Narodil se jako Josip Broz 07.05.1892 v Kumrovci v Chorvatsku, které bylo tehndy součástí Rakousko-uherské říše. Vyučil se strojním zámečníkem a v roce 1910 vstoupil do sociálně demokratické strany Chorvatska a Slavonska. Nějakou dobu byl nezaměstnaný a tak se potulovalpo rodném Chorvatsku a v roce 1911 odjel se skupinou jiných kovodělníků do Čech za prací. Poté odjel přes Německo do Vídně za svým bratrem. Zde pobýval několik let až do roku 1913, kdy dosáhl plnoletosti (tehdy 21 let) a vztahovala se na něho povinnost dvouleté vojenské služby. Narukoval do Záhřebu a během šesti měsíců to dotáhl až na seržanta. Stal se tak nejmladším seržantem v rakousko-uherské armádě!
Na začátku první světové války byl za své protiválečné postoje převelen na ruskou frontu, kde se nechal roku 1915 zajmout. Když v Rusku vypukla revoluce a následná občanská válka, mnozí zajatci byli verbováni do Rudé armády. Josip do ní vstoupil také. Stal se členem komunistické strany v Omsku a v roce 1920 se vrátil do Chorvatska s cílem organizovat stávky a revoluční akce v rámci nově vznikající Komunistické strany v Jugoslávii (tehdy království Srbů, Chorvatů a Slovinců).
V roce 1926 získal práci ve vagonce, kde zorganizoval odborovou činnost v komunistickém duchu. V té době byl již však sledován tajnou policí a krátce na to byl za tuto svou činnost zatčen a odsouzen do vězení. Po podmínečném propuštění přešel do ilegality, ale byl znovu zatčen a znovu uvězněn. Po svém propuštění v roce 1934 odešel do Moskvy, kde již jako člen předsednictva UV KS Jugoslávie začal pracoval v sekretariáltu Kominterny. V roce 1937 byl zvolen do čela KS Jugoslávie. Vedením strany v Jugoslávii byl dočasně pověřen Djilas.
Po vypuknutí války se v jugoslávské komunistické straně rozhořela diskuse o povaze války. Djilas a jeho vedení v Bělehradě bez předchozí konzultace s Titem přijali tezi, že jde o oboustranně nespravedlivou imperialistickou válku. Toto stanovisko přes počáteční nesrovnalosti nakonec přijalo i vedení Kominterny. Situace se však zkomplikovala poté, co do války vstoupil Sovětský svaz, když jeho vojska okupovala vých. Polsko a zahájila válku s Finskem.
V lednu 1940 nařídil Stalin Titovi, aby se vrátil do Jugoslávie. Tito se přes Turecko s kanadským pasem nakonec dostal do Záhřebu. Do podzimu 1940 provedl zásadní reorganizaci celé strany a připravil ji na přechod k ozbrojenému boji pro případ fašistické agrese proti Jugoslávii. Byla vytvořena rozsáhlá ilegální síť kurýrů, tajných bytů, skladišť zbraní, rádiových stanic, kontaktů na policii a důležité osoby. Byla vytvořena i zvláštní komanda schopná zorganizovat útěk zatčených komunistů. Po obsazení Jugoslávie v dubnu 1941 se celý ilegální aparát dal okamžitě do pohybu.
Po přepadení SSSR byl Tito 27. června 1941 politbyrem jmenován vrchním velitelem Národní osvobozenecké armády Jugoslávie. Tato partyzánská armáda se stala nejsilnější odbojovou silou na Balkáně a vázala až 30 německých a italských divizí. Kromě toho vedla válku i s četniky - srbskými nacionalisty a ustašovci - chorvatskými separatisty, kteří podporovali okupanty. S pomocí Spojenců se Titovi podařilo odrazit sedm německých ofenziv. Při jedné z nich v červenci 1943 u Sutjesky unikl jen o vlásek smrti. Německé vrchní velení vypsalo na jeho hlavu odměnu 100 000 říšských marek! V té době byl Tito již v čele prozatímní revoluční vlády s hodností maršála. Při druhém pokusu v květnu 1944 se německým parašutistům sice nepodařilo zmocnit Tita, ale ukořistili alespoň jeho maršálskou uniformu.
1. října 1944 na Titovu žádost překročila Rudá armáda jugoslávské hranice a 23. října osvobodila společně s partyzány Bělehrad. Tito během války spolupracoval i se západními Spojenci a přiměl je, aby uznali jeho vládu za jediného oficiálního partnera pro jednání o poválečné Jugoslávii.
Po válce však ihned dal najevo, jakým směrem se chystá vydat. Hned po upevnění moci zahájil "socializaci" země. Vyhlásil vlastní, tzv. jugoslávskou cestu k socilalismu a odmítl pokusy o ovládnutí své země z Moskvy. Byl proti zastavení pomoci řeckým partyzánům, kteří byli na základě tiché dohody mezi Churchillem a Stalinem hozeni přes palubu. K zásadní roztržce mezi ním a Stalinem došlo v březnu 1948 na zasedání politbyra UV KSSS v Moskvě. Tito byl poté v červnu 1948 Kominformou obviněn z antisovětismu a trockismu. V té době již Tito začal podnikat odvetné kroky a zbavovat se postupně prosovětských sil ve vlastní straně, a zároveň připravovat obranu země před chystanou sovětskou invazí. K té však nakonec nedošlo, protože vypukla válka v Koreji.
Tito se začal po své izolaci ze strany tzv. východního bloku stále více sbližovat se Západem a zároveň přistoupil i na jisté liberální reformy uvnitř systému, takže se z Jugoslávie stal nejliberálnější komunistický stát. Dva roky po Stalinově smrti zahájilo nové sovětské vedení cestu k normalizování vztahů s Jugoslávií, které vyvrcholilo návštěvou Chruščova a Bulganina v Bělehradě v květnu 1955. V červnu 1956 jim Tito návštěvu oplatil.
Mezitím se začal angažovat v Hnutí nezúčastněných spolu s indickým premiérem Nehrúem, indonéským vůdcem Sukarnem a egyptským prezidentem Násirem. V březnu 1954 podepsal obranný pakt s Řeckem a Tureckem. Titova prestiž státníka ho nakonec vynesla do čela hnutí nezúčastněných. Tito po vojenském potlačení maďarského povstání v roce 1956 prosadil u Chruščova jmenování umírněného Kádára do čela vlády. V roce 1968 odsoudil vpád sovětských vojsk do Československa a v 70. letech udržoval dobré styky s rumunským diktátorem Ceaucescem, který usiloval nezávislost na Moskvě.
Na konci života vedl boj za zachování jednoty Jugoslávie, zejména poté, co počátkem 70. let vzrostlo v Chorvatsku separatistické hnutí. Jeho nástupcům se tuto jednotu udržet nepodařilo.
Tito byl rozporuplná osobnost,např.podle zkušeností z partyzánské války inicioval vznik teritoriálních sil podřízených jednotlivým republikám Jugoslávie a s vazbami na místní obyvatelstvo.Právě tyto síly zasadily tvrdé údery JNA ve Slovinsku a porazily centrální armádu v této republice.Také v ostatních republikách (Chorvatsko,Bosna) byly tyto jednotky TO základem nových armád nezávislých na Bělehradu a také hlavním protivníkem bojujícím za samostatnost republik proti centrální JNA plkbnící úkoly Bělehradu a Srbska. Podobný výzman měl i systém vlády,který Tito zavedl,např.roční rotace republik při obsazování presidenta SFRJ naprosto odlišný od praxe všech evropských zemí i od Titova letitého vládnutí. Tak Tito sám nechtěně pomohl rozkladu SFRJ po jeho smrti,který určitě si Tito nepřál a kterému se bránil řadu let. Tito byl pro řadové občany Jugoslávie Bůh,ale po jeho smrti se rozhořely naplno rozpory,které Tito potlačoval,ale nemohl je uhasit.Osobnost Tita jde snad pouze popsat,ale zatím jej ani lidé v bývalé Jugoslávii nedovedou objektivně ohodnotit.
