Moltke, Helmuth Karl Bernhard von

čestný držitel nejvyšší ruské hodnosti generál polní maršál (генерал-фельдмаршал)

Helmuth Karl Bernhard von Moltke se narodil jako poddaný dánské koruny, 26. října 1800 v Parchimu v Meklenbursku, ve starobylé, ale nepříliš bohaté junkerské rodině otci Friedrichu Philipovi a matce Sophii Henriettě.
Po sedmiletém studiu na vojenské škole v Kodani nastoupil v hodnosti poručíka do dánské armády. Od roku 1821 spojil svůj život s Pruskem. Nastoupil jako důstojník pluku granátníků ve Frankfurtu nad Odrou. Jeho schopnosti se začaly plně rozvíjet po převelení do topografické kanceláře. Z Helmutha von Moltke zde rostl vynikající stratég, organizátor a plánovač. Od roku 1833 působil v generálním štábu pruské armády v Berlíně.
Helmuth von Moltke měl talent učit se cizí jazyky. Během svého života se postupně naučil mluvit dánsky, německy, francouzsky, anglicky, italsky, rusky, turecky a španělsky. Právě znalost turečtiny ho předurčila k vyslání do Turecka. V roce 1835 dorazil Helmuth von Moltke do Turecka, kde měl plnit funkci styčného důstojníka a vojenského poradce. Moltke v Turecku, strategické zemi o spolupráci s níž Prusko usilovalo, neuspěl. Turecká armáda se neúspěšně pokusila vytlačit Egypťany ze Sýrie. Neúspěch ale Moltke nezavinil, turečtí důstojníci jeho rady povýšeně ignorovali.
Do širšího povědomí vyšších pruských vojenských kruhů se Moltke dostal během své krátké působnosti ve funkci pobočníka pruského prince Jindřicha. Revoluci, která se v letech 1848-1849 přehnala Evropou, Moltke odsuzoval a po potlačení revolučního hnutí napsal svému bratrovi Adolfovi dopis, ve kterém neskrýval radost nad:"definitivním koncem demokracie, nejhoršího nepřítele Pruska."
20. října 1857 byl generálmajor Helmuth Karl Bernhard von Moltke jmenován náčelníkem pruského generálního štábu. Ve své funkci se mu podařilo vytvořit z pruské armády efektivní, moderním způsobem válčící, bojovou sílu. Moltke plně podpořil probíhající přezbrojování pruské armády z předovek na pušky Dreyse s nabíjenín zezadu a jehlovým úderníkem. Tzv. jehlovky byly schopny 5x rychlejší střelby a vojáci mohli nabíjet i vleže. Tyto její vlastnosti plně kompenzovaly, oproti předovkám, menší dostřel a přesnost palby. Také obavy z přílišného plýtvání střelivem palbou z takto rychle střílejících zbraní se v budoucích bojích nepotvrdily.
Pruská armáda začala cvičit jiný boj než okolní země, které byly ještě ovlivněny způsobem boje Napoleona Bonaparta. Moltke razil taktiku útoku na nepřítele ve třech útočných kolonách s cílem obchvátit hlavní síly protivníka. Velký důraz kladl Moltke na využití železnice. Ta pro něho nebyla pouhým prostředkem k zásobování vojska. Pomocí železnice hodlal Moltke rychle přesunovat celé armády. Budoucí bojiště tak mělo být daleko větší než dříve. Obchvaty dříve vedené menšími vojenskými uskupeními měly nyní provádět celé armády.
Nový náčelník generálního štábu vyžadoval od svých důstojníků iniciativu a samostatnost. Na rozlehlých bojištích budoucích válek by jeden vojevůdce jen obtížně mohl efektivně sám velet celému vojsku. Moltke bude svým velitelům k dosažení jasně specifikovaných cílů vydávat pouze rámcové direktivy. Krédem náčelníka generálního štábu bylo "pochodovat odděleně, udeřit společně."
Moltke byl přesvědčen, že s rostoucí palebnou silou se dosavadní taktika postupu v mohutných, sevřených formacích a následného útoku na bodáky, stane zastaralou. Při výcviku pruské armády se vojáci učili bojovat v menších pohyblivých formacích schopných rychle reagovat na měnící se situaci na bojišti. Vojáci se měli pohybovat rozptýleně a vyhledávat teréní překážky, za kterými by se skryli a vedli proti nepříteli zničující palbu.
Moltke také kladl důraz na rychlost. Pruská armáda dokázala nejrychleji mobilizovat, ale aby mohlo Prusko této převahy nad protivníkem efektivně využít, zastával názor, že by mobilizované jednotky měly být nasazeny "okamžitě a bezohledně."
V září 1862 se stal novým pruským kancléřem Otto von Bismarck, který chtěl použít všech prostředků k dosažení sjednocení Německa pod pruskou nadvládou. Helmuth von Moltke zastával tytéž názory a novému kancléři poskytl pro jeho expanzívní politiku moderní armádu.
K prvnímu nasazení Moltkeho armády došlo při řešení dánského problému. Nový dánský král Kristián IX. se nehodlal spokojit s pouhou personální unií nad vzpurnými vévodstvími Šlesvickem a Holštýnskem, kde žila početná německá komunita. Prusové, spolu s rakouskými jednotkami, které byly na těchto územích rozmístěny, aby dohlížely na dodržování dohod, podle kterých měla být obě vévodství samostatná, pouze spojena personální unií s Dánskem, proti Dánsku po vypršení ultimáta zaútočili.
Útok na Dánsko byl generálkou na budoucí války s evropskými mocnostmi, Rakouskem a Francií. Dánská armáda byla početně slabší, asi 40 000 vojáků. Prusko zaútočilo s 37 000 muži, rakouské jednotky čítaly asi 23 000 vojáků. Útočníci použili při útoku na Dánsko Moltkeho taktiku tří útočných kolon, jedna na sebe vázala dánské jednotky, zbylé dvě se pokoušely o obchvat jádra dánských sil. Přes menší zádrhele skončil útok na slabší Dánsko nakonec úspěchem. Helmuth von Moltke byl všeobecně považován za strůjce vojenského vítězství, přestože Prusům přímo v poli velel polní maršál Wrangel. Od dánské války byl Moltke de facto vrchním elitelem pruské armády.
O dva roky později se Rakousko pokoušelo vyměnit svoji kořist z dánské války, Holštýnsko, se kterým nemělo společné hranice, za pruské území ve Slezsku. Rakousko se svojí neústupností hnalo do války, kterou si Prusko přálo. Už o rok dříve, při krizi, kterou obě země ještě vyřešily dohodou v Gasteinu, byl Moltke zastáncem anexe Šlesvicka a Holštýnska i za cenu války s Rakouskem. V zimě 1865-66 vypracoval Moltke strategický plán pro válku s Rakouskem.
O válce s Rakouskem napsal Helmuth von Moltke ve svých pamětech: "Byl to konflikt dávno předtím promyšlený a postupně připravovaný, který vláda pouze prohlásila za nevyhnutelný." O místě, které se mělo stát rozhodujícím bojištěm měl Moltke jasno:"O všem se rozhodne na českých polích." Nevylučoval ale ani rakouský útok a bitvu někde v prostoru bojiště bitvy národů u Lipska. Rakouská armáda byla tehdy ještě respektovaná, ale na adresu rakouského náčelníka generálního štábu Benedeka Moltke prohlásil:"Jeho jméno je zárukou, že k přijdou jenom v jednom směru, ale loket na lokti."
14. června 1866 hlasovala většina států Německého spolku proti Prusku. Zástupce Pruska to označil za faktické vyhlášení války. Události se daly do pohybu tak, jak Moltke naplánoval. Už den poté vpadla pruská armáda do Hannoverska, Hessenska a Saska.
Už začátkem června stála pruská vojska na českých hranicích. Helmuth von Moltke nabádal pruského krále Wilhelma I. k okamžitému útoku, původně chtěl Moltke zaútočit už 4. června. Nakonec bylo 21. června 1866 předáno rakouským jednotkám memorandum o vyhlášení války (Moltke už před válkou prosazoval taktiku okamžitého útoku, naléhal aby ofenzíva začala okamžitě po vyhlášení války, aby Prusko mohlo lépe využít svých schopností rychlé mobilizace) a od den později, 22. června 1866, vydal Moltke rozkaz třem pruským armádám ke vpádu do Čech.
Plán útoku byl odvážný, ale riskantní. Tři pruské armády, 1. armáda prince Friedricha Karla se 115 000 vojáky, 2. armáda korunního prince Friedriha Wilhelma s 93 000 vojáky a Labská armáda generála von Bittenfelda se 48 000 vojáky, zaútočily na frontě dlouhé asi 400 kilometrů. Moltke tím popřel dosavadní taktiku, podle které měly armády postupovat maximálně ve vzdálenosti jednodenního pochodu od sebe, aby se v případě protiútoku nepřítele mohly podpořit. Mezi pruskými armádami byly větší mezery a případný rychlý rakouský postup by mohl vést k jejich rozdělení a postupnému ničení. Moltke vsadil na rychlost. Společný pochod 250 000 vojska byl přetížil komunikace a zpomalil postup.
Benedek čekal s rakouskými jednotkami na Moravě, kde chtěl bránit postupu Prusů na Vídeň. Když konečně vyrazil do Čech bylo už pozdě. 3. července 1866 se střetl u Hradce Králové s 1. pruskou armádou Friedricha Karla. Početně slabší Prusové čelili prudkým útokům rakouské armády. Metoda "Stoßtaktik", ryhlé přiblížení a bodákové útoky, kterou chtělo rakouské velení eliminovat pruskou rychlopalbu, si vybírala mezi rakouskými jednotkami krvavou daň. Tísněné 1. pruské armádě přišla včas na pomoc 2. pruská armáda Friedricha Wilhelma a zaútočila na pravé křídlo rakouské armády. Když Moltke stojící s Bismarckem a pruským králem Wilhelmem I. na návrší u vesnice Dub zpozoroval přicházející 2. pruskou armádu, oznámil králi Wilhelmovi I.:"Vaše Veličenstvo, vyhráli jsme Německo." Bitva i válka skončila vítězstvím Pruska. Vznikl Severoněmecký spolek pod nadvládou Pruska.
Po válce se Moltke usadil ve Slezsku na zámku Kreisau. Jeho nákup Moltkemu umožnil dar pruského krále 200 000 tolarů. V roce 1868 Moltke ovdověl (od roku 1842 byl Helmuth von Moltke ženat s Marií Burtovou). Bezdětný Moltke pak nechal majetek rozdělit mezi děti svých sourozenců.
Poklidný život ve Slezsku brzy skončil. Francouzský císař Napoleon III. byl Bismarckem vyprovokován k vyhlášení války Prusku. Byl to nerozvážný krok, Francie nebyla na válku připravena. Naopak Bismarck i Moltke s válkou počítali a připravovali se na ni. Když se Moltke nedočkal francouzského útoku, přešel do ofenzívy. Pruská armáda byla lépe vycvičena a vedena. Ani vychvalovaní francouzští velitelé Achille Bazaine a Patrice MacMahon na pruskou mašinérii nestačili.
Helmuth von Moltke vstoupil na francouzské území a odděli od sebe ustupující francouzské armády. Achille Bazaine byl zablokován v Metách, MacMahon ustoupil k Chalons. Váhající Napoleon III. se připojil k MacMahonovi a požadoval protiútok s cílem pomoci Bazainovi. Bazainova situace se stále zhoršovala. Helmuth von Moltke Bazaina porazil ve dvou bitvách u Vionville a Gravelotte-St. Privat a obklíčil ho v Metách. Ani MacMahonovi se nedařilo místo postupu byl i on nucen ustupovat.
1. září 1870 porazil Moltke MacMahona v bitvě u Sedanu. 2. září 1870 MacMahon kapituloval a do zajetí padl i francouzský císař Napoleon III. a asi 120 000 francouzských vojáků. V beznadějné situaci kapituloval i Bazaine v Metách ( 170 000 zajatců ). Francie byla poražena. Vítězní Prusové museli rychle část francouzské armády propustit ze zajetí, aby se podařilo potlačit ozbrojené pařížské povstání, Pařížskou komunu.
Poražená Francie se musela vzdát Alsaska-Lotrinska, území, které se na dlouhá desetiletí stala jablkem sváru mezi Německem a Francií. Vyjednáváním i nátlakem donutil Bismarck jihoněmecké státy k přistoupení k Severoněmeckému spolku a 18. ledna 1871 vyhlásil Bismarck vznik Německého císařství. Nyní již císař Wilhelm I. jmenoval Helmutha von Moltke polním maršálem a udělil mu hraběcí titul. Helmuth von Moltke byl nyní náčelníkem císařského generálního štábu.
I přes pokoročilý věk vyvíjel Moltke činorodou snahu o posílení Německého císařství diplomatickou cestou. 30. listopadu 1873 uzavřel v Petrohradě smluvu s Ruskem. Signatáři smlouvy si vzájemně slíbili vyslat v případě potřeby spojenci na pomoc kontingent o síle 200 000 vojáků.
V roce 1881 nastoupil na carský trůn Alexandr III. a Rusko začalo sondovat možné spojenectví s Francií. Proti této hrozbě zamýšlel Moltke vést válku na dvou frontách, jako případný spojenec se mu jevilo Rakousko.
V roce 1888 nastoupil na německý trůn císař Wilhelm II. V srpnu téhož roku rezignoval Helmuth von Moltke na funkci náčelníka císařského generálního štábu a odcestoval na své sídlo v Kreisau a věnoval se psaní memoárů o francouzsko-německé válce.
Helmuth Bernhard Karl von Moltke zemřel při návštěvě Berlína 24. dubna roku 1891. Muž, kterému přezdívali Velký mlčenlivý, zesnul po karetní partii, poklidně, při poslechu klavíru.