Boeing P-12

Stíhací letouny Boeing P-12 a F4B

Prototypy

Již během testů palubní stíhačky XF3B-1 viděla továrna Boeing možnost dalšího rozvoje konstrukce ve stroj, který by mohl nahradit jak námořní F2B a F3B, tak armádní PW-9, a brzy zahájila z vlastních zdrojů financovanou stavbu dvou prototypů. Ty se v některých prvcích lišily, dostaly proto různá označení. Model 83 měl podvozek s koly na společné ose a dostal i záchytný hák, Model 89 měl podvozkové nohy oddělené, a hák postrádal. Volnější prostor mezi nohami podvozku ale umožnil zavěsit zde pětisetliberní pumu.


V konstrukci nedošlo k žádnému radikálnímu kroku, vše bylo jen výsledkem dalšího vývoje již osvědčených prvků. Jediným větším rozdílem proti předchozím stíhačům firmy Boeing bylo využití nýtované hliníkové kostry, místo svařované ocelové. U Modelu 83 (a prvních z následujících sériových strojů) bylo ovšem motorové lože a příď stále ještě z oceli. Křídla, na předchozích strojích s mírným šípem, byla nyní rovná, stále ale byla dřevěná, s novým profilem Boeing 106. Ocasní plochy byly vyrobeny jako poloskořepina s použitím hliníkového vlnitého plechu, stejně jako u F3B-1. Výzbroj zůstala samozřejmě také stejná - podle obvyklé praxe všechny stroje řady F4B/P-12 mohly nést buď dva 7,62mm kulomety Browning, každý s 600 náboji, nebo jeden z kulometů nahradit 12,7mm kulometem Browning s 200 náboji. Kromě již zmíněné 227kg pumy pod trupem Modelu 89 bylo možno umístit závěsníky i pod křídla - budoucí armádní stroje obvykle ale nosily jen cvičné pětadvacetiliberní bomby. Oba prototypy dostaly motor Pratt & Whitney R-1340B, o výkonu 336 kW ve výšce 1500 m, vrtule byla na zemi stavitelná. Pod trupem mohly nést i 55galonovou odhazovatelnou přídavnou nádrž.


Model 83 poprvé vzlétl v Seattlu 25. června 1928 a byl o tři dny později předán do San Diega, kde podstoupil úvodní testy. Model 89 byl dokončen o měsíc později a železnicí dopraven do Zkušebního střediska námořnictva v Anacostii, kde také 7. srpna poprvé odstartoval. V podstatě se stejným motorem, jako měl F3B-1, dosahovaly nové stroje o 35 km/h vyšší rychlosti, o více než 2200 m vyšší dostup a neporovnatelně lepší stoupavost. Oba stroje byly oficiálně stále civilní, nesly nátěr šedou barvou s zelenými doplňky, a nejenže nenesly žádné vojenské označení, ale dokonce ani své civilní registrace. Námořnictvo ovšem oba stroje vedlo v záznamech pod označením XF4B-1 a první z nich později v San Diegu dostal na záď nápis U.S. Navy. Model 83 byl dokonce veřejně představen na Národních leteckých závodech v Los Angeles, kde hned vytvořil nový rekord v rychlosti stoupání. Druhý stroj byl po testech v Anacostii zapůjčen také vojenskému letectvu, které jej zkušebně provozovalo na své základně Bolling Field, ležící vlastně jen na druhé straně přistávací plochy.


Výsledkem testů byla objednávka na 27 sériových strojů, s továrním označením Model 99 a námořním F4B-1, a oba prototypy se vrátily to mateřské továrny, kde byly upraveny na tento standard. Sériové stroje totiž například měly motor R-1340C, či podle nového značení R-1340-7, který měl plošší přední kryt, pokles rychlosti o jednu míli způsobený vyšším odporem ale nebyl nijak závažný v porovnání s náklady, které by si vyžádal rozjezd sériové výroby "béčka". Na Modelu 83 byl také upraven podvozek, protože série dostala podvozek podle druhého stroje. Oba stroje potom námořnictvo odkoupilo a zařadilo po boku sériových strojů. 7. listopadu 1928 byla objednána i varianta pro armádní letectvo, která dostala označení P-12 a kromě chybějícího námořního vybavení se od F4B-1 příliš nelišila.


Tyto objednávky byly ještě skromné, v podstatě šlo jen o stroje pro provozní testy, staly se ale prvními z celkem 586 strojů, které byly postaveny jako F4B, P-12 nebo některá z civilních či exportních verzí, byly posledními stíhacími dvouplošníky ve službách U.S. Army, a které byly v pomocných rolích používány ještě v roce 1941.


Linked from : https://www.valka.cz/topic/postview/416266

Boeing F4B-1

Na základě testů prototypů Boeing Model 83 a Model 89 objednalo americké námořnictvo 28. listopadu 1928 stavbu 27 sériových F4B-1 (A8130-A8156). Tyto stroje dostaly firemní označení Model 99 a vycházely hlavně z Modelu 89 - dostaly stejný podvozek, měly ale navíc přistávací hák jako Model 83 a dostaly motor R-1340C. R-1340B prototypů měl stejný výkon, měl ale vypouklejší přední kryt kvůli lepší aerodynamice, verze C ale byla již v sériové výrobě a ztráty na výkonech vlivem odporu byly jen marginální.


Kvůli bezpečnosti nad vodou byly v horním křídle hned vedle středových vzpěr umístěny dva vaky, které mohly být v případě přistání na hladině nafouknuty oxidem uhličitým z tlakových láhví. Vzhledem k podvozku s oddělenými podvozkovými nohami si F4B-1 zachovaly možnost podvěsit jednu 227kg bombu.


První dokončený stroj poprvé vzlétl 25. dubna 1929 a všech 27 strojů bylo námořnictvu předáno mezi 19. červnem a 22. srpnem. 27 strojů nestačilo na vyzbrojení dvou celých letek (tu tvořilo 18 strojů), byly ale rozděleny mezi dvě letky, bombardovací VB-1B na palubě USS Lexington (kam dorazil první 8. srpna 1929) a stíhací VF-1B.


Již v červnu byly jako A8128 a A8129 zakoupeny i oba prototypy, které byly upraveny na sériový standard. F4B-1 původně nesly za motorovými válci aerodynamické přechody, testy ale ukázaly, že jejich sejmutí nejen usnadní chlazení, ale paradoxně i mírně zvýší rychlost, byly proto brzy odstraněny. Ještě později jejich motory dostaly prstence typu Townend, a nakonec také zvětšené ocasní plochy zavedené od finální verze F4B-4. To už ale byly přeřazeny k výcvikovým jednotkám, např. Námořní letecké škole na NAS Pensacola.


Jeden stroj, A8133, byl upraven na osobní dopravní stroj asistenta tajemníka námořnictva, jediného stíhacího esa námořnictva Davida C. Ignallse. Tento stroj byl první, který dostal motorový prstenec Townend, byl odzbrojen a kromě horního křídla, které zůstalo shora žluté, byl celý natřen na modro. Do centroplánu horního křídla byla také přesunuta nádrž.


Podle fotek by se skoro mohlo zdát, že F4B-1 bylo vyrobeno nejméně jednou tolik - letky námořnictva v této době neustále měnily označení, výše zmíněná VB-1B Red Rippers hned na počátku 30. let změnila jméno na VF-5B, VF-5S a poté zpět na VF-5B. Podle toho se měnila i trupová označení, měnila se také identifikační zbarvení na ocase - původně byly ocasní plochy stříbrné jako trup, později VF-5 používala modrou barvu a ještě později zelenou. S Red Rippers F4B-1 prošly službou na Lexingtonu, USS Saratoga a USS Ranger. Standardním zbarvením F4B-1 jinak byla stříbrná, s výjimkou horního křídla, které bylo seshora žlutooranžové ("chrome yellow").


Linked from : https://www.valka.cz/topic/postview/416349

Boeing F4B-2

Druhá námořní varianta F4B vznikla jako obdoba armádního P-12C na konci roku 1930. V porovnání s F4B-1 to znamenalo návrat k podvozku se společnou osou kol, použití motorového prstence Townend a na rozdíl od P-12C (který samozřejmě postrádal i přistávací hák) také ocasní kolečko místo ostruhy. První Model 223, jak znělo jeho firemní označení, byl předán námořnictvu 2. ledna 1931, poslední 2.května, a celkem bylo postaveno 47 strojů, A8613/8639 a A8791/8809. F-4B-2 doplnily své předchůdce u letky VF-5B na USS Lexington, nově ale sloužily u stíhací letky VF-6B na USS Saratoga nebo u VF-2B na USS Langley. Stejně jako F4B-1 byly postupně modernizovány a od konce roku 1932 dostávaly při podle nových předpisů o údržbě široké směrovky z F4B-4.


Ve zbarvení došlo u F4B-2 ke změně, horní křídlo zůstalo seshora žluté a ostatní plátnem potažené plochy (křídla, boky trupu stříbrné, kovové části ale byly nyní u Boeingů barveny světle šedou.


Linked from : https://www.valka.cz/topic/postview/416372

Boeing F4B-3

V roce 1930 firma Boeing postavila další z vlastních zdrojů financovaný prototyp, tentokráte hornoplošnou stíhačku XP-15. Původně šlo v podstatě o hornoplošnou úpravu P-12, trup ale nakonec doznal podstatné změny, když byl předělán na poloskořepinový. Odtud se poloskořepinový trup vrátil zpět k P-12 / F4B, když v září 1930 vzlétl Boeing Model 218, opět z vlastních zdrojů postavený prototyp vycházející z P-12B. Jak je popsáno jinde, stal se prototypem nové verze P-12E. Model 218 byl testován také námořnictvem, které 23. dubna 1931 objednalo 75 kusů mírně odlišného Modelu 235 jako F4B-3. Od P-12E se lišil v podstatě jen odlišným uspořádáním kokpitu, oblejším hřbetem a samozřejmě přistávacím hákem. Poslední z 21 strojů (A8891-8911) byl dodán 20. ledna 1932. Stroje šly k letce VF-1B na USS Saratoga, později se dostaly také k mariňáckým letkám VB-4M či VJ-6M. Zbytek z původní objednávky byl dodán jako F4B-4, původně odlišné jen zvětšenou směrovkou.


Linked from : https://www.valka.cz/topic/postview/416401

Boeing F4B-4

Po doručení 21. kusu byl Boeing F4B-3 ve výrobě nahrazen verzí F4B-4, která se lišila zvětšenou směrovkou a křídly s vyšším plošným zatížením, zachovaly si ale firemní označení Model 234.


První z nich byl ale předán až 21. června 1932, protože námořnictvo dovolilo 14 strojů objednávky vyjmout a upravit na exportní Model 256 pro Brazílii. Jako F4B-4 byly dokončeny stroje A8912/8920 a A9009/9053, 14 nových náhradních strojů bylo postaveno společně s druhou objednávkou na 38 strojů 9226/9263 (předpona A byla v té době vypuštěna), poslední z nich byl dodán 28. února 1933. Těchto posledních 52 strojů (14 náhradních + 38 druhé objednávky) se od předchozích ještě lišily lepším rádiem, dodatečným nočním osvětlením a nahrazením doposud samostatných výfuků sběrnou trubkou na odtokové hraně krycího prstence, posledních 45 navíc mělo po vzoru "panamských" P-12E zvětšený hřbetní hrb tak, aby umožnil uložení nafukovacího člunu.


70 F4B-4 bylo předáno námořnictvu, zbylých 21 námořní pěchotě, od července 1932 byly u letky VMF-10 v San Diegu, později u VMF-9 v Quanticu. U námořní pěchoty také z náhradních dílů postavili poslední, 92., F4B-4 9719. Stroje námořní pěchoty létaly z pozemních základen, měly proto většinou přistávácí háky sejmuty.


První letkou námořnictva vyzbrojenou F4B-4 se stala VF-3B na USS Langley a VF-6B na USS Saratoga, obě dostaly své stroje v listopadu 1932. V roce 1934 se dostaly také k VB-5, v té době na USS Ranger, a krátce k VF-2B a od jara 1935 je používala i VF-1B.


V průběhu let 1937/38 začaly být F4B-3/4 stahovány z první linie, kde byly nahrazeny novými Grummany F2F/F3F nějakou dobu sloužily jako rezervní a pro pokročilý výcvik. Postupně byly přiřazovány leteckým školám nebo jako osobní "štábní" letouny, s krátkým návratem na výsluní v roce 1941. Po Pearl Harboru, s moderními typy u jednotek v zámoří, byly nejrůznější zastaralé a vyřazené typy dočasně převedeny do služby u letek určených k obraně mateřských USA. Velice brzy se ale jejich osud zpečetil a v roce 1942 již byla většina z nich zničena po přestavbě na rádiem ovládaný cíl pro protiletadlové baterie. Tento osud s nimi sdílela i směs armádních P-12 (4 P-12C, 2 P-12D, 16 P-12E a jeden P-12F), které námořnictvo převzalo v roce 1940 pod označením F4B-4A (jako Armádní).


Válku přežily dva stroje, 9241 a 9251, které v roce 1940 námořní pěchota odzbrojené předala Úřadu pro letecký obchod. Oba stroje byly brzy prodány předváděcímu pilotovi Jesse Bristowovi, který s nimi létal až do roku 1947. 9251 Bristov poté důkladně přestavěl zástavbu motoru Wasp o 447 kW se stavitelnou vrtulí, novými vzpěrami ve tvaru I a novým podvozkem. Na trup dokonce umístil úchyty pro dvě pomocné startovací rakety JATO. Tento F4B-4 vzápětí prodal a nový majitel ho v roce 1948 zničil při nehodě. I druhý stroj měnil majitele, nějakou dobu létal jako práškovací, a v roce 1960 byl věnován National Air Museum. Protože se blížilo 50. výročí amerického námořního letectví a Den ozbrojených sil, byl urychleně opraven v bývalé Naval Aircraft Factory ve Philadelfii a vystaven jako nelétající exponát. Pouze kamufláž byla omylem zvolena podle F4B-3 letky VF-1B, až později dostal své původní zbarvení, které nosil u mariňácké VMF-9, a je dnes vystaven v National Air and Space Museum.


Linked from : https://www.valka.cz/topic/postview/416620

Boeing P-12

V roce 1928 si USAAC půjčilo od námořnictva Boeing Model 89, jeden ze dvou prototypů zavedených do sériové výroby pod označením F4B-1. Po testech na letišti Bolling Field (ležícím vedle námořního letiště Anacostia, kde byl testován předtím) dali armádní piloti nadšený posudek, na jehož základě si 7, listopadu 1928 armádní letectvo objednalo deset strojů pod označením P-12 (S.No. 29-353/362). Tyto stroje dostaly firemní označení Model 102 a vymykaly se ze zažité armádní praxe tím, že byly objednány bez prototypu - za ten posloužil námořní Model 89/XF4B-1. P-12 byly v podstatě shodné jako námořní F4B-1, s tím, že postrádaly přistávací hák a podobné čistě námořní vybavení. První dokončený stroj byl v únoru 1929 předán Captainu Irovi C. Eakerovi, který s ním 26. února 1929 uskutečnil cestu dobré vůle po střední Americe. Jeho neozbrojený modro-žluto-červený stroj "Pan-American" přistál po letu plném špatného počasí v cíli, na letišti France Field v panamské kanálové zóně, 17. března 1929, a hned příští den odstartoval zpět. První ze zbylých osmi strojů poprvé vzlétl 11. dubna, poslední byl předán 26. dubna a byly používány 95. stíhací letkou na Rockwell Field, kde se k nim připojil o na vojenský standard upravený "Pan-American". Poslední P-12, 29-362, byl dokončen jako XP-12A s upraveným podvozkem a křidélky.


Linked from : https://www.valka.cz/topic/postview/408467

Boeing XP-12A

XP-12A byl poslední z deseti P-12, byl ale dokončen s různými úpravami doporučenými vojenskými piloty na základě zkušeností s předchozími stroji. Dostal firemní označení Model 101, hlavní rozdíly oproti standardnímu P-12 představovaly snížený podvozek, samostavitelná ostruha místo pevné, vyvážená křidélka typu Frise, zavěšená rovnoběžně s nosníky křídla, upravené výškovky a motor R-1340-9 v širokém prstenci NACA. Kulomety pravděpodobně nebyly instalovány, stroj byl ale připraven pro obě v té době obvyklé kombinace, tedy dva 7,62mm nebo jeden 7,62mm a jeden 12,7mm Browning v přídi. První vzlet XP-12A provedl 11. dubna 1929, ale byl zničen na Wright Field při srážce ve vzduchu s jiným P-12 již 26. května, po pouhých 4 letových hodinách. Nicméně testované prvky se ukázaly užitečné a stroje následujících sérií uplatnily jak křidélka Frise, tak prstencovou kapotu motoru.


Linked from : https://www.valka.cz/topic/postview/408625

Boeing P-12B

P-12B uplatňoval část modifikací z XP-12A, křidélka typu Frise a upravené výškovky. Motor ale zůstal bez kapotáže, byly odstraněny i aerodynamické přechody za válci motoru, použité na P-12. Podvozkové nohy zůstaly beze změn, P-12B ale dostal kola o mírně větších rozměrech, 30x5 in místo původních 28x4 in. 10. června 1929 bylo objednáno 90 strojů (tovární označení Model 102B, serialy 29-329/341, 29-433/450 a 30-029/087), které představovaly dosud největší nákup USAAC po 1. světové válce. P-12B si zachovaly motor R- 1340-9, nárůst celkové hmotnosti ale způsobil znatelný pokles ve výkonech proti "předsérii" P-12 i XP-12A. První stroje nastoupily k jednotkám na jaře 1930, sloužily např. u 55. stíhací letky na kalifornské základně Mather Field, nebo 14. stíhací letky na Bolling Field na okraji Washingtonu. Později během svého života většina strojů dostala motorové prstence Townsend a směrovku z P-12E.

Jeden P-12B, 29-329, později armáda upravila zástavbou experimentálního motoru Y1SR-1340G a později H, vybavenými turbokompresorem a úzkým prstencem kryjícím motor. Tento stroj dostal označení XP-12G, po skončení testů byl ale vrácen do původní podoby.


Linked from : https://www.valka.cz/topic/postview/408765

Boeing P-12C

P-12C byl objednán 2. června 1930 jako další modifikace řady P-12. Od P-12B se lišil hlavně kapotáží motoru prstencem typu Townend a podvozkem, který se vrátil k podobě použité na prototypu Model 83 a měl tak opět obě kola umístěna na společné ose. Další změny byly jen drobné, např. přidání navigačních světel na konce křídel. Firma Boeing této podobě přidělila označení Model 222, objednáno bylo 131 strojů (31-147/277), námořnictvo si objednalo velice podobné F4B-2. Dodávky prvních rozebraných strojů armádnímu letectvu začaly 30. srpna 1930 a byly dokončeny 12. února 1931. První zaznamenaný vzlet P-12C provedl 30. ledna 1931. V tomto provedení bylo ale nakonec postaveno jen 96 strojů, zbytek byl dokončen jako P-12D. Na P-12D, který se lišil motorem R-1340-17 místo původního R-1340-9, bylo dodatečně přestavěno i 16 dalších strojů, 31-152/154, 156, 157, 159/161, 175, 195, 209/212, 233 a 234. P-12C se dočkaly služby např. u 17. stíhací letky na Selfridge Field, kde vystřídaly Curtissy Hawk, 36. stíhací letky, sídlící od roku 1932 na virginském Langley Field, nebo u 55. stíhací letky na Barksdale Field. V roce 1933 si po vzoru jiných letadel USAAC zahrály i ve filmu, standardním prvoválečném romantickém dramatu Hell Below, kde se šedozelené P-12C tvářily jako "Fokkery". Armáda později své P-12C vybavila směrovkou z P-12E.


Linked from : https://www.valka.cz/topic/postview/409840

Boeing P-12D

Po dokončení 96 strojů P-12C výroba přešla na verzi P-12D, ve které bylo dokončeno 35 strojů z původní objednávky (31-243/277). Tyto stroje, dokončené mezi 25. únorem a 28. dubnem 1931, se vizuálně od předchozí verze nelišily, Model 227, jak znělo jeho firemní označení, však používal motor Pratt & Whitney R-1340-17, jeho zapalování bylo přemístěno před motor a prstencový kryt motoru postrádal pomocné nožičky. Dodatečně bylo na P-12D upraveno i 16 dalších P-12C, a to 31-152/154, 156, 157, 159/161, 175, 195, 209/212, 233 a 234. Stejně jako P-12B a C, P-12D později během služby dostaly novou směrovku z verze P-12E. P-12D sloužily u 8. stíhací skupiny na Langley Field, konkrétně u 34. a 35. stíhací letky a možná i u 36. letky, a později pro pokračovací výcvik v letecké škole na Chanute Field.

P-12D S.No. 31-275 byl dalším z P-12, na kterém byl testován nový motor, v tomto případě zpřevodovaný Pratt & Whitney GISR-1340E, a dostal také ocasní plochy z P-12E. Motor ale zklamal a po dokončení testů byl tento stroj, nesoucí označení XP-12H, přestavěn v červnu 1932 zpět na standard P-12D.


Linked from : https://www.valka.cz/topic/postview/409873

Boeing P-12E

Kořeny hlavní verze P-12, P-12E, byly v Boeingu Model 218, soukromém stroji, na kterém firma testovala nové konstrukční prvky. V podstatě šlo o P-12B s kovovým poloskořepinovým trupem, který firma prvně otestovala na XP-15, a hřbetem přecházejícím v opěrku hlavy. Směrovka byla původně shodná s P-12B, později byla nahrazena vyšší a oblejší.


Stroj poprvé vzlétl 29. září 1930, byl testován na McCook Field, kde dostal zkušební označení XP-925, později, po dočasné výměně motoru R-1340D za R-1340E, označení XP-925A. Testy 218 proběhly u armádního i námořního letectva, krátce i s kapotovaným podvozkem, s civilním označením X66W, a po jejich skončení byl 218 v roce 1931 poslán do Číny.


Tam toho roku Julius Barr předváděl jiný Boeingův demonstrátor, Model 100D, odpovídající P-12D, který ale zničil při pokusu o rychlostní rekord. Model 218 byl v prosinci 1931 poslán místo něj. Kvůli problémům s povolením ale zůstal ve skladišti v Šanghaji až do února následujícího roku, kdy byl zprovozněn a 18. února zakoupen pro Nankinské letectvo během Šanghajského incidentu, krátké války o město mezi Čínou a Japonskem. Americký instruktor Robert Short byl požádán, aby dopravil stroj do Nankingu, 22. února se ale zapletl do boje se třemi japonskými stíhačkami. Dvě údajně s Boeingem sestřelil, pak ale sám zahynul.


Mezitím armádní letectvo objednalo sériovou podobu Modelu 218 jako P-12E (Boeing Model 234), objednávka na 135 strojů byla podepsána 3. března 1931. Mezi 19. zářím a 15. říjnem 1931 bylo armádě předáno 110 strojů, zbylých 25 bylo dokončeno jako P-12F. P-12E používaly stejný poloskořepinový trup a nové ocasní plochy jako Model 218, jinak ale odpovídaly standardnímu P-12D. Až v průběhu služby byly ocasní ostruhy nahrazeny kolečkem. Původně dostaly P-12E vzduchové kapsy v horním křídle umožňující udržet se na hladině v případě nouzového přistání, použité i na předchozích verzích, v průběhu služby byly ale většinou odstraněny a u většiny strojů nahrazeny "panamskou opěrkou", podstatně zvětšeným hřbetním hrbem obsahujícím gumový záchranný člun, vyvinutým pro nasazení v oblasti panamské kanálové zóny.


P-12E 31-553 byl 1. října 1931 hned po předání přeznačen na XP-12E a vyčleněn pro testy. Podobně vznikl P-12J, což byl P-12E 32-042 vybavený motorem Pratt & Whitney SR-1340H (R-1340-23) o výkonu 429 kW a pumovým zaměřovačem. V tomto provedení se zvýšil dostup, jinak ale nový motor moc výhod nepřinesl. XP-12E, P-12J a pět standardních P-12E (32-033, -036, -040, -046 a -049) bylo později upraveno na další pokusnou verzi, YP-12K, s motory SR-1340E a vstřikováním paliva Q-2, jeden z nich také chvíli létal s podvozkem vybaveným lyžemi umístěnými vedle kol. V červnu 1938 bylo všech sedm strojů přestavěno zpět na standard P-12E. Mezitím byl v únoru 1937 YP-12K 31-553 potřetí přejmenován, tentokrát na XP-12L poté, co byl vybaven turbokompresorem Type F-7, o měsíc později z něj byl ale opět YP-12K.


P-12E létaly například u 24., 27., 77., 79. a 95. letky, zůstaly společně s P-12F v prvoliniové službě až do roku 1935, kdy byly nahrazeny jednoplošnými Boeingy P-26, a poté byly přeřazeny hlavně k výcviku, v roce 1941 byly poslední kusy uzemněny jako draky pro výcvik mechaniků.


Armáda v roce 1940 pracovala na úpravě vyřazených P-12E na radiem řízený létající terč, označený A-5, a jeden stroj tak byl vybaven radiovým ovládáním a testován, armáda však vzápětí k tomuto úkolu vyřazená letadla přestala používat a projekt ukončila. Po vstupu USA do války však bylo 23 strojů P-12(P-12C 31-151,- 154,-209,-210, P-12D 31-245 a -258 P-12E 31-561,-564,-576,32-010,- 013,-025,-033,-040,-041,-044,-046,-048, -057, -066,-069,-074 a P-12F 32-85) předáno námořnictvu, které provedlo vlastní přestavbu na létající terč a bez rozdílu původní verze byly všechny tyto stroje přejmenovány na F4B-4A. Dostaly také nové serialy v rozmezí 2489-2511. Většina byla během cvičení sestřelena.


Jeden z P-12E, 32-017, byl mezi stroji předanými jako nelétající učební pomůcka civilním letecký školám a z Kalifornského polytechnického institutu byl později získán kalifornským Ontario Air Museum. V roce 1961 byl s civilní registrací N3360G uznán letuschopným, nejprve létal ve zbarvení námořního F4B-3. Dnes by měl být stále v držení muzea v Chinu. P-12E 31-559 byl podobným způsobem získán soukromým majitelem, který ho později věnoval Muzeu US letectva na Wright-Patterson AFB, kde je vystaven ve zbarvení 6. stíhací letky.


Verze E je jedinou verzí mimo exportních, která se dostala k zahraničnímu uživateli - v roce 1935 byly dva stroje předány nově formovanému filipínskému letectvu, kde snad vydržely až do obsazení Filipín Japonci v roce 1941.


Linked from : https://www.valka.cz/topic/postview/412216


.


Linked from : https://www.valka.cz/topic/postview/396610

Boeing P-12F

Posledních 25 strojů (32-077/101), objednaných v březnu 1931 v rámci 135 P-12E, bylo dokončeno ve verzi P-12F, tovární označení Model 251. Prvních patnáct strojů se od předchozí verze odlišovalo jen motorem, v tomto případě Pratt & Whitneyem R-1340-19 o startovním výkonu 447 kW / 600 hp a výkonu 373 kW / 500 hp ve výšce 3350 m, místo ve 2130 m jako u předchozího motoru -17. Vizuálně byly P-2F odlišitelné podle sdružených výfuků, mířících těsně nad spodní křídlo. Zbylých deset strojů mělo navíc ocasní kolečka místo ostruh, tato odlišnost ale vydržela jen krátce, protože byly ostruhy nahrazeny i na ostatních P-12F a P-12E. Stroje byly předány mezi 6. březnem a 17. květnem 1932. P-12F byly používány u 36. stíhací letky na Langley Field, která dostala např. stroj 32-080, a u 24. letky, sídlící v zóně Panamského průplavu. Část strojů proto dostala "panamskou opěrku", zvětšený hřbet ukrývající gumový záchranný člun. 32-101, poslední P-12F (a poslední vyrobený P-12 vůbec) byl u firmy Boeing pokusně vybaven krytou kabinou s proskleným kusem hřbetu, podobnou kabinu se zjednodušeným rámem dostal později i druhý postavený stroj.


Linked from : https://www.valka.cz/topic/postview/412214

Boeing Model 100

Boeing Model 100 byla civilní varianta stíhače F4B-1. Hlavním rozdílem bylo samozřejmě odstranění vojenského vybavení a zástavba palivové nádrže do středu horního křídla.


Postaveny byly čtyři stroje, první z nich (c/n 1142) vzlétl 1. dubna 1929 a byl dodán Úřadu pro dopravní letectví 7. června 1929 s vládní registrací NS21. Druhý, NX872H, byl prodán firmě Pratt & Whitney a sloužil k testům motorů. Kromě variant původního R-1340 Wasp létal také s R-985 Wasp Jr., R-1535 Twin Wasp a R-1690 Hornet.


Později byl prodán kaskadérovi Milo Burchamovi, který ho s novou registrací NC872H používal mezi lety 1933-1941. To již byl výrazně upraven, plátno na blocích trupu nahradil plech, podvozek byl zakapotován a dostal nízkotlaké pneumatiky. Původní šedo-zelené boeingovské zbarvení vystřídalo nové červeno-modro-stříbrné. Později se poškozený dostal do vlastnictví Paula Mantze, který ho použil např. ve filmu Task Force, upravený tak, aby připomínal dvoumístný Curtiss F8C-2 Helldiver. V roce 1968 byl prodán v aukci a znovu přestavěn, pak byl vlastněn testovacím pilotem Boeingu Lewem Mallickem, dostal motor Wasp Jr. a létal v barvách P-12 95. stíhací letky. V roce 1986 byl věnován Museum of Flight v Seattlu.


Třetí stroj, c/n 1144, prodělal podobnou kariéru a létal snad se všemi variantami registrace (873H, C873H, NR873H...). Nejprve sloužil v továrních barvách jako zkušební stroj a demonstrátor, poté v Boeingově aeronautické škole v Oaklandu jako cvičný. V roce 1936 byl koupen Mantzem a létal na show až do 70. let. Po válce stejně jako předchozí stroj dostal motor Wasp Jr. a zbarvení F4B-1 VF-5B Red Rippers. V roce 1985 byl prodán do Weeks Aviation Museum v Miami. V roce 1992 na něj během hurikánu Andrew spadla střecha hangáru, později by ale opět zletuschopněn.


Čtvrtý stroj, s registrací NX874H, byl také používán jako tovární demonstrátor, a v roce 1931 dočasně dostal označení Model 100D, když byl předváděn ve snaze získat zakázku na exportní verzi P-12D. Dostal kvůli tomu kryt motoru typu Townend, podvozek a vybavení jako P-12D, křídla ale zůstala původní. Později byl prodán společnosti Mitsui do Japonska, kde mizí.


Linked from : https://www.valka.cz/topic/postview/420127

Boeing Model 100A

Tento stroj byla speciální dvoumístná verze, postavená na objednávku Howarda Hughese. Druhý kokpit bez řízení byl umístěn do prostoru původně obsazeného kulomety a palivovou nádrží, palivo bylo nyní neseno ve dvou 95litrových nádržích v horním křídle a v nové trupové 151litrové nádrži. K prvnímu vzletu a převzetí stroje došlo 25. července 1929. Hughes brzy na stroji přidal široký kryt motoru NACA, kapotu podvozku a novou vysokou směrovku. Později byl jako jednomístný prodán dál a postupně používán několika majiteli jako předváděcí. Pozdější úpravy tohoto stroje zahrnovaly nové podvozkové nohy, snad ze Stearmanu Kaydet, kovový potah trupu, a nakonec úplně nové ocasní plochy. 100A byl zničem při nehodě v roce 1957.

Boeing Model 100E

Dva stroje na počátku 30. let objednalo siamské letectvo kvůli porovnání s Bulldogem Mk.II a Heinkelem He 43 D. Šlo o stroje v podstatě shodné s americkými armádními P-12E, kvůli tehdejšímu vládnímu zákazu exportovat letadla v té době dodávaná americkým složkám byly "zamaskovány" firemním označením Model 100E. Do Siamu byly doručeny 10. listopadu 1931, aniž by byly sestaveny a testovány v továrně. Siamské letectvo jim přidělilo označení Ch7(ข๗, anglická transkripce Kh7) čili stíhač č.7, a minimálně jeden stroj přežil ve službě až do roku 1949. Další stroje od Boeingu Thajci nekoupili, v roce 1933 byly místo toho nakoupeny konkurenční Hawky II a později Hawky III. Dnes se přeživší 100E nachází v Muzeu Thajského královského letectva na letišti Don Muang u Bangkoku.


Zdroj:
Bowers, Peter M. Boeing Aircraft since 1916. London, Putnam 1989. ISBN 0-85177-804-6.
www.thai-aviation.net
peterlewisdesign.tripod.com
zh.wikipedia.org;


Linked from : https://www.valka.cz/topic/postview/420131

Boeing Model 100F

Model 100F byla civilní obdoba P-12F a byl prodán firmě Pratt & Whitney k testům motorů. U Prattů byl jeho standardní motor nahrazen R-1535 Twin Wasp Jr., v této podobě poprvé vzlétl 20. června 1932. Brzy létal snad s každým myslitelným hvězdicovým motorem této firmy, jednou dokonce při předvádění metod rychlé výměny motorů prostřídal Wasp, Twin Wasp Jr. a Hornet během jediného dne.


Kvůli různým výkonům a hmotnostem používaných motorů bylo mezi kabinu a ocas místěno pohyblivé závaží, kterým je bylo možno kompenzovat. Během jednoho výškového zkušebního letu pilot omdlel kvůli poruše na přívodu kyslíku, a 100F začal ve spirále klesat. Závaží se uvolnilo, zničilo kormidla a neovladatelný stroj tak byl zničen.

Boeing Model 256

Čtrnáct z původně objednaných F4B-4 pro US navy bylo odkloněno a mírně upraveno pro Brazílii. Znamenalo to v podstatě jen odstranění přistávacího háku a podobného námořního vybavení, a nahrazení rádia a výzbroje podle brazilských požadavků. První z těchto strojů, označovaných prodejním oddělením jako "Boeing 1932", aby bylo jasné, že je to nejnovější varianta, byl do Brazílie dopraven 14. září 1932, poslední 8. října.

Boeing Model 267

Po Modelu 256 následovala objednávka na devět podobných strojů, které používaly trup, podvozek a ocas F4B-4 a křídla P-12E. Celá série byla převzata 21. února 1933, několik dní před převzetím posledního F4B-4. Sériová čísla ukazují, že - pokud vynecháme dva Modely 203A, postavené Boeingovou školou letectví a produkci pobočky ve Wichitě - devátý Model 267 byl zároveň také posledním dvouplošníkem postaveným u firmy Boeing.

Zdroj:
Davis, Larry. P-12/F4B in Action, In Action No.141. Squadron/Signal Publications, Carrollton 1994. ISBN 0-89747-309-4.
Bowers, Peter M. The Boeing F4B-4, Profile No.27, Profile Publications, Leatherhead.
Bowers, Peter M. The Boeing P-12E, Profile No.2. Profile Publications, Leatherhead.
Bowers, Peter M. Boeing Aircraft since 1916. Putnam Aeronautical Books, London 1989. ISBN 0-85177-804-6.
Swanborough, F. G., Bowers, P. M. US Navy Aircraft Since 1911, Putnam Aeronautical Books, London 1990. ISBN 0-85177-838-0.
Pelletier, Alain. Boeing - The Complete Story. Haynes Publishing, Yeovil 2010. ISBN 978-1-84425-703-4.
Jones, LLoyd S. U.S. Fighters. Aero Publishers, Inc. Fallbrook 1975.
United States Army and Air Force Fighters 1916-1961, Harleyford Publications, Letchworth 1961.
http://joebaugher.com/usaf_fighters/p12.html
www.nationalmuseum.af.mil