Radecký z Radče, Josef Václav

JAN JOSEF VÁCLAV RADECKÝ z RADČE - rakouský polní maršál


(1766- - 1858)



Josef Václav Radecký pocházel ze staré české šlechty. Narodil se 2. listopadu 1766 v Třebnici u Sedlčan. V osmnácti letech vstoupil jako kadet do 2. pluku kyrysníků a celý svůj život zasvětil službě habsburskému domu.


V přímých střetech na bojišti prokázal statečnost a byl několikrát raněn, ale jeho největšími přednostmi byly organizační talent, logistika a strategické myšlení. Logistické myšlení sám kladl nad přímé souboje na bitevním poli.


Právě tyto schopnosti zaujaly slavného maršála Gideona von Laudona, který si Radeckého vybral jako svého pobočníka v rakousko - turecké válce. Po Laudonově boku se zúčastnil bitvy o Bělehrad, který kapituloval 8. října 1789.


V roce 1796 sloužil na italském bojišti. Rakouská armáda, součást první protifrancouzské koalice, proti Napoleonovi neuspěla a Rakousko přišlo část svého území. Radecký ve válce velel ženijnímu oddílu tzv. pionýrů, jejichž činnost byla pro válku v horském prostředí, kdy bylo neustále potřeba stavět mosty a upravovat horské silnice, nepostradatelná. Tyto ženijní práce Radeckému plně vyhovovaly.


V roce 1798 iniciovala Anglie vznik druhé protirancouzské koalice (Rakousko, Rusko, Prusko a Velká Británie). 1. 3. 1799 vyhlásila Francie Rakousku válku. Po boku Rakušanů bojovali v severní Itálii Rusové vedení generalissimem Alexandrem Suvorovem a Radeckému se dostalo pocty stát se Suvorovovým pobočníkem. Po jeho boku načerpal Radecký neocenitelné zkušenosti. Suvorovovo manévrování, rychlé přesuny, obezřetné vyhýbání riskantním bitvám a odpoutávání od nepřítele korunované na podzim 1799 přechodem švýcarských Alp, udělalo na Radeckého velký dojem a ovlivnilo jeho budoucí strategii. Spojená rusko-rakouská armáda vytlačila ze severní Itálie francouzské jednotky vedené Moreauem a MacDonaldem, ale 22. 1799 října Rusko vystoupilo z koalice a stáhlo z bojište svá vojska. V roce 1800 byl Radecký povýšen na plukovníka a bylo mu svěřeno velení nad 3. kyrysnickým plukem, se kterým bojoval proti Francouzům 3. prosince 1800 v bitvě u Hohenlindenu (východně od Mnichova), kde utrpěl zranění. Této porážce předcházel neúspěch Rakušanů i v bitvě u italského Marenga (14. června 1800). Francie a Rakousko uzavřely v únoru 1801 mír v Lunéville. Rakousko bylo nuceno odstoupit Francii území na levé břehu Rýna.


V roce 1805 hrozila Anglii invaze Napoleonovy armády na Britské ostrovy, a tak se na jaře 1805 připojila k rusko-rakouské alianci a slíbila vyplatit 12 liber za každého vojáka postaveného do pole. Rakousko zverbovalo na 320 000 vojáků. V řadách 140 000 vojska arcivévody Karla Ludvíka, které se vydalo do Lombardie, podle mínění rakouského hlavního stanu nejdůležitějšího bojiště, pochodoval i plukovník Radecký. Na italské půdě slavily rakouské oddíly úspěchy a Radecký se natolik osvědčil, že byl v průběhu tažení povýšen na generála a v čele lehké brigády uštědřil protivníkovi nejednu porážku. I přes úspěchy v Itálii Rakousko válku prohrálo. Hlavní úder vedl totiž Napoleon přes Bavorsko k Vídní. Porazil Rakušany 19. října 1805 u Ulmu, obsadil Vídeň a deklasoval spojené rusko-rakouské vojsko v bitvě tří císařů 2. prosince 1805 u Slavkova.


O čtyři roky později však poznal i Napoleon, ve velké bitvě na kontinentě dosud neporažený, chuť porážky. Mezi 21. a 23. květnem 1809 nad ním zvítězil arcivévoda Karel Ludvík u Aspern. V úseku mezi Korneuburgem a Stockerau úspěšně bránil Francouzům v přechodu na levý břeh Dunaje v čele své lehké brigády generál Radecký. Radecký byl v bitvě opět zraněn, ale odměnou za vítězství mu bylo povýšení na polního podmaršálka. Váhavostí rakouského velen bylo vítězství u Aspern promarněno a po vítězství Francouzů 5. a 6. července 1809 u Wagramu, Napoleon názorně předvedl jak se má vítězství využít. Mírové podmínky byly pro Rakousko ponižující, kromě kontribuce 85 miliónů franků, muselo Rakousko přistoupit ke kontinentální blokádě Anglie, snížit stavy vojska na polovinu a vzdát se části území.


Po válce byl Radecký, ke své nelibosti, jmenován náčelníkem veškerého generálního štábu ubytovatelského, ale jako profesionál se ve funkci snažil co nejlépe obstát. Spojencem a oporou při armádních reformách mu byl jeho velitel z Itálie a od Aspern, arcivévoda Karel Ludvík, snad jediný vojensky i společensky vysoce postavený Habsburk příznivě nakloněný k potřebným reformám. Radecký zredukoval počet vysokých důstojníků generálního štábu na třetinu původního stavu. Byla zrušena doživotní vojenská služba, zakázány tělesné tresty a zvýšen žold. Byl kladen důraz na kvalitnější výcvik armády. Údernost vojsk měla být zvýšena zařazením menších oddílů elitních střelců, kteří operovali mimo hlavní bitevní linie vojska. Karel Ludvík v pokynech podřízeným prohlásil " trest napravuje, týrání pobuřuje ". Podle Radeckého měl mít každý voják nárok na svoji postel a plný žaludek.


Porážka Napoleona v Rusku v roce 1812 se stala počátkem formování nové velké protifrancouzské aliance. Po vypršení krátkého příměří, Francie podle očekávání odmítla mírové podmínky, se v srpnu 1813 se ke koalici přidalo i Rakousko, které dalo k dispozici početnou (asi 220 000) Českou armádu ( sloužili v ní vojáci různých národností ) vedenou polním maršálem Karlem Schwarzenbergem a polním podmaršálkem Radeckým jako náčelníkem jeho generálního štábu. Rakouský kancléř prosadil, pod hrozbou opuštění koalice, aby maršál Schwarzenberg převzal vrchní velení spojeneckých armád. Podmaršálek Radecký se tak stal náčelníkem generálního štábu spojených vojsk. Radecký se projevil jako vynikající dipomat,který dokázal, v rámci možností, stmelit ohromnou mnohonárodní armádu jejíž panovníci a velitelé měli často odlišné názory na vedení bojových operací i na jejich konečný cíl a vzájemně si mnohdy nedůvěřovali. Radecký byl i autorem operačního plánu tažení armád koalice, které vyvrcholilo třídenní bitvou národů u Lipska. Radecký naplánoval tažení tak,aby se do rozhodující bitvy s Napoleonovou Velkou armádou zapojila, v co možná nejkratším čase po začátku bitvy, všechna spojenecká vojska tak, aby skvělý taktik Napoleon nemohl rychlými přesuny porážet jednu spojeneckou armádu po druhé. V bojích 17.-19. října 1813 byla francouzská armáda rozhodně poražena. Radecký byl v bitvě raněn, ale po zotavení na vlastní žádost došel se spojenci až na francouzské území.


Po Napoleonově porážce skončil Radecký na postech nedůstojných bývalého náčelníka generálního štábu spojených armád. Sloužil jako velitel divize v uherské Šoproni nebo velitel olomoucké pevnosti. Navíc se Radecký ocitnul ve finanční tísni. Už v roce 1798 se Radecký oženil s hraběnkou Františkou Kamillou ze Strasoldu. V manželství se narodilo Radeckému osm dětí. Tři dcery a pět synů. Všichni synové následovali příkladu svého otce a zvolili si vojenskou kariéru, ale žádný z nich nedosáhnul otcova věhlasu. Právě manželka Františka Kamilla byla pravděpodobně viníkem finanční krize rodiny. Žila nad poměry a nedokázala hodpodařit s rodinným majetkem.


I s rostoucím věkem patřil Radecký k progesívním vojevůdcům. Byl zastáncem zavedení raketových střel do armádního arzenálu a rovněž se mu podařilo prosadit výstavbu vojenské železniční sítě, která spojovala velká posádková města a strategické pevnosti.


V roce 1836 byl Radecký povýšen na poního maršála a pověřen velením Italské armády, která byla od nepokojů v roce 1831 umístěna v království Lombardsko-Benátském a měla potlačovat separatistické tendence těchto držav habsburské monarchie. Království Lombardsko-Benátské s centry v Miláně a Benátkách patřilo k nejbohatším územím pod rakouskou svrchovaností. Mělo asi 5 miliónů obyvatel a rakouský císař zde vládnul prostřednictvím dosazeného místokrále. Jmenování maršála Radeckého bylo přakvapením, bylo mu už sedmdesát let, ale v jeho prospěch hovořily dlouholeté zkušenosti z válek v tomto teritoriu.


V revolučním rove 1848 čelila rakouská monarchie povstání v různých částech říše. Nepokoje ve Vídni přinutily císaře Františka I. slíbit zavedení konstituční monarchie. Pod dojmem oslabení Rakouska vypuklo v Miláně 18. března 1848 povstání. 24. března 1848 sardinský král Karel Albert vyhlásil Rakousku svatou válku (Guerra Santa). Několik dní bojovali Radeckého vojáci v milánských ulicích zatarasených barikádami. Po zprávách o soustřeďováni piemontské armády u hranic Lombardsko-Benátského království a pouličních bouřích v Benátkách vyklidil maršál Radecký l 23. března Milán a přesunul se k Veroně. Armády Sardinie a Piemontu v počtu asi 100 000 vojáků v několika proudech pronikly do Lombardie a Benátska. 11. června 1848 obsadili Italové výšiny u Rivoli a ohrožovali klíčový bod obrany Rakušanů ve Veroně. 25. července 1848 porazil maršál Radecký početně silnější sardinskou armádu u Custozzy a 9. srpna 1848 uzavřely obě strany mír status quo. Rakousko si podrželo Lombardii a Benátsko. Císaře Ferdinanda I. nahradil 2. listopadu 1848 František Josef I.


Příměří dlouho nevydrželo, 12. března 1849 ho král Karel Albert I. vypověděl. Maršál Radecký tím nebyl překvapen, podobný krok předpokládal. Rychle shromáždil u Pavie 70 000 armádu, překročil Ticino a zhájil ofenzívu proti početnějšímu 100 000 vojsku protivníka. 22. března 1849 zvítězil v bitvě u Mortary, přesunul do ní svůj štáb a zahájil pochod na Novaru, 23. března 1849 rozprášil piemontskou armádu. Král Karel Albert I. abdikoval ve prospěch svého syna, savojského vévody Viktora Emanuela, a odcestoval do portugalského exilu. 26. března 1849 uzavřel maršál Radecký s Viktorem Emanuelem II. příměří.


V roce 1850 jmenoval císař František Josef I. polního maršála Jana Josefa Václava Radeckého místodržícím v Lombardii a Benátsku. Starý maršál vládnul tvrdou rukou, obyvatelstvo považoval za nepřátele a naopak oni jeho za okupanta. Nespokojenost narůstala. Místodržitel Radecký nebyl postupem času přijatelný ani pro císaře. Při setkání v Benátkách František Josef I. poznal, že je nejvyšší čas Radeckého sesadit. Císař v dopise své matce píše, že " polní maršál strašně zestárnul a zdětinštěl ". K 1. březnu 1857 byl maršál Radecký odvolán a nahrazen císařovým bratrem arcivévodou Ferdinandem Maxmiliánem, budoucím císařem mexickým.


Maršál Jan Josef Václav Radecký z Radče zemřel v Miláně 5. ledna 1858 ve věku dvaadevadesáti let na následky úrazu zlomeniny krčku a následnému zápalu plic. Jeho osatky byly převezeny do Vídně, kde byl podle svého přání 18. ledna 1858 pohřben ve Wetzdorfu u Vídně. Na jeho poslední cestě velel čestné jednotce osobně císař František Josef I.


V Praze na Malé Straně byl maršálu Radeckému postaven na náměstí nesoucím jeho jméno pomník. V roce 1918 po pádu monarchie a vzniku Československé republiky, byla jeho socha odstraněna jako symbol nenáviděného Rakousko-Uherska a náměstí bylo přejmenováno na Malostranské.

Od roku 1858 až do roku 1918 stával na pražském Malostranském náměstí tento pomník maršála J. Radeckého od bratří Maxů...

Smutným faktem je snad i to, že ani současný stát se k hraběti Radeckému příliš nehlásí. Je však potěšující, když při návštěvě Vojenského muzea ve Vídni zjistíte, že Radeckému a Schwarzenbergovi je zde věnován velký prostor a společně s dalším Čechem (Moravanem) jsou prezentováni jako vojáci, zachránci říše. Památník Radeckého je zatím uložen v depozitáři muzea, ale existuje spolek pro vrácení památníku na povodní místo.


Osobní řády velitele České armády jsou uloženy na Orlíku a se svolením knížete Schwarzenberka si jejich obrázku můžete prohlédnout zde na Valka.cz.


Osobní řády a památky maršála Radeckého jsou uloženy ve Vídni a tak si dovolíme alespoň pro představu několik obrázků.