Elston (Epstein), František

Brigádní generál František Elston (Epstein)

„Němci byli prasata, jakým rovno nebylo, ale jednali podle svých principů a doktrín. Češi byli prasata, jakým také rovno nebylo. Poněvadž ale neměli žádné doktríny, vymysleli si je sami a pronásledovali lidi, kteří si to opravdu nezasloužili...“


Ve středu 6. července 2005 v ranních hodinách zemřel v Ústřední vojenské nemocnici v Praze válečný veterán, pilot československé stíhací perutě ve Velké Británii, brigádní generál ve výslužbě MUDr. František Elston.


Narodil se 27. května 1922 v Praze. V roce 1939, kdy Nicholas Winton organizoval záchranu šesti stovek židovských dětí z Československa, byl již sedmnáctiletým studentem gymnázia. Jeho otci, významnému lékaři, se ale podařilo pro Františka místo ve Wintonově dětském transportu do Anglie získat.


"Já do toho věkově nespadal, ale díky otci se nějakým způsobem objevil rodný list, který mne do té věkové skupiny zařadil, a my jsme asi tři neděle před válkou z Wilsonova nádraží odjeli směrem do Anglie. Projeli jsme Německem a na německých hranicích jsme zůstali nevím jak dlouho trčet. Mohl to být den, mohlo to být i méně. Jelikož jsem tam ale jel s poznámkou, že kdyby mne Němci chytili, tak samotný transport za mne nebere žádnou odpovědnost, tak jsem se trochu třásl…"


František Elston se tedy do Anglie nakonec dostal. Přijala ho rodina, která mu umožnila, aby se připravoval na anglickou maturitu. Pár týdnů po jeho příjezdu však vypukla válka a František se jako dobrovolník hlásil na československém velvyslanectví. Zde byl odmítnut s tím, že se má znovu přihlásit až po maturitě. Tu se Františku Elstonovi podařilo složit právě v den osmnáctých narozenin. Pak už nic nebránilo jeho nástupu k leteckému výcviku v RAF (který probíhal i v Kanadě…), stal se žákem 5. FTS, kde složil pilotní zkoušky.

"V Kanadě jsem v noci, teplota venku byla nějakých dvacet šest, dvacet sedm stupňů pod nulou, zabloudil nad prérií. Dostal jsem se mimo dosah těch dosti slabých radiovysílaček. Tehdy jsem uvažoval o tom vyskočit, ale v mínus šestadvaceti stupních někde spadnout do prérie... Tak jsem se tehdy rozhodl, že to obrátím a poletím zpátky. A pak už rádio začalo trošku "mečet", tak jsme si povídali a dostali mne domů…"


V říjnu 1943 při dobrovolném zalétávacím letu v průběhu provádění akrobacie letounu Miles Master DM 126 začal jeho letoun hořet. Ve snaze rychle vyskočit mu bránila zaseknutá kabina. Plameny mu začaly pomalu olizovat obličej, který si instinktivně chránil rukama. Přitom uvolnil řízení a stroj se dostal do nekontrolovatelného pádu. Teprve pouhých 300 m nad zemí se mu levým ramenem podařilo uvolnit kryt a opustit letoun. Ačkoli se padák nestačil dostatečně otevřít, měl František Elston obrovské štěstí, neboť vrchlík jeho padáku se zachytil na drátech vysokého napětí. Vážně popálený neměl už dost sil, aby se sám uvolnil. Naštěstí se pod ním objevil místní farmář, kterého posunkem požádal, aby mu pomohl dolů. Po dopadu však farmář začal do jeho těla kopat v domnění, že jde o německého parašutistu. Teprve když jej přesvědčil, že je pilotem RAF, odnesl ho farmář do svého domu. S těžkými popáleninami II. a III. stupně na obličeji, na obou nohách a na jedné ruce byl odvezen do nemocnice.


"Porušil jsem základní pravidlo vojáka a to je: hlásil jsem se dobrovolně a sice na přezkoušení mašin z montáže, generálky atd. Zkoušel jsem jednoho Mastera a začal mi hořet od levé nohy. Byl jsem v takových 2000 metrech, řek jsem si, tak už padla a já myslím, abych opustil tu kancelář a chtěl jsem otevřít kapotu. Ta kapota se mi však zasekla v půl cesty a tím okamžikem mi šly plameny přes hlavu. Neměl jsem jinou možnost, než pustit řízení, naštěstí jsem měl rukavice. Zatímco mi ty plameny šlehaly kolem obličeje, jsem se snažil z toho dostat. Letadlo zatím už letělo hezky střemhlav. Nakonec se mi podařilo tu kabinu vyrazit levým ramenem a taky vyrazit rameno, následně jsem vyskočil ve výšce 300 metrů. Dostal jsem se z aeroplánu, ale ještě než jsem mohl zatáhnout za šňůru, tak ta potvora vybouchla, moc času jaksi nebylo. Než se ten padák pořádně otevřel, vletěl jsem do drátů vysokého napětí. No pánbíček si pravděpodobně udělal nějakou přestávku a koukal se dolu a viděl to a říká si: tomu klukovi pomůžu. Poněvadž jsem zůstal viset asi metr nad zemí. A tam na poli dělal takovej chlápek a ten, když mě viděl, tak tam přišel. Já jsem mu ukázal těma popálenejma pyskama, aby mi pomohl z toho padáku, tak von mi zmáčknul ten knoflík, spadnul jsem na zem a už mě začal kopat a kopal a kopal, neboť chlapeček myslel, že jsem Němec. Von je neměl rád, já taky ne."


Kvůli ošklivým popáleninám musel podstoupit náročné plastické operace, během nichž mu byla například nahrazena chybějící oční víčka. "Tady je s námi pan plukovník Svoboda, který chodil klukům ukazovat, jak spím s otevřenýma očima. Já nevím, zdali mu za to platili nebo ne..." I přes trvale poškozený zrak usiloval po částečném zotavení o opětovné operační nasazení. Toho nakonec dosáhl, ale potom co měl kvůli vadě zraku nehodu při přistání, musel podstoupit znovu několik operací. "Držel jsem se toho lítání, jak lejno košile..." Působil jako stíhací pilot u 313. (československé) stíhací perutě RAF, která se nacházela ve Skotsku a která se v říjnu 1944 přesunula na jih Anglie, aby se připojila k československému wingu. U 313. perutě byl až do návratu do Československa, tj. do srpna 1945.


V roce 1945 se po návratu do Prahy setkával s protichůdnými postoji Čechů k vojákům zahraničních jednotek. "Buďto k nám lidé vyjadřovali přemrštěnou, hysterickou lásku a nebo říkali: Copak vy, vy jste se měli, ale my na barikádách..." Pana Elstona však čekalo v poválečném období ještě daleko hroznější zjištění. Během nacistického běsnění v rámci takzvaného konečného řešení židovské otázky byla ve vyhlazovacích táborech zavražděna jeho maminka a dalších 17 blízkých příbuzných. Jeho otec přežil jen díky tomu, že si ho vzhledem k jeho schopnostem vybral jako ošetřujícího lékaře nechvalně proslulý Josef Mengele.


Záhy po komunistickém puči se František Elston rozhodl vystěhovat natrvalo do Anglie. Předtím však musel žádat o vystěhovalecký pas. "Žádal jsem o pas a všechny fotografie jsem dal v uniformě. To mi úžasně pomohlo, poněvadž lidi navočko byli rudý, ale uvnitř tak rudý nebyli..."


V Anglii se rozhodl ke změně svého příjmení z původního Epstein na Elston. "Otevřel jsem telefonní knihu, chtěl jsem E, no a to mi jaksi padlo do vočka, do toho pravýho..." V nové vlasti se František Elston rozhodl pro studium medicíny v Liverpoolu se specializací na stomatologii. Tomuto oboru se posléze věnoval během své lékařské praxe.


Byl vyznamenán Čs. medailí za chrabrost, Čs. medailí za zásluhy II. stupně, Pamětní medailí československé armády v zahraničí, byl nositelem řady zahraničních vyznamenání. Dne 6. června 2005 navštívil spolu s dalšími příslušníky RAF, válečnými veterány Českou republiku, u příležitosti 60. výročí ukončení 2. světové války, o čemž jsem se již zmínil. Na slavnostním shromáždění 8. června 2005 přednesl slavnostní projev u příležitosti 64. výročí bitvy o Anglii a zakládání leteckých perutí. Bylo to také bohužel moje poslední setkání s ním. Báječně jsme si popovídali a dost se i nasmáli. Nejen mě, ale i nám všem ostatním bude šibalský úsměv pana generála Elstona velice chybět…


„Myslím si, že česká mládež o nás vlastně už skoro nic neví, pro ně jsme jen lidé, kteří si hodně dávno hráli s letadly. A co horšího, nikdo už před mladými nevzpomene, co se s námi dělo v poválečných letech.


Pokud jde o otázku vlastenectví, rozeznávám dvojí vlastenectví: Za „a“ tlamou a za „b“ srdcem. Vlastenectví tlamou se podobá první lásce mladíka. Zdá se, že je navždy, ale při prvním pokušení zklame. Vlastenectví srdcem se podobá lásce matky. Stojí oddaně při dítěti bez ohledu na vlastní já.“


Dodatek: Vzhledem k naprostému nedostatku informací, zpráva o smrti generála Elstona nás totiž všechny naprosto překvapila, požádal jsem několik známých a přátel o informace. Nakonec jsem uspěl v Duu u plk. Horala a plk. Váni. Dozvěděl jsem se od nich asi tolik, že pan generál Elston se těsně před svým návratem do Anglie zhroutil. Ležel asi 14 dní v bezvědomí ve Vojenské nemocnici a zemřel, aniž by se probral k vědomí. Důvodem byl velký rakovinový nádor na plicích. Stejně jako již několikrát, i v tomto případě sváděl pan Elston heroický, i když předem prohraný souboj. O svých problémech se navíc nikomu nezmínil a nadále vystupoval, jako by vše bylo v naprostém pořádku.


Ministerstvo chtělo uspořádat vojenský pohřeb, ale generálův anglický právník nechal jeho tělo na základě poslední vůle odvézt zpět do Anglie, kde byl v tichosti pohřben vedle své manželky…

Prameny:  
Soukromý archiv  
J. Rajlich - Na nebi hrdého Albionu  
M. Štráfeldová - Český a slovenský svět
Post Bellum - Hlasy hrdinů  
Rádio Praha - Češi a Slováci v zahraničí  
plk. v. z. Petr Majer, Army Service