Main Menu
User Menu

Aiči D3A [Val]

Přehled verzí

Aichi D3A - přehled verzí


愛知99式艦上爆撃機 - Aichi-kyuu-kyuu-shiki-kanjou-bakugeki-ki - námořní palubní bombardér typ 99


Spojenecké kódové jméno: Val
Neoficiální japonské pojmenování: 艦爆 Kanbaku
(vzniklo zkrácením celého názvu, málo používané)



Označení Provedení letounu - popis
D3A1 11-Shi v letech 1937-1938 byly vyrobeny dva prototypy na základě specifikací 11-Shi; první měl motor Nakajima Hikari 1 a druhý již Mitsubishi Kinsei 3
Aichi D3A1 11 sériová výroba nejdříve s motory Mitsubishi Kinsei 43 a později s motory Mitsubishi Kinsei 44 o vyšším výkonu.
Aichi D3A2 12 pouze prototyp, který byl základem pro úpravy draku letadla (zvětšení palivových nádrží a aerodynamické úpravy), to vedlo k pozdější verzi
Aichi D3A2 22 sériová výroba, upravený drak dostal výkonný motor Mitsubishi MK8N Kinsei 54 o výkonu 1 300 koní
Aichi D3A2-K několik bombardérů bylo upraveno pro pokračovací výcvik, stroj měl mít dřevěné části a z hlediska výrobní náročnosti jednodušší křídlo





Výrobce Období výroby
愛知航空機株式会社 - Aichi Kōkūki Kabushiki Kaisha, Funakata 1937 - 1938 2 prototypů D3A1 11-Shi
1939 6 předsériových D3A1
12. 1939 - 08. 1942 470 sériových D3A1
06. 1942 1 prototyp D3A2 12
08. 1942 - 06. 1944 815 sériových D3A2 22
昭和飛行機工業 - Showa Hikōki Kōgyō Kabushiki Kaisha, Tokyo 12. 1942 - 08. 1945 201 sériových D3A2
celkem 1937 - 08. 1945 1 495



Použité prameny:
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, tiel 1., Lampart, rok 2000, ISBN: 83-86776-50-1
https://www.combinedfleet.com/ijna/d3a.htm
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Aici-D3A-Val-t32750#118479Verze : 2
MOD
Aichi D3A / Val
námořní palubní bombardér Type 99 / 九九式艦上爆撃機


Specifikace 11-Shi
V roce 1936 vydává japonské námořní letectvo (海軍航空本部 Kaigun Kōkū Hombu), technické specifikace 11-Shi, kterými informuje výrobce letecké techniky o svých nových potřebách a o technických požadavcích, které požaduje. V tomto roce námořnictvo požaduje :
1. palubní střemhlavý bombardér
2. noční plovákový průzkumný letoun
3. plovákový cvičný letoun pro pokračovací výcvik
4. cvičný letoun pro pokračovací výcvik


Palubní bombardér měl nahradit zastarávající dvouplošné bombardéry Aichi D1A2 Susie, nový letoun musel být jednoplošný. Specifikacemi byly určeny maximální rozměry a hmotnosti, možné pohonné jednotky a požadavky na výkony nového letounu. Specifikace byly předány třem leteckým továrnám, společnost 三菱重工業株式会社- Mitsubishi Jūkōgyō Kabushiki Kaisha od projektu D3M odstoupila pro značné vytížení, druhou společností byla 中島飛行機株式会社 - Nakajima Hikōki Kabushiki Kaisha, ta postavila tři prototypy D3N1, které se zúčastnily porovnávacích zkoušek s vítězným typem Aichi D3A1.


Projekt a prototyp
Společnost 愛知時計電機株式会社 - Aichi Tokei Denki Seizo Kabushiki Kaisha se sídlem v lokalitě Funakata v Nagoji (dále jen Aichi) spolupracovala dlouhodobě s německou továrnou Heinkel a letadla tohoto japonského výrobce tak nesla znaky Heinkelovy konstrukční školy. Na základě specifikací 11-Shi byly u Aichi neprodleně zahájeny práce na projektu továrně označeném AM-17, prací se ujal konstrukční tým pod vedením Ing. Tokuhishiro Goake. Konstrukce letounu musela být pevná a jednoduchá, ale přitom nesměla mít velkou hmotnost, AM-17 byl celokovový dolnoplošník s pevným podvozkem, křídlo bylo eliptické (zde se konstruktéři zcela jistě nechali inspirovat dopravním letounem He 70). Pohon obstaral devítiválcový motor Nakajima Hikari 1. Práce na prvním prototypu byly dokončeny v prosinci 1937 a v lednu následujícího roku byly zahájeny tovární letové zkoušky. Zkoušky ukázaly na „podmotorovanost“ letounu, jeho nestabilitu při obratech, snahu přejít z přetažené zatáčky do vývrtky a také na nevhodně uložené aerodynamické brzdící mříže pod křídlem, které způsobovaly silné vibrace.
Konstruktéři a technici rychle a usilovně hledali řešení, a tak druhý prototyp doznal podstatných změn, které tyto problémy vyřešily. Motor byl nyní výkonnější čtrnáctiválec Mitsubishi Kinsei 3, byla zvětšena nosná plocha křídel a plocha SOP. Takto upravený letoun byl odeslán do Kasumigahari k porovnávacím zkouškám s Nakajimou D3N1 a tuto soutěž také vyhrál a Aichi získala zakázku na výrobu „námořního palubního letounu typ 99 model 11“.


Legenda s označením D3A1 11 / Val
Konstrukční tým nadále pracoval na vylepšení letových vlastností svého stroje a již šest předsériových strojů, které byly námořnímu letectvu předány na zkoušku, bylo upravováno, silnější motor Mitsubishi Kinsei 43 si vynutil mírné prodloužení trupu, rozpětí křídel bylo mírně zmenšeno a nejmarkantnější změna spočívala v oblasti přechodu SOP do trupu, zde byl nově protáhlý kýl. Tyto předsériové stroje byly již zbaveny všech špatných letových vlastností a byly předlohou pro sériově vyrobené letouny.
Sériová výroba se rozeběhla začátkem roku 1940 ve Funatace a současně se zahájením výroby proběhly úspěšně zakončené zkoušky vzletů a přistání na palubách letadlových lodí Akagi a Kaga. Po těchto zkouškách začaly dodávky ke všem jednotkám, nové bombardéry se dostaly nejen na paluby letadlových lodí, ale prošly válečným křtem na bojištích v Číně, kde byly zařazeny u 12. leteckého sboru, zde obstály na výbornou, spojenecká zpravodajská služba tyto letouny zde nezaznamenala.
Námořnictvo odesílalo nové bombardéry s dobře vycvičenými osádkami na paluby svých letadlových lodí a zde dále pokračovaly ve výcviku. Dobrý letoun a výborná úroveň výcviku to byly podmínky pro vytvoření legendy nejlepšího palubního bombardéru, piloti dokázali svrhnout svou 250 kg těžkou pumu se 70% přesností. Tato puma byla zavěšena na výklopné vidlici, pomocí které se dostala při odhozu ve střemhlavém letu mimo okruh vrtule. Tuto pumu bylo možno doplnit dvojicí šedesátikilogramových pum, zavěšených vně brzdících štítů. Pilot mohl účinnost střemhlavého náletu zvýšit palbou dvou synchronizovaných kulometů ráže 7,7 mm, třetí kulomet sloužil pro obranu zadní části letounu.
Při přepadení Pearl Harbouru nesly Akagi, Soryu a Hiryu po 18 střemhlavých bombardérech a Kaga, Shokaku a Zuikaku jich nesla každá 27 a účinnost – skvělá 85%. Od tohoto okamžiku byly D3A1 nasazovány při všech akcích, na kterých se podílely japonské letadlové lodě, potápěly lodě americké i britské, jejich výkony vzbuzovaly úctu v Pacifiku i v Indickém oceánu, ale při tomto velkém tempu nasazení rostly také ztráty. Ztráty na letadlech by se daly nahradit, ale ztráty osádek byly téměř nenahraditelné. Napomohl tomu japonský systém výcviku námořních pilotů, který nedokázal doplnit bojové ztráty, byl stále ještě nastaven na časově velmi náročný výcvik elitních pilotů. Po bitvě u Midwaye se to projevilo v plné míře, letouny Val (takové bylo jejich spojenecké kódové jméno) rychle ztrácely na efektivitě a příchodem modernějších amerických letadel se projevila i nutnost zvýšit výkony do doby, než přijde náhrada. Několik posledních desítek letadel verze D3A1 sice dostalo mírně výkonnější motory Kinsei 44, ale to nemohlo postačit, bylo nutno provést celkovou modernizaci.
URL : https://www.valka.cz/Aici-D3A-Val-t32750#236597Verze : 3
MOD
Výkonnější verze D3A2 22
V červnu 1942 byl do jednoho draku vestavěn výkonnější motor Kinsei 54 (MK8N), letoun byl zkoušen s označením D3A2 model 12, ale bylo rozhodnuto, že jsou nutné další úpravy draku. Nový motor poskytoval vyšší výkon, ale měl také vyšší spotřebu paliva, proto byl objem interních nádrží zvětšen o 79 litrů, bohužel pro Japonce, i nadále zůstaly palivové nádrže nechráněné. Nový letoun doznal aerodynamických změn, zaoblenější motorový kryt, vrtulový kužel a podlouhlý kryt kabiny. Val byl nyní rychlejší, měl vyšší stoupavost a dostup, zmenšil se dolet. Nové označení bylo „námořní palubní bombardovací letoun typ 99 model 22“ nebo zkráceně D3A2 22. Nové bombardéry začaly k jednotkám docházet na podzim roku 1942, operovaly však především z pozemních základen, jednak letadlových lodí už bylo málo a také je na palubách letadlových lodí, sice pomalu ale přece, nahrazovaly moderní Yokosuky D4Y Judy.


Ústup ze slávy
Poslední boje, kde se Val objevoval v roli střemhlavého bombardéru, se odehrály nad Filipínami, ztráty však byly neúměrně velké, plně se projevily nedostatky japonského předválečného pojetí bojového letounu, slabá nebo žádná ochrana, nízké výkony a nepostačující obranná výzbroj. Poslední nasazení bylo v roli sebevražedných letadel, Val vzlétal jako jednomístný, ale nesl více výbušniny.
Ještě jeden úkol tento letoun po odchodu z prvoliniové služby splnil několik desítek letadel bylo upraveno pro výcvik a neslo potom označení „cvičný bombardovací letoun typ 99 model 12“ nebo také D3A2-K, to byla ta přímější cesta. Druhá cesta vedla ke cvičnému bombardéru typu Yokosuka D3Y, který vyšel z konstrukce D3A2, ale namísto celokovové konstrukce byl postaven především ze dřeva a výrobně náročné eliptické nosné a ocasní plochy byly upraveny na lichoběžníkové. Tato cesta však zůstala nenaplněna, bylo postaveno celkem šest prototypů, představující tři různé verze.
URL : https://www.valka.cz/Aici-D3A-Val-t32750#236598Verze : 0
MOD
Použité prameny:
René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press; Annapolis, Maryland, Reprinted, 1990, ISBN: 0-87021-313-X.
Robert C. Mikesh and Shorzoe Abe, Japanese Aircraft 1910-1941, Naval Institute Press Annapolis, Maryland 21402, 1990, ISBN: 1-155750-563-2
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, tiel 1., Lampart, rok 2000; ISBN: 83-86776-50-1
Václav Němeček, Vojenská letadla 3., Naše vojsko, Praha, rok 1992, 3. doplněné vydání, ISBN 80-206-0117-1
Jaroslav Schmid, Stíhací a bombardovací letadla Japonska, díl 2., Nakladatelství Fraus Plzeň, rok 2000, ISBN 80-7238077-x
Zbyněk Válka, Jednomotorová bombardovací a torpédová letadla 1939 - 1945, Nakladatelství Jan Piszkiewicz; rok 2003; ISBN 80-86768-01-5
L+K 7/1966, Letadla 1939-1945
L+K 16/1990 Letadla 39-45
https://airwar.ru/enc/bww2/d3a.html
https://www.aviation-history.com/aichi/d3a.html
https://www.combinedfleet.com/ijna/d3a.htm
www.ebroadcast.com.au
https://www.aviastar.org/air/japan/aichi_d3a.php
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Aici-D3A-Val-t32750#236632Verze : 0
MOD