Slánský, Rudolf

Rudolf Slánský

(1901-1952)


Ve dvaceti vstoupil do právě založené KSČ, která ho donesla na vrchol moci a vzápětí také na šibenici. Mezi válkami si užil jak policejních perzekucí, tak i poslaneckého mandátu. Už ve třicátých letech obhajoval vnitrostranické procesy - tentokrát vysvětloval na stránkách komunistického Rudého práva právo sovětského soudu zastřelit "fašistické agenty" Zinověva a Kameněva. Na konci války, kdy našel azyl ve Stalinově říši, si vyzkoušel trochu dobrodružství při Slovenském národním povstání.


Ale hned po Únoru 1948 patřil k hlavním organizátorům komunistického teroru. Až se nakonec stal z hlavního soudce hlavním obviněným. Na konci roku 1951 byl zatčen, zbaven všech funkcí a postaven před soud. Veřejně se mluvilo o vzniku protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Sovětští poradci dodali přesný scénář, obžalovaní se museli naučit odpovědi a pak už běželo vše jak po drátku. Samozřejmně nic z toho co říkali u soudu, nebyla pravda. Ale občané si mohli prostřednictvím přímých rozhlasových přenosů udělat přesný obrázek o ohrožení komunismu a o zrádcích v čele strany.


Národ, či lépe řečeno jeho komunističtí zástupci, volali po krvi. Na ÚV KSČ chodily tisíce dopisů. "Pokud jde o podezření vůči mně, podezření z nějakých zločinů proti straně, musí tu jít o strašlivý omyl," napíše ve svém posledním dopise ÚV. Ale tvrdé výslechy ho dostatečně zpracují. Nakonec u soudu prohlásí: "Nazasluhuji si jiný konec svého života, než konec, který navrhuje prokurátor." Smrt, jiná možnost neexistuje. Slovy prokurátora: "Nechť je ohněm, který do kořene vypálí tuto hanebnou hlízu zrady."


Ještě mu zbyla slíbená naděje, pokud před soudem nic neodvolá, bude to kladně hodnoceno při jeho žádosti o milost. Když však skutečně požádal o milost, prezident Gottwald to rázně zamítl. Ani nápad. Večer před popravou se setkal se svou manželkou. Přes drátěnou síť. Podle svědků dostal záchvat, vrhl se do drátů a hlasitě vzlykal. Mohlo to být připravené divadlo, ale také nemuselo.


Od té chvíle ho už nikdo z blízkých neviděl. Jeho tělo bylo spáleno s ostatními popravenými, popel byl nasypán do papírových pytlů a rozprášen na neznámém poli u Prahy.


Roku 1963 byl rehabilitován.


Zdroj:Popravy slavných; Libor Budínský

Přidám několik podrobností:
Narodil se v Nezvěsticích u Plzně, v Plzni absolvoval Gymnázium, poslancem byl v letech 1935 - 38, a potom 1945 - 48. Datum narození je 31.7.1901, narodil se v rodině obchodníka (byl synem z prvního manželství) a jeho rodina nebyla nijak chudá. Do SSSR odešel již v roce 1938 hned po Mnichově, jeho rodina byla jako židovská odvezena v roce 1942 do Terezína, nevrátil se nikdo. Válku přežil z rodiny jen jeho bratr Richard, který byl celou válku v Londýně. Manželka Josefa, syn Rudolf (dnes velvyslanec na Slovensku). Byl popraven 3.12.1952 v Praze. V roce 1963 byl rehabilitován soudně v roce 1968 i stranicky. Paradovně tak byl popraven zastánce tvrdé linie a pracovních táborů.
V době pobytu v Moskvě mu bylo uneseno dítě které už nikdy neviděl, zmínka je v knize jeho ženy "Pravda o mém muži".

Rudolf Slánský se ve vazbě 2x pokusil o sebevraždu: poprvé v dubnu 1952, když se referentům podařilo ho zlomit, se rozběhl hlavou proti zdi. Podruhé se pokusil oběsit, ale zachránili ho včas. Jeho zachránce dostal později vyznamenání.

Dítě (tuším že malá dcerka) mu bylo uneseno v parku Moskvě z kočárku, dokonce snad přímo před ním. Pokud si dobře pamatuju, nějaká žena mu namluvila, že ho pro něj poslala jeho manželka.

Myslím že je předpoklad že ho tím chtěli "držet v šachu" ale kdo ví jak to bylo doopravdy.

Popel popravených a tedy i Rudolfa Slánského nebyl vysypán do polí, nýbrž na silnici. Uvádí to ve své knize Doznání Artur London i Heda Margoliová-Kovalyová ve své knize Na vlastní kůži

to Terrasini kde byl vysypán popel je otázka, ani jeden z výše jmenovaných u toho nebyl a od pracovníků STB se asi dá sotva očekávat že s tím za nimi šli. Jedná se o tradovanou legendu (patří k bolševickému koloritu) bohužel oficiální verze nebyla nikdy řečena a dnes o ni celkem není zájem.

Je pikantní, že organizátoři honby za nepřáteli strany a lidu - nejen tenhle zmetek, ale mnoho dalších - jsou teď vzpomínáni málem v jedné řadě s JUDr. Miladou Horákovou a dalšími skutečnými oběťmi rudých teroristů.
Račte si uvědomit, že ta rehabilitace znamemala jen to, že se nejednalo o zrádce KSČ! To, že organizovali hon na skutečné vlastence - elitu národa, že to byli opravdoví zločinci a hromadní vrazi, to jim nikdo odpárat nemůže!

Naprosto souhlasím s Fantanem, i vzpomínaní London, Heda Margoliová a vdova Slánská byli v bolševickém systému nahoře a jejich popis je spíše lítostí že jim osobně to nevyšlo a ne pochopením zhovadilosti systému který budovali. Proto mne nějaké ustrnutí nad osudy šmejdů jako Slánský a spol, které dost často vidím a slyším kolem sebe přivádí do stavu úžasu. Kdyby nad podobným šmejdem jiné národnosti třeba Rőhmem někdo takhle vzlykal bylo by to asi divné, kupodivu nad bolševickou zrůdou jakou Slánský byl se to mnoha zdá normální.