Main Menu
User Menu

Nakadžima J1N Gekkó [Irving]

Nakajima J1N Gekko

Nakajima J1N Gekko - přehled verzí

Nakajima J1N - přehled verzí


中島 J1N
Japonské jméno: 月光 - Gekkō - Měsíční svit


Allied reporting name: "Irving"



Označení Provedení letounu - popis
Nakajima J1N1 - prototyp dle specifikací 13-Shi postaveny dva prototypy se sloty na náběžných hranách křídel a s klapkami na odtokových hranách, námořnictvo je nepřijalo jako stíhací
Nakajima J1N1-C 7 prototypů úpraveno pro průzkum, motory již měly shodný smysl otáčení a byla vypuštěna dálkově ovládaná střeliště.
Nakajima J1N1-C KAI úprava z roku 1943 nouzová montáž 2-4 kanónů Type 99-1 do trupu pro střelbu nahoru a dolu pod letadlo, úprava se osvědčila, další letouny již tovární výroba
Nakajima J1N1-R 12 letadel v průzkumné verzi, tříčlenná osádka, na trop byla instalována střelecká věž s kanónem Type 99 Model 1 ráže 20 mm, věž způsobila značný pokles výkonů.
Nakajima J1N1-S sériově vyráběný noční stíhač, nekolik strojů bylo vybaveno nepříliš výkonnými radiolokátory Typ 3 Mk 6 Model 4.
Nakajima J1N1-Sa 11A poslední verze noční stíhačky, zmizel dosud typiský hrb za kabinou, 2-3 kanóny Type 99-2 model 3 pro střelbu šikmo vzhůru, opět několik strojů bylo vybaveno
radiolokátorem FD-1 nebo FD-2.



Vyrobeno celkem 479 letounů včetně 9 prototypů.
Výroba proběhla u společnosti: 中島飛行機株式会社 - Nakajima Hikōki Kabushiki Kaisha, Koizumi, Ota


Použité prameny:
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945 díl 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05
Famous Airplanes Of The World, Nakajima Navy Night Fighter „Gekko“ No. 57, 1996/3, Bunrin Do Co., Ltd., Printed in Japan, ISBN 4-89319-054-7.
http://www.combinedfleet.com/ijna/j1n.htm

Nakadžima J1N Gekkó [Irving] - Nakadžima J1N1-S 11 Gekkó, foto z nočních nasazení proti B-29 jednotky 302. Kókútai.

Nakadžima J1N1-S 11 Gekkó, foto z nočních nasazení proti B-29 jednotky 302. Kókútai.
URL : https://www.valka.cz/Nakadzima-J1N-Gekko-Irving-t31888#115103Verze : 7
MOD
Nakadžima J1N Gekkó


Historie:


大日本帝国海軍航空本部 - Dai-Nippon Teikoku Kaigun Kōkū Hombu (Velení japonského císařského námořního letectva) počátkem léta roku 1938 zformulovalo své technické specifikace označené 13-Shi (13-Ši), těmito specifikacemi, tedy přesněji jejich jednou částí, ve které byl podrobně popsán požadavek na trojmístný stíhací bombardér s dlouhým doletem, obeslalo své dva největší dodavatele letecké techniky - společnosti 三菱重工業 - Mitsubishi Jūkōgyō Kabushiki Kaisha (dále jen Mitsubishi) a 中島飛行機株式会社 - Nakajima Hikōki Kabushiki Kaisha (dále jen Nakajima). Obě tyto společnosti byly vyzvány, aby předložily své projekty na tuto kategorii letadel. Kaigun Kōkū Hombu tyto požadavky následně pozměnilo (říjen 1938) a nově požadovalo těžkou vícemístnou stíhačku, určenou především k doprovodu vlastních bombardérů, jejím dalším úkolem měly být rychlé průzkumné akce. Japonské námořní letectvo totiž nutně pociťovalo potřebu dálkových stíhacích letounů, nasadilo tehdy své bombardéry G3M v Číně, ale stíhací doprovod nedokázal bombardéry doprovázet až nad cílovou oblast a právě nad cílem je těžce decimovali čínští stíhači. Japonské ztráty při těchto náletech brzy přesáhly únosnou míru. Císařské námořní letectvo však nemělo ve své výzbroji vhodný stíhací letoun s dostatečným doletem. Výzbroj stíhacích jednotek byla tvořena skvělými palubními stíhačkami A5M, ty měly všechny klady, jen dolet u všech jejich verzí odpovídal palubní stíhačce a ne doprovodnému letounu. Poslední do výzbroje zařazená verze, označená jako A5M4, sice mohla nést přídavné palivové nádrže, ale ani tak nebyl dolet dostačující. Neslavně dopadl i pokus s nákupem doprovodného letounu v zahraničí. Japonští námořní piloti byli zklamáni letovými vlastnostmi stíhačky typu S, označené také jako A8V1, což byl americký dvoumístný stíhač Seversky 2PA-B3. Letoun ani zdaleka nesplnil očekávání do něj vkládaná a piloti jej odmítali.

Námořním důstojníkům odpovědným za požadavky na novou výzbroj bylo jasné, že takové náročné požadavky může splnit jen dvoumotorová stíhačka s velkou hmotností, ale k této hmotnosti byl téměř protichůdný požadavek na vysokou obratnost a ovladatelnost a tyto manévrovací vlastnosti byly požadovány na stejné úrovni, jakou disponovaly jednomotorové stíhačky. Ještě připomenu, že se námořní letectvo tentokrát opozdilo, jejich rival - armádní letectvo zadalo vývoj a stavbu obdobného letounu společnosti 川崎航空工機業株式会社 - Kawasaki Kōkūki Kōgyō Kabushiki Kaisha již počátkem jara 1937, u Kawasaki vzniká projekt Ki-38 a po upřesnění v prosinci téhož roku započaly práce na později úspěšné těžké stíhačce Kawasaki Ki-45 Toryu, ve spojeneckém kódu označené jménem Nick.


Technickými specifikacemi 13-Shi tak bylo požadováno splnění několika poměrně náročných podmínek, jen požadovaná nejvyšší rychlost měla hodnotu 519 km/hod, k tomu velký dolet 3 700 km, slušná stoupavost, na výšku 4 000 m měl nový letoun vystoupat maximálně za šest minut. Ve specifikacích byl přesně formulován požadavek na výzbroj, ba i typ motorů byl přesně určen.


Společnost Mitsubishi ze soutěže záhy odstoupila právě pro náročnost požadavků a ani nezahájila projektové práce. Abych však zůstal nezaujatý, musím uznat, že konstruktéři a technici této společnosti v této době pracovali na dvou velikých úkolech - na skvělé palubní stíhačce A6M1 a následně na vylepšené verzi A6M2 a na těžkém bombardéru G4M1 Betty a oba tyto úkoly se jim podařilo stoprocentně splnit a to i přes vynucenou neúspěšnou odbočku v podobě doprovodného letounu křižníkového typu G6M1.


Na konstrukci doprovodné stíhačky tak zůstal pouze konstrukční tým společnosti Nakajima ve městě Koizumi, vedl jej mladý šéfkonstruktér inženýr Katsuji Nakamura, tento konstruktér byl tvůrcem úspěšného palubního bombardéru B5N Kate. Tým konstruktérů pod jeho vedením navrhl celokovovou konstrukci vyznačující se jemnými a ladnými tvary. Nový dolnoplošný letoun byl dokončen v březnu 1941, označen byl jako "námořní experimentální třímístný doprovodný stíhací letoun". Pro jeho pohon byly vybrány dva výkonné motory Nakajima Sakae NK1F 21 a 22 o výkonu 1 130 koní. Ve snaze zajistit letounu dobrou ovladatelnost měly tyto motory, díky použitým reduktorům, navzájem opačný chod, tím se vyrušil reakční moment obou vrtulí.


Výsledky továrních zkoušek však byly dosti slabé, letoun trpěl třepáním křidélek, poruchami v hydraulice (to byl u japonských letadel stálý problém) a na řízení bylo nutno použít velké síly. Letoun se vrátil do továrny a byl zde důkladně upraven. Křídlo dostalo do náběžných hran automatické sloty a na odtokovou hranu vztlakové klapky. Ovladatelnost se značně zlepšila, ale s manévrovacími vlastnostmi nebyli zástupci námořního letectva spokojeni. Bylo to možná dáno také tím, že dvoumotorovou stíhačku porovnávali se Zerem, tedy s letadlem, které právě v obratnosti nemělo soupeře. Po několika provedených cvičných soubojích ztratilo námořní letectvo o dvoumotorový letoun jako o stíhací zájem. Napomohla tomu zřejmě i obranná výzbroj, kterou také zástupci námořnictva nepřijali. Jednalo se o dvě nízké kulometné věžičky, každá se zdvojeným kulometem Type 97, tyto věžičky byly stupňovitě instalovány do zadní hřbetní části trupu a byly dálkově ovládány střelcem, který seděl ve společné podlouhlé kabině a zbraně zaměřoval pomocí reflexního zaměřovače. Celý tento systém údajně pracoval dobře, ale při zkouškách byl předmětem stálých výtek ze strany námořnictva, vytýkána byla složitost, hmotnost a celková nevhodnost pro řadovou službu. Útoky ze spodu měl odrážet druhý člen osádky pomocí pohyblivého kulometu střílejícím výstřelnou štěrbinou v podlaze stroje. Pevná výzbroj byla akceptována zcela bez výhrad, nesly ji zpočátku i některé průzkumné stroje, byla tvořena v přídi instalovaným kanónem Type 99 a dvěma kulomety Type 97 ráže 7,7 mm. Letoun při námořních zkouškách však celkově nesplňoval požadavky specifikací (splnil požadavek na délku vzletu a dolet) a tak jej námořnictvo jako doprovodný stíhací odmítlo zařadit do své výzbroje, nová palubní stíhačka Mitsubishi A6M2 Reisen (Zero) měla dostatečný dolet i pro dlouhé doprovodné lety.


Námořní letectvo tedy nemělo zájem o stíhací letoun J1N1 a tak se zdálo, že zůstane nevyužitý. Naštěstí pro tento typ však potřebovalo nahradit zastarávající průzkumné letouny Mitsubishi C5M (Babs) a nevyužité J1N1 svým dlouhým doletem a slušnou rychlostí vyhovovaly požadavkům a tak 6. července 1942 byla se společností Nakajima podepsána smlouva na dodávky zjednodušených dálkových průzkumných letounů označených J1N1-C Type 2 Model 11. Upravené třímístné letouny byly dodávány s obrannou výzbrojí jednoho kulometu Type 97, tato zbraň nahradila dálkově ovládané střelecké věžičky a spodní kulomet byl zrušen úplně. Pevná výzbroj byla brzy zrušena, letoun se měl, dle představ Kaigun Kōkū Hombu, ubránit svou vysokou rychlostí. Motory měly od desátého dodaného letounu shodný směr otáčení (testy ukázaly, že se letové vlastnosti nijak nezměnily). Palivový systém byl zásadně změněn, zásoba paliva byla zvětšena až na 2 460 litrů a byla nesena v deseti křídelních nádržích, původně měl stíhač v každém křídle jednu nechráněnou nádrž. Nyní byly nádrže samosvorné, zásoba mohla být zvětšena ještě o dalších 620 litrů paliva nesených v případě potřeby ve dvou přídavných nádržích zavěšených pod křídly, později byla kapacita přídavných nádrží zvětšena na 660 litrů. Do prostorného trupu se snadno vešly pevné kamery K-8 i ruční kamery F-8.


Svou premiéru v bojovém nasazení měly průzkumné letouny poprvé nad Šalomounovými ostrovy a při této příležitosti dostaly americké kódové jméno Irving, které však příslušelo stíhacím letounům. Průzkumné letouny J1N1-C nebyly příliš oblíbené a nebyly u jednotek ani početné, japonští piloti upřednostňovali průzkumné letouny Yokusuka D4Y1-C.


Jak jsem se již dříve zmínil, měli rozhodující důstojníci Kaigun Kōkū Hombu představu, že obranu průzkumného letounu zajistí jeho rychlost a tak byla výzbroj průzkumných J1N1-C zredukována na jediný kulomet puškové ráže. Zcela v rozporu s touto doktrínou a také navzdory protestům konstruktérů byl jeden letoun upraven pro instalaci velké střelecké věže s dvacetimilimetrovým kanónem. Tato věž byla původně navržena pro čtyřmotorový bombardér Nakajima G5N1, byla tak velká, že na menším dvoumotorovém letounu fungovala spíše jako aerodynamická brzda. Stroj byl zkoušen od počátku října roku 1942 a výsledky byly vysloveně špatné a je až s podivem, že velení námořního letectva použití věže požadovalo i nadále. Nakajima proto navrhla novou menší a vhodněji tvarovanou věž a pro tento účel upravenou kabinu, takto bylo vyrobeno a zkoušeno asi dvanáct průzkumných letadel s označením J1N1-C (často jsou označeny jako J1N1-R, nebo zcela chybně jako J1N1-F, písmeno však F bylo vyhrazeno pro označení plovákových pozorovacích letounů). Ve střelecké věži byl instalován kanón Type 99 ráže 20 mm (pravděpodobně byl zkoušen i kulomet Type 3 ráže 13,2 mm). Stroje se střeleckou věží byly v polovině roku 1943 u bojových jednotek pouze zkoušeny, údajně bylo zvažováno i jejich využití coby věžové stíhačky, ale nakonec dolétaly u výcvikových jednotek. Věž byla stále velkým zdrojem aerodynamického odporu.


Další vývoj letounu byl dán dílenskou úpravou průzkumného letounu. Úprava byla provedena v dílnách 251. Kōkūtai (do reorganizace 31. 10. 1942 Tainan Kaigun Kōkūtai), této jednotce velel 海軍中佐 - Kaigun Chūsa (fregatní kapitán) Yasuna Kozonó, který již dříve, ještě jako výkonný důstojník, přemýšlel, jak nejlépe bojovat proti nočním náletům amerických čtyřmotorových bombardérů, které na podzim 1942 relativně beztrestně operovaly nad japonskou námořní základnou Rabaul. Zaujal ho tehdy útok několika letounů C5M2, které svrhovaly na svaz bombardérů fosforové pumičky a podařilo se jim několik nepřátelských bombardérů zapálit. Uvědomil si, že útok letounem s vhodně umístněnými kanóny, by šel provést při přeletu nad i pod cílem, to podle toho zda by byly bombardéry lépe vidět proti hladině nebo proti obloze. Nejvhodnějším strojem pro noční stíhání se mu zdál právě průzkumný J1N1-C, který měl dostatečné výkony a také dostatečnou pevnost draku (původně byl konstruován jako stíhač) a jednotka jich několik měla ve své výzbroji. Poté, co se po reorganizaci táto jednotky při jejím odpočinku a doplňování stavů v Japonsku, stal jejím velitelem, se mu podařilo přesvědčit velení námořního letectva. Přesvědčit byrokratické a povýšené důstojníky z Kaigun Kōkū Hombu, to rozhodně nebyl jednoduchý úkol, trvalo mu to od prosince 1942 do května 1943, tehdy konečně získal svolení modifikovat dva nové průzkumné J1N1-C pro noční stíhání. Kozonóem navržená úprava spočívala v zástavbě čtyř šikmo dopředu (dva nahoru a dva dolů) střílejících kanonů Type 99-2 ráže 20 mm do kabiny třetího člena osádky – noční stíhač byl dvoumístný. Dalo by se říci, že to byla obdoba německé „Schräge Music“. Kanóny byly namontovány pod úhlem 30° od podélné osy letounu, každý kanón nesl zásobu jednoho sta nábojů v bubnovém zásobníku. Krom instalace kanónů bylo nutno namontovat také dva zaměřovače – jeden pro střelbu vzhůru a jeden pro střelbu dolů, dále bylo nutno namontovat prosklení přídě a podlahy kabiny, aby pilot viděl na cíl. Úprava samotná byla rychlá – na obou strojích trvala pouhý týden. Oba takto upravené letouny prošly střeleckými zkouškami, při dvoudenním testování proti kořistnímu bombardéru B-17E, který byl zapůjčen od armádního letectva, výsledky byly naprosto úspěšné. Nezbývalo nic jiného, než jejich bojové nasazení, obě noční stíhačky byly připraveny pro přelet na Rabaul, který měly provést v doprovodu sedmi průzkumných J1N1-C. Během tohoto přeletu byl jeden noční stíhač ztracen, stalo se tak při nouzovém přistání na letišti v Tinianu. Do Rabaulu tedy přibyl pouze jeden noční stíhač, ale ten proti bombardérům se okamžitě plně osvědčil. Kaigun Chūsa Yasuna Kozonó svým nadřízeným odesílal hlášení, ve kterých popisoval úspěchy upraveného letounu, v polních podmínkách bylo takto upraveno několik desítek průzkumných letadel, tyto stroje byly označeny J1N1-C KAI. Techničtí důstojníci Kaigun Koku Hombu museli uznat, že šikmo uložené kanóny jsou účinné a společnost Nakajima v Koizumi dostala příkaz k zahájení výroby nočních stíhaček, nově vyrobené stroje byly označeny J1N1-S, zároveň jim bylo přiděleno bojové jméno 月光 - Gekko (Měsíční svit). Všechny tyto letouny nesly čtyři kanóny Type 99-2 Mark 3.


První noční stíhačky J1N1-S opustily výrobní haly v srpnu 1943 a jejich výroba byla zvyšována tak, jak se stupňovaly nálety amerických bombardérů B-17 Flying Fortressů, B-24 Liberatorů a nakonec i B-29 Superfortressů. Noční stíhací verze Gekko se stala nejrozšířenější a od počátku byla vyráběna jako dvoumístná. Do třístého vyrobeného letounu se Gekka vyznačovala hrbem za kabinou osádky, třísetprvní stroj byl za kabinou snížen, nejednalo se o novou verzi, byla to pouze úprava stávající verze. Později byly odstraněny málo používané kanóny střílející směrem pod letadlo a u pozdější verze J1N1-Sa (někde také označované jako J1N3 23) byla zesílena sestava kanónů na tři, třetí kanón typu 99-2 Mark 4 byl uložen vlevo a oproti pravé dvojici kanónů byl mírně posunutý vzad, nesl i větší zásobu střeliva (150 ks). Výroba byla ukončena po dodání 477 letadel, stalo se tak v listopadu 1944.


Osádky nočních stíhacích letounů Gekko se při vyhledávání nepřátelských bombardérů musely zpočátku spoléhat jen na dobré oči pilota a velitele letounu. Absence radiolokátoru však neznamenala, že by nebyly zaznamenány poměrně značné úspěchy. Američané zpočátku ztráty svých Flying Fortressů a Liberatorů připisovali protiletadlové palbě a vzájemným kolizím bombardérů ve vzduchu. Japonské osádky měly obdivuhodné úspěchy při vizuálním vyhledávání velkých bombardérů, tato úspěšnost však poklesla proti dvoumotorovým bombardérům North American B-25 Mitchell a Martin B-26 Marauder.


Je logické, že se japonští technici snažili vylepšit možnosti vyhledávání nepřátelských bombardérů všemi dostupnými prostředky. Zmíním se zde o informaci, že několik Gekko mělo údajně nést v přídi reflektor, kterým měl být cíl v závěrečné fázi útoku osvětlen (osobně si myslím, že jeho použitím by noční stíhač prozradil svou polohu a stal se tak cílem obranné palby, nehledě na nežádoucí oslnění vlastní osádky). Naopak, zcela jistá a prokázaná je informace o montáži různých typů radiolokátorů. Nejprve byl instalován, pro noční stíhání naprosto nevhodný typ radaru označený jako Typ 3 Kú-6 (H-6), jednalo se o radiolokátor určený pro vyhledávání hladinových cílů a tak těch několik málo stíhaček Gekko bylo nasazeno k nočním útokům proti lodním cílům. Tyto stroje poznáme podle antén typu Yagi v přídi a na bocích letounu. Větší naděje byly vkládány do radiolokátoru 18-Shi Kú-2 (později označeném jako FD-2), tento radar pracoval s vlnovou dálkou 60 cm a jeho zástavbu prozrazuje čtveřice nevelkých antén typu Yagi v přídi letounu. Zkoušky tohoto radaru byly prováděny na základně Atsugi za účasti jeho konstruktéra Diaroku Yukoie a nám již dobře známého „otce nočních stíhačů“ Yasuna Kozonó, nyní čerstvého 海軍大佐 Kaigun Daisa (námořního kapitána) a velitele 302. Kōkūtai. Kapitán Kozonó byl s výsledky zkoušek spokojen a doporučil jeho zavedení do výzbroje. Radiolokátor dokázal zachytit cíl ve vzdálenosti 400 – 3 000 m a navést na něj stíhačku s přesností 200 – 300 m. Společnost Toshiba vyrobila a dodala několik desítek sad radiolokátoru a tak se přelomu let 1944 a 1945 dostaly takto vybavené Gekko k bojovým jednotkám, jednalo se o 302. Kōkūtai, 332. Kōkūtai a 210. Kōkūtai. U těchto bojových jednotek se ukázalo, že ani tento radar není příliš velkou pomocí, piloti zahlédli nepřátelský bombardér dříve, než jej na stínítku identifikoval velitel letounu obsluhující radar. Osádky letadel mnohdy radar demontovaly, aby ušetřily hmotnost 75 kilogramů. Pomocí radiolokátoru FD-2 nebyl sestřelen žádný nepřátelský letoun.


Na několika letounech bylo experimentováno s výzbrojí, např. byla zkoušena instalace třicetimilimetrových kanónů Type 2 Model 1, tato zbraň však byla víceméně v prototypovém stádiu. Několik strojů neslo v hrbu na hřbetě tři kanóny Type 99-2 Mark 3, tyto zbraně byly umístěny symetricky k podélné ose letounu, spodní zbraně byly zachovány. Z dílenských úprav zmíním instalaci dvacetimilimetrového kanónu do přídě letounu provedenou zbrojíři 321. Kōkūtai, takto upravenou noční stíhačku získali Američané na Guamu a jejich zpravodajská služby tuto skutečnost zanesla do rozpoznávacích tabulek japonských letadel.


Noční stíhačky Gekko byly nasazeny na mnoha bojištích, s blížícím se koncem války, se nálety na Japonsko stávaly stále častějšími a tak byly Gekko stahovány k jednotkám majícím na starost obranu Japonských ostrovů, operovaly především ze základny Atsugi.


Jak jsem psal výše, útok Gekko proti čtyřmotorovým bombardérům Boeing B-17 Flying Fortress a Consolidated B-24 Liberator byl poměrně úspěšný, osádka stíhačky cíl vyhledala díky jeho velkým rozměrům a také díky výfukům jejich čtyř motorů. Dvoumotorové bombardéry North American B-26 Mitchell a Martin B-26 Marauder se hůře vyhledávaly, ale na druhou stranu nebyly tak odolné. Boeing B-29 Superfortress byl soupeřem nejméně zranitelným, pokud Bí-San operoval ve velké nebo i střední výšce, ztrácely zteče Gekko na účinnosti, později se výška náletů snížila a tak naděje na úspěšný útok zlepšily. B-29 však měla výhodu vyšší rychlosti a odolnosti než jakou měly starší Flying Fortressy a Liberatory.


Ještě pro jeden typ útoků byla Gekko použita - pro sebevražedné nálety. Snad všechny verze mohly pod křídla zavěsit dvě pumy, každou o hmotnosti 250 kg, s takto podvěšenými pumami byly Gekko nasazovány jako kamikadze, s největší pravděpodobností osádku tvořil pouze pilot. Tento neslavný konec se stal osudem mnoha typů japonských letadel.



Použité prameny:
René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, Annapolis Maryland, Reprinted 1990, ISBN-0-87021-313-X
William Green, War Planes of the Sekond World War – Fighters, Vol. Three, London Macdonald, sedmé vydání z roku 1973, ISBN: 0-356-01447-9
Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05
William Green a Gordon Swanborough, The Complete Book of Fighters, Salamander Books Ltd; New Ed edition, rok 2001, ISBN-10: 1840652691
Tadashi Nozawa, Encyclopedia of Japanese Aircraft 1900-1945, Volume 5, Nakajima Aircrafts. Shuppan-Kyodo Publishers, Tokyo, Japan, rok 1983
Krzysztof Zalewski, Nakajima J1N Gekko (Irving) Lotnictwo Wojskowe 2/1998
Václav Němeček, Vojenská letadla 3 díl, druhé doplněné vydání, Naše Vojsko, Praha 1992, ISBN 80-206-0117-1
http://www.airwar.ru/enc/fww2/j1n.html
http://en.wikipedia.org/wiki/Nakajima_J1N
en.wikipedia.org
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jasuna_Kozono
http://www.gunsight.jp/b/english/data/jn-gun-e.htm
www.nasm.si.edu
www.csd.uwo.ca
http://avions.legendaires.free.fr/j1n.php
http://www.cofe.ru/avia/N/N-14.htm
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Nakadzima-J1N-Gekko-Irving-t31888#196349Verze : 3
MOD