Main Menu
User Menu

Kolčak, Alexandr Vasilijevič

Aleksandr Vasilyevich Kolchak / Александр Васильевич Колчак

Admirál Alexandr Vasilijevič Kolčak


(1874 - 1920)
URL : https://www.valka.cz/Kolcak-Alexandr-Vasilijevic-t22097#83883Verze : 0
Narodil se v listopadu 1874 v Petrohradě, v rodině námořního důstojníka. Otec dbal na jeho vzdělání a dopřál mu soukromého učitele. Vystudoval gymnázium a v Námořní učiliště, které zakončil jako jeden z nejlepších kadetů v roce 1894. Poté nastoupil k válečné flotile a v letech 1896 – 99 sloužil na křižníku v Tichomoří. V roce 1900 byl povýšen na důstojníka a zúčastnil se vědecké polární expedice zorganizované E. V. Tollem. Po návratu v roce 1902 mu Ruská geografická společnost udělila vyznamenání a pojmenovala po něm ostrov v Karském moři.


V letech rusko-japonské války velel pobřežním dělostřeleckým bateriím v Port Arturu. Po kapitulaci města padl do japonského zajetí, kde onemocněl revmatismem. Po návratu do Petrohradu v roce 1905 vyznamenán Řádem „Za chrabrost“ se zlatou šavlí. O rok později se stal náčelníkem oddělení při generálním štábu válečného námořnictva, zabývajícího se stavbou válečných plavidel. Předvídal nevyhnutelnost války s Německem a prosazoval navýšení rozpočtu, ale neuspěl. Proto z funkce odešel a v následujících letech se věnoval převážně vědecké činnosti a projektování speciálních plavidel – ledoborců. Napsal také několik vědeckých prací na toto téma. Po návratu z druhé polární výpravy v roce 1910 byl povolán zpět do generálního štábu námořnictva a od roku 1912 sloužil u Baltické flotily.


Po začátku první světové války velel operacím ruského válečnoho loďstva v Baltickém moři a v roce 1916 byl jmenován velitelem Černomořské flotily v hodnosti vice-admirála. Když vypukla únorová revoluce roku 1917, přivítal jí jako novou šanci dovést válku do vítězného konce, což považoval za nejdůležitější úkol pro Rusko, bez ohledu na politické zřízení. V červenci pak předal velení kontra-admirálovi Lukinovi a odcestoval do Petrohradu, kde ho A. F. Kerenský jmenoval náčelníkem vojenské námořní mise v USA. V listopadu se v San Franciscu dozvěděl o bolševickém puči v Petrohradě, ale nevěnoval mu pozornost, připraven sloužit jakékoliv vládě, která dovede Rusko k vítězství ve válce. Teprve když se doslechl, že nová vláda připravuje separátní mír s Německem, rovnající se prakticky kapitulaci, rozhodl se k okamžitému návratu. V Rusku začal s britskou podporou organizovat vojenské síly pro válku s bolševiky, které prohlásil za zrádce vlasti a spojence Německa.


V listopadu 1918 přijel do Omska, kde se stal ministrem války a námořnictva ve vládě eserů, menševiků a kadetů – tzv. direktoriu. O měsíc později vládu svrhnul a prohlásil se za Nejvyššího vládce Ruska, za svůj cíl vyhlásil „vítězství nad bolševiky a obnovení zákona a pořádku“. Měl k dispozici polovinu ruského zlatého pokladu, dostal vojenskou pomoc od Velké Británie, Francie , USA i Japonska a ovládal rozsáhlá území od Uralu po Dálný východ. Na jaře 1919 měl k dispozici 400 tisícovou armádu bělogvardějců a za vrchního velitele ho uznali generálové Juděnič, Děnikin a Miller. Generál Mannerheim se na něho obrátil s návrhem společného tažení na Petrohrad, výměnou za uznání finské nezávislosti, byl však odmítnut, neboť admirál uznával pouze „jediné a nedělitelné“ Rusko v hranicích z roku 1914.


V létě 1919 utrpělo hlavní uskupení jeho vojsk drtivou porážku od Rudé armády v Povolží. Navíc snaha o obnovení předrevolučních poměrů a odmítání autonomie pro národností menšiny, vedla k masovému růstu partyzánského hnutí rolníků a osvobozeneckého hnutí národů Uralu a Sibiře. Při druhé ofenzívě Rudé armády byl donucen opustit 14. listopadu Omsk. V prosinci, po vzpouře v Irkutsku, se za příslib bezpečného odchodu ze země vzdal moci a vrchním velením pověřil generála Děnikina. Cestou do Vladivostoku byl 15. ledna 1920 zatčen československými legionáři a poté předán esersko-menševické vládě, která ho vydala bolševikům. Irkutský revoluční výbor odsoudil admirála Kolčaka k trestu smrti zastřelením. Rozsudek byl vykonán 7. dubna 1920.
URL : https://www.valka.cz/Kolcak-Alexandr-Vasilijevic-t22097#107274Verze : 0
Admirál Kolčak očima faleristy .


V současné době a to nejen v Rusku, ale i u nás je postava admirála Kolčaka idealizovaná především filmem „ Admirál „. Není našim cílem polemizovat s autory filmu, jen se podíváme na admirála Kolčaka pohledem sběratele řádu a vyznamenání a doplníme životopis tohoto jistě statečného vojáka .



Admirál Kolčak byl celkem třikrát vyznamenán řádem Svatého Jiří. V době své vojenské služby v Port-Arturu, kdy působil v různých velitelských funkcích mimo jiné i jako pozorovací důstojník na minolovce Askold projevil své organizační vojenské nadání a talent dělostřeleckého důstojníka. Za své statečné, ale hlavně velitelské schopnosti byl Alexandr Vasilijevič Kolčak vyznamenán carskými řády :


Dne 12. prosince 1905 obdržel Čestnou zbraň, v tomto případě šavli Svatého Jiří Za chrabrost .
- řád Svatého Stanislava 2. stupně s meči
- řád Svaté Anny 4. stupně s meči ( v tomto konkrétním případě jde o medaili s nápisem ZA CHRABROST která se nosila na Čestné zbrani .
- medaili Za obranu Port-Arturu ( stříbrná dekorace)


Admirál Kolčak měl nárok i na kříž Za obranu Port Arturu, který měl být a byl udělován v roce 1914 .


Se šavli Sv. Jiří je spojena legenda o tom, jak již v době Prozatímní vlády v noci z 5. na 6. června roku 1917, po agitaci bolševiků se námořníci rozhodli odebrat osobní zbraně svých důstojníků .Velící admirál na své vlajkové lodi admirál Kolčak s odebráním své zbraně souhlasil a sám ji vhodil do moře. Existuji však legendy o tom, že zbraň se k němu z moře vrátila, jiná legenda informuje, že zbraň nejprve zlomil a další o jeho plamenném projevu k námořníkům, kde zdůrazňuje, že jeho šavli udělenou „ Za statečnost „ mu ani Japonci v jeho zajetí neodebrali .
Ale i toto je vlastně jen legenda, neb Kolčak svoji šavli obdržel až po návratu z japonského zajetí .


Kolčak naopak obdržel od svazu ruských námořníků darovací kordík, který byl později v tisku vydávaném svazem emigrant zaměněn za „ Svatojířskou „ zbraň, která se z moře vrátila k svému důstojníkovi .


Řád Sv. Jiří IV. stupně obdržel admirál Kolčak dne 9. října roku 1915 za statečnou obranu dělostřelecké jednotky a výsadku u mysu Demesnes. Podrobnosti o této události zaznamenal starší poručík ( kapitán ) N. G. Fomin, který v letech 1915-1916 sloužil jako minový důstojník na Baltu. Tato událost byla realisticky zpracovaná i ve filmu „ ADMIRÁL „ .


Dlouhou dobu byli ruští historici přesvědčeni, že admirál Kolčak obdržel svůj řád Sv. Jiří právě a jen za svoji námořní akci u mysu Demesnesa. Byl to však jediný Fomin, který ve svém deníků popisuje celý akt udělení následovně :


O udělení řádu Sv. Jiří se admirál Kolčak dozvěděl telefonicky, kdy mu byl přečten následující text :


„ Po obdrženém hlášení velitele 12. oblasti o statečné a brilantní podpoře Vaší lodi, které ve svém důsledku vedla k vítězství na pevnině a vytvoření předmostí na nepřátelském území, po dlouhé době kdy sleduji Vaše statečné chování a v souladu s článkem 36 statutu řádu Sv. Jiří ( kdo pod těžkou palbou nepřítelem umlčí a zničí jeho zbraně a umožní vlastním jednotkám dobytí bráněné nepřátelské pozice ) Vás vyznamenávám řádem Svatého Jiří IV. stupně. Podpis Nikolaj II .


Řádem Sv. Jiří III. stupně byl admirál Kolčak oceněn až v dubnu roku 1919 ( viz obrázky admirála s tímto řádem na krku ) .


O udělení řádu rozhodovala rada starších důstojníků ve složení :
- generálporučík Pepelájev
- generálporučík Veržbický
- generálmajor Zinevič
- plukovník Labuncev


Tito důstojníci kterým předsedal generálporučík Radola Gajda rozhodují o udělení řádu Sv. Jiří III. třídy, kterým bude vyznamenán vládce Sibiře, admirál Kolčak. Důstojnická rada se usnesla, že podle článku 1 odstavce 8 „Statutu řádu Sv. Jiří „ má Kolčak právo být vyznamenán tímto nejvyšším carským řádem Za statečnost a chrabrost.


Dne 20. dubna roku 1919 podepsal sám admirál Kolčak jako nejvyšší velitel armády a vládce Sibiře rozkaz číslo 12l, kterým schválil toto usnesení rady starších důstojníků. V rozkaze se praví :


„ Jsem si jistý, že obnovení tradice řádu Sv.Jiří v podmínkách armády bude znamením úspěchu a přinese osvobození Ruska od nepřátel s cílem obnovy silného Ruska „ .


V praxi to znamenalo, že řád Sv. Jiří byl nadále udělován v rámci „ bílé „ armády. Otázka, které je stále otevřená řeší zda admirál Kolčak měl právo řád obnovit a hlavně, zda měl právo tento řád nejen přijmout, ale i svým jménem udělovat důstojníkům armády .


Literatura :
N. A. Kuzněcov : Řády admirála Kolčaka
Statut carského Vojenského řádu Svatého Jiří .
URL : https://www.valka.cz/Kolcak-Alexandr-Vasilijevic-t22097#384202Verze : 0
Diskuse
Několik upřesnění:
V letech 1900-1905 se Kolčak účastnil expedice barona Tolla k Novosibiřským ostrovům. Ta se rozdělila. Část s Tollem v čele vyrazila samostatně k severu k Bennettovu ostrovu. Druhá část na lodi Zarja se za nimi kvůli počasí nemohla dostat, takže zamířili zpět do Petrohradu (Zarja zůstala u ústí Leny). Tam Kolčak přesvědčil Akademii k vyslání záchranné expedice. Tu vedl a na velrybářském člunu dosáhl Bennettova ostrova, kde našel jen záznamy po baronu Tollovi. Cestou zpět se dozvěděl o rusko-japonské válce a poté co se v Irkutsku oženil zamířil do Port Arthuru. Tam byl svým přítelem admirálem Makarovem (taky polárním badatelem) umístěn do štábu na křižnik Askold. Makarov správně odhadl, že po dvou expedicích potřebuje Kolčak oddych. Po Makarovově smrti se stává Kolčak velitelem minonosky a účastní se aktivních minových operácí (do budoucna se mu minová válka stane odborností). Následky expedice se ale projevují revmatizmem a tak požádá o přeložení na pozemní frontu k dělostřelecké baterii. Tam ho zastihne kapitulace pevnosti.


Po návratu do Petrohradu v létě 1905 je odeslán na zdravotní dovolenou. Na podzim zahajuje práci v Akademii na uspořádání záznamů z expedicí. Na jaře 1906 se stává náčelníkem oddělení nově vzniklého námořního generálního štábu. Tady se prameny svorně rozcházejí, kteráho oddělení že se to stal přednostou - asi organizačně-taktického. Je doba obrody ruského námořnictva po katastrofě vákly 1904-5. A Kolčak je jedním z řady mladých důstojníků, kteří se snaží o reformu.


Pracuje usilovně na programu reformy, ale politika je tehdy stejná jako dnes a personální změny na postu náčelníka námořního generálního štábu a ministra námořnictva maří všechny snahy. Ono to bylo asi složitější, ale celkově došlo k útlumu programu obnovy námořnictva. Kolčak přijal nabídku na účast na nové expedici a v říjnu 1909 vyráží. Nicméně po změně politické situace a po změnách na výše jmenovaných postech je požádán o návrat a v zimě 1910/1911 se Kolčak vrací zpět do námořního generálního štábu jako velitel baltského operačního oddělení (оперативного отдела по Балтийскому flotu). V této funkci spolupracuje s viceadmirálem Essenem, velitelem Baltického loďstva, a roku 1912 přechází na jeho návrh do štábu Baltického loďstva jako náčelník operačního oddělení.



...a pokračování příště Smile
URL : https://www.valka.cz/Kolcak-Alexandr-Vasilijevic-t22097#346879Verze : 0