76 mm horský kanón vz. 1909 (76-мм горная пушка обр. 1909г) bol skonštruovaný firmou Schneider v roku 1905 na základe prác gréckeho plukovníka Dangliza z roku 1893. Konštrukcia vyhrala medzinárodný tender vyhlásený Ruskom, ktorého sa zúčastnilo viacero podobných kanónov – okrem ďalšieho, 3palcového kanóna Schneider aj 76 mm horský kanón firmy Škoda, francúzsky 85 mm kanón a rakúsko-uhorský 68 mm horský kanón. Do výzbroje Ruskej armády bol kanón prijatý 26.02.1909 a prvý sériový kanón bol vyrobený v Putilovskom závode v auguste 1909. K jednotkám sa kanóny začali zavádzať od roku 1911 a do začiatku 1. svetovej vojny ich bolo vyrobených 440. Kanóny boli používané nielen počas prvej svetovej vojny, ale aj počas následnej občianskej vojny v Rusku a zostali zaradené aj vo výzbroji Červenej armády.
K 01.11.1936 bolo vo výzbroji ČA celkom 622 kanónov, z toho funkčných 572 ks. 80 ks sa zúčastnilo bojových akcií počas konfliktu s Fínskom v rokoch 1939-1940, pričom došlo k nenávratnej strate 8 ks kanónov. K 22.06.1941 bolo vo výzbroji ČA 1121 ks, aj napriek tomu, že výroba bola ukončená v roku 1939 z dôvodu začatia výroby nových horských kanónov vz. 1938.
Zahraniční užívatelia: Rumunské kráľovstvo získalo časť kanónov v bojoch 1. svetovej vojny, ďalšie kanóny získalo v bojoch po vypuknutí 2. svetovej vojny. Kanóny boli zaradené do ozbrojených síl. Fínsko získalo niekoľko kanónov v bojoch v rokoch 1939-1940 a následne po roku 1941. Kanóny boli zaradené do výzbroje fínskych ozbrojených síl.
Zdroj: Иванов А.: Артиллерия СССР во Второй мировой войне; Нева 2003; Санкт-Петербург
Dělo vyvinuté francouzskou firmou "Schneider" pro ruskou armádu. Bylo vybráno ve zkouškách s dalšími děly francouzské a rakouské výroby. Výroba běžela v Obuchovském putilovském závodě v Petrohradu od roku 1909.
Dělo bylo na svou dobu velmi lehké (pouze 627 kg v palebném postavení), ale přes svou lehkou konstrukci střílelo standardním nábojem pro polní dělo vzor 1902. Jeho dostřel byl sice menší (cca 7000 m), ale dělo bylo velmi přesné. Vzhledem ke kratší hlavni mělo nižší úsťovou rychlost (381 m/s).
Dělo mělo lafetu nýtovanou z ocelových dílů, na ní byla umístěna kolébka nesoucí hlaveň, pod níž bylo umístěno hydraulické brzdovratné zařízení. Ochranný štít chránil obsluhu před palbou pěchotních zbraní.
Jednu nevýhodu dělo vzoru 1909 ovšem mělo, byla jí poměrně složitá konstrukce, složená z 536 dílů (polní dělo typ 1902 mělo jen 362 dílů).
Dělo bylo možno rozložit na několik dílů, aby je bylo možno transportovat na soumarech (břemeno nesmělo přesáhnout 100 kg). Paradoxně ale nebylo možnosti soumarové přepravy užíváno a děla byla obvykle přepravována v zápřahu.
V počátcích zavedení nebylo možno používat maximální dostřel děla, protože roznětka granátu umožnila účinnou střelbu jen na vzdálenost 3000 m, později, za 1. sv. války byly použity zápalky s delším časem, umožňující používat plný dostřel děla.
V roce 1914 bylo dělo vzoru 1909 hlavní zbraní horských baterií. Celková výroba v Obuchovském a Putilovském závodě dala cca 1400 děl. Děla byla používána na kavkazské a karpatské frontě. Byla také užita v Brusilovově ofenzívě, kde svou mobilností pomáhala ničit pozice nepřítele a umožnila snazší proniknutí do hloubky obrany. Děla byla užívána i v pevných postaveních, na říčních monitorech a pancéřových vlacích.
Dělo bylo zavedeno i do výzbroje Rudé armády, a bylo užíváno ještě za 2. sv. války (jeho nástupce byl zaveden až v roce 1938).
Dělo bylo i ve výzbroji našich legií v Rusku a s nimi se dostalo i do naší republiky, jeden kus je vystaven v muzeu na Žižkově.
