Ivan, starší syn Vasilije III. Blaženého nastoupil na knížecí stolec v Moskvě jako tříletý v prosinci 1533. Po linii otce byl přímým potomkem Rurika, po matce – chána Mamaje, Vládce Zlaté hordy, tedy potomka Čingischána. Regentství za nezletilého Ivana se ujala jeho matka Jelena Glinská a vládcem moskevské Rusi se stal její milenec Ivan Obolenský, o kterém se říkalo, že je skutečným otcem careviče Ivana. Jelena Glinská byla roku 1338 otrávena bojary a osmiletý Ivan se ocitl sám uprostřed nepřátel. Poručnictví nad nim dostali bojaři z rodu Šujských. Ivan se již jako pětiletý chlapec naučil nikomu nedůvěřovat a spoléhat sám na sebe.
V lednu 1547 byl šestnáctiletý Ivan korunován carem vší Rusi a to korunovačními klenoty byzantských císařů, jakož to vnuk posledního z nich. Moskva byla poté, co roku 1453 padl Konstantinopol, prohlášena za „třetí Řím“. Hned na počátku své vlády provedl car s pomocí své Vybrané rady rázné reformy soudnictví a státní správy. Omezil moc bojarů a roku 1550 vydal nový zákoník a začal vytvářet centrální státní aparát. Ke své ochraně a prosazení svých zájmů proti bojarům si vedle sboru moskevských střelců v roce 1556 zřídil tzv. opričninu, elitní strážní oddíl v síle 6000 mužů v černých uniformách oddaných plně pouze carovi. Jejich věrnost si zajistil tím, že jim přidělil půdu a nevolníky zkonfiskované svým odpůrcům a těm, které prohlásil za zrádce. Byla to pravá metla na opozici z řad vysoké šlechty a duchovenstva, jejichž moc opričnina definitivně zlomila a upevnila v Rusku absolutismus. Moc opričniny zakusila i města, která se odmítala podřídit novým pořádkům, v roce 1570 bylo nelidsky zmasakrováno 60 tisíc obyvatel města Novgorodu, které car podezříval z přípravy povstání. Anglický vyslanec o Ivanu IV. napsal do Londýna: „Myslím, že není druhého křesťanského vládce, který by se tolik obával svých vlastních lidí“. Tak získal car svůj přídomek „Hrozný“.
V roce 1552 Ivan IV. dobyl Kazaň a roku 1556 i Astracháň a připojil tyto chanáty k Ruské říši. O dva roky později začaly tzv. livonské války, kterými se Ivan IV. snažil získat přístupu k Baltickému moři – oknu do Evropy. Již v letech 1550 až 52 navázal car diplomatické a obchodní styky s Anglií a Nizozemím, díky čemuž se Rusko hospodářsky povzneslo.
V první a druhé livonské válce ruská vojska dobyla Narvu a Polock a vyhnala řád livonských rytířů z Pobaltí. Situace se obrátila ve třetí livonské válce, kdy zrazen vlastními bojary a některými opričníky byl car donucen roku 1582 přistoupit na nevýhodnou mírovou smlouvu se Štěpánem Báthorym v Jamu Zapolském. V té se vzdal všech územních zisků v Pobaltí, které dosáhl během prvních dvou livonských válek s Polskem a Litvou. O rok později uzavřel příměří se Švédskem, kterým ztratil území při Finskému zálivu. Zradou opričníků došlo k vpádu krymského chána do Moskvy a jejímu vypálení v roce 1571. Válka, která trvala s přestávkami 24 let zcela vyčerpala ruské hospodářství. V té době se začala expanze Ruska směrem na Sibiř, kam se roku 1581 vypravili kozáci vedení atamanem Jermakem, aby pokořili Sibiřský chanát, pozůstatek mongolské říše. Tak začalo postupné dobývání Sibiře, které trvalo až do druhé poloviny 17. století.
V roce 1560 car Ivan IV. ovdověl a zůstali mu dva synové. Aby posílil dynastické vazby, nabídl manželství anglické královně Alžbětě I. Veliké, ale ta mu jako náhradu za sebe nabídla svoji dvorní dámu, což vedlo k diplomatické roztržce s Anglií a omezení výhradních práv anglických obchodníků v Rusku. Carův zdravotní a psychický stav se v posledních letech jeho života výrazně zhoršil. V záchvatu stihomamu zabil careviče Ivana, když ho považoval za atentátníka skrytého za závěsem. Ze zoufalství nad svým činem se pomátl. Následující tři roky žil uzavřený ve svých komnatách v Kremlu, kde roku 1584 zemřel. Během té doby za vládl carův rádce Boris Godunov, bojar, který zůstal u moci i poté, co na trůn nastoupil Ivanův mladší syn – slabomyslný Fjodor, poslední Rurikovec na ruském trůnu.
Car Ivan IV. byl osobně velice vzdělaný a sečtělý, má zásluhu na zavedení knihtisku v Rusku.
K masakre v Novgorode: Táto trestná výprava bola vrcholom Ivanovej zúrivej krvilačnosti... V r. 1570 cár obkľúčil „zradné“ mesto, aby nikto neunikol, a 8. januára začal „súdiť“ Novgorod, ktorý vraj chcel prejsť na stranu Poľska. N. Karamzin (oficiálny cársky historiograf) píše: „Ivan a jeho syn (cárovič Ivan) súdili takto: každý deň im priviedli od 500 do 1000 a viac Novgorodcov, bili ich, mučili, pálili akýmsi ohnivým zariadením, priväzovali za hlavu alebo nohy k saniam, vliekli k brehu rieky Volchov - tam, kde rieka v zime nezamŕza - a hádzali ich z mostu do rieky s celými rodinami, ženy s mužmi, matky s kojencami. Moskovskí vojaci jazdili na loďkách po rieke s kolmi alebo halapartňami a sekerami: kto z hodených vyplával, toho prebodávali a sekali na kusy.“ Táto masakra trvala 6 nedieľ. Novgorod i jeho okolie, vrátane kláštorov a kostolov, boli dané vojsku na plienenie. Bolo povraždených nad 60 000 ľudí.
ŠVANKMAJER, Milan. a kol.: Dějiny Ruska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 560 s. ISBN 80-7106-183-2.
