Maximální vzletová hmotnost: Maximum Take-off Weight:
3387 kg
7467 lb
Rozpětí: Wingspan:
9,740 m
31ft 11,45in
Délka: Length:
8,600 m
28ft 2,57in
Výška: Height:
3,000 m
9ft 10,11in
Plocha křídla: Wing Area:
17,15 m2
184.6 ft2
Plošné zatížení: Wing Loading:
191,02 kg/m2
39.12 lb/ft2
Pohon: Propulsion:
Kategorie: Category:
pístový
piston
Počet motorů: Number of Engines:
1
Typ: Type:
Klimov VK-105PF kapalinou chlazený vidlicový dvanáctiválec o vzletovém výkonu 902,3 kW, 939,6 kW v h= 700 m a 880 kW v h= 2 700 m. Vrtule trojlistá kovová VIŠ-61P s nastavitelným úhlem náběhu o průměru 3 000 mm.
Klimov VK-105PF twelve-cylinder liquid-cooled Vee engine, rated at 1,210 hp for take-off, 1,260 hp at 2,300 ft and 1,180 hp at 8,860 ft, driving a VISh-61P three-blade variable-pitch propeller of diameter 9ft 10in
Objem palivových nádrží: Fuel Tank Capacity:
845 l (630 kg) v osmi interních nádržích
187 UK gallons
Výkony: Performance:
Maximální rychlost: Maximum Speed:
584 km/h v 3900 m
362.9 mph in 12795 ft
Cestovní rychlost: Cruise Speed:
350 km/h v ? m
217.5 mph in ? ft
Rychlost stoupání: Climb Rate:
13,01 m/s
2561 ft/min
Čas výstupu na výšku: Time to Climb to:
6,8 min do 5000 m
6,8 min to 16404 ft
Operační dostup: Service Ceiling:
9400 m
30840 ft
Dolet: Range:
1320 km
820.2 mi
Maximální dolet: Maximum Range:
2280 km
1416.7 mi
Výzbroj: Armament:
1x pevný kanón ŠVAK ráže 20,0 mm střílející osou vrtule s 120 granáty.
One fixed forward-firing 0.79 inch ShVAK cannon firing axis of the propeller with 120 rounds.
Radiostanice od US Army SCR-27-4N s dvěma přijímači BC-454a a BC-455 a dvěma vysílači BC-457-A a BC-459-A - ve výšce nad 5 000 m bylo možno přijímat a vysílat na vzdálenost až 300 km. Radiokompas RPK-10M Umělý horizont AH-2
Endurance: 6 hours 30 minutes
A four-channel crystal-controlled VHF-AM receiver and transmitter for the U.S. Army's SCR-274-N with two Communication Receiver BC-454a and BC-455 and with two Communication Transmitter BC-457-A and BC-459-A. Radio compasses RPK-10M Attitude control gyroscope AH-2
Zdroje: Sources:
Robert Bock, Monografie Lotnicze 47, Jak-7 Jak-9, AJ-Press, Gdaňsk, 1999, ISBN: 83-7237-019-2 Hans-Heiri Stapfer, Squadron/Signal, Aircraft Number 78, Yak Fighters in Action William Green, Warplanes of the Second World War, Volume Three: Fighters, London, Macdonald & Co. (Publishers) Ltd., 1961 (seventh impression 1973). ISBN 0-356-01447-9 L+K č. 2/1976, Letadla 39-45, Jakovlev Jak-9D & DD http://www.wio.ru/tacftr/yak-rus.htm http://www.airwar.ru/enc/fww2/yak9dd.html archiv autora
Historie: V roce 1944 potřebovalo sovětské letectvo doprovodnou stíhačku, která by dokázala doprovázet bombardéry Pe-2 a především Tu-2 při jejich dálkových náletech. Dolet takové stíhačky musel být delší, než jaký měl Jak-9D (1 400 km). OKB A. S. Jakovleva si vzalo za základ stíhací letoun Jak-9M a využilo zkušeností, které mělo s Jakem-9D. Výsledným dílem bylo vměstnání devíti (některé zdroje zmiňují osm) palivových nádrží do křídel a trupu letounu. Při instalaci se muselo šetřit s hmotností, dále se musel brát ohled na nutný objem nádrží a na místo pro jejich instalaci, konstruktéři museli jít cestou kompromisů - dvě nádrže tak neměly samosvorné obaly.
Bojové zkoušky byly provedeny u 368. Stíhacího pluku (IAP), kde se letouny zúčastnily útoků ve Východním Prusku, ve Štětíně a v Berlíně. Doprovázely bombardéry Pe-2 a Tu-2 při jejich akcích a při těchto doprovodných letech se piloti Jaků střetli s německými FW-190, boje se odehrávaly v malých výškách.
Při těchto zkouškách bylo zjištěno, že Jak-9DD stačí svým doletem bombardérům po celé trase náletu, tím však v podstatě končil výčet dobrých vlastností. Jak-9DD byl natolik zatížen palivem a samotnými nádržemi, že sotva stačil držet rychlost s rychlými bombardéry Tu-2, samozřejmě tu byla rezerva v rychlosti, ale potom motor pracoval nehospodárně, a Jak zase nestačil doletem. V praxi to vypadalo tak, že pokud stíhači odletěli odrazit útok nepřátelských stíhačů, tak v jedné třetině případů již nedokázali bombardéry dohnat. Jak, díky své hmotnosti, samozřejmě hůře manévroval a stoupal, chyběl mu vyšší výkon motoru. Dalším problémem bylo velké množství palivových nádrží, piloti měli obavy z devadesátilitrové nádrže pod svými nohami, v křídlech byly nádrže téměř po celé jejich ploše a dvě koncové nebyly chráněny samosvorným obalem. Není proto divu, že tyto dálkové Jaky piloti přijímali velmi zdrženlivě a pro jejich malou ovladatelnost a další vlastnosti je nazývali „Létající cisterna“. S ohledem na velkou hmotnost letounu docházelo často k poruchám podvozků, rychle se opotřebovávaly pneumatiky, které potom i často praskaly a často došlo i k prasknutí vidlice zadního kolečka. Nevhodné byly i letové vlastnosti, během letu se totiž významně měnilo těžiště a co navíc - palivový okruh byl za provozu náchylný k zavzdušnění, to mělo za důsledek vynechávání motoru. Nabízelo se řešení, které však nebylo přijato a výroba byla po 399 vyrobených letounech ukončena. Řešením by byla instalace výkonnějšího motoru např. Klimov VK-105PF-2, aerodynamické zdokonalení (něco na způsob Jaku-9U), odstranění trupové nádrže a dvou nechráněných křídelních nádrží a problém potřebného množství paliva by se dal řešit přídavnými nádržemi, které by bylo možno odhodit, Jak však neměl v křídlech ani pod trupem žádné závěsníky.
Jaky-9DD si však svou slávu nakonec získaly. V srpnu 1944 odletěla skupina 12 Jaků-9DD pod vedením majora I. I. Ovčarenka na letiště o italského města Bari, navigaci na 1 300 km dlouhé trase zajistil letovod ve dvoumotorovém Bostonu (A-20) v barvách SSSR. Po příletu do Bari zde Jaky provedly 155 bojových letů na podporu jugoslávských partyzánů, každý let znamenal dvakrát přeletět Jaderské moře, mnohdy došlo i na přistání na Jugoslávském území, nepřistávalo se na letištích, ale pouze na malých travnatých plochách. Jaky často doprovázely americké transportní letouny C-47, které partyzánům shazovaly potřebný materiál. Na letišti v Bari došlo k několika cvičným soubojům se spojeneckými stíhačkami, Jak-DD se tak dostal do cvičného souboje s Warhawkem, Thunderboltem, Kingcobrou a Spitfirem Mk.IX, Jak údajně všechny tyto stroje překonal ve výšce do 3 500 m. Během tohoto zahraničního nasazení Jaků se na letounech nevyskytla žádná závada nebo porucha. Osádky Jaků-9DD potom několikrát doprovodily americké bombardéry B-17 Flying Fortress a B-24 Liberator při jejich náletech na rumunská ropná pole. Americké bombardéry startovaly z Bari a po odbombardování přistávaly na ukrajinském letišti u města Poltava, zde natankovaly, doplnily pumy a opět bombardovaly další cíle na zpáteční cestě.
Použité prameny: Robert Bock, Monografie Lotnicze 47, Jak-7 Jak-9, AJ-Press, Gdaňsk, 1999, ISBN: 83-7237-019-2 L+K č. 2/1976, Letadla 39-45, Jakovlev Jak-9D & DD http://www.airwar.ru/enc/fww2/yak9dd.html archiv autora
