Ručně vyplněné položky: DD.MM.1914-DD.MM.1915 Semjonovský pluk osobní gardy, nižší důstojník DD.01.1915-DD.MM.RRRR Semjonovský pluk osobní gardy, velitel roty 15.02.1915-DD.MM.1917 zajetí DD.05.1918-DD.06.1918 Moskevská oblast, vojenský komisař obrany 05.08.1921-24.01.1922 Vojenská akademie DRRA, velitel DD.06.1931-DD.04.1936 Revojensovět SSSR, velitel DD.04.1936-11.05.1937 1. náměstek komisaře obrany 22.05.1937-DD.MM.RRRR zatknutý 11.06.1937-DD.MM.RRRR odsúdený na smrť 12.06.1937-DD.MM.RRRR zastrelený 31.01.1957-DD.MM.RRRR rehabilitovaný
Maršál Sovětského svazu Michail Nikolajevič Tuchačevskij Маршал Советского Союза Михаил Николаевич Тухачевский
(1893 - 1937)
Narodil se 16. února 1893 v chudé šlechtické rodině nedaleko od Smolenska. Od mládí toužil stát se vojevůdcem, v necelých osmnácti letech se stal kadetem Moskevského vojenského učiliště, které ukončil s vyznamenáním. Pokračoval ve studiu na Alexandrovské vojenské akademii a v roce 1914 z ní vyšel jako jeden z nejlepších žáků. Získal tím privilegium, zvolit si první místo svého působení a on si vybral gardový semjonovský pluk, ve kterém sloužili již v 19. století dva jeho předkové.
Když začala první světová válka, byl Michail V. Tuchačevský mezi prvními na frontě a za necelý půlrok svého působení si vysloužil řadu vyznamenání – Řád sv. Anny, Řád sv. Stanislava a Řád sv. Vladimíra. 15. února 1915 však ve Východním Prusku padl do německého zajetí. Tam ho zastihla zpráva o Únorové revoluci v Rusku a jemu se krátce poté podařilo na pátý pokus uprchnout. V době, kdy dorazil do Petrohradu, uchopili již moc bolševici a jeho pluk byl rozpuštěn. Proto se rozhodl nabídnout své služby nové vládě a ta, protože neměla dostatek odborníků, jeho nabídku přijala. Již v dubnu 1918 se stal vysokým velitelem Rudé armády a vstoupil do komunistické strany.
V červnu 1918 byl Tuchačevský jmenován velitelem 1. armády na Východním frontu, od února do března 1919 pak velel 8. armádě Jižního frontu a od dubna do listopadu 1919 byl velitelem 5. armády. Za porážkuA. V. Kolčaka obdržel Řád Rudého praporu. Od února do dubna 1920 velel Kavkazskému frontu a od dubna do března 1920 Západnímu frontu, přičemž za celou dobu neutrpěl vážnější porážku. Ta na něho čekala až v srpnu 1920 u Varšavy, kde byla jeho vojska rozdrcena technickou převahou polské armády, která nasadila proti Rudé jízdě tanky. Počátkem roku 1921 Tuchačevský se 7. armádou potlačil povstání proti bolševické diktatuře v Kronštadu, v květnu 1921 pak brutálně zlomil odpor rolnického povstání v Tambovské oblasti.
V letech 1922-24 velel vojskům Západního okruhu, poté se v roce 1925 stal zástupcem velitele revolučních ozbrojených sil RSFSR – M .V. Frunzeho a zároveň náčelníkem generálního štábu Rudé armády.
V roce 1931 byl zástupcem náměstka ministra obrany a od roku 1934 se sám stal náměstkem ministra obrany. V této funkci navrhl provést rozsáhlé přezbrojení Rudé armády a změnu její vojenské taktiky, včetně zavedení samostatných tankových a leteckých vojsk a nahrazení kavalerie kombinovanými jednotkami motorizované pěchoty. To narazilo na odpor starých velitelů kavalerie z dob občanské války – S. M. Buďonného a K. V. Vorošilova. V lednu 1935 se stal nejmladším maršálem v Rudé armádě, jedním z pěti prvních, kteří byli do této nově zřízené hodnosti jmenováni.
Při tzv. „moskevských procesech“ v roce 1937 zaznělo v jednom z nich i jméno Tuchačevského. 11. května byl odvolán z funkce náměstka ministra obrany a 27. května byl zatčen. V tajném a uzavřeném procesu byl uznán vinným ze spiknutí proti sovětské vládě a spolupráce s německou výzvědnou službou. V jeho neprospěch hovořilo i to, že se stýkal s mnoha zahraničními důstojníky v rámci obchodních jednání, jelikož ovládal několik jazyků a byl uznávaným odborníkem. Přitížil mu i jeho osobní život - tři manželství, sebevražda jeho poslední ženy přímo na velitelství a v neposlední řadě jeho původ a vystupování. Byl odsouzen k trestu smrti zastřelením a rozsudek byl 12. června 1937 vykonán.
Po jeho smrti bylo zrealizováno mnoho z jeho návrhů, což nakonec v mnoha ohledech zachránilo SSSR před porážkou již v prvním roce německého útoku. V roce 1957 byl maršál M. V. Tuchačevský plně rehabilitován.
první pětice maršálů Sovětského svazu, povýšených 20. listopadu 1935.
stojící zleva: Semjon Buďonnyj (1883-1973) a Vasilij Bljucher (1890-1938)
sedící zleva: Michail Tuchačevskij (1893-1937), Kliment Vorošilov (1881-1969) a Alexandr Jegorov (1883-1939).
Ačkoliv byl maršál Sovětského svazu v té době nejvyšší hodností, jaké mohl sovětský voják dosáhnout (o necelých 8 let později byl zaveden vrchní maršál), nebyli imunní vůči rozmarům politiky a za zmínku stojí, že 3 z nich (Tuchačevskij, Jegorov, Bljucher) byli během tzv. Stalinových čistek popraveni. Vorošilov a Buďonnyj se oprátce vyhnuli, protože byli Stalinovými blízkými přáteli.
V červnu 1918 byl Tuchačevský jmenován velitelem 1. armády na Východním frontu, od února do března 1919 pak velel 8. armádě Jižního frontu a od dubna do listopadu 1919 byl velitelem 5. armády. Za porážku A. V. Kolčaka dostal Řád Rudého praporu. Od února do dubna 1920 velel Kavkazskému frontu a od dubna do března 1920 Západnímu frontu, přičemž za celou dobu neutrpěl vážnější porážku. Ta na něho čekala až v srpnu 1920 u Varšavy, kde byla jeho vojska rozdrcena technickou převahou polské armády, která nasadila proti Rudé jízdě tanky.
Chtěl bych opravit:
není pravda, že neutrpěl porážku - v petropavlovské operaci ho porazil gen. Vojcechovskij a zničil jeho 5. armádu, boje na Kavkaze 1920 také nebyly nijak oslnivé, květnový útok Západního frontu 1920 skončil neúspěchem
spíš než ve vojenském umění vynikal v brutalitě. .
Např. při potlačení povstání rolníků - spíše odporu ke kolektivizaci v Tambovské oblasti 1932 použil vyvolání hladomoru (kdo nechtěl do kolchozu, vše, co bylo k jídlu mu zrekvírovali, co nešlo, polili benzinem a zapálili. Za následný kanibalismus stříleli). Vskutku geniální vojevůdce!
