Main Menu
User Menu

Mikojan-Gurevič MiG-19 [kód NATO: Farmer]

prehľad verzií

Mikojan-Gurevič MiG-19
Přehled verzí


I-340 (SM-1)
V létě 1950 se Nejvyšší sovět v Moskvě začal zabývat otázkou nového stíhacího letounu, který by svými parametry překonával stávající stíhače MiG-15 a MiG-17. V dubnu 1951 byl konstrukční kancélaři OKB-155 vydán příkaz, aby vyvinula nový stíhací letoun označený I-340 (resp. SM-1 v nomenklatuře konstrukční kanceláře). Letoun vycházel z prototypu MiGu-17F označeného SI-02, který byl vybaven dvěma proudovými motory Mikulin AM-5 instalovanými vedle sebe v přepracované zádi trupu. Výkresová výrobní dokumentace byla hotova v září 1951. Letoun byl dokončen až v březnu 1952, k opoždění došlo především kvůli nedostatku motorů AM-5. I-340 byl prvním předchůdcem, který vedl k rodině letounů řady MiG-19. Testy I-340 však ukázaly, že ve výšce 5 km je tento letoun schopen dosáhnou maximální rychlosti 1 193 km/h, což bylo považováno za nevyhovující, takže v dalším vývoji tohoto typu se nepokračovalo.


I-360 (SM-2/1, SM-2/2)
Dalším vývojem dvoumotorové koncepce vznikl typ I-360, jeho vývoj byl zahájen na základě rozhodnutí Rady ministrů číslo 2929-1379 z 10. spna 1951. Jednalo se o novou konstrukci vybavenou motory Mikulin AM-5A. Trup byl prodloužen o 1,6 metru. Zcela nové bylo šípové křídlo s jiným profilem, aerodynamickými plůtky a záporným vzepětím. Šípové ocasní plochy měly tvar písmene T. Výzbroj letounu tvořily dva kanony N-37D instalované v kořeni křídla. Byly vyrobeny dva létající prototypy SM-2/1 a SM-2/2, které se zapojily do letových zkoušek v LII v Žukovském. Ani tento letoun příliš nepřesvědčil, maximální rychlosti M 1,19 bylo dosaženo pouze v mírném klesání. Nadzvukové rychlosti ve vodorovném letu dosaženo nebylo.


I-370 (I-1)
Pro případ, že by OKB-155 nevyšla sázka na motor Mikulin, nařídila Rada ministrů v březnu 1952, aby konstrukční kancelář pracovala paralelně na projektu, který by používal jediný motor Klimov VK-7. Letoun byl původně znám jako I-370, později bylo jeho označení změněno na I-1. První prototyp byl dokončen v květnu 1953. Kvůli problémům s vývojem motoru však byl první VK-7 (s životností nicotných 25 hodin) do draku instalován až v září 1954. Další problémy s motorem a konstrukcí draku první let oddálily ještě více. Letové testy I-370 byly nakonec zahájeny v době, kdy se prototyp SM-9/1 (viz níže) nacházel uprostřed státních zkoušek. Přání zvýšit rychlost I-1 vedlo k projektu I-2 s novým křídlem se zvětšenou šípovitostí. Tento projekt se však nerealizoval. Protože výkony I-1 byly ve srovnání s MiGem-19 při nejlepším rovnocenné, v dalším vývoji se nepokračovalo.


MiG-19 (SM-9/1, SM-9/2, Izdělije 59, Izdělije 25, označení v kódu NATO Farmer-A)
Protože letectvo s výkony SM-2 spokojeno nebylo, nařídilo OKB-155 na jeho bázi vyvinout nový frontový stíhací stroj. Největší problémy byly spojeny s malými výkony motorů AM-5. Tento nedostatek se podařilo odstranit v roce 1953 s příchodem motoru Mikulin AM-9 s upraveným přídavným spalování. Prototyp SM-9/1 poprvé vzlétl 5. ledna 1954 a oproti SM-2 se vyznačoval rozšířenou zádí trupu, zvětšenou kýlovou plochou a původním křídlem s novými plůtky. Dělené VOP byly převzaty z SM-2. Druhý prototyp SM-9/2 byl dokončen v lednu 1954 a oproti 1. prototypu doznal částečných změn, tou nejvýraznější byla plovoucí VOP, nižší SOP nebo delší příď s menším vstupem vzduchu. Původně neměl namontovanou výzbroj, později však došlo k instalaci tří kanonů NR-23.
Ještě před zahájením státních zkoušek prototypu SM-9/1 rozhodla Rada ministrů 17. února 1954 direktivou 286-133 o sériové výrobě tohoto stroje a jeho zavedení do výzbroje sovětského letectva pod označením MiG-19. Na produkci letounu se podílely továrny GAZ-21 v Gorkém a GAZ-153 v Novosibirsku. Tovární označení bylo Izdělije 59 (v GAZ-21), resp. Izdělije 25 (v GAZ-153). V březnu 1955 obdrželo sovětské letectvo první dva sériové MiGy-19, které se zapojily do vojskových zkoušek. Letoun byl vybaven dvojicí pohonných jednotek Mikulin RD-9B. Výzbroj sestávala z trojice kanonů NR-23 ráže 23 mm umístěných po dvou v kořenech křídla a jedním v trupu. Pod křídlem byly umístěny dva závěsníky BD-3-56 pro palivové nádrže, nebo pumy. Za šachtami hlavního podvozku mohly být instalovány dva demontovatelné závěsníky pro raketové bloky ORO-57K. Letouny nebyly piloty příliš oblíbeny. K důvodům patřila řada nedostatků, jako například časté požáry a exploze během letu způsobené nedostatečnou tepelnou izolací nádrží umístěných v blízkosti motorů.


MiG-19 (SM-2A, SM-2B, SM-2V, SM-2G, SM-2D)
Řada strojů MiG-19 upravených pro nesení protizemní raketové výzbroje.
SM-2A - letoun výrobního čísla 59210420 upravený v roce 1955 pro nesení 4 raketnic RO-70-5 pro 5 neřízených protizemních raket ARS-70 ráže 70 mm.
SM-2B - letoun v. č. 59210406 upravený pro zkoušky se dvěma nebo čtyřmi vypouštěcími zařízeními ORO-190K pro protizemní neřízené rakety TRS-190, letoun byl později upraven pro nesení dvou neřízených raket ARS-212M a přeznačen na SM-2V.
SM-2G - varianta modifikovaná mezi roky 1955 a 1956 pro zkoušky s neřízenými raketami ARS-160.
SM-2D - SM-2A upravený v roce 1957 pro podvěšení čtyř raketnic 408/3 pro 9 neřízených raket TRS-85.


MiG-19 (SМ-2M)
Letoun výrobního čísla 59210108 vybavený dvěma vypouštěcími zařízeními pro zkušební střelby radarem naváděných protiletadlových střel RS-2US.


MiG-19 (SM-2I)
Stíhací letoun vybavený zbraňovým systémem K-6. Práce byly zahájeny na základě rozhodnutí Rady ministrů z 30. prosince 1954. K provedení zkoušek byl upraven stroj 59210549. Letové testy byly v LII dokončeny v dubnu 1956. Systémové zkoušky K-6 probíhaly od května, dokončeny byly v prosinci 1956 s uspokojivými výsledky.


MiG-19 (SМ-6)
Tato verze byly vyvíjena na základě rozhodnutí Rady ministrů z 30. prosince 1954. V závodě GAZ-21 byly vyrobeny dva exempláře (v. č. 210101 a v. č. 210102) pro zkoušky zbraňového systému K-6 a radaru Almaz-3. Zkoušky probíhaly v letech 1957 a 1958 a byly zastaveny v květnu 1958 po rozhodnutí zastavit vývojové práce na systému K-6.

MiG-19 (SМ-10)
V roce 1957 byly dva MiGy-19 (v. č. 59210316 a v. č. 59210415) vybaveny na křídle montovaným nástavcem pro doplňování paliva za letu z tankeru vzniklém na bázi bombardéru Tu-16. Prototypy SM-10/1 (trupové číslo 316) a SM-10/2 (trupové číslo 415) během programu uskutečnily 49 letů. Státní zkoušky probíhaly mezi 17. prosincem 1956 a 14. březnem 1957. Od dalšího vývoje bylo upuštěno, když se ukázalo, že není možné doplňovat palivo dvěma letounům současně.

MiG-19 (SМ-20)
MiG-19 přestavěný na technologický demonstrátor pro vývoj a zkoušky elektroniky protizemních řízených střel Ch-20. Upraveny byly dva letouny. První SM-20/1 (v. č. 59210105) byl modifikován v únoru 1956, druhý SM-20/2 (v. č.59210425) pak v září téhož roku. Zkoušky probíhaly v letech 1957 a 1958.


MiG-19 (SМ-30)
V dubnu 1955 byla OKB-155 pověřena vývojem verze MiGu-19 startující z odpalovací rampy za asistence dvou raket na tuhé palivo PRD-22. Zesílena byla konstrukce trupu a křídla. K prvnímu úspěšnému "vystřelení" došlo 13. dubna 1957, pilotem byl I. I. Šijanov. Letoun měl mít nejen krátký vzlet, ale i přistání (do 400 metrů), takže se zkoušely různé varianty přistávacích háků a sítí. Jejich značná nepraktičnosti v operačních podmínkách nakonec vedla k ukončení projektu.


MiG-19S (SM-9/3, Izdělije 61, Izdělije 26, označení v kódu NATO Farmer-C)
Denní stíhací MiG-19S, který se na konci padesátých let stal pilířem sovětského frontového stíhacího letectva, poprvé vzletěl 27.11. 1955. Za jeho kniplem tehdy seděl zkušební pilot K. K. Kokkinaki. Sériová výroba v továrnách v Gorkém (GAZ-21) a Novosibirsku (GAZ-153) byla připravována již od září 1955. Verze se MiG-19S začala z výrobní linky sjíždět v červnu následujícího roku. Letouny vyráběné v Gorkém nesly tovární označení Izdělije 61, stroje z Novosibirsku pak Izdělije 26.
MiG-19S byl vyzbrojen trojicí kanonů NR-30, které byly umístěny v kořenech křídla (2) a na pravé spodní straně přídě trupu (1). Pohon zajišťovala dvojice proudových motorů RD-9B. Na dva závěsníky pod trupem bylo možné podvěsit dvě pumy FAB-250 nebo raketnice ORO-57K. Oproti předchozí sériové verzi MiG-19 byly upraveny systém řízení, brzdy kol podvozku nebo brzdící padák. MiGy-19S byly do výzbroje sovětského letectva zavedeny v roce 1956. Jejich licenční výroba probíhala v Československu (zpočátku s označením S-105) a Číně (jako Šenjang J-6).


MiG-19S (SM-9/3T)
Verze, která vznikla v únoru 1959, kdy byla na jednom MiGu-19S provedena zástavba vypouštěcích zařízení pro rakety K-13 umístěných na závěsnících pro palivové nádrže. Jediný prototyp prvně vzlétl 11. února 1959. Místo kanonů byly instalovány zapisovače údajů o odpalu střely.


MiG-19S (SM-9/9)
Letoun upravený v roce 1959 pro zkoušky jaderné pumy 244-N. Odstraněny byly trupový a křídelní kanon na pravé straně letounu. U kořene pravé poloviny křídla byl pak nainstalován závěsník BDZ-55T pro nesení pumy.


MiG-19S (SM-11)
Verze MiGu-19 navržená OKB-155 v roce 1956 s pasivním infračerveným zařízením pro vyhledávání a sledování cílů Jastreb-SIV-52 pro přepadové stíhaní v nočních podmínkách.


MiG-19S (SM-12/1, SM-12/2, SM-12/3, SM-12/4)
V roce 1956 bylo konstrukční kanceláři OKB-155 nařízeno zlepšit výkony MiGu-19S. Práce byly zahájeny v listopadu 1956. Výchozím letounem pro SM-12/1 se stal jeden MiG-19SV výrobního čísla 61210404, do nějž byly zabudovány dva výkonnější motory RD-9BF, později během zkoušek nahrazených RD-9BF-2. Kompletně byla přepracována příď se vstupním ústrojím opatřeným stavitelným kuželem. Letoun byl vybaven radiolokačním dálkoměrem SRD-1M "Konus".
Na začátku roku 1957 začala konverze MiGu-19SV v. č. 61210408 na SM-12/2. K dispozici ovšem nebyl žádný použitelný motor RD-9BF-2, a tak byl v červnu 1958 letoun vybaven motory Sorokin R3-26. Od programu bylo upuštěno ve stádiu, kdy byl letoun připravován na letové zkoušky.
SM-13/3 vznikl mezi zářím až říjnem 1957 konverzí letounu výrobního čísla 0915331. Letoun byl zamýšlen jako etalon pro sériovou výrobu, proto byl plně vybaven všemi potřebnými systémy a pevnou výzbrojí tvořenou dvěma kanony NR-30 v křídle. Pohon zajišťovaly dva motory R3-26.
Na počátku října 1957 byly zahájeny úpravy letounu v. č. 0915334, ze kterého vznikl SM-12/4. Ten již neměl mít nedostatky, které se objevily během letových zkoušek SM-12/1 a SM-12/3. Práce na jeho konverzi byly přerušeny na konci roku 1957, protože se ukázalo, že další zkušební stroj již není zapotřebí. SM-12 se nakonec do sériové výroby nedostal.


MiG-19S (SM-12/3T, SM-12/4T)
Na začátku roku 1959 byly modifikovány SM-12/3 a SM-12/4 tak, aby mohly být zapojeny do zkoušek protiletadlových řízených střel K-13. Takto upravené stroje obdržely označení SM-12/3T a SM-12/4T.


MiG-19S (SM-12PM, Izdělije 66)
Přepadový stíhací letoun vybavený motory R3M-26 a zbraňovým systémem K-51. Upraven byl letoun výrobního čísla 66210101, který mezi květnem a listopadem 1958 provedl 63 letů. Nebyl opatřen hlavňovou výzbrojí, mohl mít podvěšené dvě střely RS-2U, radar byl typu CD-30 (prototyp pozdějšího RP-21). V závodě GAZ-21 bylo letounu dokonce přiděleno výrobní označení Izdělije 66. Nakonec byl vyroben pouze jeden prototyp. Cenné zkušenosti s typem SM-12PM byly využity při vývoji prototypu Je-7.


MiG-19S (SM-12PMU, Izdělije 66)
Druhý prototyp SM-12PM s v. č. 66210102 byl nakonec dokončen jako SM-12PMU. Letoun měl možnost používat pomocný raketový motor U-19M, který byl instalovaný na spodní části trupu. V červenci a srpnu 1958 byly dokončeny další dva prototypy 66210103 a 66210104. Ani SM-12PMU nebyly vyráběny sériově. I když výsledky ze zkušebních letů nebyly špatné, sovětské vedení dávalo pro plnění úloh PVOS přednost pozemním raketovým systémům.


MiG-19S (SMK-1, SMK-2)
V roce 1957 byly dva MiGy-19S (výrobní číslo 61210418 a No 61210419) přestavěny na létající zkušebny pro vývoj a testy naváděcího systému protilodní řízené střely K-10.


MiG-19R (SM-9R)
Taktická fotoprůzkumná verze vycházející z typu MiG-19S. Letoun měl odstraněn trupový kanon NR-30, na jehož místě byla zabudována kamera AFA-39. Pohon zajišťovaly dva motory RD-9BF-1. Letoun prošel zkouškami v NII VVS úspěšně. Na tento standard byl závodem GAZ-21 v Gorkém upraven pouze malý počet letounů.


MiG-19SF (označení v kódu NATO Farmer-C)
Malá část MiGů-19S byla vybavena motory RD-9BF-1 nebo RD-9BF-2, k tomu u nich bylo redukováno palubní vybavení. Takto upravené stroje obdržely označení MiG-19SF.


MiG-19SV (Izdělije SM-9-V, označení v kódu NATO Farmer-C)
Výškový stíhací letoun určený pro ničení vysokolétajících špionážních letadel nebo průzkumných balónů. Stoupavost a dostup se podařilo zvýšit díky absenci trupového kanonu, redukci zásoby munice (na 100 ks), absenci zadního pancéřování sedačky a především díky instalaci výkonnějších pohonných jednotek. Letoun byl poháněn dvěma motory RD-9BF, část ze strojů také verzemi RD-9BF-1 nebo RD-9BF-2. Úprav se dočkaly i další systémy letounu (absence brzdícího padáku, nová kola hlavního podvozku s kotoučovými brzdami, přepracovaný systém přívodu kyslíku, demontovaný radiovýškoměr RV-2,...). V červnu roku 1956 byly Závodem 155 na tento standard upraveny dva stroje (červená 634, v. č. 59210634 a červená 644, v. č. 56210644), které se tak staly prototypy nové varianty. Sériová výroba měla probíhat v závodě GAZ-21. MiGy-19SV vznikaly jako zcela nové letouny, tak i konverzí z již vyrobených MiGů-19S.


MiG-19SVK (SM-9/3-VK)
Jeden prototyp MiGu-19SV (červená 644) byl v roce 1957 upraven s cílem zvýšit praktický dostup. Letoun byl proto opatřen novým křídlem se zvětšeným rozpětím a plochou, "psím zubem" a upraveným profilem na koncích. Pohon původně zajišťovaly motory RD-9BF, které byly v květnu 1957 nahrazeny typem RD-9BF-1. I když se očekávalo, že pomocí těchto úprav se praktický dostup zvětší o 1 kilometr, ve skutečnosti se ho podařilo navýšit pouze o 300 metrů, a tak od tohoto projektu bylo upuštěno.


MiG-19SU (SM-50)
V druhé polovině padesátých let se americké špionážní lety nad SSSR stávaly téměř pravidlenou záležitostí, a tak Rada ministrů v srpnu 1956 vydala direktivu nařízující vyvinout nový výškový stíhací letoun. MiGy-19SV měly dostup 18 500 metrů, který se ukázal být nedostatečný a navíc byly do výzbroje zavedeny v malém počtu. Konstrukce MiGu-19SU vycházela z typu MiG-19S. V trupu měl letoun instalovány dva motory RD-9BM, v podtrupovém odhazovacím pouzře byla zabudována urychlovací jednotka na kapalná paliva U-19 s raketovým motorem SZ-20M. Mezi listopadem 1957 a únorem 1958 bylo vyrobeno pět letadel MiG-19SU. K sériové výrobě ovšem nedošlo, protože do výzbroje sovětské PVOS byly zaváděny nové raketové komplexy S-75. Vyrobené letouny pak sloužily k nácviku použití systémů pozemního navádění nebo k propracování taktiky přepadů ve velkých výškách.


MiG-19P (SM-7/3, Izdělije 62, označení v kódu NATO Farmer-B)
Paralelně s vývojem a produkcí denních variant MiGu-19 probíhaly konstrukční práce a výroba "radarových" verzí pro operace v noci a za ztížených povětrnostních podmínek. První prototypem radarových variant se stal stroj SM-7/1, který poprvé vzlětěl 28. srpna 1954 a vycházel z typu SM-2 oproti němž se vyznačoval větší SOP a rozšířenou přídí pro pojmutí radaru RP-1 Izumrud-1. Pohon obstarávala dvojice motorů Mikulin AM-9B (později přejmenovaných na RD-9B). Výzbroj tvořily dva kanony NR-23 v kořenech křídla a dvě raketnice ORO-57K umístěné na demontovatelných závěsnících za podvozkovými šachtami. Na dva podkřídlové závěsníky bylo možné umístit palivové nádrže nebo pumy do ráže 250 kg. Po modifikaci, díky níž mohl používat střely RS-2U, došlo k přeznačení letounu na SM-7/1M.
Po SM-7/1 následovaly prototypy SM-7/2 a SM-7/3 s plovoucí VOP. SM-7/2M byl prototyp SM-7/2 přeznačený poté, co do jeho arzenálu přibyly střely RS-2U. SM-7/3 se stal vzorem pro sériové letouny MiG-19P, které byly v GAZ-21 vyráběny od roku 1955 (tovární označení Izdělije 62). První sériové letouny byly vyzbrojeny kanony NR-23, krátce později se přešlo na dvojici NR-30 se zásobou 146 kusů munice. Další výzbroj mohly případně tvořit raketové bloky ORO-57K. První letouny měly rovněž zabudován starší radar RP-1, později byly montovány modernější RP-5 Izumrud. Pohon zajišťovaly dva motory RD-9B.


MiG-19PV
Výškový přepadový stíhací letoun vyvíjený na bázi MiGu-19P na základě rozhodnutí Rady ministrů z 25. srpna 1956. Na tento standard byl upraven jeden sériový stroj (v. č. 62210308). Použité motory byly typu RD-9BF. Zkoušky letounu proběhly v roce 1957. Do sériové výroby se nedostal.


MiG-19PU (SM-50P)
MiG-19P s přídavným raketovým motorem, konverzi měl v roce 1958 provést závod v Gorkém.


MiG-19PU (SM-51 nebo SM-51P)
Modifikace s použitím pomocné urychlovací raketové jednotky na kapalné palivo U-19P konstruktéra Duškina. Motor byl umístěn v protáhlem aerodynamickém krytu pod trupem. Na základě rozhodnutí Rady ministrů měly být takto upraveny 2 letouny, nakonec byl v květnu 1958 závodem GAZ-21 modifikován pouze jeden stroj výrobního čísla 62210501. Omezená doba činnosti raketového motoru a vyhlídka na zavedení nových výkonnějších stíhačů vedla k ukončení tohoto projektu.


MiG-19PU (SM-52 nebo SM-52P)
Další konverze s pomocným raketovým motorem, tentokrát konstruktéra Sevruka. Letoun měl údajně mít i upravené avionické vybavení s radarem Almaz a radiolokačním dálkoměrem SRD-5A.


MiG-19PM (SM-7/2M, Izdělije 65, označení v kódu NATO Farmer-D)
Po úspěšném ukončení zkoušek SM-7/2M byla v roce 1957 zahájena jeho sériová výroba v závodě GAZ-21. Do výzbroje sovětského letectva byl zaveden pod označením MiG-19PM. Letoun nebyl opatřen hlavňovou výzbrojí, místo toho na čtyřech podkřídlových závěsnících nosil střely RS-2U (RS-2US). Stroje také nemohly nést raketnice ORO-57K. K navádění raket sloužil radar RP-2U. Zatímco spolehlivost avioniky u verze P byla špatná, u varianty PM byla ještě horší. Letoun měl i horší letové vlastnosti, především kvůli instalaci čtyř masivních závěsníků na řízené střely. Do části strojů určených na export byl montován radar RR-20.


MiG-19PML (označení v kódu NATO Farmer-D)
Po provedení zástavby naváděcího systému Lazur v šedesátých letech do části letounů MiG-19PM došlo k jejich přeznačení na MiG-19PML


MiG-19PT (SM-7/2T)
S cílem rozšířit bojové možnosti MiGu-19P byla na jednom stroji (modrá 23 ?) provedena instalace střel R-3S. Letoun byl dokončen ve třetím čtvrtletí roku 1963, úspěšné zkoušky proběhly v roce následujícím. Na tento standard pak byla patrně upravena část z vyrobených MiGů-19P.


MiG-19M (M-19)
Nadzvukový dálkově ovládaný bezpilotní terč, který byl upravován z letounů MiG-19 a MiG-19S vyřazených z operační služby.
URL : https://www.valka.cz/Mikojan-Gurevic-MiG-19-kod-NATO-Farmer-t20535#77626Verze : 1
MOD