CTOBAR - standardní vzlet, přistání s pomocí brzdících lan
CTOBAR - conventional take-off but arested recovery
Uspořádání křídla: Arrangement of Wing:
dvouplošník
biplane
Uspořádání letounu: Aircraft Concept:
klasické
conventional
Podvozek: Undercarriage:
pevný
fixed
Přistávací zařízení: Landing Gear:
kola
wheels
Technické údaje: Technical Data:
Hmotnost prázdného letounu: Empty Weight:
1276 kg
2813 lb
Vzletová hmotnost: Take-off Weight:
1760 kg
3880 lb
Maximální vzletová hmotnost: Maximum Take-off Weight:
1880 kg
4145 lb
Rozpětí: Wingspan:
10,000 m
32ft 9,5in
Délka: Length:
6,640 m
21ft 9,25in
Výška: Height:
3,070 m
10ft 1in
Plocha křídla: Wing Area:
22,89 m2
246.39 ft2
Plošné zatížení: Wing Loading:
76,81 kg/m2
15.73 lb/ft2
Pohon: Propulsion:
Kategorie: Category:
pístový
piston
Počet motorů: Number of Engines:
1
Typ: Type:
Nakadžima Hikari 1 vzduchem chlazený hvězdicový devítiválec o vzletovém výkonu 537 kW (730 k), 493 kW (670 k) v h= 3 500 m Vrtule dvoulistá kovová Hamilton Standard s pevným úhlem náběhu o průměru 2 900 mm
Nakajima Hikari 1 nine-cylinder air-cooled radial, rated at 720 hp for take-off and 661 hp at 11,483 ft, driving a Hamilton Standard two-blade fixed pitch metal propeller of 9ft 6,17in diameter.
Objem palivových nádrží: Fuel Tank Capacity:
?
?
Výkony: Performance:
Maximální rychlost: Maximum Speed:
352 km/h v 3200 m
218.7 mph in 10499 ft
Cestovní rychlost: Cruise Speed:
233 km/h v 1000 m
144.8 mph in 3281 ft
Rychlost stoupání: Climb Rate:
14,3 m/s
2815 ft/min
Čas výstupu na výšku: Time to Climb to:
3,5 min do 3000 m
3,5 min to 9843 ft
Operační dostup: Service Ceiling:
7740 m
25394 ft
Dolet: Range:
730 km
453.6 mi
Maximální dolet: Maximum Range:
846 km
525.7 mi
Výzbroj: Armament:
2x pevný kulomet Typ 89 model 2 ráže 7,7 mm (po 500 nábojích) Pumová zátěž: 2x 30 – 60 kg
Two 0.303 in Type 89 Model 2 machine-guns in the upper fuselage decking with 500 rpg External stores: two 66 or 132 lb bombs
Uživatelské státy: User States:
Poznámka: Note:
九五式艦上戦闘機 - Kjúgo Šiki Kandžó Sentóki - Námořní palubní stíhač Typ 95 Letová vytrvalost: 3,5 h
九五式艦上戦闘機 - Kyūgo shiki kanjō sentōki - Navy Type 95 Carrier Fighter Endurance: 3 hours 30 minutes
The Nakajima A4N was the final biplane fighter to see service with the Japanese Navy and was an interim design produced to fill the gap before the first monoplane fighters entered service. The A4N was very similar to the earlier A2N2 naval fighters. It was an unequal span single-bay biplane, powered by a radial engine the Nakajima Hikari and armed with two fixed forward firing 0.303 machine guns. The new engine provided 730hp, a big increase on the 580hp available on the A2N2. The A4N1 entered production as the Navy Type 95 Carrier Fighter, and the type saw some active service in China, during the Sino-Japanese War that began in 1937. It was used as both a fighter and a ground attack aircraft, carrying 265lb of bombs under the wings. The A4N1 had a short front-line career - by the end of 1938 two-thirds of the Navy's fighter units had converted to the monoplane Mitsubishi A5M, and the A4N1 was moved to training duties.
Zdroje: Sources:
Robert C. Mikesh and Shorzoe Abe, Japanese Aircraft 1910-1941, Naval Institute Press Annapolis, Maryland 21402, 1990, ISBN: 1-155750-563-2 William Green, War Planes of the Sekond World War – Fighters, Vol. Three, London Macdonald, sedmé vydání z roku 1973, ISBN: 0-356-01447-9 Tadeusz Januszewski, Krzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarki 1912-1945, tom 1., Wydawnictwo Lampart, Warszawa, rok 2000, ISBN: 83-86776-50-1 Tadashi Nozawa, Encyclopedia of Japanese Aircraft 1900-1945, Volume 5, Nakajima Aircrafts. Shuppan-Kyodo Publishers, Tokyo, Japan, rok 1983 Lubomír Vejřík, Vzestup a pád orlů Nipponu 1931 - 1941, Prolog, Svět Křídel Cheb, rok 1994, ISBN: 80-85280-26-4 http://www.aviastar.org/air/japan/nakajima_a4n.php http://www.airwar.ru/enc/fww1/a4n.html ja.wikipedia.org; http://surfcity.kund.dalnet.se/a4n1.htm archiv autora
九五式舰上战斗机 - Kyū-go-shiki kanjō sentōki - Námořní palubní stíhací letoun typ 95
Allied reporting name: have not been assigned
Stručná historie: V roce 1933 ukončilo 大日本帝國海軍航空隊 Dai-Nippon Teikoku Kaigun Kōkū-tai (japonské cásařské námořní letectvo) soutěž o palubní stíhací jednoplošník, který měl vzniknout dle specifikací plánu rozvoje 7-Shi. Důvodem pro ukončení této neúspěšné soutěže bylo, že ani jeden z obou přihlášených typů (Nakajima NK1F 7-Shi a Mitsubishi 1MF10 7-Shi) nesplnil očekávání námořnictva a oba typy měly zcela nevyhovující vlastnosti. Soutěž byla ukončena bez očekávaného výsledku - náhrady palubní dvouplošné stíhačky Nakajima A2N. Japonské námořní letectvo počátkem třicátých let minulého století muselo řešit problém, jakým způsobem lze ochránit vlastní loďstvo před bombardéry možného nepřítele, výkon bombardérů, a zejména potom pozemních, se zvyšoval a lehlé palubní stíhačky A2N by již s velkou pravděpodobností nedokázaly uchránit vlastní válečné loďstvo, právě zrušená soutěž měla takové výkonné palubní stíhačky pomoci získat.
Kaigun Kōkū Hombu (velitelství námořního letectva) si bylo vědomo nepřijemné situace a proto se ještě v roce 1933 obrací přímo na společnost 中島飛行機株式会社 - Nakajima Hikōki Kabushiki Kaisha (dále pouze Nakajima) a zadává jí úkol, aby v co nejkratší době, postavila palubní stíhačku s vyššími výkony než jakými disponoval rychle zastarávající palubní stíhač Typ 90 (Nakajima A2N), který byl oblíben jak letajícím, tak i palubním personálem.
Konstrukční tým, který byl pověřen projektovými prácemi a stavbou prototypu, továrně značeném písmeny YM, vedl inženýr Shinenobu Mori. Celkem logicky byl jako základ pro nový letoun vybrán palubní stíhací letoun A2N, na kterém však bylo provedeno několik zásadních úprav, které měly přinést tolik požadované zvýšení výkonů. Nejvýznamnější změnou byla instalace motoru Nakajima Hikari 1 o výkonu 730 koní, motor byl kapotován prstencem typu Townend a poháněl dvoulistou kovovou vrtuli Hamilton-Standard s pevným úhlem náběhu. Další důležitou změnou byla montáž nových křídel, nová křídla měla větší rozpětí a recipročně s tím i se větší nosnou plochou. Trup byl oproti staršímu typu mírně prodloužen a také byl mírně štíhlejší. Na hřbetu za pilotovou hlavou se objevil malý hrb, který ochraňoval hlavu pilota aniž by však omezoval jeho výhled. Podvozek letounu měl nově společnou osu a ostruhová patka byla nahrazena ostruhovým kolečkem, tím se značně zjednodušila manipulace s letounem po palubě letadlové lodi. Konstruktér se snažil odstranit ještě jednu špatnou vlastnost všech dosavadních palubních stíhaček, všechny společným nedostatkem – malým doletem, byl to nedostatek, který se naplno projevil až při bojovém nasazení v Číně, kdy stíhačky, které byly primárně určené pouze pro stíhací obranu mateřských lodí, nedokázaly poskytnout doprovod vlastním bombardérům. Tento nedostatek se snažil tým Shinenoba Moriho vyřešit novinkou, která se v té době ještě velmi zřídka používala, letoun mohl pod spodními křídly nést polokapkovité přídavné nádrže. Tyto přídavné nádrže plnily hned dvě funkce – jednak významně prodloužily dolet letounu a potom, v případě nuceného přistání na mořskou hladinu, měly posloužit jako nouzové plováky. Bohužel, japonští piloti tyto nádrže neměli v oblibě, považovali je za nebezpečnou zátěž a snažili se jich zbavit příliš brzy, zcela bez ohledu na to, zda jsou v cílovém prostoru nepřátelské letouny nebo ne.
První prototyp byl dokončen na podzim 1934 a již první zkoušky ukázaly, že se úkol podařilo splnit pouze částečně, výkony byly sice vyšší, než jakých dosahoval jeho předchůdce, ale hmotnost nového letounu byla o více než 200 kg vyšší. Japonští piloti si jej příliš neoblíbili pro jeho „těžkopádnost“ a „lenost“, protože stále preferovali extrémní obratnost a ovladatelnost Typu 90. Co se týče maximální rychlosti, tak ta byla o vyšší o téměř 60 km/h, ale podle stíhacích pilotů nebyl takový nárůst rychlosti příliš důležitý! Problémy s motorem Hikari navíc způsobily značné zdržení výroby a tak palubní stíhací letoun Typ 95 označovaný také zkráceně A4N1 byl do služby přijat až v lednu roku 1936, tzn. pouhých deset měsíců před skutečně moderním palubním stíhačem Mitsubishi A5M Typ 96, výroba „devadesátpětek“ byla ukončena po dodání 221 letadla začátkem roku 1940. A4N1 byl posledním stíhacím dvouplošníkem námořního letectva. Na palubách letadlových lodí operoval společně se svým předchůdcem Typem 90, oba tyto typy aktivně zasáhly do počátečních bojů nad Čínou v roce 1937, kdy leteckou podporu japonské námořní pěchotě u Šanghaje poskytly letadlové lodě Kaga, Hosho a Ryujo. Japonci bojovali proti početní převaze čínského letectva a trvalo celý měsíc, než pozemní jednotky obsadily čínská letiště a do bojů se zapojily výkonné stíhačky Mitsubishi A5M, které početní převahu Číňanů zcela eliminovaly. To však již byla "labutí píseň" stíhacích dvouplošníků, které na tomto bojišti také našly své „mistry“ v podobě sovětského lehkého bombardéru SB-2, na jehož výkony prostě nestačily, navíc k tomu přispěl i neúčinný systém protiletecké výstrahy. Ze stíhacích letadel používaných čínským letectvem je ve všech ohledech překonávaly např. britské Glostery Gladiator. Letouny A4N1 však v Číně létaly i nadále, nejprve to bylo pro nedostatek moderních A5M a později byly převáděny k plnění výcvikových a spojovacích úkolů.
Použité prameny: William Green a Gordon Swanborough. The Complete Book of Fighter: An Illustrated Encyclopedia of Every Fighter Aircraft Built and Flown, Smithmark Publisher, rok 1995, ISBN: 0-83173-939-8 Robert C. Mikesh and Shorzoe Abe, Japanese Aircraft 1910-1941, Naval Institute Press Annapolis, Maryland 21402, 1990, ISBN: 1-155750-563-2 Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, díl 1., Lampart, rok 2000, ISBN: 83-86776-50-1 http://www.airwar.ru/enc/fww1/a4n.html archiv autora
