Иванов А.: Артиллерия СССР во Второй мировой войне; Нева 2003; Санкт-Петербург A.B. Širokorad - Encyklopedia otečestvennoj artillerii, Minsk Charvest 2000, ISBN 985-433-703-0
TTD: Ráže: 76,2 mm Délka hlavně: 40,0 ráží (L/40,0) Hmotnost v bojové pozici: 1 470 kg Hmotnost při přepravě: 2 500 kg Hmotnost granátu: 6,23 kg Dostřel: 13 290 m Max. náměr: 45° Odměr: 60,0 ° Úsťová rychlost: 690 - 706 m/s Obsluha: 5 osob Transport: moto/hipo Rychlost transportu: 35 km/h Rychlost střelby:15 ran/min Ve výzbroji v červenu 1941: 1179 ks
Historie vzniku děla:
V březnu 1937 GAU vydal nové takticko-technické charakteristické rysy (TTCH) pro divizní děla: - náměr: +45° - hmotnost: 1,500 kg - transport rychlost: 30 km/h - úsťová rychlost: 680 m/s - hmotnost děl. granátu 6,23 kg (tedy mělo mít stejné balistiké výkony jako dělo M1902/30 s hlavní dlouhou 40ráží
Konstrukční kancelář Kirovovy továrny dostala objednávku na nové dělo , které by vyhovovalo novým TTCH pro divizní dělostřelectvo. V brzké době vyvinuly nové dělo, značené L-12. Tato zbraň využila některých konstrukčních prvku z děl L-3, L-4 a L-10 (včetně zákluzové brzdy namontované společně s dělem v kolébce). Později byl tento typ konstrukce použit i pro (proti)tankové kanóny L-11 a L-15. Dělo L-12 mělo poloautomatický klínový závěr, náměrový mechanismus byl rozdělen do dvou sektorů, při použití optického zaměřovače AL-18. Na lafetu děla se montovaly kola z nákladního automobilu ZIS-5. Tovární zkoušky probíhaly od 7. únoru 1938. Byly zkoušeny celkem tři děla - úspěšně.V dubnu 1938 byly čtyři děla L-12 zkoušena na polygonu NIAP. Podle závěru zvláštní komise, dělo L-12 absolvovalo zkoušky neúspěšně z důvodu, špatné konstrukce děla a velmi špatnému výkonu zákluzovévo systému (konstrukce zákluzové brzdy). Komise, ale zároveň objednala vylepšení a opravy zbraní. Po úpravách byla děla opět testována a to v 13-14 .srpna 1938. Celkem byloy testovány čtyři děla L-12, tentokrát zkoušky děla absolvovala úspěšně. Ale z důvodu neúspěšných dubnových zkoušek L-12, byl objednán vývoj nového divizního kanonu dle nových TTCH u konstrukční kanceláře Kondakova. Nové 76 mm děl bylo vyrobeno během několika dnů a bylo pojmenováno "76.2 mm NDP divizní kanón model 1938." NDP mělo poměrně masivní dělostřeleckou kolébku v které byla namontována zákluzová brzda. Nad hlavní byl umístěný hydraulický kompresor a pod hlavní bylo zvratné pero. Zbraň měla poloautomatické tělo závěru, kola pro lafetu odebrána opět z nákladního auta ZIS-5.
Experimentální model NDP byl vyráběn ve zbrojovce #7 a v dubnu 29, 1938, to bylo poslat na polygon NIAP. Dělo NDP selhalo již během zkoušek z důvodu vadné zákluzové brzdy a poloautomatickému tělu závěru.
Z Grabinových pamětí vyplývá, že i on byl zasvěcen do nový TTCH a po zkouškách děla L-12 v dubnu 1938. Se i on rozhodl konstruovat novou zbraň. Z neznámých důvodů se rozhodl pro použití a modernizaci kanonu F-22, místo vývoje nové zbraně. Modernizované dělo bylo pojmenované F-22 USV, kde "USV" (modernizovaný a vylepšený). Ve skutečnosti, to byla kompletně nová zbraň. Hlaveň byla zkrácená o 10 ráží, čímž dělo dosáhlo charakteristik M1902/30. Dělo bylo vybaveno poloautomatickým klínovým závěrem děla, a zákluzový a vratný mechanismus byl hydraulický. Lafeta děla byla tzv. boforsova typu. Náměrový mechanismus byl jednosektorový. Kola lafety pocházela z nákladního auta ZIS 5. Maxi. náměr hlavně byl +45°, ale první prototyp měl náměr +75°. Pro dělo USV byla vyvinuta vlastní kolesna pro přepravu, ale po zavedení unifikované kolesny pro divizní děla (v roce 1942) používal táto kolesny.
Továrna #92 vyrobily čtyři experimentální děla. Tovární zkoušky se konaly od srpna 1938 do března 1939. 28. března 1939, děla prošly novým zkušebním řízením na polygonu NIOP. Ty zkoušky odhalily podstatné závady na děle USV: slabá konstrukce dělové lafety a zbraňové kolébky ( obojí prasklo během střeleb) a olej netěsnosti v hydraulické brzdě.
Od 5.června do 3.července1939 na polygonu v Lužci, byly zkoušeny dvě baterie děl. Čtyři děla USV a L-12 prošly srovnávacími testy. Baterie USV během zkoušek vypálila 4 099 ran a urazila 1 142 km. Baterie L-12 vypálila 4 015 ran a urazila 1 182 km. Všechny děla úspěšně prošly zkouškami.
Komise vybrala nakonec dělo USV, protože mělo lepší výkon a využití na bitevním poli . Podle objednávky JAK #0016, z 5. června 1939, valné zasedání AK (dělostřelectva komise) potvrdilo tuto volbu. Toto zasedání uvolnilo tento typ děla pro hromadnou výrobu. Objednalo: "1. V továrně #92, musí být děla USV vylepšena, a všechno nezbytná dokumentace musí být předložena nejpozději 15. srpena 1939. 2. Továrna #92 musí vyrobit prvních 200 děl nejpozději do 1.1.1940 Je důležité si zde povšimnout , že před Velkou vlasteneckou válkou, výroba děl USV a dalšího 76 mm divizních zbraní byla poměrně malá, protože Rusové soustředily své úsilí na vývoj děl o větší ráži jako 85 mm, 95 mm a 100 mm.
Do 22. června 1941 sloužilo v Rudé armádě 1 179 děl USV. Po začátku Velké vlastenecké války, výroba USV pokračovala. Rudá armáda přijala 100 děl USV v září 1941, 250 USV v říjnu, 400 USV v listopadu a 800 USV v prosinci. V roce 1942 se výroba USV zvětšila, protože divizní děla USV začalavyrábět továrna "Barikády". Děla z této továrny se lišily od běžné produkce továrny 92, z tohoto důvodu bylo dělo pojmenováno "F-22 USV-BR." Vy USV-BR měl jiné pérování, USV měl lamelové péra zatímco USV-BR měl čtyři válcové tlumiče. Dopravní hmotnost USV-BR byla 2 070 kg a jeho boj hmotnost byla 1 560 kg. V roce 1942 Grabinova konstrukční kancelář modernizovala USV a přejmenovala dělo na ZIS-22-USV. Modernizovaná varianta se lišila od základního modelu : - volnou plovoucí hlaveň; - konec hlavně a šroub jimž bylo tělo závěru namontováno na hlaveň bylo nahrazeno unifikovanou hlavní se zádí hlavně jenž umožňovala spojení objímkovou spojkou; - konstrukce poloautomatické závěru byla vylepšená; - pojezdový mechanismus lafety byl vylepšený; - lamelární péra byla nahrazená válcovitými tlumiči; - nýtovaná dělová lafeta byla nahrazena svařovanou (skládanou ze tří kusů); - zbraň byla vybavená novým zaměřovačem ZIS-13
Na začátku války německá armáda ukořistila několik stovek těchto děl. Těla závěru bylo převrtáno a upraveno tak, aby bylo možné používat vlastní munici. Na hlaveň byla namontována úsťová brzda. Takto upravené děla pak byly používána na prvních typech samohybných protitankových děl "Marder".
Verze: 76mm divizní kanon USV-BR (bojová hmotnost 1560kg , transportní hmotnost 2070 kg) 76mm divizní kanon ZIS-22-USV (bojová hmotnost 1550kg).
Pozn: Celkový počet vyrobených děl během války (do konce roku 1942) - 9812 ks Průbojný granát probíjel pancíř : 500 m /60°/56 mm, 1000 m/60°/ 46 mm.
Charakteristiky používané munice: Náboj/ projektil/ úsťová rychlost/dostřel při náměru 45°
OF-350/ OF-354M/ 680m/s/13 290 m O-350 /UO-354M /680 m/s /13 290m D-350U/ UD-354 /680 m/s /13 290m O-350A/UO-354AM/475 m/s /10 000m F-354 /UF-354/ 640 m/s /9 170m F-354F/ UF-354 F /640 m/s /9 170m BR-350A/UBR-354A/662 m/s /4 000m BR-350B /UBR-354B/ 655 m/s /4 000m BR-350SP /UBR-354SP/ 655 m/s /4 000m BK-354/UBK-354/550 m/s /2 000m BR-354P/UBR-354P/950 m/s /500m BR-354N/UBR-354N/950 m/s /1 500m BP-353A/UBP-354A/355 m/s /1 000m
konstruktér: generálporučík Vasil Grabin ráže: 76,2 mm délka hlavně: 3200 mm hmotnost v bojovém postavení: 1560 kg hmotnost při pochodu: 2500 kg teoretická kadence: 25 ran/min praktická kadence: 12 ran/min dostřel: 13 300 m max. rychlost přesunu: 35 km/h počet dílů: 1057 ks délka výroby: 1 300 h
střelivo: -tříštivo-trhavý granát: 6,21 kg -trhavý granát: 6,23 kg -protipancéřový granát: 6,50 kg
Toto delo nebolo používané v stíhačoch tankov Marder. Použitý bol buď pôvodný ruský M1936 (F-22) (76,2mm divizní kanon) (Nemcami označovaný ako F.K.296(r)) alebo jeho upravená verzia pre použitie nemeckej munície (Nemcami označovaný ako PaK 36(r)). Model 1939 bol Nemcami označovaný ako F.K.297(r), resp. PaK 39(r).
