Jakovlev Jak-23 [kód NATO: Flora]

Jak-23 v americkém markingu

Jednou z málo známých epizod "studené války" je zkoušení Jak-23 v USA. Že zkoušky proběhly, je samozřejmě známo, na internetu je dokonce krátký film z těchto zkoušek, ale jak se letoun do USA dostal je pro mnohé záhadou. Obvykle je to popisováno jako špionážní akce typu James Bond, ale vlastní příběh je mnohem jednodušší a samozřejmě i zajímavější. Podle dohadů šlo letoun z Polska (zcela nesmyslné) dále z Bulharska (to jich ale mělo jen 12 a jsou doloženy) ruské zdroje dokonce spekulují že šlo o letouny dodávané do Albánie železnicí (ale to už je vůbec mimo, protože Albánie tento typ nedostala a bylo by nelogické letouny posílat železnicí přes Jugoslávii). Všechny špionážní teorie se shodují že nějaká země poslala letoun po železnici a ten byl zadržen v jiné zemi (obvykle se spekuluje o Jugoslávii) a nabídnut ke zkouškám do USA, po nichž se měl vrátit a pokračovat do místa určení. Když odhlédneme od toho že je to divoká konstrukce určitý kousek pravdy na historce je, letoun byl do USA jen zapůjčen a vrátil se posléze zpět.

Jak to ale bylo doopravdy? Bylo to jednodušší a samozřejmě v době události pro propagandu obou stran nešiřitelné. Dne 24. 6. 1953 rumunský pilot Mihail Diaconu dezertoval do Jugoslávie i s letounem Jak-23. Původně letoun i pilot patřili do sestavy 135. stíhacího pluku na letišti v Caransebes v západním Rumunsku. Po přistání v Jugoslávii požádal pilot o politický asyl, později odešel do USA a zřejmě žil pod jiným jménem. Zpráva o jeho útěku byla v Rumunsku zveřejněna až po 35 dnech a veřejně nebyla prakticky známa. Vzhledem k tomu, že Jugoslávie dostala svá první proudová letadla jen krátce před tím (10.3.1953 - šlo o cvičné T-33), je zřejmé že pro jugoslávské letce byl letoun velmi zajímavý. Šlo navíc o letoun, který byl užíván letectvy jejich možných protivníků (Rumunska a Bulharska), takže jeho zkoušky byly samozřejmostí. Letoun byl zbaven veškerého markingu a byl předán k testování do VOC (Vazduhoplovni Opitni Centar - letecké zkušební středisko) k testům letových vlastností a výzbroje. V době testů bylo uskutečněno 21 letů v trvání 9 hodin a letoun při nich pilotovali kapitáni Vodopivec, Prebeg a Todorovic. VOC v té době působilo na letišti Zemun a testy zřejmě probíhaly tam, i když dostupné zdroje se o místě testů nezmiňují.

Po provedení zkoušek byl letoun nabídnut v říjnu 1953 přes místní rezidenturu CIA k zapůjčení do USA. Podmínkou údajně bylo zapůjčení na omezenou dobu (cca měsíc) a doprovod několika důstojníků jugoslávského letectva. V USA se CIA spojila s ATIC (Air Technical Intelligence Center) které sídlilo na Wright-Patterson AFB a společně připravili "projekt Alpha". Jeho cílem bylo dopravit letoun a provést zkoušky tak, aby se o tom druhá strana (tedy SSSR) nedověděla. Hlavou přísně tajného Project Alpha byl I.H. Herman. Pro dopravu byl zvolen vzdušný most letounem C-124 od 4th Troop Carrier Squadron, 62nd Troop Carrier Wing ze základny Larson a byl přelétnut na Wright-Patterson AFB. Pilotem byl Capt. Leroy D. Good, zkušený veterán vojenských dopravních operací. Ten se s letounem vydal na cestu do Evropy, nejdříve na základnu Westover AFB v Massachusetts a odtud na letiště blízko Mnichova, kde měli Američané základnu. Odtud pak C-124 přelétl v noci do Jugoslávie, kde byl naložen Jak-23 rozebraný v bednách a členové jeho doprovodu (není jasné, zda šlo o hlídače nebo spíše o mechaniky kteří v USA stroj sestavili), počet doprovodu je udáván na 9 - 12 osob. Letoun pak pokračoval přes letiště Orly, kde byl dotankován, na Wright-Patterson AFB, kde byl po přistání odtažen k hangáru 145, který byl ve střežené oblasti patřící ATIC.

Vzhledem ke krátkému času, na který byl letoun zapůjčen se okamžitě začalo jeho sestavování a již 4.11.1953 byl proveden první testovací let. I.H. Herman vybral i testovací piloty podplukovníka (Lt. Col.) Freda Wolfeho a kapitána (Capt.) "Toma" Collinse ten krátce před tím pilotoval MiG-15 získaný v Koreji). Wolfe pilotoval letoun který doprovázel Jak-23 jež byl řízen Collinsem. Vedoucím pozemního personálu byl Ray Gardiner, jeho pomocníky byli mechanici Stan Kulikowski a Ronnie Wilcoxin, údajně pomáhali i jugoslávští letci, ale nelze to ověřit. Letoun byl pŕo testy opatřen odstranitelným označením USAF a číslem FU 599 a na ocase bylo smyšlené výrobní číslo 0599 a další nápis nad ním, jenž se mi nepodařilo identifikovat. Protože starty letounu nebylo možno utajit, byla rozšířena historka, že jde o zkoušky letounu X-5, který se Jaku vzdáleně podobal. Collins udělal s Jakem celkem 8 letů, poslední 25.11.1953 a letoun byl oceněn jako obratný, ale s nízkým dostupem, protože neměl přetlakovou kabinu. Umožnil Američanům poznat sovětskou konstrukční školu, protože v době testů byl spolu s MiG-15 stíhačem v první linii SSSR a spřátelených států. Je zajímavé, že jde o první sovětský proudový stroj testovaný na území USA (MiG-15bis byl v době testů ještě na Okinawě a do USA přišel později). Po testech byl letoun opět rozebrán a stejnou cestou, tedy přes Mnichov odvezen na jugoslávské letiště Pancevo a následně pak předán zpět do Rumunska. Celá akce byla přísně utajena jak v USA, tak v Jugoslávii a dodnes je o ní známo jen málo.

Zdroje:
Air Enthusiast ročník 1994 číslo 12
http://www.afa.org/magazine/june2004/0604yak.html
stumbleinn.net
en.wikipedia.org
http://www.airwar.ru/enc/fighter/yak23.html