Main Menu
User Menu

Jindřich I. Ptáčník

Henry I / Heinrich I.

     
Příjmení:
Surname:
-
Jméno:
Given Name:
Jindřich I.
Jméno v originále:
Original Name:
Heinrich I.
Fotografie či obrázek:
Photograph or Picture:
Hodnost:
Rank:
-
Akademický či vědecký titul:
Academic or Scientific Title:
-
Šlechtický titul:
Hereditary Title:
král, vévoda
Datum, místo narození:
Date and Place of Birth:
DD.MM.876
Datum, místo úmrtí:
Date and Place of Decease:
02.07.936
Nejvýznamnější funkce:
(maximálně tři)
Most Important Appointments:
(up to three)
král východofranský
vévoda saský
Jiné významné skutečnosti:
(maximálně tři)
Other Notable Facts:
(up to three)
-
Související články:
Related Articles:

Zdroje:
Sources:
www.manfred-hiebl.de
de.wikipedia.org
en.wikipedia.org
URL : https://www.valka.cz/Jindrich-I-Ptacnik-t28811#543212Verze : 33
MOD
Původ a sňatky
JINDŘICH I. PTÁČNÍK se narodil v roce 876 jako syn saského vévody Oty I. Vznešeného a jeho manželky Hedviky Babenberské. Mladý Jindřich se postupně začal podílet na vladařských povinnostech. V roce 906 jej otec například pověřil velením nad výpravou proti slovanským Glomačům (Dalemincům) v oblasti Míšně. Ve stejné době se ale zhoršilo dosud výborné postavení rodu u karlovského královského dvora, jež potvrzoval manželský svazek mezi sestrou Jindřichova otce Luitgardou a králem Ludvíkem III. Mladým. Jenže v době Jindřichova mládí už byl Ludvík III. dávno mrtev. Králem byl Ludvík IV. Dítě, jenž byl synem Arnulfa Korutanského z rodu Karlovců a Ody z rodu Konrádovců. A právě mezi rody Babenberků a Konrádovců došlo k boji o vliv ve středním Pomohaní, z něhož vyšli vítězně Konrádovci. Ti tak posílili svůj vliv u dvora a naopak vliv Liudolfovců výrazně pokles. Jindřich se to snažil vyvážit sňatkem s Hateburgou Merseburskou, dcerou zámožného velmože Ervína Merseburského. Proti tomuto sňatku se ale postavila církev, neboť Hateburga po svém první sňatku vstoupila do kláštera a složila příslušné sliby. Církev trvala na jejich platnosti, a tak byl sňatek zrušen a Hateburga se vrátila do kláštera. Nicméně mezitím se páru narodil syn Thankmar a navíc si Jindřich ponechal nemalé věno. Nový sňatek uzavřel Jindřich v roce 909 ve Wallhausen, kde za manželku pojal teprve třináctiletou Matyldu z Ringelheimu, dceru saského hraběte Dietricha a jeho manželky Reinhildy. Dietrich byl příslušníkem rodu Immedingerů a tedy potomkem saského vévody Widukinda, který kdysi v sedmdesátých a osmdesátých letech 8. století vedl Sasy do boje proti Karlu Velikému. Požehnání tomuto sňatku dala i Matyldina stejnojmenná babička, která zastávala post abatyše kláštera v Herfordu a jež mladou Matyldu vychovávala. Jindřich tak získal půvabnou a ctnostnou choť a s ní i věno v podobě pozemků ve vestfálské části Saska.


Saský vévoda
Když Jindřichův otec v listopadu 912 zemřel, získal nový východofranský král Konrád I., který pocházel z již zmíněného rodu Konrádovců, příležitost zasáhnout do saských poměrů. V klášteře v Corvey oslavil svátek Očišťování Panny Marie a při té příležitosti potvrdil klášteru jeho výsady. Říšskému klášteru v Hersfeldu, v němž dosud Ota působil jako laický opat, zajistil do budoucna svobodnou volbu opata a klášteru v Meschede udělil výsady. Jindřich se tak nemohl stát otcovým nástupcem ve funkci hersfeldského opata. To bylo součástí Konrádovi snahy zabránit tomu, aby Jindřich získal stejný rozsah moci jako jeho otec. To ale popudilo saské velmože, kteří Jindřichovi radili, aby se svých nároků domáhal silou. Podle kronikáře Widukinda z Corvey měl Konrád s podporou mohučského arcibiskupa Hatta údajně usilovat Jindřichovi o život. Spiknutí ale bylo prozrazeno a Jindřich se arcibiskupovi pomstil tím, že vyplenil jeho saské a durynské državy. Ty pak navíc rozdělil mezi své vazaly. To si král Konrád nenechal líbit a vyslal pod vedením svého bratra Eberharda do Saska vojsko, které ale bylo saskými silami poraženo. Vojska krále Konráda se pak v roce 915 srazila s vojsky vévody Jindřicha v Grone (dnes část Göttingenu). Obě strany ale měly zájem na smíru, takže bylo dojednáno příměří. Jindřich se Konrádovi formálně podrobil výměnou za to, že se Konrád vzdal přímého výkonu královské vlády v Sasku a slíbil respektovat oblast Jindřichova vlivu. Součástí dohody bylo i ujednání, že v případě Konrádova úmrtí před smrtí Jindřicha podpoří konrádovský rod Jindřichovu volbu králem. Příslib nástupnictví je nicméně některými současnými historiky zpochybňován. Každopádně nemáme další zprávy o střetech mezi oběma velmoži.


Východofranský král
Den před Štědrým večerem roku 918 zemřel ve Weilburgu král Konrád. Liutprand z Cremony, Adalbert z Magdeburgu a Widukind z Corvey se shodují v tom, že Konrád před svou smrtí nakázal svému bratrovi a ostatním velmožům, že po jeho smrti se má stát králem saský vévoda Jindřich. Je nicméně otázka, nakolik je tato verze otonských historiků a kronikářů oprávněná. Ostatně všichni se narodili až poté. To, že Jindřichův nástup do královského úřadu nebyl vůbec samozřejmý, lze vyvozovat ze skutečnosti, že byl králem zvolen až mezi 14. a 24. květnem na shromáždění saských a franských velmožů ve Fritzlaru. Oproti zvyklostem se nenechal pomazat a korunovat, což mu nabízel mohučský arcibiskup Heriger, Jindřich to ale demonstrativně odmítl. Vévoda Eberhard Franský, již zmíněný Konrádův bratr, Jindřicha uznal, stal se jeho přítelem a jednou z nejdůležitějších postav u královského dvora. V ostatních částech říše to bylo výrazně horší. Velmoži z Bavorska, Švábska a Lotrinska se do Fritzlaru ani nedostavili. Lotrinsko dobyl západofranský král Karel III. Prosťáček, čemuž Konrád nedokázal zabránit, ačkoliv vytáhl do několika tažení. V Bavorsku a Švábsku probíhali souboje mezi místními velmoži o moc a Konrádovy snahy o prosazení královské vůle byly neúspěšné. Jindřich tak stál před úkolem konsolidace královské moci. Situaci navíc výrazně zhoršovaly vpády maďarských nájezdníků, vůči nimž byla karlovská vojenská moc bezbranná.


Změna způsobu správy říše
Jindřichovi bylo jasné, že svou říši bude muset spravovat jinak, než jak tomu bylo zvykem v karolínském období, dosavadní správní mechanismy neodpovídaly dobové situaci a neumožnily by mu prosadit svou královskou moc. Důležitost gramotnosti, úřadu a centrality upadala. Gramotnost ztratila jakožto nástroj výkonu moci a komunikace hodně na svém významu. Již za Ludvíka II. Němce zmizely kapituláře jako důležité právní dokumenty pro správu říše. Instituce královských poslů (tzv. missi dominici), kteří měli přímo na místě vykonávat kontrolní funkci ve vztahu k držitelům královských úřadů, přestala existovat. Hrabství, které bylo králem propůjčováno v závislosti na zásluhách a způsobilosti daného jedince, ztratilo svou povahu královského úřadu a stal se z něj dědičný šlechtický statek. Naopak na významu získaly prostředky rituální komunikace. Výsledkem této strukturální změny byla polycentrická mocenská struktura. Absence prvků moderní státnosti jako jsou zprávní předpisy, veřejná správa a byrokracie, soudnictví a monopol moci je historiky vykládána jako přechod od karolínské státnosti k otonskému královskému majestátu bez státu.


Vztah s církví
O velikonocích 920 Jinřich navštívil poprvé klášter ve Fuldě, kde byl pochován jeho předchůdce Konrád, a při této příležitosti klášteru potvrdil výsady, které mu již dříve udělili Ludvík a právě Konrád. Nový král také udržoval přátelské vztahy s říšskými biskupy. V roce 923 se král nechal společně s deseti říšskými biskupy a řadou říšských opatů zapsat do diptychonu fuldského kláštera. Je známo jen několik případů, kdy Jindřich rozhodl o obsazení uvolněného biskupského stolce. V Lotrinsku se pokusil prostřednictvím investitury uevnit své postavení vůči tomuto vévodství. Jmenováním Bernoina z rodu Gerhardovců, který byl po Reginarovcích druhým nejmocnejším rodem vévodství, potlačil mocenské ambice hraběte Giselbert právě z rodu Reginarů. Na biskupský stolec v Métách dosadil Jindřich v roce 927 poustevníka Bennona z Einsiedeln, tedy ze Švábska. Místní opozice ho ale nechala krátce poté oslepit. O dalších investiturách v Lotrinsku již nemáme žádné zprávy. Král také při svých cestách nespoléhal na ubytování v klášterech a biskupských sídlech. Raději se ubytovával na falcích a při zásobování spoléhal na říšské statky. Blízkým královým důvěrníkem a rádcem byl mohučský arcibiskup Heriger. Jindřich se také snažil získat pro kláštery ve své řiši co nejvíce relikvií.


Vyřešení sporu se Švábskem a Bavorskem
Jak jsem již uvedli, zvolili Jindřicha králem velmoži se Saska a Frank. Nový král měl ale po svém zvolení v plánu upevnit moc i v dalších vévodstvích. Nejsnažší to bylo v případě Švábska. Jindřich tam krátce po svém zvolení podnikl výpravu, kterou ale překazil vpád Maďarů. I tak se mu ale Burchard ještě téhož roku podrobil. Svou roli jistě sehrál fakt, že vévoda byl do své pozice dosazen předchozím králem Konrádem teprve v roce 917, a to poté, co král předtím nechal popravit jeho předchůdce Erchangera, takže Burchardovo postavení nebylo zcela pevné. Navíc se zamotal do sporů s hornoburgundským králem Rudolfem II.. Vojenské střetnutí s východofranským králem tedy nebylo v jeho situaci žádoucí. Zvolil tedy cestu kompromisu. Nový král se ve své situaci rovněž rád přiklonil ke smírnému řešení. Spokojil se tedy v Burchardově případě s uznámím vazality a vzdal se snah na přímé zásahy v jeho vévodství. Burchard tedy uhájil pravomoce v oblasti fiskální a též církevní, což tehdy znamenalo v oblasti správy. Král Jindřich poté až do Burchardovy smrti do švábských záležitostí nezasahoval. Po Burchardově skonu dosadil namísto jeho nezletilého syna na vévodský post Hermanna z rodu Konrádovců, což byl vlastně cizinec, který tak byl mnohem více závislý na králi. Král současně s Hermannovým jmenováním na sebe převedl církevní práva ve Švábsku. O poznání těžší to měl Jindřich s uznáním své královské pozice v případě Bavorska a jeho vévody Arnulfa I. Zlého. Ten vystupoval v Bavorsku v podstatě jako samostatný král. Král proti němu vytáhl s vojskem, ale bohužel nemáme podrobnější informace o jeho průběhu. Každopádně situace se vyřešila až při druhém Jindřichově tažení do Bavorska. U bran Řezna se Arnulf Jindřichovi podrobil a byl na oplátku jmenován královým přítelem. I Arnulfovi Jindřich ponechal práva v církevní a fiskální oblasti. Arnulf i v řadě dalších ohledů vystupoval spíše jako král než vévoda. Nicméně proti Jindřichovi aktivně nevystupoval a navíc ho podpořil při jeho taženích proti Čechům a Maďarům. Jindřich tedy vyřešil spory s nejvyšší šlechtickou vrstvou tak, že z vévodů, kteří vůči němu byli v opozici, udělal své přátele. Jak již bylo uvedeno, bavorského a švábského vévodu si Jindřich nejprve vojensky podrobil, načež s nimi ale navázal přátelský vztah a poskytl jim velkou míru nezávislosti. Jindřich se nesnažil v těchto vévodstvích a ve Frankách vládnout přímo, nýbrž jejich prostřednictvím. Respektoval tak mocenský status quo a vévodové zase uznávali jeho postavení a účastnili se jeho vojenských tažení. Ve svých vévodstvích do určité míry ztělesňovali i Jindřichův královský majestát, na druhou stranu si přivlastnili výnosy z královských statků v obvodu svých vévodství. Poté, co se mu vévodové podrobili, již král do jejich vévodství nezajížděl. Na rozdíl od Karlovců respektovali Liudolfovci dědičnost hrabských i dalších šlechtických titulů a úřadů.


Zisk Lotrinska
V případě Lotrinska šlo o mezinárodní záležitost. Jindřich neměl v úmyslu vejít do sporu se západofranským králem Karlem III. Prosťáčkem. Naopak spolu v roce 921 uzavřeli přátelský pakt, kterém navzájem uznali svá královská postavení a územní status quo. Jenže situace se změnila již v následujícím roce, kdy byl v západofranské říši zvolen protikrál Robert I. Jindřich s ním v roce 923 uzavřel obdobný pakt, čímž vlastně zneplatnil ten dosavadní s Karlem. 15. června 923 přepadlo Karlovo vojsko Robertovo ležení u Soissons a podařilo se mu Roberta zabít. Nicméně bitvu jako takovou Karel prohrál a byl zajat. Králem byl zvolen Rudolf Burgundský. Tento vývoj značně ovlivnil poměr sil v Lotrinsku. Jindřich nastalé situace využil a uskutečnil několik vojenských tažení. V roce 925 se mu podrobil nejdůležitější lotrinský velmož Giselbert. Do konce roku ho pak následovali všichni ostatní velmoži. Postavení Lotrinska jako východofranského vévodství upevnil Jindřich tím, že za Giselberta provdal svou dceru Gerbergu.


Přípravy na boj s Maďary
Vůči vpádům Maďarů byl Jindřich zpočátku bezmocný. Šťastnou náhodou se nicméně východofranským silám podařilo v roce 924 zajmout jednoho maďarského předáka. Jeho propuštění vyměnil Jindřich za dohodu o devítiletém klidu zbraní, i když za cenu placení tributu. Během této doby se chtěl Jindřich připravit na další kolo bojů. Na sněmu ve Wormsu v roce 926 byla dohodnuta řada opatření. Ochranu lidí před překvapivými vpády nájezdníků měla zajistit tzv. hradská organizace, která sestávala z řetězu okružních hradišť. Slavnosti a shromáždění se měla nadále konat jen v těchto chráněných areálech. Dalším opatřením bylo zřízení instituce tzv. venkovských válečníků (agrarii milites). Ti byli organizováni ve skupinách po devíti. Jeden byl ubytován v hradišti, kde měl pro všechny zřídit ubytování a uchovávat třetinu sklizně. Zbývajících osm mělo obhospodařovat jeho pozemky. Třetím zásadním opatřením bylo vytvoření rytířského vojska. Jindřich zasáhl také do poměrů mezi světskou a církevní mocí. Přislíbil skoncovat se svatokupectvím a došlo k restituci církevního majetku, který byl dosud používán jako prostředek k zajištění vazalů. Není jasné, co vše poskytla církev na oplátku. Minimálně se jednalo o vykonávání modliteb. Z dnešního pohledu jde o jaksi nedůležitou věc, ale tehdejší myšlenkový svět se točil kolem Boha a církve a útoky kočovných nájezdníků mnozí chápali jako formu božího trestu. Tím, že se Jindřich snažil, aby ustaly některé nešvary v církevní oblasti, mělo to nemalý vliv na morálku jeho poddaných.


Tributární podrobení Slovanů
Během příměří s Maďary uskutečnil Jindřich několik tažení proti Slovanům, jež byly přípravou na očekávaný střet s nájezdníky. Dosavadní vztahy mezi Slovany a Sasy se nesl ve znamení četných vzájemných nájezdů. Jindřich nejprve v zimě 928 zaútočil na Stodorany (Havolany) a dobyl jejich hlavní sídlo Brennaborg. Stodoranský kníže Baçqlābič se mu podrobil a stal se z něj Jindřichův tributární vazal. Jeho syna Tugumira a jednu dceru si Jindřich odvezl jako rukojmí. Poté v následujícím roce zaútočil na Glomače (Dalemince) a dobyl jejich hlavní sídlo, hrad Gana. Zde nechal pobít všechny dospělé a děti zotročil. Zřejmě to souviselo s jejich podílem na Maďarských vpádech, které v některých případech procházely Čechami a územím Polabských Slovanů. Ostatně do Čech vytáhl Jindřich společně s bavorským vévodou Arnulfem hned poté. V roce 929 přitáhlo k Praze sasko-bavorské vojsko a Jindřich si vynutil poddání se českého knížete Václava I. a jeho poplatnost ve formě mírové daně (tributum pacis). Některé kmeny Polabských Slovanů se nehodlali s Jindřichovými výpady smířit a provedli ještě koncem léta 929 odvetný nájezd, během něhož dobyli hradiště Walsleben a povraždili všechny jeho obyvatele. V září 929 vytáhlo proti Slovanům vojsko pod vedením saských hrabat Bernharda a Thietmara, které oblehlo hlavní sídlo Redarů (Ratarů), hradiště Lenzen. Po pěti dnech bylo sídlo dobyto, i přes příchod slovanských posil. Poprvé se zde zaskvělo nově utvořené obrněné rytířstvo. Všichni zajatí Redarové byli povražděni. V roce 932 si Jindřich tributárně podřídil Lužičany a Milčany. V roce 934 je následovali Ukranové. Pomocí v této oblasti ustavených pohraničních marek, výstavby hradu v Míšni a usídlením trestanců, jimž byl odpuštěn trest za účast na taženích proti Slovanům, v oblasti Merseburku si Jindřich zajistil východní sasko-durynskou hranici.


Vítěztsví nad Maďary
Na počátku 30. let 10. století se začaly množit zápisy šlechtických skupin do pamětních knih významných klášterů, jakými byly například St. Gallen, Reichenau, Remiremont či Fulda. Modlitební bratrstva posilovala mezi aristokratickou třídou pocit jednoty a potřebu smíru uvnitř říše. Také intenzifikace klášterní bohoslužeb byla jedním z prvků morální přípravy na blížící se válečné tažení proti obávanému nepříteli. V roce 932 si byl již Jindřich jistý svým postavením a pokrokem příprav na válku. Když koncem roku dorazil maďarský vyslanec, východofranský král odmítl nadále platit tribut. Maďarská reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Na počátku března 933 se tito nájezdníci objevili na hranicích Saska a Durynska. Proti nim vyrazilo říšské vojsko, které se skládalo z kontingentů ze Saska, Durynska, Frank, Lotrinska, Švábska i Bavorska. Rozhodující bitvu Jindřich načasoval na den svatého Longina. Chtěl tak symbolicky využít vítězné síly Longinova kopí, které krátce předtím získal, při prosbě Boha o pomoc v osudovém střetnutí. 15. března 933 se obě vojska srazila v bitvu u Riade. Nevíme, kde přesně to bylo, ale pravděpodobně šlo o nějaké místo na řece Unstrutě. Východofranské oddíly zřejmě neuštědřily Maďarským silám naprosto zničující porážku, jak uvádějí někteří kronikáři, nicméně výsledek byl jednoznačným Jindřichovým vítěztsvím a je skutečností, že maďarské vpády na dlouhou dobu ustaly. Říšské vojsko po bitvě Jinřicha oslavovalo jako otce vlasti a císaře. Ten se v očích současníků osvědčil jako ochránce křesťanství a vládce z Boží milosti.


Nástupnictví
Po politické a vojenské konsolidaci se Jindřich snažil o úpravu nástupnictví. Král měl z prvního manželství s Hateburgou syna Thankmara a z manželství s Matyldou syny Otu, Jindřicha a Brunona. V listu z roku 929, jenž byl určen pro jeho ženu, král nastínil základy své nástupnické politiky. Na dvorském sněmu v Quedlinburku v polovině září stejného roku pak král své manželce se souhlasem svých synů a přítomných velmožů garantoval v případě své smrti zisk rozsáhlých pozemkových držav. Jednalo se o Quedlinburk, Pöhlde, Nordhausen, Grone a Duderstadt. Za svého nástupce Jindřich vybral syna Otu. Tento akt byl novinkou, neboť karolínská, respektive franská, tradice byla taková, že v případě úmrtí panovníka se jeho říše rozdělila mezi jeho legitimní syny. Nyní převážil princip individuální posloupnosti a nedělitelnosti říše. Od přelomu let 929 a 930 se Jindřichův syn Oto v písemnostech vyskytuje s titulem král (rex), čímž bylo potvrzováno to, že je jediným dědicem Jindřichovým. Syn Bruno měl vést život církevního funkcionáře, a byl proto odeslán na výchovu do Utrechtu ke zdejšímu biskupovi Balderichovi. Jindřichovi se také podařil dosáhnout spojení s anglosaskou dynastií Cerdikovců, neboť manželkou jeho syna Oty se stala sestra anglického krále Athelstana Edita.


Poslední roky vlády
V roce 934 uskutečnil Jindřich vítěznou vojenskou výpravu do Dánska. Díky vítězství si podrobil dánského krále Knuta, donutil ho platit tribut a přestoupti na křesťanskou víru. Na sklonku svého života měl Jindřich plánovat cestu do Říma, což mu ale překazilo onemocnění. Nicméně se alespoň v roce 935 v přátelském duchu setkal v Ivois am Chiers na pomezí východofranské a západofranské říše se západofranským králem Rudolfem a burgundským králem Rudolfem II. Na konci roku 935 prodělal Jindřich na lovu záchvat mrtvice. Dokázal se ale zotavit natolik, aby mohl svolat sněm, který se uskutečnil v létě 936 v Erfurtu. Na něm byl Oto opět potvrzen za jeho nástupce. Ostatní synové poté obdrželi různé pozemkové državy a cennosti. Z Erfurtu zamířil král do Memlebenu, kde ho opět dostihla mrtvice. 2. července 936 zde Jindřich zemřel. Jeho tělo bylo pohřbeno v Quedlinburku. Zanechal po sobě relativně konsolidované království, v němž započal proces, jenž umožnil jeho nástupcům vybudovat Svatou říši římskou. Ta již neměla pouze franský, ale spíše nadnárodní či nadkmenový charakter, již současníky označovaný za německý.




Zdroje:
www.manfred-hiebl.de
de.wikipedia.org
URL : https://www.valka.cz/Jindrich-I-Ptacnik-t28811#543641Verze : 9
MOD
Zdroj / Source:
en.wikipedia.org


Obraz Hermanna Vogela zobrazuje legendární výjev, na němž poslové informují saského vévodu, že byl zvolen králem. Jindřich se zrovna věnoval lovu ptactva. Odtud také pochází jeho nejčastější přízvisko Ptáčník (Vogeler, Finkler, auceps).
URL : https://www.valka.cz/Jindrich-I-Ptacnik-t28811#543893Verze : 0
MOD