Narodil se 11. září 1911 v Postřekově, okr. Domažlice a po absolvování 2 tříd nižší průmyslové školy v Plzni pracoval jako projektant a stavební asistent. V Plzni též v listopadu 1933 nastoupil základní vojenskou službu ve škole pro zdravotní poddůstojníky. Na jaře 1936 byl však propuštěn z armády na trvalou dovolenou a až do mobilizace v roce 1938 pracoval jako stavební dozor na výstavbě pohraničních opevnění.
Po okupaci Československa byl nasazen na stavební práce v Německu, odkud se mu podařilo v červenci 1939 uprchnout a přejít hranice do Polska. Tam se v srpnu připojil k československé jednotce v Bronowicích, se kterou byl na počátku války zajat Rudou armádou a krátce internován. Na jaře 1940 vstoupil do Východní skupiny čs. armády v Orankách a později v Suzdalu, kde byl později vybrán za instruktora nově se tvořící československé vojenské jednotky v SSSR. 8. února 1942 byl v Buzuluku povýšen do hodnosti desátníka a poté, co absolvoval školu velitelů čet, byl vyslán do speciálního výsadkového kurzu pro zvláštní skupiny pro nasazení na území Protektorátu Čechy a Morava. Vzhledem k situaci na frontě však byla tato mise zrušena a výcvik tím předčasně ukončen. V hodnosti rotmistra byl v lednu 1943 jako velitel 3. čety 1. roty 1. čs. samostatného polního praporu vyslán na frontu, kde počátkem března 1943 prodělal bojový křest u Sokolova. Za statečnost v boji byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a Řádem Rudé hvězdy a povýšen do důstojnické hodnosti. Oženil se s příslušnicí čsl. jednotky Naděždou Petruščákovou, ale manželství bylo po válce rozvedeno.
Když se v Novochopersku začala v létě 1943 formovat 1. čs. samostatná brigáda, byl jmenován do funkce velitele roty středních tanků T-34. Se svojí rotou se pak zúčastnil osvobozování Kyjeva, za které mu byl udělen druhý Československý válečný kříž 1939 a společně s R. Tesaříkem a A. Sochorem obdržel Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR. Od února 1944 pak v hodnosti poručíka velel tankovému kurzu brigády a v červnu 1944 se stal velitelem 2. praporu nově vytvořené 1. čs. samost. tankové brigády. V této funkci prošel bojovými operacemi na Dukle a ve Slezsku. Svoji bojovou cestu zakončil v hodnosti kapitána v březnu 1945 na Ostravsku.
Po skončení bojů v květnu 1945 se jako štábní kapitán stal velitelem tankové brigády ve Vysokém Mýtě a na Těšínsku. Na podzim téhož roku byl vyslán na Vojenskou akademii tankových a mechanizovaných vojsk do Moskvy, ale pro nález tuberkulózy se musel vrátit a nastoupit léčbu. Poté se již jako důstojník z povolání na jaře 1946 vrátil k 1. tankové brigádě ve Vysokém Mýtě jako zástupce velitele. Podruhé se oženil s N. Havrlantovou, se kterou měl dvě dcery. V následujících letech vystřídal několik funkcí u tankového vojska na Moravě, než byl v dubnu 1948 donucen ze zdravotních důvodů armádu trvale opustit. V té době již byl sledován vojenskou kontrarozvědkou a po řízené provokaci byl v listopadu 1949 zatčen a uvězněn. V prosinci téhož roku byl pak za vykonstruovaná obvinění odsouzen nejprve na 10 a po odvolání na 14 let vězení. Pro zhoršující se zdravotní stav byl umístěn ve Vojenské nemocnici v Olomouci, odkud se mu podařilo s pomocí přátel a rodiny uprchnout do zahraničí. Poté se podrobil léčbě v Německu, odkud v roce 1955 odcestoval do Velké Británie. Tam poté pracoval jako projektant a zapojil se do činnosti exilových organizací. V srpnu 1968 na protest proti okupaci své země armádami Varšavské smlouvy vrátil všechna sovětská vyznamenání na ambasádě SSSR v Londýně. Do vlasti se směl vrátit teprve v roce 1990, kdy byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora. 6. května 1992 mu byla navrácena všechna sovětská vyznamenání, včetně Hrdiny Sovětského svazu. Zemřel 30. června 2002 v Northhamptonu ve Velké Británii.
Zdroje: Vojenské osobnosti československého odboje 1939 -1945 Archiv autora
Malý doplněk k místu narození běžne se udává Starý Postřekov, ale tato obec je dnes součástí Postřekova (u Domažlic - toto se asi nejspíše vůbec nepoužívá - v republice je pouze jeden ).
Poslední červnový den roku 2002 zemřel v britském Northhamptonu ve věku nedožitých 91 let generálmajor Josef Buršík, jeden z hrdinů druhé světové války. Přesto jeho jméno zmizelo v poúnorovém Československu na dlouhá léta z knih, časopisů historických statí i fotografii.
Dvakrát musel v životě utíkat před totalitním režimem, dvakrát se vrátil. V roce 1991 dopsal své paměti v nichž vyjádřil svou víru v demokracii - za niž tolikrát nasadil vlastní život - a její rozvoj ve svobodném Československu.
Vzpomněl též s pocitem hořkosti na rok 1950, kdy byl podle paragrafu 1, odstavce 2 zákona č.231/1948 Sb. Ve vykonstruovaném procesu odsouzen za zločiny velezrady do těžkého žaláře na 14 let, ke ztrátě všech vyznamenání a čestných odznaků, ke konfiskaci poloviny jmění atd. Co se stalo s jeho vyznamenáními, však generál Buršík neznal, jak sám udává:
"Na sobotu a neděli jezdila má manželka ke své matce do Klenčí. Jednoho dne zjistila, že byt byl za její nepřítomnosti prohledán. Ztratilo se větší množství bytového zařízení, broušené sklo, cenný porcelán, všechny moje vyznamenání a většina listinných dokumentů. Přišel jsem tak o Řád bratrství Jugoslávie, rumunský řád Corona Romanieli i tu Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu. Často jsem si říkal, v kapse kterého komunistického bosse to všechno skončilo, ale to už se asi nikdy nedozvím".
Na základě dokumentace Ministerstva národní obrany (dále jen MNO) lze spolehlivě určit jejich osud. Vyznamenání byla zabavena na základě soudního nařízení a nebyla rozkradena, jak se stávalo v jiných případech. Byla na ně vydaná stvrzenka od mjr. Bohatého z 5. oddělení hlavního štábu převzal na MNO vyznamenání škpt. Josefa Buršíka dne 24.07.1950 škpt. Bartoněk.
(poznámka: při přepisu ponechán autentický pravopis)
Až 19. listopadu 1959 zaslal zástupce náčelníka kádrové správy MNO pplk. Ing. Ant. Friedrich pod čj. 055321 sovětská vyznamenání, která byla odňata bývalému škpt. Josefu Buršíkovi při jeho zatčení vojenskému přidělenci ČSR v Moskvě s prosbou, aby vyznamenání byla odevzdaná hlavní kádrové správě Sovětské armády, která podle sdělení vojenského přidělence v Moskvě, čj. 1125 z 05.05.1959 s vrácením řádů a medailí souhlasí. V příloze je uveden tento výčet:
Ze seznamu vyplývá, že se někde ztratil Řád rudé hvězdy, do Moskvy byla odeslána jen legitimace k němu. Dokument byl vyhotoven ve třech výtiscích, pod č. 2 byl uložen v osobním spisu J. Buršíka.
Poznámka: O jiných vyznamenáních nejsou doklady. Josef Buršík se uvedených sovětských vyznamenání zřekl v roce 1968 na sovětské ambasádě v Londýně. Při povýšení do hodnosti generálmajora prezidentem republiky Václavem Havlem05.10.1990 se sovětskými vyznamenáními neozdobil. Až při svých dalších návštěvách České republiky se na jeho uniformě opět zářily Zlatá hvězda hrdiny SSSR a dva sovětské řády in natura.
Publikováno se svolením autora Mgr. Květoslava Growky. Jmenovaný jako pracovník Státního okresního archivu v Jeseníku se zabývá faleristickou a regionální historii.
