Narodil se 16. června 1914 v Lohbernu v Německu, kde jeho otec dočasně pracoval jako horník. Když po vypuknutí první světové války otec narukoval na italskou frontu, vrátila se jeho matka se čtyřmi dětmi ke svým rodičům do Duchcova, kde malý Toník vychodil obecnou školu i měšťanku. Protože se jeho otec vrátil z války jako invalida a rodina trpěla nouzí, nemohl Antonín dokončit studia na obchodní akademii v Teplicích a v roce 1933, za velké krize, nastoupil jako pomocný dělník ve sklárnách. Již za studií se začal aktivně věnovat sportu v dělnické tělovýchovné jednotě Jarost a v roce 1934 vstoupil do sociálně demokratické strany. V té době se poprvé střetl s henleinovci, kteří začali aktivně vystupovat proti české menšině v pohraničí. V říjnu 1936 nastoupil prezenční vojenskou službu v Trenčíně, kde úspěšně absolvoval v červnu 1938 poddůstojnickou školu v hodnosti četaře. Během mobilizace působil v Komárně a po mnichovské kapitulaci se rozhodl, že zůstane v armádě jako délesloužící, aby mohl bránit okleštěnou republiku. Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava se vrátil do Duchcova, kde byl po konfliktu s Němci zatčen a v květnu 1939 internován v pracovním táboře nedaleko Lipska. V továrně, kde pracoval, provedl řadu drobných sabotáží a když začalo vyšetřování, podal přihlášku k wehrmachtu jako dobrovolník, aby od sebe odvrátil podezření. Protože měl německé rodiště, byl bez problémů přijat a propuštěn na krátkou dovolenou domů. Přesto, že byl gestapem sledován, podařilo se mu navázat kontakt s příslušníky odboje, kteří mu pomohli při útěku do Polska. Tam v srpnu 1939 vstoupil do řad Legionu Čechů a Slováků v Polsku, kde poté působil jako výkonný rotmistr výcvikové roty.
Po přepadení Polska v září 1939 padl československý legion do sovětského zajetí a jeho příslušníci byli internováni v táborech Jaromlince, Oranka a Suzdal. Tam byl Sochor v únoru 1943 vybrán za velitele výcvikové čety nově se tvořícího 1. čsl. samostatného polního praporu v SSSR. Jako člen odvodové komise poznal mezi rukujícími Štěpánku Cejzlarovou, se kterou se téhož roku 17. září oženil. O měsíc později převzal velení čety průzkumníků - samopalníků, vybavených samopalem PPŠ-41. Na jeho bedrech stálo zavedení této nové zbraně do československého vojska, což dokázal s bravurou sobě vlastní a stal se mistrem v jejím ovládání.
V lednu 1943 odjel se svoji četou v sestavě 1. samostatného polního praporu na frontu, kde byl ráno 6. března pověřen vykonáním prvního bojového úkolu československé jednotky - provedení průzkumu u vsi Sokolovo. Již v tomto prvním střetnutí s nepřítelem průzkumníci pod jeho velením zneškodnili skupinu německých tankistů. Při obraně Sokolova o dva dny později, pak Sochor nejen velel, ale sám palbou ze samopalu srážel útočící německou pěchotu za tanky. V boji pokračoval i poté, co utrpěl lehké zranění ruky a teprve večer ustoupil se svými muži za řeku Mžu. Se svým zraněním byl přepraven do nemocnice v Charkově, který o několik dní později padl do německých rukou. Sochorovi se podařilo z obsazeného města uniknout a vyvést ještě dva raněné spolubojovníky. Za zručnost v boji a odvahu při záchraně raněných z Charkova byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a sovětským Řádem Rudého praporu.
V létě 1943 byl v hodnosti podporučíka jmenován velitelem motorizované roty samopalníků 1. československé samostatné brigády v Jefremově. 1. září se jeho ženě narodil syn Ludvík a Sochor dostal krátkou dovolenou, aby jí mohl navštívit. Po návratu ke své jednotce se zúčastnil osvobozování Kyjeva, kde se jeho muži vyznamenali, když s podporou tanků dobyli závod "Bolševik", zničili 3 protitanková děla, několik kulometných hnízd a zanechali ve svém sektoru 630 pobitých nepřátel. Při postupu k nádraží byla jeho rota zastavena skupinou esesáků, kteří před sebou hnali hlouček civilistů - žen s dětmi a starších lidí. Sochor sám přes zahrady pronikl za postupující "živý štít" a dávkou překvapené esesáky složil. Následujícího dne jeho muži spolu s tankisty R. TesaříkaJ. Buršíka dosáhli jako první břehů Dněpru. 8. listopadu se samopalníci pod jeho velením probojovali do Čerňachova, kde vyřadili obsluhy německých baterií a zmocnili se většího množství nepřátelské bojové techniky. Za tyto činy byl čerstvému poručíkovi Antonínu Sochorovi udělen druhý Československý válečný kříž 1939 a 21. prosince 1943 mu byla udělena Zlatá hvězda Hrdiny SSSR.
V následujícím období prožil klid se svoji rodinou a na frontu se znovu vrátil až po Vánocích. Již 30. prosince vedl průzkum ve vsi Matjesa, kde vyvedl svoji jednotku z obklíčení. V následném boji o vesnici Ruda se zmocnil kulometu, ze kterého pak postřílel na dvě desítky německých vojáků. Za úspěšnou akci v prostoru Bílé Cerkve byl odměněn svým již třetím Československým válečným křížem 1939. V lednu 1944 pak byl podruhé lehce raněn, tentokrát do nohy. Od 13. dubna zastával poručík Sochor funkci velitele motorizovaného praporu samopalníků, který se v sestavě pěší 1. čs. samostatné brigády zúčastnil karpatsko-dukelské operace. Sochor vedl své muže celých deset dnů do mnoha útoků na tzv. "Krvavou kótu" 534, při kterém utrpěl 14. září 1944 těžké zranění. Byl dopraven do nemocnice, kde z jeho těla lékaři vyňali 218 střepin a další tři měsíce strávil v léčení. Na krátkou dobu se vrátil na frontu, aby se poté v únoru 1945 stal učitelem důstojnické školy. Od dubna pak již v hodnosti štábního kapitána velel štábní rotě ministra národní obrany.
Po válce byl přijat do armády jako důstojník z povolání a vyslán na Vysokou školu válečnou. Po jejím ukončení v létě 1947 byl v hodnosti majora převeden na štáb velitelství 1. divize v Praze. V té době se jeho ženě narodila dcera Eva. Jako člen stavovské skupiny důstojníků generálního štábu byl v srpnu 1948 pověřen tajným výcvikem brigády židovských dobrovolníků z organizace Hagana. Nejprve řídil jejich výcvik na československém území ve VVP Libavá a poté i v Izraeli, kde působil jistý čas jako poradce operačního oddělení izraelské armády. Po rozchodu s židovským státem ho komunistická vláda odvolala zpět do Československa, kde byl v září 1949 jmenován profesorem pěchotního učiliště v Milovicích u Prahy a současně velitelem školy středních velitelů. 1. července 1950 byl povýšen do hodnosti plukovníka. O půldruhého měsíce později, když se vracel z vojenského cvičení v prostoru Ralska, utrpěl plukovník Sochor za dosud nevyjasněných okolností těžké zranění při automobilové nehodě. Následkům této nehody podlehl 16. srpna 1950.
6. října 1955 byl plukovník Antonín Sochor povýšen do hodnosti generálmajora in memoriam. Jeho busta byla umístěna na čestném pohřebišti u Dukelského památníku a u základní školy v Duchcově, která nese jeho jméno, mu byla postavena socha. Jsou po něm pojmenované ulice v mnoha městech v České republice.
Zdroj: Vojenské osobnosti československého odboje 1939 - 1945, kol. autorů Kožnar-Richter: Nepřítel na dosah kol. autorů: SMĚR PRAHA
Podplukovník Antonín Sochor zahynul při automobilové nehodě v noci z 15. na 16. srpna 1950. Prezident republiky jej posmrtně povýšil do hodnosti generálmajora. Antonín Sochor byl vyznamenán osmi řády a 15 vyznamenáními pěti států. Jeho osobní dekorace byly uloženy až do roku 1990 v muzeu Československé armády na Žižkově. Myslím, že nebude od věcí pokud zde předložíme kompletní řády a vyznamenání tohoto statečného vojáka.
Jsem vnučka Antonína Sochora - poté, co skončil komunismus, dostal dědeček ještě izraelské vyznamenání - přesný název nevím - za podporu vzniku státu Izrael.
Osobně jsem velmi potěšen tím, že se nám ozvala vnučka gen. Sochora a pro potřebu nás, všech kolegů a přátel na www.valka zastoupených nám z archivu pana generála poslal obrázky ocenění státu Izrael. Nenechte se mýlit plaketou, neb faleristika Izraele je složitá a jde v tomto případě o vyznamenání. Mám slíbeno, že i nějaký další, ne známý obrázek nám přenechá. Já děkuji za Vás všechny .
Toto vyznamenání doplňuje řády a medaile pana generála .
Dobrý den, chtěl bych poprosit, zda nemáte email na vnučku Antonína Sochora, připravujeme informační desku k pomníku generálmajora v Milovicích, a sháníme co nejvíce fotografií. Pár již známých fotek jsme dostali od VHÚ, ale je jich jak šafránu. Zde je můj mail: sihelsky79@gmail.com Děkuji
