Pašinin I-21 (3. prototyp)

Historie:


Na jaře roku 1939 vzniká v malé konstrukční kanceláři při výrobním závodě č. 21 pod vedením M. M. Pašinina projekt stíhacího letounu, který měl být poháněn právě vyvíjeným motorem Klimov VK-107, první testy tohoto motoru dávaly naději, že bude brzy dosaženo výkonu 1 650 k, to se také potvrdilo, ale stalo se tak až mnohem později. V roce 1939 byl tento motor nevyzrálý, docházelo k jeho přehřívání, problémem bylo také výfukové potrubí, které vedlo po obou stranách hlav válců.


M. M. Pašinin tedy do prototypu nainstaloval osvědčený dvanáctiválcový motor Klimov VK-105P, tento motor měl však maximální výkon o 600 k nižší, než s jakým bylo počítáno v projektu. Pašinin letoun navrhl s maximálním ohledem na vertikální manévry. Zkušenosti získané sovětskými letci ve Španělsku poukazovaly na výhodu rychlého střemhlavého letu, který umožnil nenadálý přepad nepřátelských letadel, ale také umožňoval odpoutání se od nepřátelských stíhačů.


Letoun byl navržen jako dolnoplošník smíšené konstrukce, přední část trupu byla svařena z ocelových trubek a povrch byl z duralových panelů. Zadní část byla tvořena skořepinou z překližky o proměnné tloušťce (1,5 - 3 mm). Křídla měla rovnou náběžnou hranu, celým křídlem procházely dva ocelové nosníky, žebra byla duralová a k nim byl přinýtován překližkový povrch, překližka měla opět proměnnou tloušťku. Podvozek byl zatahovací, pootočil se o 90° a naplocho se zatáhl směrem dozadu do křídla. M. M. Pašinin tak šel zcela odlišnou cestou, než jeho bývalý šéf N. N. Polikarpov, který se dlouho snažil vylepšit původní I-16.


Se stavbou prototypu bylo započato na podzim roku 1939 a stavba trvala přibližně půl roku. Dne 11.07.1940 zkušební pilot P. U. Fokin provedl první vzlet a 18. srpna tohoto roku byl prototyp předveden na leteckém dni v Tušinu, tou dobou již probíhaly státní zkoušky, při kterých byl I-21 pilotován zkušebními piloty Suprunem a Štěfanovskim. Oba piloti kritizovali podélnou nestabilitu prototypu. Tato nestabilita byla odstraněna u druhého prototypu úpravou křídel, ta byla od rovné středové části zalomena dozadu. Letové vlastnosti byly značně lepší a letoun i se slabým motorem VK-105P dosáhl slušné maximální rychlosti – 573 km/h ve výšce 5 000 m.


V lednu roku 1941 byl dokončen třetí a poslední prototyp, šípovitost křídel se ještě zvýšila, zároveň byly odstraněny koncové oblouky křídel, tím se zmenšilo rozpětí a recipročně i nosná plocha. Zkoušky tohoto letounu začaly od 5. dubna 1941 a trvaly až do června tohoto roku. Zmenšením nosné plochy se zhoršilo chování letounu a to zejména při vzletu a při přistání a to byl nakonec důvod, proč byl letoun odmítnut a nebyl ani zařazen do státních zkoušek. Závod č. 21 byl v té době podřízen S. A. Lavočkinovi a to byl také konec Pašininovu OKB a celý projekt I-21 byl zrušen.

L+K č. 24/1978, Letadla 39-45, Pašinin I-21, Václav Němeček
http://www.airwar.ru/enc/fww2/i21.html
http://www.airpages.ru/ru/i21.shtml
www.aviarmor.net
http://bcnh.narod.ru/i180/4.htm
archiv autora