2.8.1900 se rodině železničáře Grigorie Starinova ve vsi Vojnovo v Orelské oblasti narodil syn Ilja. V 17 letech se přihlásil do bojové skupiny místního sovětu, která na železnici působila proti přesunům bílých. V 18 letech vstoupil do Rudé armády a po měsíčním výcviku byl vržen do bojů občanské války na jižní frontě. V řadách 20. pěšího pluku bojuje s děnikinovci než v létě 1919 v bitvě u Koroče utrpí těžké zranění nohy. Nakrátko padne do zajetí, ze kterého uteče a přejde frontu ke svým. Po vyléčení se přihlásil k ženistům 9. pěší divize. V jejích řadách se podílí na vyhnání Wrangela z Krymu. Občanskou válku zakončil 1921 v Batumi.
Po válce neuspěl u přijímacích zkouškách na ženijní učiliště v Oděse, uspěl na železniční škole ve Voroněži, kde byl na podzim 1922 vyřazen jako důstojník a umístěn k 4. korostěnskému ženijnímu pluku do Kyjeva. Díky předchozí ženijní praxi velel destrukční skupině, která likvidovala nevybuchlou munici z války a zabývá se konstrukcí min na ničení vlaků. Roku 1924 je odvelen z velení roty do zvláštní komise, pověřené opevňováním pohraničního pásma kyjevského vojenského okruhu, kde měl možnost seznámit se s J. E. Jakirem. Náplň komise byla zmapovat všechny komunikace, které by při vpádu do země mohl využít nepřítel a nedovolit jejich využití. Po návratu k jednotce pracoval na realizaci opatření. Ke konci roku 1929 byla příprava ke zřizování zátarasů na hranici skončena. Okruh měl víc než 60 speciálních trhacích skupin o celkovém počtu 1400 ženistů. Vybudovali desítky skladišť se zásobami trhavin. Opravili na mostech více než 120 sklípků, výklenků a komor na nálože. Připravili 1640 složených náloží a tisíce časových rozněcovačů. Kromě výbušných zátarasů vytvořili i jiné umělé překážky. Zásoby min, trhavin a rozněcovadel se vytvářily v množství potřebném pro úplné zničení tratí v pásmu 60 - 100 kilometrů od hranice a byly umístěny poblíž střežených objektů. Paralelně s ženijními přípravami probíhala partyzánských kádrů a vytváření tajných partyzánských základen.
V roce 1930 převzal Ilja velení školy pro partyzánské velitele pro vojenskou rozvědku. Formovaly se partyzánské jednotky, každá o síle 300 – 500 mužů. Kádrové jednotky byly formovány pouze z velitelů, organizátorů a specialistů, které mělo po vypuknutí obranných bojů doplnit tisíce mužů. Byly budovány podzemní úkryty, ošetřovny, sklady, podzemní dílny pro výrobu střeliva a výzbroje. Partyzáni se pravidelně zúčastňovali cvičení, při nichž roli nepřítele plnily jednoty Zvláštního určení NKVD. Diverzní jednoty vytvářely nezávisle na armádě NKVD, rozvědka i samostatně komunistická strana. Jednotky měly působit v zabezpečovacím pásmu před linií opevnění, v němž měly být při ústupu sovětských vojsk do povětří vyhozeny všechny mosty, zasypány všechny tunely, zničeny železniční uzly, kolejnice a telefonní kabely měly být evakuovány. Úkolem partyzánů pak bylo pouze bránit obnově a rekonstrukci již znehodnocených objektů, zatímco jejich základny byly chráněny minovými poli. Toto přípravné úsilí bylo po vpádu do Polska v roce 1939 likvidováno spolu s opevněními Stalinovi linie a výstavbou Molotovovi linie na nových hranicích.
Ilja prošel v rámci partyzánské kvalifikace výsadkovým výcvikem. Dobře je předvedl likvidací štábu na cvičení leningradského vojenského okruhu 1932. V létech 1933-34 studoval Dopravní akademii železničního vojska, po promoci s vyznamenáním byl přidělen jako zástupce vojenského správce železničního úseku na Moskevském nádraží v Leningradě.
V létě 1936 byl vyslán v hodnosti majora jako instruktor diverzantů do španělské občanské války. Používal krycí jména Alexander Porochyak a Rudolf Wolf. O své tezi, že miny nejsou obraná, ale vysloveně útočná zbraň musel republikánské vedení nejprve přesvědčit a tak dostal do počátku jen skupinu dvanácti guerrilleros pod kapitánem Domingem Ungría. Taktiku pilovali výpady do zázemí povstalců a pokládáním min na mosty, železnice a silnice. Nasazen byl v bitvě u Teurelu, Jaénu, u Granady a Cordoby, následovaly akce u Brunete a Belchite. Zničil vlak s italskými letci, úspěchy postupně pomohly rozšířit jednotku na sílu praporu Zvláštního určení. V boji testovali nové návrhy protivlakových min. V listopadu 1937 se vrátil do SSSR. V bojích utrpěl lehké zranění.
Dne 17.2.1938 byl povýšen do hodnosti plukovníka a jmenován náčelníkem Ústředního vědeckého a výzkumného železničního pracoviště Rudé armády. Pracoviště bylo v odlehlých lesích, v létě 1939 v prostorech výzkumáku byl uvězněn konstruktér V. M. Petljakov. Pokračoval v experimentech s výbušnými zařízeními.
Po vypuknutí Zimní války s Finskem je odvelen do skupiny zabývající se odminováním komunikací. Osobně testoval vylepšené odminovačky v boji. Dvakrát byl střelen do pravé ruky, léčil se dva měsíce. Poté jmenován do funkce náčelníka oddělení pro zátarasy při hlavní správě ženijní přípravy na hlavní ženijní správě Dělnicko-rolnické Rudé armády.
Před vypuknutím bojů s Německem prověřoval na cvičeních vojsk Západního zvláštního vojenského okruhu. Cvičilo se zdolávání zátarasů a odminování na základě zkušeností ze Zimní války. Vypuknutí bojů ho zastihlo v Brestu. Velel operační ženijní skupině Západního frontu minující komunikace s přímým pověřením lidového komisaře obrany S. K. Timošenka s tím, že je mu přímo podřízen.
Od 13.7.1941 byl jmenován operační školní středisko Západního frontu – frontové partyzánské školy. Záhy získá post náměstka hlavního velitele partyzánského hnutí pro otázky diverze. V listopadu 1941 po obsazení Charkova organizoval odpal radiominy ukryté v budově štábu 58. pěší divize. Rádiové signály z vysílače ve Voroněži přivodily výbuch, v jehož důsledku zahynul generálporučík Georg Braun, příbuzný Wernhera von Brauna, generálporučík Beineker a další důstojníci. V roce 1943 podle Starinovových plánů a za jeho osobního vedení provedeny operace Koncert a Kolejová válka, kde se každé z nich zúčastní více než sto tisíc partyzánů a diverzantů. V posledním roce války navazuje spolupráci s polskými a jugoslávskými partyzány, přesouvá diverzní skupiny na území Polska, Československa a Rumunska. Třikrát navržen na vyznamenání Zlatou hvězdou hrdiny SSSR, nebyla udělena, ani nebyl povýšen do generálské hodnosti. Po válce byl přeložen do archivu. Nevydržel tam dlouho a na západní Ukrajině byl nasazen proti banderovcům.
V roce 1956 odešel z aktivní služby, ale od roku 1964 dostal nabídku přednášet taktiku sabotáží ve zvláštních kurzech KGB. V roce 1969 byl pověřen výcvikem nových sovětských speciálních sil OBON. Pověření vzniklo na základě rozboru nedostatků z vpádu do Československa v roce 1968, zvláště ve srovnání s jednotkami vojenské rozvědky SPECNAZ. Organizoval tříměsíční kursy pro velitele diverzních oddílů DRG v Golicynu a sedmiměšíční kurzy KUOS na 13. fakultě Felixe Džeržinského. Jím vycvičená jednotka Alfa překvapivým útokem obsadila prezidentský palác v Kábulu.
V 84 letech získal titul profesora. Nadále působil na školách KGB. Nepřímo se tak podílel mimo jiné i na zvláštním výcviku přísně tajných Skupin zvláštního určení v ČSSR, které vznikly v lednu 1970 na základě spolupráce s KGB a čs. Armádní kontrarozvědkou VKR.
Ilja G. Starinov zemřel v Moskvě 18.11.2000 ve věku 100 let.
K jeho jménu se odkazují jednotky Vympel, Alfa, Omon, Specnaz, DI, Vega, DRG, Anti VIP, Obon – je považovaný za „dědečka“ sovětských/ruských speciálních jednotek.
