Main Menu
User Menu

Dewoitine D.520

Přehled verzí

Dewoitine D.520 - přehled verzí



Označení
Dewoitine D.520.01 první prototyp, motor Hispano-Suiza 12Y-21, bez výzbroje
Dewoitine D.520.02 druhý prototyp, motor Hispano-Suiza 12Y-29, kanón a dva kulomety
Dewoitine D.520.03 třetí prototyp, motor Hispano-Suiza 12Y-31 byl přeplňován kompresorm Szydlowski
Dewoitine D.520 C1 sériově vyráběný letoun, celkem 905 letadel
Dewoitine D.520Z jeden prototyp s podvozkem Messier, výkonnějším motorem a vylepšeným chlazením
Dewotine D.521 postaven pouze jeden prototyp s motorem Rolls-Royce Merlin III později přestavěn do standardní podoby
Dewoitine D.523 pouze jeden prototyp, úpraven z D.521, nový motor Hispano-Suiza 12Y-51
Dewoitine D.524 pouze jeden prototyp, úpraven z D.521, nový motor Hispano-Suiza 12Z-89ter
Dewoitine D.550 pouze jeden závodní letoun, byl postaven v roce 1939, motor Hispano-Suiza 12Ycrs
Dewoitine D.551 rozestaveno 18 letadel pro armádu na základě D.550, které nevzlétly, motor Hispano-Suiza 12Y-51
Dewoitine HD.780 trup této plovákové stíhačky byl převzat ze sériové D.520
URL : https://www.valka.cz/Dewoitine-D-520-t19964#164000Verze : 2
MOD

Dewoitine D.520 - historie a nasazení




Francouzský průmyslník, spoluzakladatel, technický ředitel a zároveň šéfkonstruktér letecké továrny Société Aéronautique Francaise-Avions Émile Dewoitine začal slavit úspěchy ve Francii především se svými konstrukcemi dolnoplošných jednomístných stíhaček řady D.500, prototyp D.500.01 vzlétl 18. června 1932. Nejdříve bylo nutno tento tehdy moderně pojatý stroj zbavit některých nedostatků, technických závad a dětských nemocí a tak až 29. listopadu 1934 vzlétl první sériový letoun D.500 C1. Díky instalaci motoru Hispano-Suiza 12Xcrs vznikla velmi brzy kanónová stíhačka D.501 C1 a v srpnu 1934 zalétal Dewoitinův zkušební pilot Marcel Doret prototyp výkonného stíhacího stroje D.510, nárůst výkonů u této stíhačky zajistil nový motor Hispano-Suiza Ycrs. Bohužel pro tuto Dewoitinovu stíhačku, právě v polovině třicátých let minulého století ve vyspělých státech nastal mohutný a překotný vývoj stíhacích letadel a tak se stalo, že v době, kdy začalo francouzské letectvo (Armée de l’ Air) přebírat tyto stroje do své výzbroje, byla to polovina roku 1936, byl tento typ již zastaralý.


Neúspěch D.513


Émile Dewoitine na tuto skutečnost a na požadavek velení letectva odpověděl již v roce 1936 novým typem označeným D.513. Jednalo se o letoun s menším křídlem, modernějším samonosným podvozkem a také s nedobrými letovými vlastnostmi, prototyp byl dosti zásadně upravován, ale ani potom nedošlo k výraznému zlepšení výkonů a letových vlastností. Prototyp se přesto zúčastnil soutěže a neuspěl. Vítězem této soutěže byl prohlášen typ Morane-Saulnier MS.405. Práce na D.513 byly následně zcela zastaveny. Émile Dewoitine podrobil nepodařenou konstrukci důkladnému rozboru, zároveň se snažil seznámit s novými konstrukcemi z Velké Británie i z Německa. S výkony Hawker Hurricanu a Supermarine Spitfiru bylo nadšeno také velení Armée de l’ Air a toto nadšení vedlo k sestavení dalších specifikací na novou stíhačku. Tato stíhačka měla dosahovat rychlosti 500 km/h ve výšce 4 000 m a do výšky 8 000 m měla vystoupat maximálně za 15 minut. Výzbroj byla požadována na stejné úrovni předešlých francouzských stíhaček, tzn. jeden pevný kanón v ose motoru a dva kulomety ráže 7,5 mm.


Stavba nové továrny v Toulouse


V té době došlo také k organizační změně, Émile Dewoitine odešel ze společnosti Société Aéronautique Francaise, spolu s ním odešli také konstruktéři Robert Castello a Jacques Henrat a tento konstrukční tým neprodleně zahájil projektové práce na zcela novém typu stíhačky. Pro tyto účely byla založena soukromá konstrukční kancelář a nový projekt byl zpočátku ryze soukromou akcí financovanou Émile Dewoitinem, který krom prací na projektu ještě dokázal organizovat a financovat výstavbu nové letecké továrny v Toulouse.


Projekt nové stíhačky


Dewoitinův konstrukční tým navrhl dolnoplošník, který měl být poháněn motorem Hispano-Suiza 12Y-21 o výkonu 900 koní, zadní část trupu byla převzata takřka beze změn z nepovedeného prototypu D.513, křídlo mělo původně rozpětí 11 metrů, z jeho náběžných hran se vysouvaly sloty typu Handley Page. Velení letectva mělo k tomuto projektu značné výhrady, a to zejména jednonosníkovému provedení křídla, které bylo považováno za nepříliš pevné. Tehdy Armée de l’ Air změnila svůj předchozí požadavek na maximální rychlost, nově bylo požadováno dosažení 520 km/h. Dewoitine se seznámil s odmítavým hodnocením svého projektu, konstrukci křídla ponechal beze změn, pouze o 800 mm zmenšil jeho rozpětí, trup upravil tak, aby do něj později bylo možno nainstalovat i mnohem výkonnější motor, jehož prototyp motoráři fy Hispano-Suiza teprve dokončovali. V lednu 1937 Armée de l’ Air vydalo specifikace A.23, v němž byl oficiálně požadavek na nový stíhací letoun vyhlášen. Na tyto specifikace odpovědělo velké množství továren a tak bylo do soutěže přihlášeno velké množství typů, jednalo se o Morane-Saulnier MS.450, Loire-Nieuport CAO.200, Caudron C.R.780, později také Marcel Bloch MB.152 a MB.155 a konečně Vernisse-Galtier (Arsenal) VG.30.


Znárodnění leteckého průmyslu


Nyní se dostáváme k okamžiku, který celému projektu způsobil značné zdržení – v březnu 1937 byl znárodněn téměř celý francouzský letecký průmysl, tedy i nová Dewoitinova továrna v Toulouse se stala součástí podniků Société Nationale de Constructions Aéronautiques du Midi (SNCAM). S nadějným projektem D.520 se až do ledna 1938 nic nedělo, v lednu se několik kresličů pustilo do sad výkresů, které umožňovaly stavbu prototypu a tyto práce opět financoval ze svých soukromých zdrojů Émile Dewoitine. Francouzské Armée de l’ Air se také konečně rozhoupalo a v březnu 1938 vydalo svůj plán na výrobu letadel, které požadovalo pro nejbližší dobu, plán byl označen písmenem „V“. Bohužel, pro nadějnou a výkonnou Dewoitinu D.520 měly továrny SNCAM postavit 130 stíhaček MS.406. Dewoitine byl z takového rozhodnutí zoufalý, protestoval proti takovémuto nesmyslnému rozhodnutí a poukazoval mimo jiné i na skutečnost, že jeho typ je mnohem technologicky vyspělejší a počet hodin potřebných k výrobě jednoho stroje je oproti Morene-Salnierům zhruba poloviční (alespoň podle vypočtených hodnot). Ministerstvo letectví nakonec 3. dubna 1938 podepsalo zakázku na dodávku dvou prototypů za podmínky, že letouny budou létat rychlostí 520 km/h, na 8 000 m vystoupají za 13 minut a max. dolet bude 1 000 km. 27. června byla dokončena dřevěná maketa v měřítku 1 : 1, zástupci letectva prosadili několik změn a konečně první prototyp byl dokončen v září roku 1938.


Prototypy


Na tomto prvním prototypu bylo vidět, že byl dokončen ve velkém spěchu, Dewoitine nechtěl čekat na plnohodnotnou trojlistou vrtuli a tak výkonný motor roztáčel dvoulistou dřevěnou vrtuli s listy s pevným úhlem náběhu, taková vrtule nemohla efektivně přenést výkon motoru. Nekompletní byla i kabina, chyběl prostřední díl a tak Marcel Doret musel 2. října vzlétnout s otevřenou kabinou. Již při druhém letu byla provedena zkouška maximální rychlosti a do požadavku letectva chybělo 40 km/h. Technici a konstruktéři se pustili do úprav, kabina byla zcela zakryta, dva chladiče pod křídly byly nahrazeny jediným chladičem pod trupem, touto úpravou byly odstraněny sklony k přehřívání motoru a zvětšením SOP byla odstraněna mírná směrová nestabilita. V listopadu 1938 takto upravený prototyp dosáhl rychlosti 500 km/h a 13. ledna 1939, po výměně motoru, který měl ejektorové výfuky (vykazovaly měřitelný dopředný tah) dosáhl konečně požadované rychlosti 520 km/h. Zkušební pilot Michael Détroyat, který si prototyp vyzkoušel na přání prezidenta znárodněného leteckého průmyslu, vychvaloval zejména ovladatelnost D.520, ta podle něj byla mnohem lepší, než s jakou se mohl pochlubit MS.406. Do zkoušek se mezitím mohl zapojit i druhý prototyp, ten byl dokončen 6. ledna 1939 (původní požadavek letectva byl 1. ledna). Zkušební pilot Léopold Galy při druhém letu dosáhl při střemhlavém letu rychlosti 825 km/h, letoun byl sice mírně poškozen, ale tato rychlost byla mnohem vyšší než byla vypočtená. Tento prototyp byl brzy předán do zkušebního střediska (CEMA) ve Villacoublay a zde dosáhl maximální rychlosti 527 km/h a vystoupal na 10 500 m. Na základě těchto zkoušek byla 14. března sjednána objednávka na první dvousetkusovou sérii letadel. Druhý prototyp byl upraven do podoby sériového stroje, což znamenalo, že do draku letounu byl nainstalován nový motor, tentokrát se jednalo o verzi Hispano-Suiza 12Y-31, jeho kamufláž představovala zabarvení sériových letadel a na ocase se objevilo označení D.520-02, dosud totiž druhý prototyp nesl stejné označení jako prototyp první, bylo to zřejmě kvůli utajení. Takto upravený letoun dosáhl v první dekádě září 1939 maximální rychlosti 550 km/h. Do zkoušek se mezitím zapojil i třetí prototyp, poprvé vzlétl 5. května 1939. Tento prototyp nejprve testoval belgický pilot, protože Belgie byla potenciálním zákazníkem a od 17. srpna byl tento prototyp předán zkušebně CEMA. Zde byla testována výzbroj, letoun byl zničen při nouzovém přistání 12. května 1940.


Sériová výroba - začátek


Tak jak prováděné zkoušky odhalovaly dobré vlastnosti nové Dewoitinovy stíhačky, tak se upravoval dříve zmíněný plán „V“. Armée de l’ Air požadovalo co možno nejrychlejší dodávky těchto stíhaček. Po první objednávce na 200 letounů následovala další objednávka na dalších 252 letounů s termínem výroby červen 1939 a do prosince 1940 mělo být dodáno dalších 710 D.520. Ihned po začátku války byla objednávka upravena a do konce roku 1940 mělo být vyrobeno 2 100 D.520! Realita však byla dosti odlišná - první sériový letoun byl dokončen až v říjnu 1939, tedy po vstupu Francie do války, tento letoun Marcel Doret zalétal 31. října 1939. Od prototypů se opět odlišoval, hlavní změnou byla instalace motoru Hispano-Suiza 12Y-45, tento motor roztáčel trojlistou automaticky stavitelnou vrtuli Ratier typu 1606M. Změn doznala také výzbroj, dva kulomety již nebyly ve výstupcích pod křídly, nově byly instalovány přímo do křídel a do každé poloviny křídla byly uloženy dva kulomety typu MAC 1934 M39 a pro každý bylo neseno 675 nábojů, celkem tak sériový letoun nesl vedle dvacetimilimetrového kanónu čtyři kulomety ráže 7,5 mm. První sériové letouny (několik desítek) vykazovaly poměrně časté závady na pneumatickém ovládání těchto kulometů, ale palebná síla vzrostla a podstatně se zvýšila i zásoba střeliva pro kulomety, původně bylo neseno 300 nábojů pro každý. Neméně významnou změnou byla také instalace dvou stodvacetilitrových nádrží před nosník křídla. Tyto křídelní nádrže nebyly samosvorné, pancéřovou ochranu naproti tomu dostalo pilotní sedadlo. Druhý sériový letoun vzlétl 3. prosince a třetí 10. prosince 1939. To už začalo být zřejmé, že se tak velké dodávky D.520 nepodaří dodržet, proto ministerstvo letectví požádalo ministerstvo průmyslu, aby postavilo novou výrobní linku pro tyto letouny mimo továrnu v Toulouse, kde již byla připravena třetí výrobní linka. Ve Francii však bylo již obvyklé, že tyto výrobní linky nedostávaly potřebný počet motorů Hispano-Suiza a pokud motory přišly, nebyly pro ně ejektorové výfuky, nebo byl nedostatek vrtulí, zkrátka a dobře výrobní linky nikdy nemohly pracovat na plánovaný výkon. Dílenské zpracování také mnohdy zaostávalo. K 1. březnu dokončilo SNCAM 74 letouny, ale pouze 43 letouny převzala střediska CEMA nebo CRAS (to druhé jmenované bylo přejímací středisko sériových letadel). Problémy s výzbrojí se podařily odstranit od dubna 1940. Upravovalo se také sací hrdlo kompresoru a konečně byly zajištěny dodávky správného výfukového potrubí. Řešily se ještě úpravy systému chlazení, protože s rostoucím výkonem motorů se znovu objevil problém s jejich přehříváním. K 1. dubnu bylo dokončeno 139 letadel D.520 ale pouze 32 jich převzalo Armée de l’ Air. Nepřevzaté letouny z první linky šly do linky druhé v Blagnacu, kde byly upravovány dle požadavků středisek CRAS a CEMA. První zde vyrobený (ne upravený) byl v květnu dokončený letoun se sériovým číslem 208 a tento stroj byl rovnou předán Armée de l’ Air. V době německého útoku na Holandsko a Belgii (10. května) bylo dokončeno 228 stíhaček D.520, ale pouze 75 letadel převzalo Armée de l’ Air a to ještě 28 letounů z tohoto množství sloužilo k výcviku, pouze 47 bylo u bojových útvarů. Pouze jediná jednotka tak mohla být odeslána na severovýchod Francie, touto jednotkou byla Groupe de Chasse I/3, která měla ve svém stavu 38 D.520, z toho dvě ve cvičné a dvě v průzkumné verzi s kamerami. Ostatní 153 letouny čekaly na úpravy na lince v Toulouse-Blagnacu nebo těmito úpravami právě procházely. V okamžiku kapitulace Francie všechny továrny vyrobily 437 letounů D.520, z tohoto množství převzalo Armée de l’ Air 351 letoun a námořní letectvo 52 letadla. V neokupované části Francie byly 153 Dewoitiny D.520, v severní Africe jich bylo 175 a 106 letadel bylo zničeno z nejrůznějších příčin.


Jednotky Armée de l’ Air létající na D.520


Nejúspěšnější jednotkou létající na Dewoitinách byla již výše zmíněná jednotka Groupe de Chasse I/3, jejíž piloti do okamžiku francouzské kapitulace provedli 645 bojových letů o celkové době 800 hodin a zaznamenali 50 jistých a 18 pravděpodobných sestřelů. Vlastní ztráty čítaly 30 letadel, ale jen 18 letadel bylo vyřazeno nepřítelem. Nejúspěšnějším pilotem této jednotky byl Sous-Lieutenant Madon se samostatnými čtyřmi sestřely, třemi ve spolupráci a třemi sestřely pravděpodobnými.
Další jednotkou byla skupina Groupe de Chasse II/3, která měla ve své výzbroji od 20. května 36 stíhaček D.520, do kapitulace sestřelili piloti jednotky 31nepřátelské letadlo jistě, 15 pravděpodobně, to vše při ztrátě 22 vlastních stíhaček. Nejúspěšnějším pilotem byl kapitán Clausse se třemi jistými samostatnými sestřely, dva sestřely ve spolupráci a čtyři sestřely byly uznány jako pravděpodobné, pro nás je zajímavé, že zde sloužil český seržant Václav Cukr, kterému byly uznány dvě samostatná vítězství a čtyři ve spolupráci. Z dalších Čechoslováků zde létali seržanti Gleich (2 jisté sestřely) a Peroutka (1 samostatný + 1 ve spolupráci).
Jednotka Groupe de Chasse II/7 zasáhla se svými Dewoitinami do bojů 1. června, protože bojovala jen po krátkou dobu, dosáhla 12 jistých a čtyř pravděpodobných sestřelů. Předtím byla poměrně úspěšná se svými Morany-Saulniery MS.406.
Z dalších jednotek, které zasáhly do bojů na D.520 to byly Groupe de Chasse III/3 (8 sestřelů jistých a 2 pravděpodobné), z Čechů zde létali Lieutenant Čížek a Lieutenant Čermák a seržant Stehlík a poslední jednotkou Armée de l’ Air vybavenou Dewoitinami byla stíhací skupina Groupe de Chasse III/6, která bojovala proti italskému letectvu.
Celkem dosáhli piloti těchto jednotek 108 jistých sestřelů a 19 pravděpodobných. S ohledem na skutečnost, že boje trvaly od 10. května do 25. června, to nebyl pro jednotky Armée de l’ Air rozhodně špatný výsledek. Námořní jednotka AC1 do bojů nezasáhla a po kapitulaci přelétla své letuschopné stíhačky do severní Afriky, stejně tak to učinily jednotky Armée de l’ Air a ostatní jednotky z výcvikových středisek nebo účelově vzniklé jednotky, jejímiž členy byli zkušební piloti.
URL : https://www.valka.cz/Dewoitine-D-520-t19964#519852Verze : 0
MOD
Ve službách Armée de l’ Air de l’ Armistice - obnovení výroby

Jak jsem se již zmínil, v severní Africe bylo, krom jiných typů, 175 letounů D.520, tyto letouny nesměly, dle kapitulačních podmínek vzlétnout a tak to bylo až do srpna roku 1940 (tehdy britský svaz napadl francouzské lodě v přístavu Mers-el-Kebir). Tehdy Němci a Italové povolili vládě ve Vichy, aby si vybudovala početně omezené letectvo, jehož součástí byly i čtyři stíhací skupiny a dvě námořní letky vyzbrojené D.520, ale musely být dislokované pouze v Africe. V dubnu 1941 dostal vichystický režim povolení k obnovení výroby D.520 v Němci neobsazené zóně. Krom jiných typů mohlo vichystické letectvo Armée de l’ Air de l’ Armistice a Aéronavale (námořní letectvo) získat 550 nových D.520 v průběhu dvou let a nahradít tímto typem ostatní stíhací letouny, které tato dvě složky měly ve své výzbroji. Mezitím v prosinci 1940 zanikla společnost SNCAM a její výrobní továrny připadly společnosti SNCASE a toto sdružení podniků tedy převzalo objednávku a 550 letounů D.520, objednávka byla již rozvržena na dobu tří let. První vichystická D.520 opustila výrobní továrnu v červenci 1941, na SOP bylo pořadové číslo 475 a 26. července jej zalétl zkušební pilot Pierre Nadot. Letoun měl mírně nižší výkony, protože nebyly k dispozici ejektorové výfuky. Výroba nebyla plynulá, vázly dodávky podvozkových částí a tak do konce roku bylo dodáno pouze 73 D.520. Do většiny letounů (197 letounů) byl montován motor Hispano-Suiza 12Y-49, který byl, díky svému většímu kompresoru, optimalizován pro větší výšky než původní motor (Hispano-Suiza 12Y-45). Výroba na lince Saint-Martin de Touch běžela až do konce roku 1942, tedy ještě krátce poté co Němci obsadili vichystickou část Francie (11. listopadu 1942) a celkem dodala 349 nových letounů, dalších 150 bylo rozestavěno. Až do obsazení celé Francie probíhal i konstrukční vývoj „pětsetdvacítky“. Jednak to byla právě instalace výškového motoru 12Y-49, změna tvaru chladičů, úplné zakrytí podvozku, dále pokusy o zavedení výroby D.551 nebo D.551, stavba prototypu D.520Z, projekt M.520T a D.600 pro Španělsko.

D.520 bojuje na druhé straně

Lety „pětsetdvacítek“ v Africe Němci a Italové hodně omezovali, stíhací skupiny dostávaly jen malé množství paliva, a několik úletů francouzských pilotů na stranu nepřítele tuto situaci ještě zhoršilo. 24. května 1941 dostala jednotka Groupe de Chasse III/6 rozkaz, aby se přesunula do syrského Rayaku, jednotka se na tuto základnu dostala 7. června a již druhý den začal útok Svobodných Francouzů a Spojeného království. Vichystické Dewoitiny a Morane-Saulniery bojovaly proti Tomahawkům, Gladiátorům, Hurricanům, Fulmarům, Lysanderům a Blenheimům. Během prvního týdne tato jednotka provedla 250 bojových letů, dosáhla 11 jistých a 3 pravděpodobných sestřelů (11-3), za to zaplatila ztrátou 10 D.520. Na konci dalšího týdne zbyly tři letuschopné Dewoitiny. Na svou základnu v Alžíru se Groupe de Chasse III/6 vrátila 13. července, syrské tažení skončila s tímto výsledkem 549 operačních letů, 21-4 sestřely a ztráty 20 letadel. Druhou jednotkou na syrském bojišti byla Groupe de Chasse II/3, během přesunu do Homsu ztratila tato jednotka tři letouny a 14. června přilétl 21 letoun, 12. července byla jednotka ze Sýrie stažena s tímto výsledkem – 350 bojových letů, 3-2 sestřelených letadel a vlastní ztráty 17 letadel. Na tomto bojišti zasáhla do bojů i námořní letka 1AC se svými dvanácti D.520, operovala z letiště Tafaroiui a doprovázela námořní bombardéry při jejich bombardovacích misích. Výsledkem bylo 6-1 sestřelů při vlastní ztrátě dvou letadel a jedno ztratila při mezipřistání.
Dewoitiny provedly také několik útoků proti britskému Gibraltaru a britským lodím.

8. listopadu 1942 začalo spojenecké vylodění ve francouzské severní Africe - operace Torch, proti spojeneckým silám stály čtyři vichystické stíhací skupiny, tři z nich měly ve výzbroji D.520, ty v ranních hodinách prvního dne vylodění účinně zasáhly. Pilotům Groupe de Chasse III/3 se podařilo sestřelit všech devět útočících Albacorů a tři doprovodné palubní stíhačky Seafire F. Mk.III z letadlové lodi HMS Illustrious, Groupe de Chasse III/3 ztratila jeden letoun, boje pokračovaly po celý den, v odpoledních hodinách přišla Groupe de Chasse III/3 o další D.520, sestřelily ji dva britské Sea Hurricany. Na konci dne byl poměr sestřelů a ztrát následující – 17-7 : 5.
Také námořní letectvo aktivně zasáhlo do bojů, D.520 od obou letek, tedy 1AC a 2AC, vzlétly ze své základny v Port-Lyautey a zaútočily ráno 8. listopadu proti lodím americké Task Force 34. Dvě Dewoitiny byly sestřeleny a tři byly poškozeny americkou protiletadlovou palbou. D.520 odlétly k doplnění střeliva na svou základnu, ale ta byla krátce po jejich přistání napadena čtyřiceti palubními bombardéry z letadlové lodě USS Sangamon. Zápalné pumy tak zničily další tři Dewoitiny na zemi, čtvrtou francouzskou stíhačku sestřelil doprovodný F4F Wildcat. Do večerních hodin bylo na zemi zničeno dalších devět D.520. Obě námořní letky byly doplněny a opětovně přeznačeny, tentokrát na 1C a 2C, na počátku roku 1944 rozpuštěny.

Výroba pod německou kontrolou – dodávky spojencům Německa

Dewoitiny D.520 bojovaly proti spojeneckým silám i v letectvech dalších vazalů Německa. Dne 11. listopadu 1942 obsadila německá vojska celou Francii a tím Německo získalo 246 Dewoitin D.520 a 62 dalších, které společnost SNCASE vyrobila do konce roku 1942. Dalších 150 stíhaček bylo v různém stádiu rozestavěnosti. Německo již v průběhu ledna 1943 nařizuje společnosti SNCASE, aby dokončila všechny rozestavěné stroje a také aby provedla revize na 242 ukořistěných stíhačkách. SNCASE dokončila první revize již v následujícím měsíci a od dubna výrobní linku opouštěly nově postavené stroje. Němci v letech 1943 a 1944 objednali výrobu dalších letadel a až do osvobození jihovýchodní Francie spojeneckými vojsky získali Němci 150 nově vyrobených letounů a 168 letounů po revizi, celkem tak bylo vyrobeno 905 letadel D.520.

Luftwaffe zařadila D.520 do své výzbroje, pravděpodobně jich několik nasadila na východní frontě, ale bojové použití není potvrzeno, jisté je, že je v roce 1944 měly ve výzbroji JG 101, JG 103 a JG 105. D. 520 zde sloužily k výcviku, ke kondičnímu létání apod., mnoho Dewoitin bylo poškozeno nebo zničeno častými nehodami.

Regia Aeronautica získala po kapitulaci Francie několik stíhacích letadel D.520, které Italové používali v Lybii. Dalších třicet Dewoitin získali od Němců po úplném obsazení Francie, nejvíce jich Regia Aeronautica měla 47, to bylo počátkem srpna 1943. Italské Dewoitiny však utrpěly velké ztráty, protože již 8. září 1943 (italská kapitulace) zůstalo Italům pouze šest letuschopných Dewoitin a dalších sedm bylo shledáno schopných opravy.

Bulhaři měli až do konce roku 1942 značně nemoderní letectvo, stíhací letectvo mělo ve stavu hornoplošníky PZL P-24B, které v roce 1938 zakoupilo v Polsku společně s právy na jejich licenční výrobu. Dále se Bulharům počátkem roku 1940 podařilo od Německa zakoupit 78 dvouplošných Avii B.534 (společně s 62 Š.328 a 32 Aviemi B.71). Jedinou moderní silou tak byla desítka Messerschmittů Bf 109 E-4. Bulhaři omezeně bojovali s Jugoslávci a nebojově operovali v Řecku, Němci však na svého bulharského spojence vyvíjeli nátlak, aby se Bulharsko aktivně zapojilo do bojů, díky tomu přišly z Německa posily a stíhací letectvo tak dostalo dvanáct v protektorátu pro ně vyrobených stíhaček Avia B.135 ( v Bulharsku Av-135), převzatých počátkem roku 1943. V létě tohoto ruku začaly přicházet první ze stovky Dewoitine D.520. V létě také zemřel bulharský car Boris III., který dosud úspěšně odolával nátlaku Německa, za nového nezletilého cara vládla od srpna regentská rada a důsledkem bylo vypovězení války Spojeným státům. Bulhaři od září museli své nejmodernější letouny nasadit proti americkým Liberatorům, které přelétaly přes Bulharsko při náletech na rumunská naftová pole. Dewoitine D.520 bojovaly nejen s bombardéry, ale i se stíhacím doprovodem – s dvoutrupými stíhacími bombardéry P-38 Lightning. Bulharské ztráty byly zřejmě značné, protože po půl roce bojů musely být Dewoitiny doplněny a nahrazeny moderními Messerschmitty Bf 109 G. Několik Dewoitin zde válku přečkalo a následně zde byly používány k výcviku až do padesátých let.

Rumunské letectvo používalo také několik strojů Dewoitine D.520, ale není jisté, zda byly použity k bojovým operacím.
URL : https://www.valka.cz/Dewoitine-D-520-t19964#519878Verze : 0
MOD
D.520 v řadách spojeneckého letectva

Jednotky obnovené Armée de l’ Air dislokované v severní Africe prošly reorganizací, původně měla každá stíhací skupina (Groupe de Chasse) dvě letky, po reorganizaci byly letky tři. Díky této změně musela být stíhací skupina Groupe de Chasse II/6 rozpuštěna a její dvě letky přešly pod Groupe de Chasse I/2 a pod Groupe de Chasse I/4. V Alžíru bylo k 1. únoru 1943 95 letadel Dewoitine D.520, v Maroku 40 a v Senegalu 25. Zařazení D.520 do spojeneckých leteckých sil nebylo jednoduché, komplikovaly je například francouzské vysílačky, které nepracovaly v pásmu VKV. Zpočátku byly tyto stroje nasazovány k útokům na německá a italská vojska, ale postupně byly Dewoitiny nahrazovány Curtissy P-40F Warhawk a Spitfiry F Mk.VB a o něco později Francouzi dostali také stíhačky Bell P-39N Airacobra. Jednotky vybavené britskými letouny byly pod britským velením a Američané veleli francouzským stíhacím skupinám, které létaly na amerických strojích. D.520 přecházely ke cvičným letkám v Marakéši, kde francouzští piloti procházeli intenzivnějším létáním, aby si obnovili letecké návyky. Pod německým dohledem se příliš nelétalo a piloti ztráceli své návyky a cit. Groupe de Chasse I/2 byla poslední stíhací skupinou, která měla ve své výzbroji D.520, kompletně přezbrojena byla až koncem roku 1943, tehdy v Británii převzala Spitfiry F Mk.VB a F Mk.IX. Dewoitine D.520 potom sloužila téměř výhradně k výcviku francouzských pilotů, kteří později přecházeli na Airacobry. Stav D.520 se tak postupně snižoval, v lednu 1945 bylo k dispozici pouhých 30 letuschopných strojů a to za cenu „kanibalizace“ jiných Dewoitin. Koncem války bylo do Francie odesláno 20 letadel, které zde létaly v letecké škole v Tours.

Ve službách Force Francaises de l'Intérieur

V červenci 1944 na popud francouzské prozatímní vlády vzniká letecká jednotka na podporu pozemních vnitřních sil. V srpnu tohoto roku byla založena stíhací skupina Doret pod velením bývalého Dewoitinova zalétávacího pilota Marcela Doreta. Stíhací jednotka FFI byla utvořena na letišti Ossun a operovala i z letiště Toulouse-Blagnac. Tato jednotka měla ve výzbroji D.520, se kterými se zúčastnila bojů s obklíčenými německými silami u Oléronu, Pointe de Grave, Rochefortu a Royanu. Piloti Dewoitin doprovázeli bombardéry a ostřelovali německé jednotky. Dne 1. prosince 1944 po obnově francouzského vojenského letectva se z Groupe Doret stala Groupe de Chasse II/18 "Saintogne". V její výzbrojí bylo 15 stíhacích D.520, které byly v březnu 1945 předány částečně školní jednotce a částečně také stíhací bombardovací jednotce GCB I/18 "Vendée", ta ukončila bojové akce až 8. května 1945.

Poválečná doba – ukončení kariéry.

Po ukončení bojů v jižní a východní Francii bylo 50 různě poškozených letadel opraveno v továrnách v Toulouse a v Tabres a když skončila válka v Evropě, byla továrně SNCASO v Saint Nazaire zadána objednávka na opravu všech tehdy existujících D.520 (celkem jich bylo dohledáno asi 60), nakonec bylo do konce roku 1945 opraveno pouze 20 letadel. Posledními zkompletovanými Dewoitinami bylo sestavení třinácti dvoumístných D.520DC továrnou SNCAC v Colomes. Zde se nejednalo o výrobu, letouny byly sestaveny z rozebraných nebo již zrušených letadel a z náhradních dílů dříve vyrobených.
Poslední jednotkou, která měla D.520 ve stavu bala předváděcí letka EPAA.58 (Escadrille de Preseentation de Armée de l’ Air), zde D.520 nahradily sovětské letouny Jak-3, které patřily pluku Normandie-Niemen. EPAA dostala do září 1948 celkem 9 D.520 a poslední let D.520 zde byl proveden 3. září 1953, koncem měsíce byla tato letka rozpuštěna.
URL : https://www.valka.cz/Dewoitine-D-520-t19964#519879Verze : 0
MOD

Další vývoj na základě D.520 (projekty a prototypy)



D.521 – brzy po zahájení výroby, se začaly opožďovat dodávky motorů Hispano-Suiza 12Y-45, stíhačky D.520 však byly potřebné, proto bylo v říjnu 1939, rozhodnuto, že od 251. postavené D.520 bude vyráběna verze poháněná britským motorem Rolls-Royce Merlin III, toto rozhodnutí bylo během pouhého měsíce zrušeno, ale Merlin byl do 41. draku vestavěn. Vzlétl 9. února 1940, zkušební piloti zjistili, že letoun byl těžký na hlavu a směrově nestabilní, rychlost však díky vyššímu výkonu motoru vzrostla na hodnotu 570 km/h. Po dvou týdnech, během nichž bylo provedeno sedm letů, byl tento letoun přestavěn do své původní podoby.

D.522 – takové označení nesl projekt, který vznikl opět na základě potřeby výkonných stíhaček, na kterou neměli Francouzi výrobní kapacitu. Tyto letouny měly být vyráběny ve Spojených státech koncernem Ford, letoun měl být poháněn americkým motorem Allison V-1710C-15 o výkonu 764 kW (1 040 k). Jednání o této výrobě přerušila kapitulace Francie (22. 6. 1940).

D.522 – nejedná se o chybu, toto označení bylo použito ještě jednou, měla tak být označena výšková verze poháněná motorem Hispano-Suiza 12Y-31, motor byl přeplňovaný kompresorem Szydlowski a byl odladěn na velké výšky. K realizaci projektu již nedošlo.

D.523 – mělo se jednat o sériovou výrobu, bylo plánováno, že od 601. vyrobeného letounu bude montován motor Hispano-Suiza 12Y-51, který bude přeplňován kompresorem Szydlowski-Planiol. Letoun v této verzi létal od 9. května 1940, ověřovaly se na něm všechny změny, které požadovala střediska CRAS i CEMA. Maximální dosažená rychlost byla 570 km/h.

D.524 – nezalétaný prototyp, do draku D.521 byl instalován motor Hispano-Suiza 12Y-89ter o výkonu 882 kW (1 200 k), tato verze měla být vyráběna od 781. postaveného stroje. Výkony byly pouze vypočtené, ale výpočty slibovaly rychlost 616 km/h.

D.525
– opět se mělo jednat o sériovou výrobu, tato verze byla identická s D.523, jen motor Hispano-Suiza 12Y-51 měl být přeplňován kompresorem Hispano-Suiza. Výroba měla začít os 751. Vyrobeného letounu.

D.520Z - postaven pouze jeden prototyp, který zůstal nezalétán, projektován byl již v roce 1939. Charakteristický byl prodlouženou přídí, ve které byl motor Hispano-Suiza 12Z o výkonu 882 kW (1 200 k), pozdější verze tohoto motoru dosáhla výkonu 956 kW (1 300 k). Stavba prototypu začala až v červnu 1942 na území Vichystické Francie a to s německým souhlasem. Veškeré práce potom v březnu 1943 zastavili Němci, prototyp byl těsně před zalétáním. Francouzi až dosti dlouho po válce (1947) chtěli pokračovat, ale nakonec byly provedeny pouze pozemní zkoušky.

D.550 – byl speciální rychlostní letoun, který ač vycházel z draku D.520, neměl již s původní konstrukcí stíhačky mnoho společného, provedené úpravy daly vzniknout novému typu. Rychlostní letoun tak dlouho čekal na motor Hispano Suiza 12Z, že nakonec rekord získali Němec Fritz Wendel s letounem Me-209V1.

D.551 - po testech rychlostního speciálu D.550 požadovalo armádní letectvo jeho úpravu do vojenské podoby. První prototyp byl dokončen na jaře 1940, ale nebyl již do kapitulace zalétán a německé povolení k letu nezískal.
Pro sériovou výrobu letounu se počítalo s instalací motoru Hispano-Suiza HS 12Z.
Letoun byl natolik technologicky zdokonalen, že bylo pro jeho výrobu počítáno pouze se 4 000 hodinami. Rozestavěno bylo osmnáct letadel, která byla nakonec sešrotována. Pro tyto letouny byla plánována výzbroj pěti kulometů MAC ráže 7,5 mm.

D.552 – jednalo se ve své podstatě o subverzi předešlého stroje, která měla v křídlech mít další dva kulomety.

D.560 – takto byly označeny dva prototypy D.551, které byly zbaveny vojenského vybavení, následně byly přeřazeny na "sportovní letouny", ale potom marně čekaly na povolení k zalétání od německých úřadů, postihl je stejný osud, jaký potkal původní D.551.

M.520T - tento projekt představoval tajný vývoj v probíhající od podzimu 1940 v konstrukční kanceláři SNCAM, měla to být D.520 na steroidech. Vlastně se jednalo o nový typ, který vycházel D.551. Označení M.520T bylo kamufláží pro Němce, stroj měl být poháněn motorem Hispano-Suiza 12Z a vypočtená rychlost měla dosahovat hodnoty 687 km/h ve výšce 8 600 m. Konec projektu přišel s okupací vichystické části Francie.

H.D.780 – prototypy námořních plovákových letounů, tyto stroje měly trup z D.520, křídla byla zcela nová. Prototypy nebyly zalétány, protože do kapitulace nebyly k dispozici motory.

D.790 – projekt palubní stíhačky pro letadlové lodě Joffre a Painlevé. Projekt byl zadán pařížské kanceláři inženýra Rogera Legrixe. Námořní letoun měl velmi úzce navázat na pozemní D-520. Nová měla být sklopná křídla, která měla být vybavena vodotěsnými oddíly, které v případě nouzového přistání na hladinu měly zabezpečit pilotům dostatek času k opuštění letounu. Ocasní část byla zesílena a měl do ní být instalován přistávací hák. Inženýr Legrix vyřešil, alespoň teoreticky, změny podvozku, jeho odpružení a zvýšení mezery mezi listy vrtule a letovou palubou. Kapitulace Francie zabránila jakékoliv stupni realizace tohoto projektu.

Hispano-Suiza H.S.50 – (Dewoitine D.600) od roku 1940 vyvíjený pro Španělsko, kde měl nahradit zastaralé dvouplošné stíhačky Fiat C.R.32, nakonec byla v roce 1943 postavena pouze dřevěná maketa ve skutečné velikosti a v červnu téhož roku byly veškeré práce zastaveny.

D.520DC – Double Command (dvojí řízení) 13 letadel vzniklo úpravou z jednomístných D.520 v továrně SNCAC v Colombees, úprava byla provedena po válce, zálet prvního byl proveden v říjnu 1945.
URL : https://www.valka.cz/Dewoitine-D-520-t19964#519880Verze : 0
MOD
Použité prameny:
Bartłomiej Belcarz, Dewoitine D 520, Sandomierz, Poland/Redbourn, UK, Mushroom Model Publications, 2005, ISBN 83-89450-09-7.
William Green, War Planes of the Second World War, Volume One, Fighters, London, Macdonald & Co.(Publishers) Ltd., 1960, 10th impression 1972, ISBN 0-356-01445-2.
Raymond Danel, The Dewoitine 520, Aircraft in Profile number 135, Windsor, Berkshire, UK, Profile Publications Ltd., 1971.
Michel Ludwig et Bénichou, Americaan D.520, Le Fana de l´Aviation, No 255,‎ juin 1999 ISSN 0757-4169
Squadron/Signal. Aircraft Number 180. Alain Pelletier. French Fighters of World War II
Witold Szewczyk, Samoloty na których walczyli Polacy, Warszawa, Wydawnictwa Komunikacji i Łączności, 1988, s. 88-91, ISBN 83-206-0738-8.
Letectví a kosmonautika č. 9-12/ 1995, ročník LXXI., Jiří Hornát, Monografie Dewoitine D.520,
https://www.airwar.ru/enc/fww2/d520.html
www.militarium.net
www.todo-aviones.com.ar
www.aviastar.org
www.historyofwar.org
www.historyofwar.org
https://www.airwar.ru/enc/xplane/d550.html
ww2fighters.e-monsite.com
https://www.ww2warbirds.net/ww2htmls/dewod520.html
www.samolotypolskie.pl
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Dewoitine-D-520-t19964#519853Verze : 0
MOD