DFS 39

Vývoj tohoto letounu započal v roce 1932, kdy Gerhard Fieseler požádal Alexandra Lippische z plachtařského spolku Rhön-Rossitten-Gesellschaft o návrh dvoumotorového sportovního letounu, se kterým se chtěl účastnit závodu Europarundflug. Stroj byl postaven ve Fieselerově továrně v Kasselu jako Fieseler F-3 Wespe. Šlo o zajímavý dvoumístný letounek smíšené duralové a dřevěné konstrukce s jedním tlačným a jedním tažným motorem, sklopným křídlem ve tvaru delty a směrovkami umístěnými na koncích křídla. Obtékání trupu upravovaly dvě malé pevné plošky nad kořenem náběžné hrany křídla. Mimo jiné díky jim ale bylo letadlo nebezpečně nestabilní a havarovalo při prvním letu. Po dalších neúspěšných pokusech nespokojený Fieseler na konci roku 1932 testy ukončil.

Mezitím upadl Lippisch v nemilost u ministerstva letectví poté, co havárií skončil i jeho velice podobný, RLM financovaný stroj Delta III. V Lippischův prospěch ale zasáhl vedoucí DFS (ve který se v roce 1933 přeměnil starý spolek RRG) Walter Georgii. Dosáhl zrušení zákazu vývoje jeho Delt, a ukončil spor s Fieselerem tím, že vrak Wespe za peníze od RLM odkoupil. Wespe přejmenovali na Deltu IVa, opravili a odstranili tlačný motor a pomocné plošky. Ani tato podoba nevydržela dlouho, opět havaroval, pilot Wiegmeyer jen zázrakem zůstal nezraněn. Komise složená ze zástupců RLM a DVL opět doporučila vývoj ukončit, Georgiovi se ale podařilo prosadit další úpravu. Po této přestavbě, jako Delta IVb, dostal stroj šípovou odtokovou hranu křídla, a dosavadní směrové plochy na koncích křídla byly nahrazeny novými sklopenými konci. Byl také zakryt přední kokpit.

Nyní se ukázalo, že podélná stabilita je dokonce příliš velká a směrovky málo účinné. Došlo proto k další přestavbě, křídla byla "pootočena", takže nyní měla úhel 23 ° místo původních 30 °, byl obnoven přední kokpit, nyní dokonce zakrytý skleněnou kabinou, a opět se objevily pomocné plošky nad kořenem náběžné hrany křídla. Tato podoba, Delta IVc, prošla důkladnými testy v Rechlinu, pilotovaná Heini Dittmarem, a dostala od RLM oficiální označení DFS 39 a certifikaci jako sportovní letoun. Tato podoba byla konečně úspěšná, a během návštěvy Dr. Hermanna Lorenze z firmy Walter byl Lippisch požádán, aby navrhl upravený DFS 39 vhodný pro zástavbu nové raketové jednotky. Zrodil se tak DFS 39d, známý také jako Projekt X. Protože prototypové dílny DFS, určené hlavně pro stavbu kluzáků, nebyly vybavené pro stavbu složitých kovových konstrukcí, Lippisch si v lednu 1939 vzal Projekt X společně se souvisejícími projekty DFS 40 a DFS 194 sebou do svého nového působiště, Oddělení L augsburgské firmy Messerschmitt. Ta dala Projektu X nové jméno - Me 163...

Dabrowski, Hans-Peter. Nurflügel - Ein Streifzug durch die Geschichte deutscher und internationaler Entwicklungen. Podzun-Pallas-Verlag, Wolfersheim 1996. ISBN 3-7909-0601-8.
Balous, Miroslav. Z archivů: DFS 39 Delta IVc, L+K 2014/14.
Lippisch, Alexander. Tailles tailpiece, Air Enthusiast 1972/09.
Nowarra, Heinz J. Die deutsche Luftrüstung 1933-1945, Band 1: Flugzeugtypen AEG-Dornier. Bernard & Graefe Verlag, Koblenz 1993. ISBN 3-7637-5465-2.
www.nurflugel.com