Maximální vzletová hmotnost: Maximum Take-off Weight:
14696 kg
32400 lb
Rozpětí: Wingspan:
28.04 m
92ft
Délka: Length:
17.8 m
58ft 4,75in
Výška: Height:
5.63 m
18ft 5,5in
Plocha křídla: Wing Area:
92.25 m2
993 ft2
Plošné zatížení: Wing Loading:
130.36 kg/m2
26.7 lb/ft2
Pohon: Propulsion:
Kategorie: Category:
pístový
piston
Počet motorů: Number of Engines:
1
Typ: Type:
Wright R-2600-3 o výkonu 951 kW třílistá vrtule s konstantní rychlostí otáček Hamilton Standard
Wright R-2600-3, power 1275 hp three-bladed constant-speed propeller Hamilton Standard
Objem palivových nádrží: Fuel Tank Capacity:
?
?
Výkony: Performance:
Maximální rychlost: Maximum Speed:
453.8 km/h v 4785 m
282 mph in 15700 ft
Cestovní rychlost: Cruise Speed:
338 km/h v ? m
210 mph in ? ft
Rychlost stoupání: Climb Rate:
? m/s
? ft/min
Čas výstupu na výšku: Time to Climb to:
6.7 min do 3048 m
6.7 min to 10000 ft
Operační dostup: Service Ceiling:
9632 m
31600 ft
Dolet: Range:
2253.1 km
1400 mi
Maximální dolet: Maximum Range:
4425.7 km
2750 mi
Výzbroj: Armament:
2x kulomet ráže 12,7 mm v křídlech 2x kulomet ráže 7,6 mm v křídlech 1x pohyblivý kulomet Browning FN ráže 7,62 mm
1814 kg pum
1x flexible .30 in machine gun in the extreme nose 1x flexible .30 in machine gun amidships 1x flexible .30 in machine gun firing through a ventral hatch 2x flexible .50 machine gun in the tail
Na konci 30. let se jasně ukazovala stopající zastaralost bombardéru B-18 Bolo. Ve snaze zlepšit jeho výkony vznikla úprava verze B-18A, která měla mít motory Wright R-2600-1, pojmenovaná B-22. Přes nárůst výkonu ale výpočty neukázaly dostatečné zlepšení a nebyla zahájena ani stavba prototypu. Místo toho Douglas podnikl důkladnou revizi návrhu B-18, při které se počítalo s použitím silnějších křídel dopravního letounu DC-3 a v podstatě úplně nového aerodynamičtějšího trupu s většími ocasními plochami. Motory měly být opět dva Wright R-2600.
Douglas si vymohl, aby byla na konci roku 1938 výroba posledních 38 B-18A nahrazena B-23. Armáda také souhlasila s přeskočením prototypové a testovací fáze, stroje tedy byly zařazeny rovnou jako B-23. První z nich byl dokončen v červenci 1939. Tento první stroj měl neprosklenou příď, zatímco pozdější měly prosklení s pozicí bombometčíka a pohyblivým kulometem. Všechny stroje měly také prosklenou kulometnou pozici na ocase, na americkém bombardéru poprvé.
První let B-23 podnikl 27. července 1939, z Clover Field v Santa Monice. Po hodnocení na Wright Field byl zařazen u 89. průzkumné peruti na March Field v Kalifornii. Ostatní stroje byly doručeny mezi únorem a zářím 1940 a u 17. bombardovací skupiny na March Field nahradily Northropy A-17A. Přes pokrok, učiněný proti původnímu B-18A, byl B-23 stále ještě výrazně horší než nastupující bombardéry typu B-17E a B-24. B-23 také nebyly nikdy bojově nasazeny. Po nahrazení B-25 byly předány k 12. bombardovací skupině v McChordu a 13. v Orlandu. Po japonském útoku na Pearl Harbor bylo několik B-23 nasazeno k hlídkování na pacifickém pobřeží a nakonec převedeno k výcviku.
B-23 se potom stal základem pro různé pokusy a testy. Jeden byl použit pro zkoušky zachytávání tažného lana kluzáku hákem za letu, potom také k testům dálkově ovládaných věží firmy Emerson Electric. Další sloužil k testům motorů Pratt & Whitney R-2800-5, a jeden jako řídící stanoviště pro bezpilotní letoun Culver PQ-8. Asi 18 strojů bylo nakonec přestavěno na transportní letoun UC-67. Po válce byly přeživší B-23 a UC-67 rozprodány do soukromých rukou a několik jich létalo ještě koncem 70. let.
