Main Menu
User Menu

Expedice Osamělá Hvězda 2019 - cestovní report část 1.

Den -365 – Rok plánování



Plánování tohoto výletu bylo zahájeno dlouho před tím, než samotný výlet. Zvolil jsem metodu "umístit vše zajímavé do mapy, následně optimalizovat", abych sestavil alespoň plus mínus funkční plán cesty. Těžko se samozřejmě plánuje do detailu, jak jsem zvyklý tady v Evropě, protože v USA může být vše jinak, ale nakonec se ukázalo, že se obecně plán vyšel velmi dobře.

To, co je třeba v rámci plánování vzít v úvahu je ve zkratce toto:

1) seznam a otvírací doby muzeí a dalších atrakcí, které chce člověk vidět. Brzy zjistíte, že dvě atrakce nacházející se nedaleko od sebe mají jedna zavřeno v pondělí a úterý, druhá má otevřeno zas jen přes týden a o víkendu něpremáva. Takových zádrhelů se na cestě najde mnoho, obecně se dá říct, že většina amerických muzeí neotvírá před devátou, ale spíše na desátou, a pátá odpoledne bývá ta nejzazší hranice. Co nestihnete v tomto okně, tak smůla. Obecně tedy platí naplánovat si dlouhé přejezdy buď na ráno, či na večer, abyste měli volný čas na muzea v době, kdy jsou otevřena. Odpočívat můžete doma Very Happy

2) doprava, hotely. Pokud pojedete formou "road tripu" jako my, doporučuji vybrat si stejné letiště pro přílet i odlet z USA. Ušetříte za vrácení vozu mimo původní půjčovnu, a to opravdu ne málo. Hotely možno bookovat během cesty, kromě státních svátků a obecně víkendů není vůbec problém si hotel vybrat ještě ten den kolem 16. hodiny odpolední, naopak k večeru se začínají objevovat výhodné slevy. Výše uvedené ale platí jen pro větší města, kde máte na výběr z řádově stovek hotelů. V menších městech je to třeba jen 8 hotelů a tam doporučuji příliš neváhat. Zkoušeli jsme kontaktovat všechny základny a jejich kontakty pro styk s veřejností, ale informace byly velmi rozporuplné. Část neodpovědela vůbec, část přislíbila pomoc, ale nakonec nás nechala ve štychu, část odpověděla a až na drobnosti (špatná vjezdová brána) vše platilo. Voják se stará, voják má ... zde platí víc, než kdekoliv jinde.

3) umístění muzeí - řada muzeí s vojensko-historickou tématikou je umístěna uvnitř vojenské základny. Projděte si web muzea, zjistěte si pravidla, pokud je na základně, navštivte web základny a hledejte informace pro návštěvníky. Pokud je požádován "sponzor", případně "federální ID", znamená to obvykle, že vás na základnu jen s českým pasem NEPUSTÍ, musíte mít zelenou kartu, americký řidičák a často i další doklady. V návštěvnickém centru, kde se dočasné vstupy vydávájí, nikdo diskutovat nebude, buďte na to připraveni předem!

4) vzdálenosti v USA jsou velké, bez auta se skutečně neobejdete!

5) buďte připraveni improvizovat. Přes veškeré plánování a dohledávání nakonec narazíte na zavřené muzeum, protože se otvírací doba změnila sotva před týdnem, nebo proto, že vedle zrovna hoří chemická továrna. To je život, nenaděláte nic Smile
URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-cast-1-t222354#621155Verze : 1
MOD

Den 0 – Den v letadle



První den naší výpravy byl zřejmě nejdelším, leč nejméně zajímavým dnem. Vstávání před třetí hodinou ranní, aby člověk stihl být kolem čtvrté na letišti, aby stihl vyřídit potřebné procedury a v šest odletět, nic moc. Ale snad to dospíme v letadle …

Letěli jsme se společností KLM z Prahy do Amsterodamu, a otamtuď pak přímo až do Houstonu v Texasu. První část letu byla o půl hodiny zpožděná kvůli velkém provozu nad Amsterodamem, ale díky dostatečnému času na přestup nás to nijak nepostihlo. Naopak, užili jsme si všichni tři ještě další bezpečnostní kontrolu, díky které jsme se ale dostali do letadla mezi prvními, a mohli se tak v klidu usadit před téměř desetihodinovým letem. Letadlo Boeing 787 „Dreamliner“ společností KLM je skutečně pohodlný koráb na tak dlouhou trať, vybaven v každé sedačce vlastním zábavným systémem, kde si člověk (pravda, znalý jazyků, neb na češtinu tam opravdu nenarazíte) může shlédnout filmové novinky i osvědčené klasiky, poslechnout si hudbu nebo třeba zahrát solitaire či jinou hru. Let i díky neustálé péči palubního personálu, několika jídlům, zmrzlině a dostatečnému přisunu nápojů ubíhal bez problémů, byť nutno říct, že je to fakt dlouhý let. Usnout se mi nepodařilo, takže na letišti v Houstonu už jsem měl jediný sen – sprchu a postel Smile

Nejprve nás ale čekala uvítací procedura v podobě imigračního úředníka, která ale proběhla velmi krátce, sestávala se jen z fotografovaní, sejmutí otisků prstů a jediného dotazu, co je cílem naší cesty. Prošel jsem jako první, a pak chtěl posečkat, než projde zbytek týmu, ale byl jsem okamžitě z prostoru celníků vykázán a musel čekat až v hale, kam měla dorazit naše zavazadla. Opět, nikdo zde nediskutuje, nesnažte se hrát na chytráka a poslechněte Smile

Pak už jsme jen museli napjatě vyčkávat, jestli stejnou cestu jako my absolvovala i naše zavazadla, ale naštěstí jsme se po nějakém tom čekání opět shledali se svými kufry, a mohli se posunout do půjčovny aut, kde jsme měli zamluvený vůz.

I zde vše proběhlo nad míru snadno, byl nám nabídnut lepší vůz za příplatek, který ale zahrnoval i navigaci, kterou jsme původně nevyžadovali, ale která se zdála na místě být dobrým doplňkem, bylo nám dáno na výběr z několika vozů a nakonec jsme odjeli vozem Nissan Ultima. K procesu půjčení, dejte si opravdu velký pozor, jaké služby nakonec podepisujete, co je vám nabídnuto a jaký bude činit celkový příplatek. Něco se řekne, ale realita může být jiná a než si nechat pokazit dovolenou nějakou tou bezesnou nocí ... Smile

První nájezd na první dálnici se neobešel bez obdivných povzdychů nad tím, že to co je u nás celá dálnice, tak tady tvoří jen připojovací pruh, a pak jsme se vydali cestou mezi rafineriemi, kterých je v Texasu a v okolí Houstonu zejména opravdu hodně, směrem do hotelu. Takhle, ono je v Americe prostě všechno velké Very Happy Tam, kde šestiproudou dálnici lemuje ještě další dvouprouda frontage, vedle železnice s dvoupatrovými vagóny na kontejnery které tahnou 4 lokomotivy vpředu, 2 uprostřed a pro sichr ještě 3 vzadu, kde vás míjejí osobní auta s přívěsem, na kterém vezou další 4 osobní auta si nutně Evropan musí připadat, ehm, maličký Smile

Po ubytování jsme zašli (na rozdíl od všech lidí zde) pěšky do nedaleké nákupny a do fastfoodu na večeři, a pak jsme se šli vyrovnat s únavou a sedmihodinovým časovým posunem.

První noc se to nepodařilo zcela ideálně, probudil jsem se dle českého času, tedy ve dvě v noci místního času, ale po nějaké době opět zabral a vzbudil se až „ráno“.
URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-cast-1-t222354#619904Verze : 9
MOD

Den 1 - Den v ponorce



První hotelová snídaně nastavila určitou úroveň očekávání – nelze čekat bohatýrské snídaně, které si člověk může dopřát v lepších hotelech v Evropě, ale výběr byl dostatečný na to, abychom nabrali síly na den, který jsme měli před sebou.

První cíl bylo bojiště klíčové bitvy u San Jacinta a zároveň místo, kde kotví bitevní loď USS Texas. Navzdory varování podél silnice, že probíhají práce, jsme pokračovali až k místu obou zajímavostí, abychom zjistili, že je zavřené parkoviště a po krátké domluvě s přítomným pracovníkem i fakt, že dnes vůbec otevřené nebude Sad Na vině je nedávný požár nedaleké chemické továrny, který byl i v našich mediích, a díky kterému po dohašení došlo k protržení ochranné hráze a úniku jedovatých látek do nedaleké zátoky. Koncentrace poklesly natolik, aby bylo možné otevřít silnici a začít pracovat na obnově poškozené továrny, ale obě turistické atrakce zůstávají zatím uzavřeny. Uvidíme, zdali za necelé tři týdny, až se budeme vracet, budou již v provozu. Nevadí, jedeme dál, k vidění toho máme stále ještě dost.

Přesouváme se tedy od Houstonu a La Porte do Galvestonu, kde je Galveston Naval Museum – v tomto muzeu je k vidění druhoválečná ponorka USS Cavalla (SS-244) a doprovodný torpédoborec USS Stewart (DE-238). Parkování je v ceně vstupného a obě lodi jsou do velké míry přístupné. Torpédoborec procházíme po vlastní ose, na ponorce nás čeká jeden z veteránů US Navy, který nás provádí a dopodrobna vysvětluje, k čemu to či ono hejblátko v ponorce slouží. Klobouk dolů, v téměř třicetistupňovém vedru to ani v nitru ponorky není žádná snadná práce. A to kvantum informací, které jsme se za tu krátkou dobu dozvěděli bylo opravdu super! Věděli jste, čím jsou poháněna americká torpéda, a proč jsou za nimi vidět bubliny, když se to torpédo žene vodou? No, já ne Very Happy





Nadšeni opouštíme naše první muzeum a míříme směr Lake Jackson, abychom dokončili to, co jsme nezvládli hned po příletu, tedy zakoupit místní sim karty do telefonu, pořídit nějaký přednabitý tarif na mobilní data a telefonování mezi sebou, a také něco k snědku a k uhašení žízně.

Zapomeňte na to, že byste v kterémkoliv z fastfoodů dostali na výběr nesladké pití, vše je slazeno, a to není v tomto počasí uplně ideální. Nakupujeme tedy ve Walmartu vody, nějakou tu sladkost, pečivo, šunku. Deset deka salámu tu nekoupíte, nejmenší balení začíná na půl kile. Nu což, tak se přejím, no Smile Z Walmartu to bereme přes fastfood, ve kterém se vznáší opar kouře z kuchyně, a kde nám dali ty nejlepší krevety, kuře a mac&cheese, co jsme si mohi přát. Na parkovišti se pak doptávám místních, kde je ten obchod s elektronikou, co hledáme – velmi ochotně nás směřují na správnou stranu nákupního komplexu, kde posléze nacházíme onu elektronickou Mekku, tedy pobočku sítě obchodů s elektronikou Best Buy. Zde jsme požádali o pomoc tamní prodejce, kteří nám ochotně a rychle poskytli potřebné informace, zařídili novou AT&T simkartu (za deset dolarů) a k ní měsíční předplacený tarif s daty buď omezenými na 3-6-10Gb myslím, nebo neomezenými.

Pořídit karty do telefonu, další karty do foťáku a ještě jednu baterii (no za ty ceny, nekup to!) byla otázka zhruba hodiny, než se vyřídilo vše potřebné, pak už usedáme do auta a měníme české, totálně neschopné sim karty, za ty americké.
Díky ranímu výpadku v programu máme trochu předstih a tak se vydáváme na zhruba 300km cestu směr Corpus Christi, kde nás bude další den čekat letadlová loď USS Lexington. Cesta rovinami pobřežního pásma Texasu je lemována dalšími rafineriemi, a navzdory nudné ploché krajině a rovným silnicím ubíhá překvapivě rychle, až se nakonec ocitáme tvaří v tvář Lexingtonu, abychom si okoukli, co nás další den čeká. Pak už jen ubytování na hotelu a cesta do nedalekého sportbaru na večeři, stáhnout fotky, zazálohovat, nabít baterie a hurá na kutě.

URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-cast-1-t222354#621121Verze : 5
MOD

Den 2 - Den na letadlové lodi



Posnídali jsme, a trochu popruzeni nedalekou stavbou dálnice vyrážíme na začátek otvírací doby muzea na USS Lexington. Bude tam toho k vidění jistě mnoho a přestože je pondělí, tak mám obavy, že tam bude hodně lidí - na fotografovaní mif mof. Celé nábřeží je v rekonstrukci, ale i tak se nám daří zaparkovat hned u nástupního mostku k lodi a jdeme se nechat pohltit. Není to první letadlová loď, kterou ve svém životě vidím, ale ty rozměry člověka naprosto rozhodí. To budou bolet nohy ... Very Happy



Navíc počasí není uplně ideální, je pod mrakem a fouká silný vítr. Začínáme tedy prohlídkou hangárové paluby, ve které jsou umístěny letouny


SBD-1 Dauntless


N3N Yellow Peril


TBM-3E Avenger


F-4 Phantom II

spolu s motory a dalšími artefakty strojů i věcmi na památku zejména z druhé světové války. Následně se noříme do nitra lodi, abychom si prošli dva okruhy, které nás blíže seznamují s životem námořníků i letců na lodi, s jejich pracovními povinnostmi, starostmi i zábavou.







A pak zlatý hřeb, letová paluba plná zajímavých strojů z proudové éry.


F/A-18A / Blue Angels


T-6/SNJ-5 Texan


F-14A Tomcat / VF-103 Jolly Rogers


F2H-2 Banshee


F9F-8T Cougar / VF-43


A-4B Skyhawk


TA-4J Skyhawk


T-28B Trojan / VT-27


T-2C Buckeye / VT-19


KA-3B Skywarrior


A-7B Corsair II / VA-215


A-6E Intruder / VA-176


T-34B Mentor


T-34C Turbo Mentor


AH-1S Cobra

Jako tolikrát během naší cesty i zde se dostáváme do příjemné diskuse s dalšími návštěvníky muzea, z kanadského Edmontonu, a máme tak možnost seznámit se s jejich pohledy na mnohé věci, které jsou pro naše média řekněme tabu. Nebavte se s cizími o politice, zní základní pravidlo cestování, ale co když si sami začnou? Very Happy

Letadlová loď nezklamala, nohy bolí, hlad se hlásí, a z větru mám takovou foukanou, že to neučešu do konce zájezdu Very Happy Ale co naplat, je čas vyrazit dál, ještě pár fotek před lodí, nějaký ten kanón, torpédo, kotva ... a jede se!






Původní plán cesty zněl, z Corpus Christi se přesunout ještě víc k mexickým hranicím k městu Brownsville, kde je bojiště bitvy u Palo Alto, ale nakonec jsme tuto zajížďku škrtli a vydali se přímo do San Antonia, kde nás bude čekat dvoudenní program a můžeme si tedy udělat drobný náskok oproti plánu.

Jak se vzdalujeme od moře, rafinerií a chemických továren ubývá, ale krajina se nijak zásadně nemění, je to placka Smile, ale pořád jsme jak v Jiříkově vidění, vše je tak jiné ... Každý projíždějící "truck" si vyžádá obdivné výkřiky a pochvalné komentáře na to množství vyleštěného chromu, a ano, zastavujeme na benzínkách, kde vidíme velká parkoviště kamionů, abychom si je mohli nafotit Smile

Ubytování v hotelu má svou obvyklou proceduru, dotaz na dobrou restauraci, cestu přes půlku města, skutečně výtečné jídlo, cesta zpět a sprcha, postel ... Zítra nás čeká "Vzpomínejte na Alamo!", nemůžu ani dospat!

URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-cast-1-t222354#621123Verze : 7
MOD

Den 3 - Den Alamo



Ne, nepřepsal jsem se, není to "den v Alamu", ale den Alamo. Den kruté porážky, ale k tomu se teprve dostaneme.

Snídaně, obvyklý mix vajíček, masových placek, toustových chlebů, muffinů, donutů, wafflí, kafe a džusů. Zvykejme si, nic jiného nás po celou cestu nečeká Very Happy

Na otvíračku vyrážíme do centra San Antonia, kde se nachází původní misie Alamo, o kterou v roce 1836 svedly urputný a marný boj texasští dobrovolníci v čele s Williamem Travisem, Jamesem Bowiem (ten co vymyslel onen známý nůž Very Happy) a Davy Crockettem proti přesile mexické armády v čele se Santa Annou. Z původní budovy se zachoval jen kostel a několik částí obvodových zdí, projít se můžete po zahradě s náznaky místního renactmentu, nejvíce prostoru asi zabírá obchod se suvenýry.









Návštěva nepřesáhla hodinu, pokud víte, jak bitva probíhala, tak samotné místo má spíše psychologickou hodnotu, než informační. Před Alamem stojí ještě pomník a zajímavé je i širší centrum města.





Drobným deštěm procházíme zpět k parkovišti (parkujeme zhruba o jeden blok dále u kostela, parkovné je 5 dolarů na celý den) a přesouváme se směr vojenská základna Joint Base San Antonio, resp. její část Fort Sam Houston. Naše první zkušenost s přístupem na základnu ale bohužel nebyla dobrá - kontakt pro styk s veřejností této základny byl jeden z těch, který se neobtěžoval na naše dotazy ohledne možnosti přístupu na základnu pro zahraniční návštěvníky odpovědět, a až na místě tedy shledáváme, ze brány této základny a jejích tří muzeí nám zůstanou zavřené - nemáme onoho "sponzora", tedy neznáme nikoho na základně, kdo by se za nás zaručil. Využívám vlastnictví amerického telefonního čísla a zkouším ještě kontaktovat kancelář pro styk s veřejností, ale bohužel nemají nikoho, koho by nám dali k ruce. Nedá se svítit, den Alamo, den polívky gazpacho, holt musíme rozdýchat.

Každopádně máme jěště tušení ohledně naší domluvené návštěvy základny Fort Hood. S touto jsme vešli v jednání před řadou měsíců, a byl to opravdu příběh jak z Hlavy 22. Píšu emailem na základnu. Dostane se mi odpovědi, že musím kontaktovat americkou agenturu pro styk s novináři. Píši tedy jim. Dostane se mi přeposlání na další osobu, tentokrát pověřenou pro styk mezi médii a armádou, kdesi v New Yorku ci Washingtonu, D. C. pochopitelně Very Happy Ta pani mi píše, že se mám obrátit na tu základnu přímo. To jsem ale už udělal. Aha, mám jim to napstat pomocí formuláře, který mají na stránkách, ne mailem. Píši tedy zpět na základnu. Ten samý člověk, který mě poprvé poslal do há..., ehm, do agentury pro styk s novináři, mi odepisuje, že mají jednotku, která si nás "vezme na starosti", a že mám zaslat pasy (ne passy, na to bych neskočil! Very Happy), aby mohla proběhnout bezpečnostní prověrka. To celé se děje zhruba dva měsíce před naším odletem. Jak se doba odletu blíží, říkám si, že víc jak měsíc už musí stačit, a píšu, jak se tedy věci mají. Odpověď žádná. Píšu tedy, poučen z předchozích nezdarů, pomocí formuláře. Odpověď žádná ... No, přetáčíme se tedy do Dne Alamo, kdy v tom poledním vedru a dusnu sedíme v autě a já volám do Fort Hood. Zjevně jsem nějakého vojáka vyrušil od bagety, ale shání mi pana Hauga, se kterým jsem komunikoval původně, aby mi ten sdělil, že ani do Fort Hood nemůžeme, že bychom museli žádát přes ministerstvo obrany a že nám to odepisoval pokaždé, když jsem urgoval tu bezpečnostní prověrku. Uhm (fast forward), projel jsem pak všechny mailové logy za posledních několik let, a hádejte kolikrát tam bylo, že se nás dotyčný snažil kontaktovat? Přesně dvakrát, tedy ty dva emaily, co jsem od něj obdržel, jinak pochopitelně nic, žádný odmítnutý email z domény .mil, nic ve spamu, zkrátka nic. V tu chvíli jsem byl jak papiňák, chcete-li po francouzsky kokot-minute, a nevím proč se mi v hlavě honilo jen to cimrmanovské debil-blbeček, debil-blbeček. Proč nám ani osoba zodpovědná za styk s veřejností, ani jakýsi odbor pro styk s novináři, ani ona paní zodpovědná za kontakt novináři-armáda, na jasně položenou otázku, že jsme tři osoby českého občanství a rádi bychom navštivili tehdy a tehdy tu a tu základnu, nebyli schopni dát tak elementární informaci, že máme žádat skrze MoD? Zejména v okamžiku, kdy jsme již zjevně byli uprostřed takového procesu, který vůbec neměl začít a naopak byl čas celé to projít a zdárně vyřídit?

No, poté co odkvačil Valetin Stokurev bylo na čase přemýšlet, jak dál, jak to poznamená naší výpravu? Nakonec jsme to vyřešili šalamounsky - co jde dělat žena, když má starosti a splín? Jde nakupovat! Protože máme ještě jednu noc v hotelu v San Antoniu, nemůžeme vyrazit dál, ale můžem prohlídnout místní nákupny a podpořit místní ekonomiku ...

První, co jsme chtěli vidět, byl pochopitelně obchod se zbraněmi. Zde se ale nedá spoléhat na Google mapy, protože v obchodech se často nesmí fotit, a podle recenzí sice narazíte na odborníky, kteří vědi o zbraních první poslední, ale, ehm, obchod zeje prázdnotou, co se hardware týče. Druhá na řadě byl armyshop, a to už bylo jiné kafe. Spousta outdoor vybavení, originál i neoriginál maskáčů, čepic, klobouků, bund, baťohů atd atd, prostě jedno srdce zaplesá (a peneženka si lupne hned dva prášky na depresi). Pozor, vybavení v těchto prodejích je často "second hand", případně "second quality", takže nezřídka narazíte na zboží poškozené, oblečení děravé, prodřené atd. Ale vybíráme a nakonec odcházíme spokojeně ověšeni nákupními taškami Smile Třetím místem je místní oděvní outlet, spíše ze zvědavosti, ale místní teplo a vlhko dává naznačit, že se možná další oblečení bude setsakra hodit. Za ty peníze je mnohdy lepší si nové věci koupit, než prát to, co si člověk veze s sebou, samozřejmě za předpokladu, že máte dost místa v kufru ... Mimochodem, pračka a sušička byli ve společných místnostech snad každého hotelu, kde jsme spali, stejně jako větší či menší fitko, bazén a podobné vybavení.

Večer obvyklá večeře (tentokrát mexická, náš první tex-mex) a zpátky na hotel. San Antonio zanechalo hořkou pachuť, musíme se z toho vyspat a pojedeme dál!



URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-cast-1-t222354#621125Verze : 5
MOD

Den 4 - Bratwurst den v Pacifiku



Snídaně, nakládání kufrů, obvyklý ranní ceremoniál, a pak už dálnice číslo 10 na sever, směr Fredericksburg. Jak se blížíme k tomuto městu, přibývá německých názvů, nápisů a jmen. Zajímavé, z tohoto města totiž pochází jeden z nejslavnějších admirálů US Navy - Chester W. Nimitz. Vedle jeho domu, kde sídlí jeho muzeum, toho času bohužel zavřené a v rekonstrukci, je National Museum of the Pacific War. Muzeum je rozdělené do dvou lokací, druhá je o několik stovek metrů dál, na to je dobré dát si pozor.




Tato část přímo v centru města má zahradu s mnoha a mnoha pomníčky na památku osob i celých jednotek nasazených do bojů v Pacifiku, venkovní expozici děl, dělových věží a torpédometů, a pak rozsáhlou vnitřní expozici, která nás krok za krokem seznámí jak s průběhem bojů v Pacifiku, tak s jednotlivými artefakty, kterých je tu skutečně nepřeberné množství, včetně miniaturní ponorky!













Druhá část se nachází o blok dále směrem od centra, a obsahuje výstavu TBM-3E Avenger, amerického hlídkového torpédového člunu a jakýsi venkovni amfiteatr, ve kterém se konají bojové ukázky (mimo náš časový plán).





Zmoženi po dobrých 3 hodinách v muzeu usedáme k jídelnímu stolu, a co jiného bychom si v německé restauraci v německém městě mohli dát, než bratwurst? Very Happy Pěkně se zelím, dvěma přílohama, jak se nakonec ukázalo, i bratwursty byly dva a my se sotva koulíme zpět do auta. Jede se dál, směr Austin, hlavní město Texasu. Tam nás čeká psychická zkouška - Camp Mabry, vojenská základna, která hostí Texas Military Forces Museum. Pustí nás tam? Nepustí?





Při příjezdu k bráně je patrné, že tentokrát to asi bude jinak. Žádné navštěvnické centrum, žádné oficiality, jen příjemný strážný. A odkud prý jsme. Z Čech, a chystám se dodat, Evropa, protože, však víte, Američané, ti přeci vůbec netuší, kde je tak malá země, jako je Česká republika. Au contraire, mes amis! Jé, Československo, má první žena byla z Československa. Teď prý má za ženu Belgičanku ... No, já bych asi neměnil, ale co už, důležité je, že nás pouští, jen na základě pasu, a vysvětluje, kudy se dostat do muzea. Jasně, základna národní gardy není ten spravný rajc, ale pro nás je to opravdu velkolepé vítězství. Nebojte, vše se pose*e ještě než projdu celé muzeum Very Happy



Muzeum je ve dvou velkých halách, naproti stojí socha nejvíce vyznamenaného vojáka USA - Audiho Murphyho (o tom zítra) a stejnojmenné výcvikové centrum, ale nás zajímají ty haly, a ty tanky co jsou kolem Very Happy Hala nás provází vojenskými dějinami Texasu, s důrazem na válku s Indiány, První a Druhou světovou, Koreu, Vietnam ... Spousta artefaktů, tanky a další vozidla, palné zbraně, prostě parádní muzeum. Venku, o několik desítek metrů dále, pak muzeum "pokračuje" výstavou tanků a obrněných vozidel, kterým tedy vůbec nesvědčí nekryté stání a rozmary přírody, ale co se dá dělat. Klademe si otázku, co je lepší, než Patton? Tři Pattony! A fotíme o sto šest, však nedaleko zní hromy a blíží se něco mezi deštěm a koncem světa. Za dalším rohem se objevuje další technika, tentokrát dělostřelecká. Poprvé v životě vidím takového Scorpiona (pro hráče WoT známý to stroj Smile) a další. A v přístavku pod střechou se skovává ještě několik kusů taženého dělostřelectva. Uff! Prší, ale to se nedá nic dělat.






















A pak se to stalo. Hele, asi to víš, ale nejede Ti válka. Ani další weby. Ne, nevím ... Tak začala konverzace, která mě připravila o večeři a dalších 8 hodin, kdy většina lidí tady spala a já opravoval komplet zborcenou databázi Sad Bylo kolem druhé ráno, když jsem to jakeš takeš opravil, aby tady v Čechách mohl začít nový den, i s valka.cz a upadl do bezvědomí. Ještě že jsem měl s sebou notebook a k dispozici zálohy, takže nedošlo k zásádním ztrátám v datech. Ale onen Murphyovský styl posledních dní zdál se mi poněkud neštastný. Naštěstí od tohoto okamžiku dál se nám v podstatě jen dařilo Smile

URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-cast-1-t222354#621127Verze : 9
MOD

Den 5 - Den texaské Kapitolace



Den v Austinu a okolí začal jako každý jiný, laborováním nad tím, jak zapnout sprchu, snídaní nahrazující neabsolvovanou večeři, a nakládáním kufrů Smile Naším cílem je parking vedle texaského Kapitolu, kam se půjdeme podívat. Cesta do centra proběhla nad očekávání snadno, žádná velka doprava, i parking jsme trefili na první dobrou (ale v Americe když něco minete, tak prostě objedete blok a zase se vrátíte, stal jsem se fanouškem toho jejich čtvercového systému!) a odcházíme směr Kapitol. Mapka ukazuje, že kromě samotné budovy je tu kolem v parku řada památníků na vojáky a války nedávné i ty dávnější. Stále ještě tu může stát pomník jižanským vojákům, což kvitujeme s povděkem, alespoň v Texasu je svět ještě v pořádku. Budova Kapitolu se neodlišuje od ostatních, včetně té v hlavním městě, jen soška na vrcholku kopule je vždy vztažená k výrazným místním "špecifikám". Po bezpečnostní prohlídce je zdarma možnost Kapitol navštívit a projít se tak po chodbách, kde se tvoří místní zákony. Zvláštní pocit, takový, naplňující. Konečně po té sérii malérů něco, co si opravdu užívám Smile















Vycházíme na opačné straně budovy, abychom si ušetřili dlouhou procházku kolem, a shlížíme do podzemí, kam byla rozšířena původní budova Kapitolu poté, co mu prostě došlo kancelářské místo Smile Nedaleko je ještě pomník Vietnamské války, několik hrajících si veverek, a pak už směr auto a Greenville, Audie Murphy/American Cotton Museum.




Ano, muzeum bavlny a zároveň jednoho z nejstatečnějších vojáků Audie Leona Murphyho, kterého Spojené státy kdy měly. Pokud si půjčím větu z informačního panelu v muzeu, pro Audieho válka skutečně začala na Sicílii (ačkoliv se před tím vylodil v Africe) a než skončila, měl všechna americká vyznamenání za statečnost. Některá dvakrát ... K tomu nejvyšší vojenské vyznamenání, Medaili Cti (a na rozdíl od mnohých dalších nikoliv in-memoriam). Muzeum relativně malé, ale zajímavé, a stejně tak i procházka k nedalekému pomníku, kterým vás Audie vítá při příjezdu od dálnice (nesnažte se příjíždět městem, ulice je na hraně muzejního pozemku překopaná a nedá se použít).
















Nakonec nasedáme do auta a přejíždíme do Dallasu. Podvečerní Dallas nabízí zdarma místo na parkování přímo v centru, a tak si natáčíme trasu, po které jel ve svých posledních chvílích americký prezident J.F. Kennedy. Nakonec zaparkujeme a jdeme si ono osudné místo, kde ho zasáhly dva výstřely, prohlédnout osobně. Ony dva bílé křížky na silnici, stejně tak jako muzeum v místech, odkud vrah střílel, jsou trvalým připomenutím této tragické události v amerických dějinách. Dallas sám by si přál být slavný čímkoliv jiným, ale dějiny se holt změnit nedají.






V centru hledáme neúspěšně něco k snědku, nakonec odjíždíme na hotel a hlad řešíme pizzou. Jen v "pizzerii" není kam si sednout, je to jen výdejna, kde vám pizzu udělají, ale sníst si to musíte na pokoji v hotelu Smile No co ...

Usínám a v hlavě si rovnám ty různorodé podněty, které jsme dnes potkali.

URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-cast-1-t222354#621129Verze : 11
MOD

Den 6 - Den Komančů a stejků



Dneska se probouzíme do dalšího deštivého rána, ale to zas tak moc nevadí. Čeká nás úlitba našemu řidiči, který se nechal nalákat na naší cestu, kterou nakonec až na jeden den celou odřídil (8700 km ...), s tím, že navštívíme také nějaké to muzeum amerických aut. Starých aut. Spousta chromu, leštěnky a tak Smile A díky tomu, že jsme o celé 3 dny před původním plánem, tak to není nejmenší problém. Vzhůru tedy do Nocony do Horton Classic Car Museum. Kromě deště nás při příjezdu vítá i hromový rachot motorů, neb se přímo před muzeem koná aukce historických vozidel. Ale jedno po druhém, přeci jen prší ... Takže se utíkáme skovat se do muzea. Tři velké haly plné auťáků bohatě uspokujují autofanouška v nás. Pak ještě v rychlosti proběhnout k aukci, ale pak už musíme dál.







Opouštíme totiž Texas. Stát obrovský, stát zajímavý, stát krásný, nebojím se říct. Jaká asi bude Oklahoma? Pokračujeme po pravoúhlých cestách mezi polemi a pastvinami, překračujeme hranici do Oklahomy, řesíme první z řady "přeshraničních" výpadku signálu na mobilu (přepnout do režimu letadlo a za chvíli zase zapnout to obvykle vyřeší Smile), a uháníme do Lawtonu.




Protože máme ještě super čas, rovnou jdeme do dvou plánovaných muzeí - Muzea velkých plání (Museum of the Great Plains) a Comanche National Museum and Cultural Center. Muzea zaměřená na místní indiánské kmeny a období "divokého Západu" jsou spíše pro dětské návštěvníky, ale i dospěláci si tam najdou to svoje a nám se obě muzea moc líbila. Nakonec i místní indián v pokladně ví, kde je Česká republika ... asi budu muset změnit některá stereotypní očekávání Smile Z toho všecho sledování bizonů a jejich historie, indiánských výrobků z bizoních kůží či kostí se nám udělalo hladno, a tak hned, jak se podařilo vyřešit otázku monzunového deště a auta na parkovišti skutečně VELMI daleko, vyrážíme do místního Texas Roadhouse dát si pořádnou flákotu. A jaká byla, to se nedá ani popsat!









Nakonec se vracíme k dálnici, kde hned vedle komančského kasina máme náš hotel. Do kasina se neodvažujeme, prý tam čumilové nesmí a nám se nechce prohrát zbytek cesty v kartách, a tak ukolébáni pohledem na obrazy bizonů v každém z pokojů i na chodbách hotelu, spokojeně usínáme.


URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-cast-1-t222354#621152Verze : 3
MOD

Den 7 - Den dělostřelectva a indiánských hrobů



Na sever od Lawtonu, podél dálnice 44 se rozkládá Fort Sill, základna známá jako místo pro dělostřelce. Logicky tak místo, kde se bude nacházet U.S. Army Field Artillery Museum. Vydáváme se do návštevnického centra vojenské základny, a v krku máme knedlík. Pustí? Nepustí? Ale psali, že stačí mít platný pas, tak uvidíme.

Naštěstí pozemáci žádné vlny nedělají a po chvíli papírovaní, focení a obvyklých procedur odcházíme vybavení celodenním vstupem na základnu a mapou - oproti původnímu plánu jsme upozorněni na nové muzeum protiletadlové techniky a na hřbitov indiánů, kteří byli na této základně internováni po další z prohraných konfliktů rudého a bílého muže.

Dělostřelecké muzeum, to jsou dvě křídla budovy, kde je základní výstavka s exponáty sahající do dob osidlování Divokého Západu, bojů války Severu proti Jihu, až do současnosti. Ale největší poklady jsou venku. Musím říct, že takovou sbírku dělostřelecké techniky na jednom místě jsem nikde jinde zatím neviděl. Na jedné straně budovy jsou rakety a raketové systémy, na druhé pak tažené i samohybné dělostřelectvo, včetně takových skvostů jako je Atomic Annie (formálně M65). Najdeme zdě děla z první světové války i z moderní doby, Pershing i Priest, čínské, české i samozřejmě americké produkce. Jako na tolika místech před tím potkávám veterána, který se se mnou dělí o příběhy s technikou, na které sloužil, i z historie základny, kde právě stojíme. Sluníčko palí, ale my se snažíme projít všechnu techniku a pěkně nafotit. Pak se přesouváme o blok dále, kde naše návštěva pokračuje muzeem původní pevnosti Fort Sill, a dále do muzea protiletadlové techniky.



















Po absolvování všeho si dáváme trochu pauzu a v autě se přesouváme na druhou stranu dálnice, kde leží indiánské hroby. Mezi nimi mimo jiné i hrob náčelníka Geronima. Pak se vracíme na hlavní hřbitov uvnitř základny, kde leží řada dalších osobností jak z vojenské sféry, tak z řad indiánů, třeba i posledního náčelníka Komančů Quanah Parkera.








Posíleni fastfoodem přímo na základně opouštíme Fort Sill a cesta nás vede do Oklahoma City. Vyhýbáme se ale I-44, která je v tomto úseku placená a užíváme si vyhlídky na oklahomský venkov. Oklahoma City je pro dopravní cedule moc dlouhé, takže při navigaci hledejte zkrácený tvar Okla City Very Happy





V Oklahoma City zaparkujeme před právnickou školou nedaleko památníku Oklahoma City National Memorial & Museum, který je naším cílem, je již pozdní odpoledne, město zeje prázdnotou a parkování máme zdarma. Docházíme k památníku, který byl vybudován na památku obětí bombového útoku na federální budovu v roce 1995. Prostý památník nese na jedné straně nápis 9:01, na druhé 9:03, ohraničujíc dobu, kdy bomba vybuchla a vyžádala si životy 168 osob. Ty připomínají bronzové židle v parku, jedna za každou osobu, rozdělené do pater, ve kterých oběti v době útoku byly. Ty malé židle připomínají zabité děti ...




Procházíme se po okolí, muzeum je v době našeho příjezdu již zavřené, ale to nám nijak nevadí. Rozhodujeme se navštívit rovnou i oklahomský kapitol, jediný svého druhu, který má na svém pozemku aktivní ropný vrt ... Taková je prostě Oklahoma Very Happy Nedaleko je i památník vojákům světových válek, námořníkům z potopené bitevní lodi USS Oklahoma a další.









K večeři pravá italská bašta, špagety s masovými koulemi Smile, a pak obvyklá procedura, stahovaní a zálohovaní fotek, nabíjení baterií, spánek ... Zítra nás čeká Kansas!



URL : https://www.valka.cz/Expedice-Osamela-Hvezda-2019-cestovni-report-cast-1-t222354#621153Verze : 12
MOD