Main Menu
User Menu

Kjúšú Q1W Tókai [Lorna]

Kyushu Q1W Tokai - přehled verzí

Kyushu Q1W - přehled verzí


九州陸上哨戒機 「東海」Q1W1 – Pozemní hlídkový letoun Kyushu Q1W Tokai


Spojenecké kódové jméno: Lorna
Japonské jméno: 東海 - Tokai (Východní moře)



Označení Provedení letounu - popis
Q1W1 prototyp
Q1W1 Tokai Model 11 sériově vyráběný letoun
Q1W2 Tokai Model 21 nouzová úprava draku - zadní část trupu je dřevěná
Q1W1-K Tokai-Ren prototyp cvičného letounu celodřevěné konstrukce





Výrobce Období výroby
州飛行機 株式会社 Kyushu Hikoki Kabushiki Kaisha, Zusshonokuma 09.1942 - 09.1943 1 prototyp
02.1944 – 08.1945 celkem 151 letadel verze Q1W1 a Q1W2
podzim 1944 ? 1 prototyp Q1W1-K



Použité prameny:
René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, Annapolis Maryland, Reprinted 1990, ISBN-0-87021-313-X
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, tiel 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05
Mark P. Parillo, The Japanese Merchant Marine in World War II,. Annapolis, Md., Naval Institute Press; 1st edition (April 1993), ISBN: 1-55750-677-9
https://www.combinedfleet.com/ijna/q1w.htm
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Kjusu-Q1W-Tokai-Lorna-t28790#540340Verze : 3
MOD

Kyushu Q1W Tokai


Historie:
Velení japonského námořního letectva (海軍航空本部 Kaigun Kōkū Hombu) v předválečném období velmi silně podcenilo protiponorkový boj a to i navzdory tomu, že Japonsko bylo, v případě válečného konfliktu, velmi závislé na zásobování lodní dopravou a ochrana vlastního dopravního loďstva tedy byla nesmírně důležitá. S nejvyšší pravděpodobností to pramenilo z japonské představy bojového použití ponorek. Japonští admirálové chtěli vlastní ponorkové loďstvo používat takřka výhradně v námořní bitvě hladinových lodí. Japonské ponorky měly v určité fázi tohoto boje zaútočit svými torpédy na hladinové válečné lodě nepřítele a tímto útokem je měly potopit, poškodit nebo alespoň rozvrátit bojovou nepřátelskou linii a tuto úlohu ve svých představách přisoudili také nepřátelským ponorkám.


Nutno říci, že americké ponorkové loďstvo bylo v prvním válečném roce velmi málo účinnou zbraní, nevhodná taktika nasazení ponorek, ale především vysloveně nepovedená torpéda Mk.XIV, ta svou nespolehlivostí zabránila japonským ztrátám, za celý rok 1942 Američané potopili pouze 180 japonských lodí a to navzdory neexistující ochraně japonských lodních cest a značnému provozu na nich. Ostrovní říše byla zcela závislá na importu ropy, mnohých rud a celé spousty dalších surovin, včetně potravin. Neméně důležitá byla přeprava velkého množství vojska a vojenského materiálu po celém pacifickém bojišti. Pozoruhodné je, že i tyto nevelké ztráty na vlastním obchodním loďstvu a také jistá dávka předvídavosti některých důstojníků přimělo Kaigun Kōkū Hombu, aby se jeho technické oddělení začalo zabývat myšlenkou na čistě protiponorkový letoun, konkrétní technické požadavky, na takový letoun byly zformulovány ve specifikacích 17-Shi z roku 1942.


Vývoj takového stroje byl svěřen společnosti 渡辺鉄工所 株式会社 Watanabe Tekkosho Kabushiki Kaisha (dále jen Watanabe), kde se konstrukčních prací se v září roku 1942 ujal inženýr Nojiri se svým týmem. Podle požadavků ve specifikacích 17-Shi se mělo jednat o dvoumotorový letoun s tříčlennou osádkou. Od letounu nebyly požadovány vysoké výkony, ba spíše naopak, upřednostněna byla vytrvalost a dolet letounu, dále bylo požadováno, aby letoun nesl hlubinné nálože nebo pumy, kterými měl na objevenou ponorku zaútočit. Konstruktéři společnosti Watanabe předložili projekt dolnoplošného letounu, který byl poháněn dvojicí devítiválcových motorů Hitachi GK2C, nesoucí označení Amakaze 31. Předností těchto motorů nebyl výkon, ale jejich ekonomický povoz. Motory byly umístněny po obou stranách trupu a byly kapotovány do poměrně rozměrných motorových gondol. Výkon techto motorů přenášely trojlisté stavitelné vrtule. Trup s obdelníkovým průřezem byl navržen tak, aby osádka mohla sedět ve společné bohatě prosklené kabině usazené na přídi letounu. K zasklení této kabiny byla použita rovná skla, která nezkreslovala výhled ven. Vznikla tak zcela charakteristická kabina, ne nepodobná kabině německého Junkersu Ju 88, je však pravdou, že kabina japonského stroje nebyla tak prostorná. Celá konstrukce tohoto projektu se vyznačovala jednoduchostí. Projekt byl ještě v roce 1942 předložen námořnictvu, to jej bez připomínek schválilo a následně objednalo stavbu prototypu. Samotná stavba prototypu tohoto jednoduchého letounu pokračovala docela rychle a tak mohl být v září roku 1943 prototyp zalétán. Námořní letectvo prototyp přijalo pod označením Kyushu (Kjúšú) Q1W1, letecké oddělení společnosti Watanabe bylo v roce 1943 oddlěleno jako 州飛行機 株式会社 Kyushu Hikoki Kabushiki Kaisha (dále jen Kyushu).


Prototyp byl nejprve zkoušen továrními piloty, kteří neshledali žádné závady, a proto byl záhy předán námořnímu letectvu. Námořní zkušební piloti shledali, že nový letoun má očekávané vlastnosti, že je přiměřeně výkonný, přiměřeně stabilní a přiměřeně obratný. V průběhu zkoušek byla testována také výzbroj, ta byla tvořena jedním pohyblivým kulometem typu 92, byla to poměrně stará a v roce 1944 již nepříliš výkonná zbraň, vycházející z britského kulometu Lewis. Do přední části bylo možno instalovat jeden popřípadě i dva pevné kanóny typ 99-1 model 2, těmito zbraněmi měl pilot ostřelovat vynořenou ponorku, píši měl, protože v praxi byly tyto kanóny instalovány spíše výjimečně. Hlavní ofenzivní zbraní tak byly dvě hlubinné nálože nebo pumy, každá o hmotnosti maximálně 250 kg. Tyto nálože byly zavěšeny pod trupem, protože letoun neměl pumovnici. Po úspěšně provedených zkouškách byl nový letoun přijat do výzbroje a dle tehdy používaného systému označování Shotei dostal přiděleno bojové jméno 東海 - Tokai (Východní moře). Nám je asi známější označením systémem Kana/ Kata: Kyushu Q1W1 model 11.


Výroba nově přijatého protiponorkového letounu se začala rozbíhat velmi pozvolným tempem od pozdního jara roku 1944 a to i navzdory již poměrně dobré účinnosti amerického ponorkového loďstva. Americké ponorky již dokázaly potápět více lodní tonáže, než kolik dokázali japonské loděnice postavit. Nejprve vyrobila továrna v Zasshonokumě několik desítek letounů "do zásoby" a ty byly předány jednotkám, které se zacvičily a následně přelétaly do místa působení. Tak se stalo, že se nové protiponorkové letouny dostaly do operační služby až v lednu 1945. Spojenci po zaregistrování nového letounu mu přidělili kódové jméno Lorna. Lorny se zapojily do ochrany japonských konvojů a vzlétaly z mateřských ostrovů, z Formosy a ze základen v Číně. Vyšší bojovou hodnotu mělo několik desítek letadel nesoucí detektor magnetických anomálií Typ 3 Model 1, který umožňoval vyhledání ponořené ponorky, ale tento přístroj nebyl příliš účinný a ani spolehlivý. Několik letounů neslo japonský vyhledávací radiolokátor Typ 3 Ku-6 Model 1, tento přístroj nebyl vyzrálý a není ani doloženo, zda jeho pomocí bylo dosaženo nějakého úspěchu. Přítomnost radiolokátoru prozradí antény typu Yagi v křídlech a na trupu letounu. Výroba běžela do konce války v Pacifiku, kdy továrna dokončila 151 letoun. Na výrobní lince byla tehdy již verze Q1W2 model 21, což byla verze s dřevěnou zadní částí trupu, konstrukce této verze byly tedy smíšená, tím se lišila od verze předešlé, která měla konstrukci celokovovou. K této úpravě bylo přistoupeno pro nedostatek surovin na výrobu lehkých kovů. Nepodařilo se mi dohledat přesný počet takto vyrobených letounů, vždy se uvádí - malé množství.


Letouny svým počtem rozhodně nemohly nijak zásadně omezit bojovou činnost amerických ponorek. Navíc efektivita jejich útoků na spojenecké ponorky byla značně omezena malým počtem nesených hlubinných náloží a způsob vyhledávání byl také málo účinný. Síla a převaha spojeneckého letectva v posledním roce války byla tak velká, že docházelo stále častěji k útokům amerických stíhačů na pomalu a nízko letící protiponorkové letouny. Spojencům se pomocí svých radiolokátorů, dařilo navádět své stíhací letouny na stále vzdálenější i osamělé cíle a setkání Lorny s Hellcatem... Koncem války měl námořní letectvo ve svém stavu pouze 68 protiponorkových letounů Tokai a jen část jich byla letuschopná.


Závěrem se ještě musím zmínit o poslední verzi tohoto letounu, byl to celodřevěný cvičný letoun Q1W1-K Tokai-Ren. Tento letoun existoval pouze v jediném prototypu a byl určen pro výcvik obsluhy radiolokátoru a také k secvičení kompletních osádek. Leoun byl čtyřmístný - své místo tu měl i instruktor.


Použité prameny:

René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, Annapolis Maryland, Reprinted 1990, ISBN-0-87021-313-X
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, tiel 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05
Mark P. Parillo, The Japanese Merchant Marine in World War II,. Annapolis, Md., Naval Institute Press; 1st edition (April 1993), ISBN: 1-55750-677-9
Jaroslav Schmidt, Letadla 1939 – 45, Stíhací a bombardovací letadla Japonska 1. díl, 1. vydání, Nakladatelství Fraus Plzeň, 1998, ISBN 807238-041-9
Letectví + Kosmonautika č.23/1971, Letadla 1939 - 45
https://www.combinedfleet.com/ijna/q1w.htm
https://www.aviastar.org/air/japan/kyushu_q1w.php
https://www.combinedfleet.com/ijna/q1w.htm
ww2photo.mimerswell.com
www.daveswarbirds.com
https://www.airwar.ru/enc/sww2/q1w.html
koapp.narod.ru
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Kjusu-Q1W-Tokai-Lorna-t28790#540341Verze : 2
MOD