Klíčový německý politik 19. století se narodil 1. dubna 1815 v Schönhausenu v rodině pruského šlechtice. V mládí vstoupil do státní služby a krátce pracoval jako soudní úředník. Od roku 1847 zastupoval konzervativní roajalisty v pruském zemském sněmu. V revolučních letech 1848-49 organizoval kontrarevoluci pruských junkerů. Po porážce revoluce se v roce 1851 stal vyslancem na obnoveném spolkovém sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem, kde obhajoval zrovnoprávnění Pruska s Rakouskem v rámci Německého spolku. Poté od roku 1859 působil v diplomatických službách, nejprve jako pruský vyslanec v Rusku a poté ve Francii.
V roce 1862 byl Bismarck za probíhající ústavní krize jmenován králem Vilémem I. předsedou vlády a ministrem zahraničí. Vytvořil menšinovou vládu konzervativců a přes odpor liberálů, kteří mu neschválili rozpočet, prosadil nákladnou vojenskou reformu. Poté se zaměřil na vytvoření jednotného německého státu pod vedením Pruska. K tomu potřeboval oslabit rakouský vliv v Německém spolku. Nejprve v roce 1864 inicioval společný prusko-rakouský vojenský postup proti Dánsku, který o dva roky později zavdal záminku k vítězné válce s Rakouskem, jejímž výsledkem bylo, že se v roce 1867 postavil jako spolkový kancléř do čela nově ustaveného Severoněmeckého spolku pod pruským vedením. Sjednocení Německa „krví a železem“ pak završil v roce 1871, kdy se po vítězství nad Francií, ujal funkce říšského kancléře druhé Německé říše.
Jako německý kancléř používal politiku bonapartismu, tj. využívání rozporů různých politických sil a sociálních skupin uvnitř říše. Ve svých rukách soustředil velikou moc a kromě funkce kancléře a ministra zahraničí byl od roku 1880 též ministrem obchodu a průmyslu. Jeho snahou bylo provést vnitřní konsolidaci státu a tomuto cíli podřídil vše. Zřídil centrální říšskou banku a říšskou marku zavedl jako společnou německou měnu, přes odpor liberálů též zavedl v roce 1879 ochranná cla. Od počátku 70. let vedl boj proti politické moci církve, tzv. Kulturkampf, zároveň se politikou „cukru a biče“ snažil omezit vliv socialistů. 21. října 1878 přijal říšský sněm z Bismarckova popudu zákon proti socialistům, současně začal jako první v Evropě budovat rozsáhlý systém sociálního zabezpečení, tzv. sociální stát.
V zahraniční politice směřoval k zajištění bezpečnosti říše budováním důmyslného systému mezinárodních aliancí. Již roku 1872, ve snaze předejít revanšistickým snahám ze strany Francie, podnítil vznik tzv. Spolku tří císařů (Dreikaiserbund). Na berlínském kongrese v roce 1878, kde se Bismarck snažil působit jako prostředník, došlo k zhoršení vztahů s Ruskem. Příčinou byla Bismarckova podpora tzv. středomořských dohod vlád Velké Británie, Rakousko-Uherska a Itálie, zajišťujících integritu Osmanské říše před ruskými požadavky po rusko-turecké válce. Důsledkem pak byl zrod tzv. Dvojspolku (s Rakousko-Uherskem) 7. října 1879, který byl o tři roky později doplněn otevřeně protifrancouzsky zaměřeným Trojspolkem (s Rakousko-Uherskem a Itálií). Současně Bismarck usiloval o obnovení dobrých vztahů s Ruskem. Proto již v roce 1881 veřejně ohlásil prodloužení existence Spolku tří císařů, a roku 1887, po vypršení jeho platnosti, uzavřel tajnou bilaterální německo-ruskou, tzv. Zajišťovací smlouvu o neutralitě, kterou uznal historická práva Ruska na Balkáně. Po nástupu císaře Viléma II. na trůn tato smlouva nebyla obnovena, což vedlo k definitivnímu ochladnutí německo-ruských vztahů.
Rozdílnost domácích i zahraničně politických koncepcí mladého císaře a jeho o 44 let staršího kancléře byly natolik odlišné, že Vilém II. po vítězství katolíků a socialistů v únorových volbách 18. března 1890 Bismarcka propustil. Zahořklý Bismarck, který se poté stáhl do ústranní, zemřel 30. července 1898 ve Fridrichsruhe.
