sil. Zde potopila britký ozbrojený parník HMS Rawalpindi. Na počátku roku 1940 se Scharnhorst spolu se svojí sesterskou lodí Gneisenau vydaly k pobřeží Norska aby podpořily německou invazi. Zde se 9. dubna 1940 střetly v dělostřeleckém souboji s britským bitevním křižníkem HMS Renown (72) a později v létě 8. června potopily britkou letadlovku HMS Glorious (77) a torpédoborce HMS Acasta (H09) a HMS Ardent (H41). V následujících bojích byl Scharnhorst torpédován a několik dní nato zasažena bombami britského letectva. Kvůli vážnějším poškozením pak strávila téměř celý zbytek roku opravami v doku.
Od 22. ledna do 22. března 1941 působily Scharnhorst a Gneisenau v Atlantiku, kde se jim podařilo potopit několik lodí a narušit tak britské zásobovací trasy. Po dobu těchto akcí vypoluvaly lodě ze základny ve francouzském Brestu, kde se staly terčem opakovaných leteckých útoků, které je nakonec vyřadily do konce roku 1941. Na počátku roku 1942 bylo rozhodnuto přesunout většinu palebné síly hladinových plavidel opět do norské oblasti. Britské vody však byly pro německé lodě značně nebezpečné a hrozil jim útok jak z moře tak ze vzduchu. Přesto se Scharnhorst a Gneisenau, spolu s těžkým křižníkem Prinz Eugen, vypravily na odvážný úprk skrz průliv Lamanche do Německa. Na této cestě byly sice mírně poškozeny minovými poli, ale překvapení Angličané nebyli schopni dostatečně rychle zareagovat ani námořními ani leteckými silami a lodě jim tak proklouzly.
Počátek roku 1943 znamenal pro Scharnhorst dočasné vyřazení z válečných operací. K opravám dřívějších poškození se přidaly problémy s pohoným systémem a navíc ještě loď uvázla na mělčině. Teprve v dubnu 1934 se loď přesunula na sever do norkých vod a připojila se k bitevní lodi Tirpitz a zbytku severní flotily. Jejich úkolem bylo napadat zásobovací konvoje do Sovětského svazu. Další akcí bylo ostřelování Špicbergů 8. září 1943.
Na Vánoce 1943 byla Scharnhorst spolu s několika torpédoborci vyslána, aby potopila konvoj severozápadně od Norska. Naneštěstí pro německé síly byla zpráva zachycena a dekódována Brity, kteří okamžitě vyslali silnou skupinu válečných lodí, aby německé akci zabránila. Než dorazily hlavní síly, zaměstnávaly Scharnhorst britké křižníky HMS Belfast (C35), HMS Norfolk (78) a HMS Sheffield (C24) a držely její skupinu daleko od konvoje. Když Němci zjistili, že není možné splnit cíl mise, vydali se zpět na svoji základnu. Scharnhorst však byla oddělena od skupiny britskou bitevní lodí HMS Duke of York (17) a jejími doprovodnými křižníky a torpédoborci. 26. prosince 1943 v bitvě trvající tři hodiny byla nakonec Scharnhorst rozstřílena děly a potopena torpédy. Z posádky 1.968 mužů, kteří se tenkrát nacházeli na její palubě, přežilo v mrazivých arktických vodách jen 36.
