Kawaniši E7K [Alf]

Kawanishi E7K - přehled verzí

Kawanishi E7K - přehled verzí


九四式水上偵察機 / Kyūyonshiki suijō teisatsuki / Námořní průzkumný plovákový letoun Type 94


Reporting code name: Alf



Označení Provedení letounu - popis
Kawanishi E7K1 7-Shi vyrobeny 2 prototypy v roce 1933 s řadovými dvanáctiválci Hiro Type 91 o vzletovém výkonu 620 k.
Kawanishi E7K1 11 sériová výroba 1934 - 1938 s motory Hiro Type 91 model 2 o výkonu 750 koní
Kawanishi E7K2 12 sériová výroba 1938 - 1941 s dvouhvězdicovými čtrnáctiválci Mitsubishi Zuisei 11 o vzletovém výkonu 870 koní



Celkem bylo vyrobeno 530 letadel. Výroba probíhala u těchto výrobců:


川西航空機株式会社 – Kawanishi Kōkūki Kabushiki Kaisha, Nauro
2 E7K1 prototypy - 1933
183 E7K1 sériová výroba 1934 - 1938
1 E7K2 prototyp 1938
287 E7K2 sériová výroba 1938 - 1941
日本ひこき株式会社 - Nippon Hikoki Kabushiki Kaisha, Tamioka
57 E7K1 a E7K2 sériová výroba v letech 1937 - 1939


Nasazení na lodích:
nosiče hydroplánů: Chitose, Chiyoda
křižníky: Mikuma, Furutaka, Kako, Kitakami, Kuma, Kiso, Kinu, Nagara, Yura, Isuzu, Natori, Kashii, Kashima, Abukuma, aj.
Kokutai: 19., Chinkai a Kure.



Použité prameny:
Robert C. Mikesh and Shorzoe Abe, Japanese Aircrat 1910-1941, Naval Institute Press Annapolis, Maryland 21402, 1990, ISBN: 1-155750-563-2
William Green, War Planes of the Second World War, Volume Six, Floatplanes. London, Macdonald & Co. Ltd., 1962.
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, díl 1., Lampart, rok 2000, ISBN: 83-86776-50-1
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Kawanisi-E7K-Alf-t33151#119872 Verze : 1
Kawanishi E7K
- / - / Alf
九四式水上偵察機 / Kyūyonshiki suijō teisatsuki / Námořní průzkumný plovákový letoun Type 94


Historie:
V dubnu roku 1932 vypsalo japonské námořní letectvo (海軍航空本部 Kaigun Kōkū Hombu), důležité specifikace plánu rozvoje označené 7-Shi. Jejich důležitost spočívala v jejich obsáhlosti a obsažnosti, pro námořní letectvo zde byly požadavky snad ve všech kategoriích. V kategorii plovákových průzkumných letadel zde Kaigun Koku Hombu požadovala trojmístný letoun, který měl nahradit zastarávající letouny Yokosho E1Y a také modernější, ale v malém počtu vyrobené a nepříliš úspěšné Kawanishi E5K1.


Soutěž byla obeslána projekty od třech společností, společnost 愛知航空機株式会社 - Aichi Kōkūki Kabushiki Kaisha v Eitoku (dále jen Aichi) předložila námořnímu letectvu hned dva projekty, prvním byl projekt jednoplošného letounu, který byl označen pouze interním továrním označením AM-10 (Aichi Monoplane, desátý projekt v pořadí), námořnictvo však dosud nedozrálo k tomu aby se zajímalo o jednoplošníky, alespoň ne v této kategorii, projekt navíc nesplnil zadání a tak tomuto projektu nepřidělilo ani námořní označení. Druhým projektem AB-6 (Aichi Biplane, šestý projekt v pořadí), konstruktér továrny Aichi inženýr Tetsuo Miki tímto projektem již technické oddělení námořního letectva zaujal a tak jeho projekt dostal označení „Experimentální námořní plovákový průzkumný letoun 7-Shi“ nebo zkráceně E7A1 7-Shi a Aichi byla po schválení projektu vyzvána, aby postavila pro soutěž jeden prototyp.


Druhou společností byla 中島飛行機株式会社 - Nakajima Hikōki Kabushiki Kaisha se sídlem ve městě Koizumi (dále jen Nakajima), tato společnost předložila svůj projekt plovákového letounu, kterému námořní letectvo, po schválení, sice přidělilo označení E7N1 7-Shi, ale také zároveň ukončilo jeho další vývoj, aniž by objednalo stavbu prototypu.


Třetím účastníkem soutěže byla společnost 川西航空機株式会社 – Kawanishi Kōkūki Kabushiki Kaisha, sídlící v městě Nauro (dále jen Kawanishi), která námořníkům předložila projekt inženýra Eiji Sekiguchiho. Projekt nesl tovární označení „Model J“, na základě tohoto projektu byla Kawanishi ještě v roce 1932 vyzvána, aby postavila dva prototypy. Tovární tým se neprodleně pustil do práce a ještě do konce roku byl první prototyp dokončen a 6. února 1933 byl zalétán. Jednalo se o dvouplošník s kovovou konstrukcí potaženou plátnem, podvozek tvořily dva celokovové plováky a pohonná jednotka byla vybrána na základě požadavků námořnictva – řadový dvanáctiválec s válci do tvaru písmene W Hiro typ 1 model 1, tento motor roztáčel dvoulistou vrtuli s vrtulovými listy s pevným úhlem náběhu. Prostory pro tříčlennou osádku byly otevřené. Již během prvních letů se zkušební piloti pochvalně vyjadřovali o letových i nautických vlastnostech nového letounu, zároveň bylo zjištěno, že křídelní systém vykazuje velkou dávku pevnosti, díky které mohl být později použit i u dalších letounů (Kawanishi E10K1 a Yokosuka B4Y1). Tovární zkoušky prototypu byly ukončeny v květnu 1933 a prototyp byl následně vyzbrojen a předán námořnictvu k porovnávacím zkouškám. Námořnictvo provedlo několik ověřovacích letů a později zkoušelo všechny prototypy u přímo u operační jednotky, touto jednotkou byla Yokosuka Kokutai, její piloti hodnotili prototypy od Kawanishi mnohem lépe než od konkurenční Aichi.


Na základě těchto úspěšných zkoušek přijalo Kaigun Kōkū Hombu v květnu 1934 nový stroj do své výzbroje pod označením „Námořní průzkumný plovákový letoun typ 94 model 1“. Brzy po zahájení sériové výroby byla montována výkonnější pohonná jednotka, nyní ve verzi Hiro typ 91 model 2, výkon tohoto motoru byl přenášen čtyřlistou dřevěnou vrtulí. Nový letoun byl za letu stabilní a piloti se celkově o jeho vlastnostech vyjadřovali kladně a námořnictvo bylo s touto verzí vcelku spokojeno, pokud byly vznášeny nějaké připomínky k tomuto letounu, tak se týkaly pouze jeho motoru, zde byla kritizována jeho nepříliš velká spolehlivost. Obdivuhodná byla letová vytrvalost a dolet tohoto letounu, pilot poručík Nikitta se svou osádkou provedl s tímto letounem dálkový přelet z Jokosuky do Bangkoku. Letouny E7K1 model 1 se dostaly na paluby většiny válečných lodí od křižníků výše, dále sloužily k průzkumu a pozorování v pobřežních vodách. V letech 1934 – 1938 byly postaveny celkem 183 letouny této verze.


Problémy s motorem byly odstraněny až u pozdější verze námořnictvem označené „Námořní průzkumný plovákový letoun typ 94 model 2“ (později se modelová řada označovala číslem 12, kde první číslice označovala pořadí změn na draku letounu a druhá pořadí změn pohonné jednotky), od tohoto označení můžeme v literatuře nalézt E7K2 94-2 nebo E7K2 12. Na nové verzi začal konstrukční tým pracovat koncem roku 1937 a v srpnu roku 1938 byl prototyp zalétán, konstruktéři nainstalovali místo řadového motoru dvouhvězdicový čtrnáctiválec Mitsubishi Zuisei 11 s vyšším výkonem, ale především s mnohem vyšší spolehlivostí. Nový motor přinesl krom mírně vyšší maximální rychlosti především nárůst spolehlivosti, ale na druhou stranu nutno říci, že vyšší spotřeba motoru mírně snížila letovou vytrvalost. Snížení vytrvalosti však nebylo drastické, letoun se udržel ve vzduchu velice slušných dvanáct hodin. Mateřská továrna v Nauruo vyrobila jeden prototyp a 287 sériových strojů a výroba zde běžela až do roku 1941. Do výroby se zapojila také menší společnost Nippon Hikoki Kabushiki Kaisha v Tomioce, která v letech 1937 – 1939 dodala 57 letadel v obou verzích.

Výzbroj byla u obou verzí shodná – jeden pevný synchronizovaný kulomet typu 92 a další dva kulomety stejného typu v pohyblivém provedení, jeden pro střelbu nahoru za letoun a druhým bylo možno částečně krýt prostor pod letounem, střelba tímto kulometem byla vedena výstřelnou štěrbinou v podlaze. Pod křídla bylo možno zavěsit kombinaci pum do celkové hmotnosti stodvaceti kilogramů.

Křest ohněm si, jako většina japonských letounů, i tento stroj odbyl v Číně, kde se zapojily do blokády čínského pobřeží, kromě pozorovacích a průzkumných letů se v první etapě bojů zapojily i do bojů nad pevninou jako lehké bombardovací a bitevní letouny. Na počátku války v Tichomoří operovaly z palub nosičů hydroplánů, nebo z pozemních základen k ochraně konvojů a k protiponorkovému hlídkování. Často vzlétaly z palub křižníků k plnění úkolů taktického průzkumu. Spojenecká zpravodajská služba jim přiřadila kódové jméno Alf.


Svou bojovou kariéru ukončily Alfy pozvolna, byly postupně převáděny k pomocným nebo výcvikovým jednotkám, kde bylo několik desítek letadel využíváno k vynášení a k řízení dálkově ovládaných létajících terčů MXY 3 a MXY 4. Takové a podobné pomocné úkoly plnily Alfy až do konce války, na samém závěru války se ještě několik letounů zhostilo smutného úkolu – sebevražedných náletů.



Použité prameny:
René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, Annapolis Maryland, Reprinted 1990, ISBN-0-87021-313-X
Robert C. Mikesh and Shorzoe Abe, Japanese Aircraft 1910-1941, Naval Institute Press Annapolis, Maryland 21402, 1990, ISBN: 1-155750-563-2
Famous Airplanes of the World, Imperial Japanese Navy Reconnaissance, No. 47, Bunrindo Co. Ltd., rok 1994/7, ISBN: 4-89319-044-X
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, díl 1., Lampart, rok 2000, ISBN: 83-86776-50-1
Tadashi Nozawa, Encyclopedia of Japanese Aircraft 1900-1945., Vol.3., Kawanishi Aircraft, Shuppan-Kyodo rok 1982
Václav Němeček, Vojenská letadla 3 díl, druhé doplněné vydání, Naše Vojsko, Praha 1992, ISBN 80-206-0117-1
MARU MECHANIC, No. 36. Kawanishi Navy Type 94 Reconnaissance Seaplane (E7K), Kojinsha Publishing, September 1982.
L+K 16/1970, Letadla 1939 – 45, E7K Alf, Václav Němeček
http://www.combinedfleet.com/ijna/e7k.htm
www.go2war2.nl
www.daveswarbirds.com
http://www.airwar.ru/enc/sww2/e7k.html
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Kawanisi-E7K-Alf-t33151#291285 Verze : 4
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy


Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více