Main Menu
User Menu

Brown, Arthur Roy

     
Příjmení:
Surname:
Brown
Jméno:
Given Name:
Arthur Roy
Jméno v originále:
Original Name:
Arthur Roy "Brownie" Brown DSC & Bar
Fotografie či obrázek:
Photograph or Picture:
Hodnost:
Rank:
Kapitán
Akademický či vědecký titul:
Academic or Scientific Title:
-
Šlechtický titul:
Hereditary Title:
-
Datum, místo narození:
Date and Place of Birth:
23.12.1893 Carleton Place, Ontario /
Datum, místo úmrtí:
Date and Place of Decease:
09.03.1944 Stouffville, Ontario /
Nejvýznamnější funkce:
(maximálně tři)
Most Important Appointments:
(up to three)
- velitel letky A, 209. perutě RAF
Jiné významné skutečnosti:
(maximálně tři)
Other Notable Facts:
(up to three)
- kanadské letecké eso 1. sv války s 10 sestřely (7 sám, 3 sdílel)
- oficiální přemožitel "Rudého barona" Manfreda von Richthofena (80 sestřelů), jeho 10. a poslední sestřel
- zemřel na srdeční zástavu
Související články:
Related Articles:

Zdroje:
Sources:
en.wikipedia.org
https://www.theaerodrome.com/aces/canada/brown3.php
URL : https://www.valka.cz/Brown-Arthur-Roy-t20210#616941Verze : 2
Captain Arthur Roy Brown


* 23. prosinec 1893, Carleton Place, Ontario
+ 9. březen 1944, Stouffville, Ontario


Stíhací pilot


Jednotky: 4., 9., 11. peruť RNAS, 209. peruť RAF
Použité typy: Spowith Pup, Camel
Bojiště: Francie
Vítězství: 10
V období: červenec 1917 - duben 1918
Nárokované typy: Albatros D.V (3x), D.III, Fokker Dr.I (2x), DFW C (2x), kategorie C (2x)
Vyznamenání: DSC & bar (2.11.1917 a 21.6.1918)


Dne 21. dubna 1918 ohlásil sestřelení červeného letounu Fokker Dr.I jako své poslední vítězství. Tento letoun pilotoval nejúspěšnější stíhač 1. světové války Manfred von Richthofen, který zahynul.


Pramen:
www.theaerodrome.com
URL : https://www.valka.cz/Brown-Arthur-Roy-t20210#233145Verze : 0
MOD

Mládí



Arthur Royal Brown se narodil 23. 12. 1893 v městečku Carleton Place, ležícím asi 30 km západně od Ottawy v Ontariu, jako jedno z pěti dětí místního mlynáře. Jejich mlýn současně vyráběl pro městečko elektrickou energii, takže rodina na tom byla finančně poměrně dobře.

Roy se již od dětství vyznačoval poněkud neobvyklou povahou, byl to velmi tichý, neprůbojný chlapec. Výrazný intelektuál, velmi citlivý, silný introvert. V mládí hrál Roy výtečně hokej, kanadský národní sport. Dokonce dostal pozvání od týmu Ottawa Senators, avšak protože již dříve utrpěl při hokeji vážné zranění, jeho otec s tím nesouhlasil. Roy se později soustřeďoval především na jachting a běh.

Protože se předpokládalo, že Roy časem převezme rodinný podnik, jeho otec chtěl, aby syn získal obchodní vzdělání, především účetnictví a obchodní administrativu. Nejprve ovšem musel získat všeobecné střední vzdělání a tak jej roku 1913 strýc pozval do Edmontonu, kde mohl navštěvovat Viktoriinu střední školu (Victoria High School).

Na střední škole se spřátelil s o dva roky mladším chlapcem jménem Wilfrid R. May, který byl jeho přesným opakem. Byl to veselý extrovertní mládenec, jenž nezkazil žádnou legraci. Roy už na škole získal silný vztah k letectví, zatímco Maye tehdy letadla příliš nezajímala.

Zato Brownovo nadšení pro létání sdíleli další dva jeho spolužáci a kamarádi z dětství, Daniel Galbraith a Stearne Edwards. Oba pocházeli také z Carleton Place a později se oba stali, stejně jako Brown, stíhacími esy. V maličkém Carleton Place tak vyrostla hned tři stíhací esa Velké války!

Už během studia na střední škole byli její absolventi zařazováni do důstojnické kádrové rezervy Kanadské armády s ohledem na právě vypuknuvší I. sv. válku. Brzy ovšem i za moře pronikly hrůzostrašné pověsti o masakrech zákopové války. Brown a jeho kamarádi usoudili, že pokud budou muset do války, pak jedině jako letci.

V té době však nebylo možné se přihlásit rovnou k letectvu, cesta do jeho řad vedla jen přes pěchotu či dělostřelectvo. Aby si tedy Brown a jeho přátelé přijetí k nové zbrani pojistili, rozhodli se nejprve získat vlastní pilotní průkazy, protože takoví uchazeči byli přijímáni přednostně. Hned po skončení střední školy na podzim 1915 se všichni vydali za svým leteckým snem. Odcestovali do Daytony v Ohiu, kde se zapsali do letecké školy bratří Wrightů.

Ačkoli Brown pocházel z majetné rodiny, letecký výcvik byl přesto velmi drahý a tak si Roy přivydělával příležitostnými pracemi. Ale i tehdy, když Roy právě neměl peníze, neustále se pohyboval po letišti a alespoň „tahal rozumy“ ze zkušenějších pilotů a studoval konstrukci motorů i letadel.

Nakonec po pouhých 8 nalétaných hodinách, z nichž navíc jen čtyři hodiny představovaly sólové lety, obdržel pilotní licenci. Certifikát č. 361 obdržel 13. 11. 1915.

Námořním letcem



Mezitím vypukla I. sv. válka a Roy se nyní díky svému pilotnímu průkazu mohl přihlásit ke službě u letectva. Nevstoupil však k většímu armádnímu RFC (Royal Flying Corps – Královský letecký sbor, spadal pod velení pozemních vojsk), ale vybral si „konkurenční“ RNAS (Royal Navy Air Service – Královská námořní letecká služba, patřila pod Admiralitu), protože u námořnictva se vyplácel vyšší žold. Jeho otec si také nepřál, aby Roy vstoupil k RFC, protože i do Kanady již pronikly pověsti o ohromných ztrátách armádního letectva. Od RNAS se čekalo, že její letci budou víceméně v poklidu hlídkovat nad pobřežím a chránit lodě a přístavy. Proto se v té době zdála služba u RNAS bezpečnější.

K RNAS se přihlásili také oba Brownovi kamarádi. Brown byl 15. 11. 1915 ustanoven do hodnosti Temporary Probationary Flight Sub-Lieutenant (poručík námořního letectva na zkušební dobu) a o sedm dní později odplul do Anglie. Letečtí instruktoři RNAS zde však rychle odhalili Brownovy slabé letecké zkušenosti a v prosinci 1915 jej odeslali do základního pilotního výcviku na základnu RNAS v Chingfordu.

Zde se k velké radosti opět sešel se Stearnem Edwardsem, jenž měl na létání přirozený talent a školu bratří Wrightů ukončil dříve než Brown. RNAS ovšem do Chingfordu k zacvičení na modernějších typech letadel odesílala všechny nové piloty. Také zde Edwards postupoval výcvikem rychleji než Roy, kterého navíc brzdila série nemocí a také zranění, které utrpěl 2. 5. 1916 při havárii s letounem Avro 504. S poraněnou páteří (měl zlomený obratel) se dostal z vraku těsně před výbuchem palivových nadrží a šel pěšky skoro kilometr k nejbližšímu telefonu, aby nehodu nahlásil. Zranění jej vyřadilo z dalšího výcviku na tři měsíce.

Do Chingfordu se vrátil v srpnu 1916. V té době už jeho nejlepší přítel Edwards sloužil ve Francii u 3. Wingu RNAS. V září byl Brown odeslán do Školy letecké střelby v Eastchurch (Eastchurch Gunnery School Flight). Zřejmě nebyl talentovaným střelcem, protože až 1. ledna 1917 byl odeslán do Cranwellu k dokončení pokročilého výcviku. Zde se měl především naučit létat s rychlými jednomístnými stíhačkami.

Kurz byl ukončen 24. 1. 1917 a Roy, nyní už v hodnosti Flight Sub-Lieutenant (poručík), byl převelen na námořní základnu v Doveru, odkud byl 10. března odeslán do Francie k 9. squadroně RNAS, která v té době létala na letounech Sopwith Pup.

Úkolem squadrony bylo ochránit britskou severomořskou flotilu, tedy působit proti německým hydroplánům a Zeppelinům, popř. doprovázet vlastní bombardéry k náletům na jejich základny. V dubnu 1917 však vypukla bitva u Arrasu a squadrony RNAS byly včleněny do RFC, aby námořní piloti armádním kolegům vypomohli.

Brown byl nicméně pěkně naštvaný, protože se na frontě ani pořádně neohřál – v záznamech squadrony se v té době objevuje jen dvakrát: 16. 3. stihl rozbít jeden Pup při nezdařeném přistání a 20. 3. byl odeslán byl s blíže nespecifikovanou nemocí odeslán do nemocnice. Měl tak vlastně ohromné štěstí, když uvážíme, jak hrozné ztráty během „Krvavého dubna“ RFC utrpěl. Většinu ztrát přitom samozřejmě tvořili nezkušení nováčkové, jako byl i on sám.

Nejbližší další záznam u Brownova jména pak pochází z 30. 4. 1917, kdy (už zřejmě po vyléčení) rozbil na letišti námořní základny v Manstonu jeden Bristol Scout. 10. května se pak hlásil opět u své 9. squadrony, která se mezitím přezbrojila na Sopwithy Triplane. Zpravidla se uvádí, že není známo, zda na nich Brown v té době létal, protože jeho zdravotní potíže byly již chronického rázu a velitel jednotky Squadron Commander H.Fawcett nechal Browna 23. 5. přeložit k 11. squadroně, která sice také působila v blízkosti fronty, byla však chápána zejména jako operačně - výcviková. Roy se tu měl při menší zátěži zotavit a pomoci se školením mladých pilotů. Podle jiných údajů však byla skutečným důvodem Brownova převelení jeho nedostatečná připravenost k bojovému létání. 11. squadrona operovala s letouny Nieuport různých typů, nejčastěji šlo o nejrůznější modifikace Nieuportů XVII.

Roy ale nicméně domů poslal úlomek listu z vrtule Triplanu, o němž v dopise uvedl:

„Chystám se vám poslat čepel vrtule s vsazenou fotografií. Pochází z nového trojplošníku, což je nejrychlejší stroj, který máme. Udělá 125 uzlů (v přepočtu téměř 232 km/h, to je samozřejmě nesmysl, Triplane dosahoval max. rychlosti kolem 187 km/h, pozn. aut.) a vyšplhají do 10 000 stop (necelých 3300 m, pozn. aut.) asi za 6 až 7 minut. Vrtule se mi rozštěpila ve vzduchu nad Francií. Lámeme velké množství vrtulí při v přistání a ještě více střílením skrz ně kvůli vadnému svítícímu střelivu.“

První boje



Krátce nato (zřejmě na přelomu května a června) byl Roy opět přeložen, tentokrát ke 4. squadroně RNAS, odkud se však vzápětí znovu vrátil k 11. squadroně. Ta se mezitím přezbrojila na Sopwithy Pup. Na tomto letounu, jedné z nejobratnějších a nejlépe ovladatelných stíhaček celé války, pak také získal své první vítězství, když 17. 7. 1917 zaútočil na nízkoletící Albatros D.III a sestřelil ho. Dávkou na krátkou vzdálenost nejspíše zabil pilota. Stalo se tak během jednoho z mála letů 11. squadrony k frontě. Událost popsal v dopisu sestře Bessie. Je to jediný Royův dopis, v němž popisuje vzdušný boj, neboť armádní cenzura to nedovolovala. Aby unikl cenzorům, byl odeslán z Anglie:

„Na hlídce jsem uviděl některá z našich protiletadlových děl pálit na nějaké Huny, tak jsem šel dolů podívat se, co se to tam děje. Pustili jsme se přímo mezi asi osm jejich stíhaček. Ocitl jsem se přímo uprostřed nich dřív, než jsem si to stačil uvědomit. Zahájil jsem palbu na jednoho z nich a jen jsem vypálil několik ran, už šel dolů ve vývrtce a má zbraň se zasekla. Odstranil jsem závadu a zahájil palbu na dalšího. Nasypal jsem do něj hodně olova a on se ihned ocitl v neovladatelném pádu. Šel dolů bočním skluzem (…). Pak se má zbraň zasekla znovu a Hun se dostal pod můj ocas {t. j. zadní část mého stroje} a zahájil palbu na mě. Já se stočil a vyšel jsem ze zatáčky přímo pod jeho ocasem a dal jsem mu asi 25 ran, až také spadl do vývrtky. Má zbraň se zasekla znovu, uvolnil jsem ji, už tam ale nebyli žádní Hunové, kteří by bojovali, protože zatím byli všichni zahnaní dolů. Byl jsem docela nízko a pak jsem se vracel přes linie, uhýbajíce jejich protiletadlovou palbě. Oni na mě museli vystříleli 75 granátů, ale já manévroval všemi směry a v pořádku jsem unikl. Zasáhli mě jen jedním malým kouskem granátu do křídla, takže jsem byl pěkně šťastný. To je to, boj ve vzduchu je vlastně velmi krátký. Je to ten největší sport, jaký si jen můžete představit. Byl to první boj této squadrony, takže jsme si vedli dost dobře. Jeden z dalších našich chlapíků dostal také jednoho. Byl jsem potěšený tím, co se stalo a jak jsme to zvládli, protože to bylo poprvé, co jsem měl na starosti hlídku, a protože mám pěkně přísného C.O. Jistě je to vzrušující, dokud to trvá, ale já jsem znehybněl strachem při návratu skrz jejich protiletadlová děla a jejich palbu…“

Pro úplnost je třeba dodat, že Brownovi byl sestřel připsán jako „out of control“, t. j. sestřel v neřízeném pádu, u něhož však nebyl pozorován dopad na zem. Takto byly klasifikovány sestřely, u nichž byl padající letoun blízko země nebo byla jeho posádka zjevně vyřazena a tudíž byla malá pravděpodobnost, že by padající stroj dokázal svůj pád vyrovnat.

Ačkoli z dopisu by se mohlo zdát, že Brown je nadšen vzdušným bojem, ve skutečnosti to vnímal jinak. Citlivý Kanaďan místo radosti cítil spíše duševní muka. Pokud je známo, nikdy se, na rozdíl od řady svých kolegů, svými sestřely nechlubil. Jeho odpor k zabíjení mu zůstal po celou válku. Přesto se nijak nevyhýbal plnění svých povinností. Podle některých údajů během své služby u 11. squadrony dosáhl ještě tří dalších vítězství, ale tato vítězství nárokovaná také jako „„OOC“ v soupisu Brownových úspěchů většinou uváděna nejsou.

11. squadrona pak byla odvelena k hlídkování nad britskou flotilou u holandského pobřeží. Šlo o úmorné nudné lety, které však nebyly bez nebezpečí, jak Roy dosvědčuje v dalším ze svých dopisů:

„Dnes večer jsem tak unavený, jak jen mohu být. Ještě nikdy, jak se tu říká, jsem nebyl tak "vytočený", což znamená vystrašený. Tak jako dnes jsem nebyl "vytočený" nikdy za celý můj dosavadní život. Hlídkujeme nyní, abychom chránili flotilu pozemními stroji a flotila je samozřejmě na míle daleko v Severním moři. Dnes můj mizerný motor vynechával po celou dobu a vrcholný okamžik přišel, když jednomu z mé letky jeho motor vysadil a já jsem musel jít přímo dolů do 300 stop (asi 100 m, pozn. aut.) nad moře ujistit se, že flotila ho vyzvedla. Byl v pořádku vyloven a já už jsem myslel, že vrazím do moře také, ale vrátil jsem se v pořádku (…). Když jsem se dostal dolů, byl jsem celý vystrašený. Žádná veselá zábava, to vám můžu říci. Dost už o tom. To je důvod, proč nerad píšu o tom, co děláme…“

Na "velbloudech"



V srpnu byla 11. sqn. rozpuštěna a její personál převelen k ostatním perutím RNAS. Roy, mezitím v srpnu povýšený do hodnosti FLight Lieutenant (nadporučík), se tak počátkem záři 1917 vrátil zpět ke své původní 9. squadroně RNAS, která byla mezitím v červenci přezbrojena na nové Sopwithy Camel. Velkou radost mu udělalo, že tu našel starého kamaráda Stearnea Edwardse. Ten byl původně velitelem letky v 6. squadroně RNAS, avšak kvůli těžkým ztrátám v 9. a 10. námořních perutích bojujících s RFC nad frontou, byla 6. námořní rozpuštěna a piloti odesláni k doplnění ztrát.

Právě spolu se Stearnem a dalšími třemi piloty 5. 9. uštval Brown nad Middelkerke dvoumístný Aviatik a připsal si tak druhý sestřel. Následoval zuřivý kolotoč nepřetržitých vzdušných bitev. Do konce září sestřelil ještě jedno dvoumístné DFW a jeden stíhací Albatros D.V. Esem se stal 13. 10. když sestřelil další DFW. Koncem října pak sestřelil ještě jeden stíhací Albatros D. V, čímž počet svých vítězství zvýšil na šest.

2. listopadu byla v London Gazette uveřejněna citace k jeho vyznamenání Křížem za vynikající službu (Distinguished Service Cross), který obdržel 6. 10.:

„Za vynikající práci, kterou vykonal v činné službě. 3. září 1917 napadl dvojmístný letoun Aviatik, spolu se svojí letkou. Nepřátelský stroj byl spatřen ve vertikálním pádu, nepřátelský pozorovatel vypadl přes bok ze zasaženého trupu.
5. září 1917, společně s formací, napadl stíhací Albatros a dvojmístný letoun, vzdalující se pryč od našich linií. Jeden stroj byl pozorován, jak šel dolů zřejmě v neřízeném pádu.
15. září 1917, když byl na hlídce, spustil se na dva Aviatiky a tři stíhací Albatrosy, následován svojí letkou. Několikrát se spustil střemhlav a pikoval na jednoho nepřátelského stíhače, vypálil asi 200 ran, načež nepřátelský stroj šel neovladatelný dolů, otáčejíce se na záda.
20. září 1917, když vedl svoji letku, spustil se na pět stíhacích Albatrosů. Flight Lieutenant Brown si vybral jeden nepřátelský stroj a otevřel palbu. Jeden z jeho kulometů se zasekl, ale on pokračoval v palbě zbývajícím. Nepřátelský stroj šel dolů bez řízení, převrátil se na záda a zůstal v této pozici asi dvacet sekund, zatímco Flight Lieutenant Brown pokračoval v palbě, až se zasekla i druhá jeho zbraň. Nepřátelský stroj pak zmizel v mracích, stále ještě na zádech.
Další důstojník stejné hlídky byl později pronásledovaný čtyřmi nepřátelskými stroji, které ho oddělily od formace. Oba kulomety Flight Lieutenanta Browna byly zaseknuté, ale on se vrhl na nepřátelské stroje a zahnal je pryč, čímž nepochybně zachránil pilotův život.“


V té době byl však Brown urputnými vzdušnými boji vyčerpán jak fyzicky, tak duševně. zřejmě trpěl akutním zánětem žaludku, komplikovaným stresem z boje a výparů ze spáleného ricinového oleje z jejich rotačních motorů. Ricinový olej, užívaný jako mazivo v rotačních motorech, je také dobře známé projímadlo a mnoho spojeneckých pilotů trpělo nemocemi způsobenými vdechováním a polykáním oleje, který odstřikoval v hojném množství z rotujících válců jejich rotorů.

Lieutenant Sholto Douglas (pozdější vicemaršál letectva Sir Sholto Douglas) napsal: "V některých případech náhlá změna z našeho klidného způsobu života na zemi, do žáru vzdušného boje nad zákopy, často během jen několik málo minut, vedla k napětí a, což musím připustit, měla hrozné účinky na nervy. Žaludeční vředy se staly jedním z punců našeho řemesla."

V listopadu byli Brown s Edwardsem odesláni domů do Kanady na dovolenku. K peruti se vrátili až v únoru následujícího roku a s oběma se počítalo do funkcí velitelů letek. Brown měl převzít velení Flightu „B“ a Edwards Flightu „C“. V té době byla také peruť opět přezbrojena. Dostala Sopwithy Camel s výkonnějšími motory Bentley BR 1 o 150 ks, místo doposud používaných Clergetů 9B s výkonem 130 ks.

V zimě byla letecká aktivita relativně nízká. Přesto už 2. 2. Roy napadl dvojici průzkumných dvousedadlovek. Vypálil přibližně 100 nábojů na jednoho z nich, potom se zaměřil na druhého a vypálil dalších asi 350 ran. Oba nepřátelé mu pak unikli střemhlavým letem a skryli se v oparu.

V polovině února byl Brown oficiálně ustanoven do funkce velitele letky (Flight Commander) i když de facto tuto funkci vykonával již během loňského září.

Jarní ofenzíva



Zatímco v zimě byla intenzita letecké činnosti nižší, kvůli kratším dnům i horšímu zimnímu počasí, v březnu začala poslední velká německá ofenzíva. Letecká aktivita začala v důsledku toho prudce stoupat. 9. squadrona byla stejně jako mnoho jiných nasazena k hloubkovým útokům, které měly zastavit postupující německou pěchotu. Camely obtěžkané 10 kg Cooperovými pumami létaly velmi nízko bez ohledu na riziko. Piloti se vraceli na příšerně prostřílených letadlech, nechali si ihned doplnit munici a ihned startovali znovu. Tankovalo se vždy až po několika bojových vzletech, protože nepřítel byl nedaleko a stále se blížil. Piloti mnohdy museli strávit ve vzduchu až 12 hodin!

Na Brownově stavu se takovéto nasazení opět silně podepsalo. Cítil se vyčerpaný, současně však trpěl nespavostí a silnými žaludečními problémy, které „léčil“ pitím teplého mléka smíchaného s koňakem. V té době také Browna navštívil další jeho přítel Raymond Collishaw, který šokovaně zíral na ztrhaného muže s prošedivělými vlasy a krví podlitým zrakem, který v posledních dnech zhubl 13 kg.

Collishaw vzpomínal, že „Brown byl ve špatném stavu, mentálně i fyzicky, byl na konci s nervy…“

V takovém stavu samozřejmě Roy nijak neprojevoval snahu zvýšit své skóre a ostatně v té době ani nebylo úkolem britských stíhačů útočit na německé letouny. Brown proto v březnu sestřelil jen jednu německou dvousedadlovku.

Stalo se tak 22. 3. když doprovázel francouzský dvoumotorový Caudron k výzvědnému letu za německé linie. Cestou nad Houthulstským lesem narazili na skupinu německých průzkumníků s doprovodem stíhaček. Roy se mezi Němce vrhl a jeden pozorovací letoun sestřelil. Vítězství mu po návratu potvrdila posádka francouzského Caudronu.

K 1. 4. 1918 se sloučily RFC a RNAS a vznikla tak Royal Air Force. 9. squadrona RNAS se tak přejmenovala na 209. squadronu RAF. Z toho ovšem v daném okamžiku pro Browna neplynula žádná změna. Pro něj jistě bylo důležitější, že byl spolu s S. Edwardsem k témuž datu povýšen do hodnosti Captain.

Vznik RAF však přesto svým způsobem do Brownova života zasáhl. K 209. squadroně byl totiž převelen Brownův spolužák, nyní poručík W. R. May, jenž právě dokončil letecký výcvik. May ovšem tento pilotní kurz nastoupil u RFC a tudíž by k Brownově „námořní“ squadroně bez vzniku RAF nemohl být převelen.

May opět při svém příjezdu potvrdil svoji pověst „veselého chlapce“, protože svoje úspěšné dokončení pilotního výcviku oslavil ve velkém stylu a tak k 209. squadroně dorazil s dvoudenním zpožděním. To se pochopitelně nesetkalo s pochopením Majora C. H. Butlera, velitele squadrony. Rozzuřený velitel chtěl okamžitě mladého pilota odeslat k trestnému praporu. Za kamaráda se ovšem přimluvil Brown a vzteklého velitele dokázal uklidnit. Butler nakonec souhlasil, aby byl May zařazen do Brownovy letky „A“ (Flight „A“).

May později s vděčností vzpomínal, jak se jej Brown ujal a snažil se ho všechno důležité naučit a připravit k boji. Situace na frontě se zatím jakž takž stabilizovala a úkoly squadrony se proto znovu změnily. Piloti se vrátili ke své hlavní činnosti, hlídkovým operacím a stíhaní nepřátelských letadel.

10. 4. se Roy Brown navrátil z boje. Naštěstí se ozval telefonem a ohlásil, že musel kvůli prostřelené nádrži nouzově přistát na spojenecké straně fronty. Vzápětí k místu přistání vyrazila parta mechaniků, kteří nádrž opravili, doplnili palivo a druhého dne na tomto stoji již Roy Brown dosáhl dalšího úspěchu, když sundal Albatros D.V. Hned další den (12. 4.) pak ještě sestřelil Fokker Dr. I.

Souboj s Rudým baronem



Ke svému nejslavnějšímu souboji pak odstartoval dne 21. 4. 1918. Toho dne Roy vedl na hlídku celou 209. squadronu v síle tří pětičlenných Flightů. Ve Flightu „A“ letěl na jednu ze svých prvních hlídek také May. Squadrona se utkala se silnou formací Fokkerů Dr. I a Albatrosů D.V náležejících k Jagdgeschwader I. V divokém souboji se nezkušený May podle instrukcí oddělil a zamířil domů. Prchajícího Camelu se všiml sám velitel JG I Rittmeister Manfred von Richthofen, eso s 80 sestřely na kontě, a pustil se za ním.

Tato hrozba ovšem neunikla Brownovi, jenž se snažil na kamaráda dávat pozor a spustil se střemhlav za ocas Richthofenova červeného trojplošníku. Vypálil dávku, kterou zasáhl ocas trojplošníku, jenž se pak zřítil do spojeneckých pozic.

Současně s Brownem na červený trojplošník stříleli také pozemní kulometčíci australské pěchoty, nad nimiž se souboj odehrával. Musela proto zasednout komise, která nakonec vítězství přiřkla Brownovi. Ve skutečnosti bylo nemožné určit kdo přesně Richthofena sestřelil a šlo z větší části o politické rozhodnutí, aby vítězství získala mladá RAF a byla tak umocněna morálka britský letců. Zřejmě rozpaky ze způsobu, jakým mu byl Richthofenův sestřel uznán, způsobil, že Brownovi nebyl udělen DSO, na který byl Maj. Butlerem, velitelem squadrony, původně navržen. Po opětovném dodatečném svědectví, které si později orgány RAF vyžádaly od Lt. Maye, byl nakonec Brownovi udělen „pouze“ Bar k DSC.

Citace byla uveřejněna 21. června 1918: „Za zjevnou udatnost a oddané plnění povinností. 21. dubna 1918 při vedení hlídky šesti stíhačů napadl formaci dvaceti nepřátelských stíhaček. On osobně napadl dva Fokkerovy trojplošníky, které zahnal; pak, ježto jeden z našich strojů byly napaden a zřejmě ve velké tísni, se střílejíce spustil za nepřátelskou stíhačku. Tento stíhač, Fokkerův trojplošník, střemhlav narazil do země. Od svého vyznamenání Distinguished Service Cross zničil několik dalších nepřátelských letadel a projevil ohromný elán a iniciativu v útocích na nepřátelské jednotky v nízkých výškách navzdory těžké protiletadlové palbě.“

Browna osobně se Richthofenova smrt silně dotkla. Silné duševní rozrušení mu rozhodně nepřidalo. Jeho stav se stal velmi vážným a navíc onemocněl „hispankou“, tedy španělskou chřipkou. Ačkoliv dnes se nám může zdát chřipkové onemocnění banální, je třeba si uvědomit, že epidemie španělské chřipky v roce 1918 zabila více lidí, než kolik jich zahynulo za celou I. sv. válku. 30. dubna musel být Brown hospitalizován nejen kvůli chřipce, ale i pro celkové fyzické a duševní vyčerpání.

Tehdy napsal otci dopis, jenž odráží jeho tehdejší rozpoložení:

„Milý tatínku,

bohužel jsem nějakou dobu nepsal, ale nebyla to má chyba. Pracovali jsme tak tvrdě, že to snad ani nebylo možné. Dnes je, myslím, vše uděláno, takže to asi půjde. Můj žaludek byl nedávno velmi špatný a doktor říká, že jestli stále budu mít nervové poruchy, zakáže mi aktivně létat. Měl bych na dva týdny odejít a potom se podrobit znovu lékařské prohlídce. Vynaložil jsem všechny síly, abych se potom vrátil do Francie, ale nevypadá to moc nadějně. Společně s mým velícím jsme se zašli podívat za plukovníkem, a plukovník o tom mluvil s generálem, ale všichni říkají, že se musím řídit lékařskými nařízeními. Lituji, že by se to mělo přihodit nyní, kdy je tam tak moc práce, kterou je třeba udělat. Právě jsem dostal skvělou letku a mám pod sebou samé dobré chlapy. Kromě toho jsme odvedli velmi dobrou práci. Obdržel jsem blahopřání od dvou generálů, za to co jsem dokázal, což je velmi příjemné.

Naše maximální úsilí vyvrcholilo 21. dubna, když jsme bojovali s „cirkusem“ Barona von Richtofena, jak se mu říká. Očekávám, že o tom budete číst v novinách. Nás bylo jedenáct a jich dvacet dva, pokud jsme to mohli odhadnout. Byl to nejhroznější boj, který jsem kdy ve vzduchu viděl. Pochybuji, zda vůbec kdy ještě bude nějaký takový, jako tento. My jsme sestřelili tři jejich trojplošníky, jejichž havárie byly pozorovány, plus ty, které dosud nebyly potvrzené. Mezi nimi byl Baron, kterého jsem sestřelil na naší straně linie.

My jsme při tomto letu neztratili nikoho. Bude to mít ohromný účinek na válku ve vzduchu, jednak to, že nedáme Hunům šanci na vzdušný průzkum, a pak samozřejmě, že on sám byl poražen. To bude mít na Huny ohromný účinek, zvlášť, když ztratili jejich nejlepšího bojovníka a jejich senzační eskadra byla poražená.

Je to jedna z věcí, které jsme nedávno udělali, takže můžete jednoduše vidět, že nechci odejít, když je tam nyní taková báječná příležitost odvést efektivní práci. Máme ve squadroně báječnou partu chlapíků a já nenávidím pomyšlení, že bych je měl opustit. Doktor řekl, že by mi dal doporučení, abych byl odvelen do Kanady, ale já jsem odmítnul, ještě je tu příliš mnoho práce. Jak to všechno dopadne nevím. Nyní se necítím vůbec dobře, ale pár týdnů odpočinku, a jsem si docela jistý, že se dám znovu do pořádku. Plukovník se šel podívat za generálem dnes odpoledne a potom půjdu na dovolenou. Napíšu vám, jakmile nastoupím dovolenou a dám vám vědět, co se stalo.

(…)

Bylo to dost zvláštní, ohledně Richthofenova sestřelení. Protiletadlovci od pěchoty a australská squadrona hlásili, že ho sestřelili. Všechny zprávy se lišily. Byla provedena lékařská prohlídka jeho těla a tou bylo prokázáno, že všechna jejich hlášení byla chybná bez sebemenší pochybnosti. Je to hrozná věc, když si pomyslíte, že by se mělo zkoumat něčí tělo, aby se zjistilo, kdo má zásluhu na jeho zabití. Co jsem viděl toho dne, se mnou docela dost otřáslo, bylo to poprvé, kdy jsem viděl muže, o němž vím, že jsem ho zabil. Kdybyste vy nestříleli na ně, oni budou střílet na vás, takže se to musí udělat. Brzo znovu napíšu.


S láskou vám všem
Roy“


Brown se sice v dopise mýlí v počtu sestřelů 209. squadrony (nárokovány sice byly tři trojplošníky, avšak přiznány jen dva, jeden jemu a druhý Lt. Mellershovi. Ve skutečnosti Němci toho dne ztratili jen Richthofena), ale na druhou stranu přesně udává počet bojovníků na britské straně, z původně 15 formace se totiž 4 stroje vrátily předčasně pro poruchy motorů či vystřílenou munici.

Jakékoliv intervence, v něž Roy v dopise vkládal naděje, nesplnily jeho očekávání, takže nakonec skutečně skončil v nemocnici. O tom, že nešlo o ojedinělý jev, svědčí i nervový kolaps, jenž postihl Brownova přítele S. Edwardse, kterého museli po zhroucení také odvézt do špitálu. Brown byl z nemocnice propuštěn v červnu 1918 a nastoupil na post instruktora ve 2. stíhací škole. Avšak již 15. července utrpěl těžké zranění při letecké havárii, z něhož se pak léčil pět let. Ve výkazu ztrát bylo jako příčina havárie uvedeno selhání motoru. Podle všeho po startu vysadil motor a Roy nemohl přistát v přímém směru, protože před ním byly stromy a sloupy telegrafního vedení. Pokusil se otočit zpět na letiště, avšak v zatáčce ztratil rychlost a zřítil se.

Válka skončila 11. 11. 1918. Hned následujícího dne těžce havaroval s letounem Sopwith Pup Royův nejlepší přítel Stearne Edwards. Svým zraněním podlehl o deset dní později. Pro Roye to byla těžká rána.

Po své demobilizaci v dubnu 1919 se Roy vrátil se do Kanady. Chtěl si založit leteckou společnost jako jeho kamarád „Wop“ May, ale několik let se ještě musel léčit ze svých zranění a tak nemohl létat. Zkoušel se tedy živit všelijak, jako účetní, či jako vedoucí prodeje ve firmě svého příbuzného. Nakonec si v Ontariu založil malou leteckou společnost, která však těsně před začátkem II. sv. války zkrachovala. Když vypukla válka, hlásil se opět do kanadského válečného letectva, nebyl však přijat. Roku 1943 neúspěšně kandidoval do kanadského parlamentu. Později působil jako pomocný redaktor v Canadian Aviation Magazine. Zemřel 9. března 1944 na infarkt ve věku 50 let.

Ačkoliv se jeho 10 sestřelů (někdy bývá uváděn počet 13 vítězství, vzniklý započítáním oněch tří nepotvrzených sestřelů u 11. squadrony) může zdát ve srovnání s jinými esy I. sv. války malý, ve skutečnosti tomu tak úplně není. Zaprvé Roy sloužil přímo na frontě v podstatě jen 5 měsíců, v období září-říjen 1917 a únor-duben 1918. Značnou část své kariéry strávil u 11. squadrony, která nebyla plně operační, další podstatnou část své služby plnil úkoly hlídek nad mořem, kde prakticky neměl příležitost ke vzdušnému boji. Na druhou stranu téměř celý březen 1918 strávil mimořádně nebezpečnými hloubkovými útoky. Takové akce celá řada velkých es, specializujících se na „volný lov“ nepřátelských letadel, vůbec nemusela podnikat.

Ačkoliv Roy Brown nestřádal sestřely, ani se jimi nechlubil, nevyhýbal se žádné ze svých povinností. Ve své době byl však pověstný něčím úplně jiným. Jeho kolegové si cenili zejména faktu, že za celou dobu, kdy velel letce, nikdy v boji neztratil žádného ze svých pilotů…



Prameny a použitá literatura:

Revi č. 19

https://www.constable.ca/brown.htm

https://avia-hobby.ru/publ/brown/brown.html
URL : https://www.valka.cz/Brown-Arthur-Roy-t20210#249211Verze : 2
MOD


Sopwith Camel B7270, na němž v dubnu 1918 vzlétal u 209. perutě RAF z letiště Bertangles Capt. A. Brown (eso s 10 sestřely). Brown 21. 4. 1918 na tomto stroji získal potvrzený sestřel Manfreda von Richthofena. Letoun byl vyroben továrnou Clayton and Shuttleworth, překližkové panely na přídi byly přetřeny kamuflážní barvou. Kamuflážní barva PC 10 (nebo možná PC 12) kryje spodní a boční plochy (možná také spodní plochu trupu) a je možné, že na okrajích spodních ploch byla přetažena tak, aby tvořila tenký lem. Spodní plochy byly jinak ponechány v barvě lakovaného plátna. Svislé bílé pruhy na trupu jsou oficiálním označením jednotky, neoficiálním potom červená kýlovka, potahy kol, plechové panely na přídi a kryt motoru. Červená barva byla patrně rumělka, tedy tentýž odstín jako na výsostných označeních. Červenobílé "véčko" na horní nosné ploše, bílý stabilizátor a červená výškovka potom byly osobním označením pilota. Stroj na trupu neměl kokardy a patrně nenesl sériové číslo.


Linked from : https://www.valka.cz/topic/postview/429568
URL : https://www.valka.cz/Brown-Arthur-Roy-t20210#429569Verze : 0
MOD





Linked from : https://www.valka.cz/topic/postview/429568
URL : https://www.valka.cz/Brown-Arthur-Roy-t20210#429571Verze : 0
MOD