Kawasaki Ki 10 [Perry]

Kawasaki Ki-10 - přehled verzí

Kawasaki Ki-10 - přehled verzí


川崎 キ10


九五式戦闘機 - Kyūgo-shiki sentōki - Armádní stíhací letoun Type 95
Japonské jméno: ?


Allied reporting name: "Perry"



Označení Provedení letounu - popis
Kawasaki Ki-10 prototypy od března 1935, první dva ještě s dvoulistou vrtulí, použity nýty se zapuštěnou hlavou, to vedlo ke zvýšení max. rychlosti.
Kawasaki Ki-10-I 300 letadel, při operačním nasazení byla zjištěna horší stabilita při střelbě - to vedlo ke vzniku verze II.
Kawasaki Ki-10-I KAI duben - říjen 1936, zmenšený chladič, samonosný podvozek byl jemně kapotován, nárůst max. rychlosti na 420 km/h.
Kawasaki Ki-10-II zvětšeno rozpětí o 510 mm a délka trupu o 350 mm, nosná plocha se zvětšila o 3 m2 tím se zlepšila stability při střelbě
Kawasaki Ki-10-II KAI pouze 2 prototypy, motor Kawasaki Ha-9-IIb o výkonu 950 koní a úpravy Ki-10-I KAI vyhnaly max. rychlost na 445 km/h.



Vyrobeno celkem 588 letounů tohoto typu.


Výrobce: 川崎航空工機業株式会社 - Kawasaki Kōkūki Kōgyō Kabushiki Kaisha, Kagamigahara, near Gifu



Použité prameny:
Robert C. Mikesh a Shorzoe Abe, Japanese Aircraft 1910-1941, Naval Institute Press, Annapolis, rok 1990, ISBN: 1557505632
Václav Němeček, Vojenská letadla 2 díl, Naše Vojsko, Praha 1987; ISBN 80-206-0117-1
L+K 7/1986, Letadla 1939-1945
www.aviastar.org
www.daveswarbirds.com
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Kawasaki-Ki-10-Perry-t29881#107246 Verze : 1
Kawasaki Ki-10
- / - Perry
九五式戦闘機 / Kyūgo-shiki sentōki / Armádní stíhací letoun typ 95


Historie:
大日本帝国陸軍航空本部 Dai-Nippon Teikoku Rikugun Kōkū Hombu (velení císařského armádního letectva) v září roku 1934 odmítlo přijmout do své výzbroje jednoplošné stíhací letouny Kawasaki Ki-5. Prototypy tohoto stíhače právě ukončily armádní zkoušky a zkušební piloti armádního letectva nové stíhačce vytýkali malou ovladatelnost a nedostatečné manévrovací schopnosti, ale hlavním a oficiálním důvodem pro odmítnutí byla vysoká přistávací rychlost. Další vývoj letounu Ki-5 byl technickým odborem armádního letectva ukončen. Společnos 川崎航空工機業株式会社 - Kawasaki Kōkūki Kōgyō Kabushiki Kaisha v Gifu (dále jen Kwasaki) byla vzápětí požádána, aby zahájila vývoj vysokovýkonného stíhacího dvouplošníku, ve specifikacích bylo mimo jiné požadováno, že měl být: „ … nejlepším japonským stíhacím letadlem“. Specifikace byly zadány ještě druhé splečnosti, touto společností byla 中島飛行機株式会社 - Nakajima Hikōki Kabushiki Kaisha (dále jen Nakajima), ta již dodávala pro armádní letectvo např. úspěšné stíhací stroje (Type 91). Zadané specifikace byly shodné, ale jeden rozdíl tu byl - stíhací Nakajima Ki-11 měla být jednoplošná.


Ve splečnosti Kawasaki došlo k personálním změnám, do Německa se po odmítnutí Ki-5, s pocitem ukřivdění vrátil dr. Richard Voght (nastoupil do továrny Blohm und Voss) a tak práce na novém projektu již řídil nový šéfkonstruktér ing. Takeo Doi (dosavadní první asistent dr. Voghta) a asistoval mu inženýr Isamu Imachi, výsledkem jejich práce byl prototyp, který byl dokončen v březnu následujícího roku (1935). Byl to elegantní jedenapůlplošník kovové konstrukce, křídla byla potažena plátnem a pohon obstarával, jak bylo u Kawasaki zvykem, řadový dvanáctiválec Ha-9-IIa, který roztáčel dvoulistou vrtuli s pevným úhlem náběhu vrtulových listů. Křidélka byla instalována pouze na horním křídle. Výzbroj byla klasická - dva synchronizované kulomety Arisaka Type 89 Model 2 ráže 7,7 mm, pro každý kulomet byla nesena zásoba 450 nábojů. Kulomety byly instalovány nad motorem a jednalo se o obdobu britských Vickersů.


V dubnu byl dokončen druhý prototyp a oba letouny se brzy zapojily do porovnávacích zkoušek. Tovární piloti již dříve hlásili, že nový letoun překonává neúspěšný prototyp Ki-5 ve všech ohledech, ale po prvním kole porovnávacích zkoušek s konkurenční Nakajimou Ki-11 se ukázalo, že je jednoplošná Nakajima přeci jen ve vodorovném letu rychlejší. Zde se ukázalo, jak prozíravě si Rikugun Kōkū Hombu počínalo, když společnosti Nakajima zadalo stavbu jednoplošníku. Nyní jednoplošník svými výkony působil na konstrukční tým Takeo Doie jako nátlakový letoun.


Takeo Doi se svým týmem opravdu reagoval rychle, dvoulistá pevná vrtule byla vyměněna za vrtuli trojlistou, u které mohl být náběh vrtulových listů nastaven na zemi před vzletem. Velké úsilí potom Takeo Doi věnoval aerodynamice, největších změn doznala příď letounu, která byla zaoblena, všechny nýty byly zapuštěny a přetmeleny, výsledkem bylo dosažení rychlosti 400 km/h, což ale bylo stále ještě méně než dosahovala konkurenční Nakajima, ale Kawasaki Ki-10 měl ještě jednu velkou výhodu na své straně - vynikající manévrovací schopnosti. Velení armádního letectva jej prohlásilo za vítěze soutěže a zařadilo jej do své výzbroje pod označením: „Armádní stíhací letoun typ 95 model 1“.


Sériová výroba nové stíhačky byla zahájena ještě v prosinci 1935, armádní piloti byli s novým letounem spokojeni, pochvalovali si jeho velmi dobrou rychlost a stoupavost.
Takeo Doi si ale byl vědom, že jeho letoun stále v maximální rychlosti zaostával za konkurenční Nakajimou Ki-11, proto se snažil rychlost stíhačky dále zvýšit. Z výrobní linky byl v dubnu 1936 odebrán dvoustý letoun a na jeho draku byly provedeny další aerodynamické úpravy. Trup byl "očištěn" ode všech odstranitelných výstupků a ostrých hran, podvozek byl samonosný, tzn., že mohly být odstraněny všechny jeho pomocné vzpěry a výztuhy a navíc bylo možno dozadu, mezi podvozkové nohy, posunout a zároveň i zmenšit chladič kapaliny. Letoun poprvé vzlétl v květnu 1936, ale úpravy byly postupně prováděny až do října tohoto roku. Maximální rychlost vzrostla o 20 km/h a to při použití shodného motoru. Takto upravený stroj byl označen jako Ki-10-I KAI, ale existoval pouze v jediném exempláři.


Armádní piloti, na základě získaných zkušeností, stále častěji požadovali další zlepšení ovladatelnosti. Výtky se týkaly také stability letounu při provádění horizontálních manévrů. Japonské armádní letectvo lpělo stále pevně na taktice stíhacího letectva, která byla poplatná pro souboje v první světové válce. Takeo Doi se svým týmem začal pracovat na vylepšeném letounu Ki-10-II. Vylepšení spočívala ve zvětšení rozpětí horního křídla o 510 mm, tím se podařilo o téměř 15 % snížit zatížení na nosné plochy. Délka trupu byla prodloužena o 350 mm, prodloužena byla zadní část trupu a tím se zlepšila stabilita letounu. Velká pozornost byla věnována povrchové úpravě a snížením aerodynamického odporu bylo možno dosáhnout lepších výkonů se stále stejným motorem. Výroba této verze probíhala od počátku června 1937 a ukončena byla v prosinci 1938, kdy byl dokončen poslední z 290 postavených strojů Ki-10-II.


Takeo Doi touto dobou již pracoval na jiném projektu, armádní letectvo požadovalo jednoplošnou stíhačku a Doi právě dokončil práce na moderní stíhačce Ki-28. Vývoj a modernizaci Ki-10 měl ve své kompetenci inženýr Isamu Imachi, ten se snažil o další zvýšení výkonů, zjednodušil systém křídelních vzpěr, změnil profil a tvar křídla, nainstaloval samonosné nohy podvozku bez vzpěr a použil zcela uzavřenou kabinu. Díky těmto aerodynamickým vylepšením a také instalací výkonnějšího motoru (Ha-9-IIb) se podařilo zvýšit maximální rychlost letounu až na 445 km/h. Pokus to byl jistě zajímavý, ale také již zbytečný, éra dvouplošníků v japonském armádním letectvu již skončila a armádní letectvo požadovalo pouze jednoplošné stíhací letouny.


Operační nasazení:
Do roku 1937 tvořil armádní stíhací letoun typ 95 model 1 páteř japonského stíhacího letectva, jednotky vyzbrojené tímto typem letounu sloužily v Japonsku, Koreji, Mandžusku, Číně a na Formose (Tchaj-wanu).
V červnu 1937 zahájilo Japonsko útok na Čínu a tato válka trvala celých osm let, v počáteční fázi tohoto incidentu měli Japonci v Mandžusku více než dvě stovky bojových letadel (Ki-10 bylo 78), proti těmto japonským strojům operovalo asi osmdesát čínských Curtissových Hawků II, japonští armádní stíhači si s touto silou brzy poradili, boje se poté přesunuly do oblasti Šanghaje, ale zde téměř výhradně bojovalo japonské námořní letectvo se svými stíhačkami A5M Claude. Armádní letectvo od ledna 1938 zasáhlo úspěšně do bojů v oblasti Su-čou, zde naplno zazářil na letounech Ki-10 kapitán Tateo Kato, který se brzy stal esem. On a příslušníci jeho jednotky (2.Hiko Daitai) velice úspěšně sváděli boje se všemi typy čínských stíhacích letadel americké, britské a sovětské výroby. V tomto roce však již dochází k postupnému stahování dvouplošných Ki-10 a jejich nahrazování novými a modernějšími stíhacími letouny Nakajima Ki-27.


Letouny Ki-10 ještě zasáhly v bitvě u řeky Chalchyn, jedno z ukořistěných letadel Rusové podrobili porovnávacím soubojům se stroji vlastní výroby. Výsledkem bylo zjištění, že například stíhací Polikarpov I-16 má převahu v palebné síle a v rychlosti, při střetu s Ki-10 se měl pilot I-16 vyhýbat manévrovacímu souboji a bylo doporučeno používat především útoky z výšky. I-15 byl obdobou japonského stroje, ale japonský stroj byl lepší i ve stoupavosti, doporučením bylo zaútočit z výšky, ale výšku neztratit, při manévrováni byl Ki-10 lepší, pouze při provádění zatáček s velmi malým poloměrem Ki-10 ztrácel rychlost a propadal se. Skutečným oříškem pro pilota Ki-10 byl útok na bombardér Iljušin DB-3, zde mohl být proveden pouze čelní útok a ten nebyl příliš účinný pro slabou kulometnou výzbroj japonského stroje. Pro piloty průzkumných Němanů R-10 bylo vydáno doporučení, aby se snažili využít výšky a rychlosti a vyhnout se boji s Ki-10, pokud by k boji došlo, tak se snažit o udržení rychlosti a manévrováním umožnit střelci ve věži vést obrannou palbu.

Po vypuknutí války v Pacifiku se Ki-10 u bojových jednotek vyskytují pouze velmi sporadicky a jsou používána spíše pro kondiční a cvičné létání. Spojenecká zpravodajská služba jim přidělila kódové jméno Perry.


Jednotky které používaly Ki-10: 1., 4., 5., 6., 8., 11. a 13. Rentai a 4., 9., 33., 59., 64. a 77. Sentai. Několik desítek bylo ve stavu letecké školy v Akenu.





Použité prameny:
RRené J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, Annapolis Maryland, Reprinted 1990, ISBN-0-87021-313-X
Robert C. Mikesh and Shorzoe Abe, Japanese Aircraft 1910-1941, Naval Institute Press Annapolis, Maryland 21402, 1990, ISBN: 1-155750-563-2
William Green, War Planes of the Sekond World War – Fighters, Vol. Three, London Macdonald, sedmé vydání z roku 1973, ISBN: 0-356-01447-9
William Green a Gordon Swanborough, Japanese Army Fighters, Part 2, Arco Publishing, 1.vydání, rok 1978, ISBN: 0-66804-427-6
Václav Němeček, Vojenská letadla 2 díl, Naše Vojsko, Praha 1987; ISBN 80-206-0117-1
Tadashi Nozawa, Encyclopedia of Japanese Aircraft 1900-1945, Volume 4, Kawasaki Aircrafts. Shuppan-Kyodo Publishers, Tokyo, Japan, rok 1960
Zbyněk Válka, Stíhací letadla 1939-45 USA-Japonsko, Olomouc, Votobia, rok 1996, ISBN 80-7198-091-9
http://surfcity.kund.dalnet.se/japan_kato.htm
www.aviastar.org
www.historyofwar.org
http://www.airwar.ru/enc/fww2/ki10.html
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Kawasaki-Ki-10-Perry-t29881#352746 Verze : 2
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy


Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více