Čs. vojáci byli obyčejní lidé, jako ve všech armádách. Byli tu hrdinové, byli tu i zbabělci. Jedni i druzí jsou součástí úplné historie nasazení 1. polního polního praporu u Sokolova a nemá cenu tvrdit, že druhá kategorie neexistovala. Přesto nelze přehlédnout, že zbabělců bylo jen několik, zatímco těch, kteří neopustili své bojová stanoviště bylo mnohem, mnohem více...
Narodil se 3. prosince 1915 v Praze v rodině obchodního příručího a operní subrety. Od roku 1921 žila jeho rodina v Příbrami, kde Richard absolvoval obecnou školu, měšťanku a obchodní nástavbu, později aranžerskou školu v Praze. Poté co obdržel výuční list, pracoval jako aranžer u několika firem v Příbrami, Milovicích, Velvarech a Pardubicích.
V říjnu 1937 nastoupil vojenskou prezenční službu v Berouně, odkud byl vyslán do poddůstojnické školy v Kladně. Po jejím absolvování v dubnu 1938 se v hodnosti svobodníka vrátil do Berouna, vzápětí byl převelen do Postoloprt u Žatce, kde během mobilizace velel družstvu u strážního praporu. Po mnichovské kapitulaci byl převelen k hraničnímu praporu na Podkarpatské Rusi, kde se v březnu 1939 se svým družstvem zúčastnil boje u Domaninského mostu s maďarskými fašisty. Poté byl opět převelen, tentokrát do Pardubic, kde se rozhodl, že opustí okupované Československo a připojí se k zahraničnímu odboji. Krátce před vypuknutím války, v srpnu 1939 překročil hranice tzv. Protektorátu a odešel do Krakova, kde se přihlásil k Legionu Čechů a Slováků v Polsku. V jeho řadách se pak v září téhož roku zúčastnil prvních bojů s Němci jako střelec protiletadlového kulometu. Po ústupu polské armády byl se svojí jednotkou zajat Rudou armádou a po krátké internaci propuštěn. Jistou dobu žil u rodiny volyňských Čechů v Českém Kvasilovu na Ukrajině, odkud pak se skupinou dobrovolníků odešel v březnu 1940 do internačního tábora v Orankách, později Suzdalu, kde se stal instruktorem tzv. Východní skupiny čs. armády v zahraničí v hodnosti četaře. Od února 1942 působil v Buzuluku jako výkonný rotmistr 2. roty 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR v hodnosti rotného. Po absolvování důstojnického kurzu se stal velitelem čety 2. pěší roty a v lednu 1943 odjel s jednotkou na frontu.
V prvním boji 1. čs. samostatného polního praporu u Sokolova se vyznamenal, když při protiútoku na řece Mži v noci 9. března 1943 zastoupil těžce zraněného velitele roty. V boji zblízka, při kterém byl lehce raněn, zabil německého poddůstojníka a ukořistil cenné dokumenty. Za mimořádnou odvahu a hrdinství byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a sovětským Řádem Rudé hvězdy.
V červenci 1943 se již v hodnosti podporučíka přihlásil k nově se formující 1. čs. samostatné tankové brigádě v Tambově. Po dokončení tankistického kurzu v srpnu byl jmenován do funkce velitele roty lehkých tanků T-70, se kterou se pak zúčastnil bojů o Kyjev a na západní Ukrajině. Tankový prapor pod jeho velením razil cestu 2. polnímu praporu a dne 6. listopadu 1943 jako jedna z prvních jednotek vůbec dosáhl břehů Dněpru. V tomto boji podporučík Richard Tesařík osobně zlikvidoval tři kulometná hnízda a zničil protitankový kanón. Stal se jedním ze tří příslušníků československé jednotky, kterým byla 21. prosince 1943 udělena Zlatá hvězda Hrdiny SSSR za osvobození Kyjeva. Kromě toho obdržel svůj druhý Československý válečný kříž 1939 a v březnu 1944 byl povýšen do hodnosti poručíka. V červnu se pak oženil se zdravotnicí rotnou Markétou Olšanovou, kterou poznal již u Sokolova.
V září 1944 se ve funkci velitele 3. tankového praporu brigády zúčastnil zahájení karpatsko-dukelské operace, kdy v bojích o Hyrowu horu utrpěl jeho tank přímý zásah, při kterém Tesařík přišel o levé oko. Po vyléčení ze zranění se v listopadu téhož roku vrátil na frontu, aby v hodnosti nadporučíka velel svému praporu v závěrečných bojích na Dukle, kde získal svůj třetí Československý válečný kříž 1939. Svoji bojovou cestu zakončil ve Slezsku, kde se jeho prapor zúčastnil druhé fáze Ostravské operace na konci března 1945. Poté byl jmenován velitelem čestné stáže prezidenta republiky Edvarda Beneše v Košicích a po skončení války se vrátil ke své jednotce, určené k zajištění hranic republiky ve Slezsku.
Od října 1945 pak v hodnosti štábního kapitána začal studovat na Vojenské akademii tankových a mechanizovaných vojsk v Moskvě, kterou úspěšně absolvoval v červnu 1949. Od července téhož roku učil v hodnosti majora na Vyšším vojenském učilišti v Praze a od roku 1950 již jako podplukovník byl jmenován do funkce náčelníka štábu velitelství tankového a mechanizovaného vojska MNO. V prosinci 1951 byl povýšen do hodnosti plukovníka, ale po konfliktu s ministrem obrany A. Čepičkou byl v říjnu 1952 donucen z MNO odejít a stal se velitelem tankového a mechanizovaného vojska 2. VO v Trenčíně. V prosinci 1953 byl plukovník Tesařík zatčen a uvězněn v Ruzyni pro ztrátu tajného dokumentu a kvůli řízení v opilosti a zranění chodce. V srpnu 1954 byl však v souvislosti s návštěvou Nikity S. Chruščeva propuštěn a poté odsouzen jen ke krátkému podmíněnému trestu za nedbalost. V listopadu pak převzal velení 3. tankové divize a po pádu ministra A. Čepičky byl v červnu 1956 povýšen do hodnosti generálmajora. Poté, co vystřídal několik velitelských funkcí, byl vyslán v srpnu 1959 na Akademii generálního štábu v Moskvě. Pro časté konflikty s ostatními posluchači a nevhodné chování na recepci maďarského velvyslanectví ho nadřízení odvolali zpět do Prahy. V listopadu 1960 byl vyloučen z KSČ a současně propuštěn z armády.
Po svém nuceném odchodu do zálohy nastoupil jako dispečer a později referent technického rozvoje u ČSAD. Tam pracoval až do června 1966, kdy přešel do podniku AVIA-Letňany jako bezpečnostní technik. V té době se výrazně zhoršil jeho zdravotní stav a proto již v listopadu téhož roku odešel do důchodu a brzy poté, 27. března 1967, zemřel na infarkt. Je pochován v rodinné hrobce v Příbrami.
Zdroje: Vojenské osobnosti českoslovesnkého odboje 1939 - 1945, kol. autorů L. Svoboda: Z BUZULUKU DO PRAHY SMĚR PRAHA, kol. autorů
Na fotografii jsou zachyceni tři českoslovenští nositelé Zlaté hvězdy HSS, ocenění tímto nejvyšším sov. vyznamenáním za osvobozování Kyjeva - zleva doprava: A. Sochor, J. Buršík a R. Tesařík.
Všechny tři po válce potkal nehezký osud.
Sochor po válce zůstal armádě, kde nakonec dosáhl hodnosti plukovníka. Taktéž pomáhal s výcvikem židovských dobrovolníků pro válku za nezávislost Izraele. Zemřel v roce 1950 při autonehodě. Dodnes se spekuluje, že se o nehodu nejednalo, jelikož po návratu z Izraele byl údajně trnem v oku Bedřicha Reicina. Dle vzpomínek jeho syna Ludvíka na jeho auto dvakrát někdo střílel, na jeho letadlo při letu z Izraele zaútočila neznámá stíhačka a Sochor bez nabité zbraně nevyšel z domu. Posmrtně povýšen na generálmajora in memoriam.
Buršík po válce také zůstal v armádě, než byl v dubnu 1948 donucen k odchodu z armády ze zdravotních důvodů (tuberkulóza) v hodnosti štábního kapitána. V listopadu 1949 byl po řízené provokaci zatčen a odsouzen na 10 let vězení, poté co se odvolal na 14. Kvůli zdravotnímu stavu byl umístěn do nemocnice, odkud se mu podařilo uprchnout a emigrovat. Jako reakci invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 odevzdal na sovětské ambasádě v Londýně všechna svá sovětská vyznamenání, včetně hvězdy Hrdiny Sovětského svazu. Do vlasti se vrátil po pádu komunismu v roce 1990, kdy byl v říjnu povýšen na generálmajora ve výslužbě. 6. května 1992 mu byla navrácena všechna sovětská vyznamenání, včetně Hrdiny Sovětského svazu. Zemřel v roce 2002.
Richard Tesařík po válce studoval v Sovětském svazu na Vojenské akademii. Po návratu učil na Vyšším vojenském učilišti, odkud byl jmenován náčelníkem štábu velitelství tankového a mechanizovaného vojska. Po konfliktu s Alexejem Čepičkou byl odsunut na méně důležitou funkci. V prosinci 1953, kdy byl velitelem tankového vojska 2. VO byl za jízdu pod vlivem a ztrátu tajného dokumentu zatčen a uvězněn. Ku příležitosti návštěvy Nikity Chruščova byl propuštěn s mírnějším trestem. V srpnu 1959 byl vyslán na prestižní Akademii generálního štábu v Moskvě, ale po konfliktu s několika posluchači byl poslán domů a následně vyloučen z KSČ a propuštěn z armády. Zemřel v roce 1967.
