Main Menu
User Menu

Jokosuka MXY7 Óka [Baka]

Yokosuka MXY7 Ohka - přehled verzí

Yokosuka MXY7 - přehled verzí

特殊攻击机「櫻花」Speciální útočný letoun typu Óka

Spojenecké kódové jméno: Baka – Blázen (jap.)

Japonské jméno: 櫻花 - Óka - Třešňový květ


Označení Provedení letounu - popis
Yokosuka MXY7 Model 11 první verze byla sériově vyráběná a bojově nasazená, pohon třemi raketovými motory na tuhé palivo.
Yokosuka MXY7 Model 21 vyroben pouze jeden prototyp, který nelétal, odlehčený trup modelu 22 a pohon raketovými motory z modelu 11.
Yokosuka MXY7 Model 22 vyrobeno asi 50 letadel, odlehčená verze s redukovanou náloží, poháněná motokompresorovým motorem Tsu-11.
Yokosuka MXY7 Model 33 pouze projekt, oproti modelu 22 byla křídla mírně zvětšena, poháněn měl být proudovým motorem Ne-20, delší dolet.
Yokosuka MXY7 Model 43A další projekt, Óka měla vzlétat pomocí katapultu z ponorky, velké rozpětí, pohon proudovým motorem Ne-20, dlouhý dolet
Yokosuka MXY7 Model 43B pouze projekt stíhací Óky, vzlet pomocí rampy, sklopná křídla, pohon proudovým motorem Ne-20. Zahájena stavba makety.
Yokosuka MXY7 Model 43 K-1 postaveno asi 45 letadel, jednomístný, bezmotorový, cvičný letoun .
Yokosuka MXY7 Model 43 K-1 KAI - Wakasakura postaveny (upraveny) dva prototypy pro cvičné lety, dvoumístný, jeden raketový motor na tuhé palivo.
Yokosuka MXY7 Model 53 pouze projekt bezpilotního, dálkově řízeného letounu.




Výrobce Období výroby
Dai-Ichi Kaigun Koku Gijitsusho, Yokosuka 09.1944 - 03.1945 155 Óka model 11
1945 1 Óka model 21
1945 50 Óka model 22
1945 45 Óka model 43 K-1
Dai-Nijuichi Kaigun Koku Gijitsusho, Kasumigaura 1944 – 1945 600 Óka model 11
Aichi Kokuki Kabushiki Kaisha, Funakata 1945 - 1945 upraveny 2 Óka model 43 K-1 KAI


Použité prameny:
René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, Annapolis Maryland, Reprinted 1990, ISBN-0-87021-313-X
René J. Francillon Ph.D., Mitsubishi G4M "Betty" and Ohka Bomb, Aircraft in Profile, Vol. 9., Windsor, Berkshire, UK, Profile Publications Ltd., 1971, ISBN 0-85383-018-5
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, díl 1., Lampart, rok 2000, ISBN: 83-86776-50-1
https://www.airwar.ru/enc/sww2/ohka.html
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Jokosuka-MXY7-Oka-Baka-t28824#419441Verze : 1
MOD
Yokosuka MXY7
櫻花 / Oká (Ohka) / Baka
特殊攻击机 / - / Námořní sebevražedný útočný letoun typ Ohka


Dne 21. března 1945 jižně od japonského ostrova Kjúšú, zaútočilo na 58. operační svaz osmnáct bombardérů Betty, šestnáct z nich neslo pod trupem novou sebevražednou zbraň, raketovou pilotovanou pumu Ohka (Třešňový květ). Tyto bombardéry doprovázelo asi třicet stíhacích letounů A6M5 Zero, podle původního plánu mělo bombardéry jistit osmdesát stíhaček, ale po předešlých bojích zůstalo jen těchto třicet Zer v letuschopném stavu. Cílem útoku byly čtyři americké letadlové lodě USS Hornet, USS Bennington, USS Wasp a USS Beleau Wood. Američané proti přibližujícímu se nepříteli vyslali do vzduchu stíhací ochranu v podobě 150 stíhacích Corsairů a Hellcatů. Výsledek se dal očekávat - japonská Zera sestřelila jednoho Hellcata a američtí námořní piloti sestřelili patnáct Zer a všechny bombardéry Betty. Nejdříve bylo sestřeleno sedm nebo osm bombardérů ještě s podvěšenými Ohkami, ostatní Betty v panice odhodily svůj drahocenný náklad a následně se snažily o rychlý únik, žádné z nich se to nepodařilo. Odhozené Ohky ke svým cílům nedoletěly a skončily neškodně v moři. Tak se dá stručně popsat první nasazení sebevražedných letounků Ohka. Spojenecká zpravodajská služba dala tomuto sebevražednému letounku jméno Baka, což v japonštině znamená blázen. Letounek Ohka byl jedním z projektů specializovaných sebevražedných letadel, ale pouze tato zbraň se dočkala sériové výroby a bojového nasazení.


S myšlenkou na zhotovení specializovaného sebevražedného letounu, který by bylo možno vyrábět velice úsporně z nedeficitních materiálů, přišel pilot transportního letounu od 405. Kokutai praporčík (So Cho) Mitsuo Ohta (některé prameny uvádějí hodnost podporučík). Letoun měl být do cílového prostoru dopraven letounem o velikosti středního bombardéru, vypuštěn měl být v bezpečné vzdálenosti a nad cíl měl doplachtit. Kaigun Koku Hombu (velení námořního letectva) dostalo 5. srpna 1944 Ohtův návrh k posouzení, několik vlivných důstojníků (včetně admirála Oikawy) si uvědomilo, že jednoduchá a ryze účelová konstrukce létající pumy, má dosti velké naděje na zastavení amerického útoku na Japonsko a návrh přijalo. Vlastní konstrukcí a přípravou výroby pověřilo Jokosucký 1. letecký námořní arzenál (Dai-Ichi Kaigun Koku Gijitsusho). Na projektových a konstrukčních pracích se podíleli inženýři Masao Yamana, Tadano Mitsugi a Rokuro Hattori, do výpočtů se zapojil profesor Taichiroa Ogawa z letecké katedry Tokijské univerzity. Za celý vývoj a za zavedení letounu do výroby byl zodpovědný fregatní kapitán (Chu Sa) Tadanao Mitsuga, kterému byla myšlenka sebevražedných náletů cizí, ale rozkaz splnil a vývoj letounu dovedl do konce. Vývoj měl potřebnou prioritu a tak v průběhu několika týdnů vznikla malá letounová puma, kterou na cíl naváděl pilot.


Letounek byl elegantní dolnoplošník malých rozměrů s dvojitou kýlovou plochou. Trup měl kovovou konstrukci z hliníkové slitiny, tato konstrukce byla potažena tenkým hliníkovým plechem, který byl ke konstrukci přinýtován zapuštěnými nýty. Křídla a ocasní plochy měly konstrukci dřevěnou a potah z překližky. Křídla byla dvounosníková. Ohtův návrh původně nepočítal s žádným druhem pohonu, ale námořnictvo si bylo vědomo lepší manévrovatelnosti motorového letounu a požadovalo kapalinový raketový motor, zde si konstruktéři uvědomili vyšší složitost motoru na kapalné palivo, svou roli sehrála dostupnost obou složek paliva a tak byl pohon vyřešen třemi raketovými motory typ 4 model 20 na tuhé palivo, každý motor vyvinul tah 800 kp po dobou 8 - 10 sekund. Kabina byla chráněna ocelovým plechem o tloušťce 6,35 mm, pro ochranu pilota bylo využito ocelového obalu nálože a ocelových krytů raketových motorů. Přístrojové vybavení pilotní kabiny bylo velmi strohé – zaměřovač, rychloměr, výškoměr, kompas a sklonoměr. Letounek nesl v přídi mohutnou, 1 190 kilogramů těžkou, bojovou nálož trinitroanisolu. Před útokem musel pilot nálož odjistit, o samotné odpálení nálože se měl postarat některý z pěti detonátorů.


V Dai-Ichi Kaigun Koku Gijitsusho bylo vyrobeno prvních deset kompletních draků již koncem září 1944, námořnictvo potvrdilo objednávku na první stovku letadel, která měla být dokončena koncem listopadu 1944. První letouny byly označeny MXY-7, po přijetí do výzbroje námořního letectva bylo oficiální označení „Námořní sebevražedný útočný letoun typ Ohka model 11“. Ohka (mnohdy psáno Oká znamená Třešňový květ).
Na výrobě Ohky se podílelo mnoho subdodavatelů. Trup vyráběla továrna Kaynawa Kabushiki Kaisha, zde se také montovaly i raketové motory. Křídla a ocasní plochy dodávala Fuji Hikoki Kabushiki Kaisha, další součástky dodávaly továrny z Osaky, Hirošimi a Tokia. Letounky byly dokončeny v Jokosuckém arzenálu. Od září 1944 do března 1945 bylo vyrobeno celkem 755 letounů Ohka model 11.


Pro výcvik pilotů bylo postaveno celkem 45 bezmotorových letounků označených Yokosuka MXY 7 43 K-1, bojové zatížení bylo simulováno vodní zátěží, po klouzavém letu musel pilot vodní zátěž vypustit, tím snížil plošné zatížení a mohl přistát na vysunovatelnou lyži. Protože se zde počítalo s vícenásobným použitím, byly zpevněny závěsy křídel a ocasní plochy byly celokovové. Tyto letouny byly použity pro výcvik u 721. Kokutai.


Po prvním neúspěšném nasazení se Japonci poučili a změnili taktiku, upravené bombardéry G4M2e nesoucí v pumovnici zavěšenou Ohku se již nepokoušely prorazit stíhací obranu v sevřené formaci, naopak, jejich osádky se snažily proklouznout nepozorovaně až na hranici dohledu, potom Ohku vypustily a na plný plyn se snažily bojiště opustit. Přiblížení k nepřátelským lodím probíhalo většinou za současného útoku ostatních sebevražedných pilotů, letících na jiných letounech. Američané se však brzy poučili a zvětšili průměr obraného kruhu na devadesát a více kilometrů. Betty s podvěšenou Ohkou dosahovala maximální rychlosti 340 - 360 km/h a stíhací Corsair byl dvojnásobně rychlejší. Mnoho Ohk bylo sestřeleno ještě před vypuštěním a mnoho jich k cíli ani nedolétlo.
Ideální útok měl začínat ve výšce asi osmi tisíc metrů a přibližně čtyřicet kilometrů od cíle, letounek po vypuštění letí klouzavým letem a zvyšuje svou rychlost na necelých čtyři sta kilometrů za hodinu, ve vzdálenosti čtyřiceti až padesáti kilometrů od cíle pilot zažehne raketové motory. Za deset vteřin letounek dosahuje rychlosti až 850 km/h, díky této rychlosti a svým malým rozměrům se stává velmi nesnadným cílem pro nepřátelské stíhače i pro protiletadlové dělostřelce. Pilot Ohky si nyní vybere svůj cíl a přechází do střemhlavého letu, rychlost se zvýšila na necelých 1 000 km/h a v této rychlosti dochází k nárazu na nepřátelskou loď, nejlépe těsně nad čarou ponoru. Nálož o hmotnosti jednoho tisíce dvou set kilogramů by teoreticky mohla potopit loď jakkoliv velkou. Pilotům Ohk se zpočátku podařilo přiblížit až k lodím a zdárně dokončit akci, bylo to dáno momentem překvapení a neznalostí japonské taktiky. Je však zaznamenáno také několik případů, kdy pilot Ohky nedokázal zasáhnout tak velký cíl, jakým byla např. letadlová loď, až po válce se pro tento děj našlo vysvětlení, Ohka ve své závěrečné fázi útoku dosáhla rychlosti blízké rychlosti zvuku a kormidla se v tu chvíli stala neúčinnými. Větší ztráty však způsoboval malý dolet Ohky, proto se konstruktéři snažili nalézt řešení a dolet prodloužit.

Do výroby se proto dostává nová verze Yokosuka MXY 7 Ohka model 22. Nový letounek má menší rozpětí křídel, poloviční hmotnost nálože a především raketové motory byly nahrazeny motorem motokompresorovým. Celkem bylo vyrobeno padesát těchto letounů (15 draků bylo bez motorů), nejvíce jich vyrobila továrna Aichi Kokuki Kabushiki Kaisha. K bojovému nasazení nedošlo, protože tato verze byla podmotorovaná, tzn., že motor TSU-11 neposkytoval dostatečný tah a pilot nemohl provádět potřebné manévry nutné k zaměření cíle. Díky velmi malým křídlům byla pádová rychlost 320 km/h a letoun navíc trpěl nestabilitou. Dolet se podařilo zvýšit až na 160 km. Továrna Aichi, dle některých pramenů, upravila dva letouny pro výcvik, Kaigun Koku Hombu počítalo s tím, že pilot po ukončení cvičného letu vyskočí padákem! Ohky této verze měly být do cílové oblasti dopravovány menším, ale rychlejším a obratnějším bombardérem Yokosuka P1Y3. První let byl proveden v červenci roku 1945 a skončil havárií, při které zahynul zkušební pilot. Druhá Ohka 22 byla vypuštěna 12. srpna 1945 bombardérem P1Y3 Ginga, pilot Ohky zažehl příliš brzy pomocné raketové motory a narazil do mateřského letounu, těžce poškozená Ohka se roztříštila o zem.


Práce na stavbě Ohky model 21 započaly, ale tato sebevražedná puma zřejmě dokončena nebyla. Měl to být drak Ohky 22, ale motory byly raketové na tuhé palivo z Ohky 11.


Všechny ostatní verze Ohky, vyjma cvičné Ohky model K-1 Kai, byly pouze projekty a existovaly pouze na rýsovacích prknech svých konstruktérů. Výše uvedená Ohka K-1 Kai byla dvoumístná, kabiny byly oddělené, tato cvičná verze nesla jméno Wakazakura (jap. Mladá třešeň) a byla vyrobena minimálně v jednom exempláři, který Američané po válce odvezli do USA.


Ohku model 33 měl nad cíl dopravovat upravený bombardér Nakajima G8N1 Renzan, tento bombardér měl nést dokonce tři Ohky, tato verze se podobala modelu 11, ale v zádi měl být proudový motor Ne-20, na bocích trupu za kabinou měly být velké nasávací otvory, přivádějící vzduch proudovému motoru. Projektové práce se zpomalily a posléze zastavily v závislosti na vývoji Renzanu.


Pro ponorky třídy I-400 bylo počítáno s Ohkou model 43 Ko, tyto obří ponorky byly vybaveny hangárem určeným pro plovákové bombardéry Aichi M6A1 Seiran, Ohka by byla levnějším řešením a ponorka by měla vyšší údernou sílu. Pro uskladnění v ponorkových hangárech by měly Ohky této verze sklopná křídla, poháněna měla být proudovým motorem.


Jiný úkol měla plnit Ohka model 43 Otsu, která měla tvořit výzbroj právě reformované 725. Kokutai, mělo se jednat o jednoduchou, spíše nouzovou stíhačku. Vzlétat měla pomocí devadesát sedm metrů dlouhého katapultu, který byl ukryt v jeskyních na japonském pobřeží. Pro útok bylo počítáno se skupinou asi čtyřiceti stíhacích letounků Ohka, ty měly zaútočit na nepřátelské svazy letadel a za pět minut je již měla nahradit druhá vlna právě vypuštěných stíhaček. Stíhací verze měla nést dva kanóny Type 5 ráže 30 mm. Po splnění úkolu měly Ohky dosedat na vytypované plochy, přistání bylo možné díky vysunovatelné dosedací lyži. Jistou konstrukční zajímavostí byla možnost nouzového odpálení koncových oblouků křídla, tím bylo možno zvýšit rychlost letounu. Vyrobena byla maketa v měřítku 1:1, která byla podrobena aerodynamickým testům, se stavbou makety bylo započato v květnu 1945. V blízkosti Kjóta byl dokončen první katapult.


K původnímu úkolu sebevražedných letounů se vracel projekt další verze nesoucí označení Ohka model 43 Hei, o této verzi se dochovalo málo zpráv, křídla měla mít větší rozpětí a bylo možno je sklopit, start měl proběhnout pomocí vozíku na kolejnicích, vozík měl být poháněn startovacími raketovými motory.


Poslední plánovanou verzí měla být bezpilotní Ohka model 53, na cíl měla být naváděna z mateřského letounu pomocí radiových signálů.



Bojové nasazení a výsledky:
721. Kokutai byla na podzim 1944 uznána za bojeschopnou a první její křest ohněm se měl odehrát na Filipínách, proto bylo padesát letounků Ohka 11 naloženo na obří letadlovou loď Shinano, teprve nedávno spuštěnou na vodu, aby Ohky přepravila na Filipíny. 28. listopadu 1944 vyplula z přístavu a již druhý den byla potopena americkou ponorkou Archerfish, celý náklad byl ztracen. Stejný úkol a také osud měla letadlová loď Unrju s nákladem třiceti sebevražedných Ohk. V přepravě Ohky byla úspěšná až letadlová loď Rjuho, ta s padesáti osmi Ohkami pronikla na Tchaj-wan. Zde byly Ohky nevyužity až do konce války, Američané se na Tchaj-wanu nevylodili. Několik málo Ohk se dostalo na Okinawu a do Singapuru.
V lednu 1945 dostala 721. Kokutai rozkaz k přemístění na základnu Kanoya na ostrově Kjúšú. Tou dobou byla jednotka vyzbrojena asi 160 - 170 letouny Ohka 11, jako nosiče bylo ve stavu 72 bombardérů Mitsubishi G4M2e Betty a o stíhací ochranu se měla postarat asi stovka stíhaček A6M5 Zero, ty bylo možno použít i pro sebevražedné akce. První akcí Ohky byla v úvodu popsaná sebevražedná mise z 21. března 1945. Po tomto fiasku Japonci změnili taktiku, k útoku byly vysílány jednotlivé letouny, které se měly snáze dostat přes stíhací a dělostřeleckou obranu a využít momentu překvapení. Tato nová taktika útoku byla poprvé uplatněna v průběhu bojů o Okinawu. Ohky byly nasazovány ve spolupráci s ostatními letouny kamikaze. Vzhledem k velkému počtu nasazených sebevražedných letadel různých typů však nelze přesně určit, jaké škody napáchaly konkrétně Ohky. 1. dubna 1945 byla poškozena bitevní loď West Virginia blízkým výbuchem Ohky a 12. dubna 1945 byl zaznamenán jistý zásah Ohky na torpédoborec USS Mannert L. Abele (DD 733), torpédoborec byl již poškozený sebevražedným útokem Zera, když do něj narazila Ohka pilotovaná poručíkem Saburo Dohiem, následoval výbuch, který torpédoborec doslova rozpůlil. Ještě tentýž den byl Ohkou těžce poškozen další torpédoborec USS Stanly (DD 478) 11. května zaútočila na již poškozený torpédoborec USS Hugh W. Hadley (DD 774) sebevražedná Ohka a svým zásahem způsobila neopravitelná poškození a později byl sešrotován.
V květnu byl zaznamenán případ kdy byl eskontní torpédoborec USS Grady (DE 445) zasažen Ohkou, ta však nevybuchla a způsobila jen nepatrná poškození.
K poslednímu útoku sebevražedných letounků Ohka došlo pravděpodobně 22. června 1945, čtyři bombardéry Betty tehdy vypustily své Ohky, ty však nezaznamenaly žádný zásah.
Zhodnotíme-li bojové úspěchy a neúspěchy sebevražedných letounků Ohka, dojdeme k závěru, že jejich ztráty a také ztráty mateřských bombardérů Betty byly mnohonásobně vyšší než byly škody způsobené americkému loďstvu. Nyní se pustím do spekulace, ale dle mého názoru, by žádné zlepšení účinnosti útoků nepřineslo ani zavedení nových verzí Ohky do výroby. Piloti, kteří Ohky pilotovali, byli většinou mladí a nedostatečně vycvičení chlapci, kteří trpěli naprostým nedostatkem zkušeností, tato nezkušenost byla jedním z důvodů malého počtu dosažených zásahů. Pokud by nová Ohka měla dolet 160 – 200 kilometrů, vyvstane otázka úspěšného nalezení vhodného cíle.



Použité prameny:
David Herbert Donald , Complete Encyclopedia of World Aircraft, Barnes Noble Books, rok 1998, ISBN-13: 978-0760705926
Ivo Pejčoch, Kugisho Ohka, HPM č. 4/1998, ročník VIII., str. 8 – 14, ISSN 1210-1427
L+K 23/1973, Letadla 1939 - 45
https://www.combinedfleet.com/ijna/mxy7.htm
koapp.narod.ru
wgordon.web.wesleyan.edu
wgordon.web.wesleyan.edu
https://base13.glasnet.ru/aoj/yo/mxy7.htm
https://www.airwar.ru/enc/sww2/ohka.html
https://www.cofe.ru/avia/Y/Y-30.htm
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Jokosuka-MXY7-Oka-Baka-t28824#314225Verze : 0
MOD