8. letecká armáda [1942-1944]

Eighth Air Force
     
Název:
Name:
8. letecká armáda Eighth Air Force
Originální název:
Original Name:
Eighth Air Force
Datum vzniku:
Raised/Formed:
19.01.1942
Předchůdce:
Predecessor:
- -
Datum zániku:
Disbanded:
05.01.1944
Nástupce:
Successor:
Velitelství strategických vzdušných sil Spojených států v Evropě United States Strategic Air Forces in Europe
Nadřízené velitelství:
Higher Command:
19.01.1942-DD.MM.RRRR Bojové velitelství vzdušných sil
19.01.1942-DD.MM.RRRR Air Force Combat Command
Dislokace:
Deployed:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR

Velitel:
Commander:
28.01.1942-05.05.1942 Duncan, Asa North ( )
05.05.1942-01.12.1942 Spaatz, Carl Andrew ( )
01.12.1942-05.01.1944 Eaker, Ira Clarence ( )
Náčelník štábu:
Chief of Staff:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR, ( )
Podřízené jednotky:
Subordinated Units:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Čestný název:
Honorary Name:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Vyznamenání:
Decorations:
DD.MM.RRRR
Poznámka:
Note:
- -
Zdroje:
Sources:
Craven, Wesley Frank - Cate, James Lea: The Army Air Forces in World War II. Vol. I: Plans & Early Operations, January 1939 to August 1942, Office of Air Force History, Washington 1983
Craven, Wesley Frank - Cate, James Lea: The Army Air Forces in World War II. Vol. II: Europe: TORCH to POINTBLANK, August 1942 to December 1943, Office of Air Force History, Washington 1983
en.wikipedia.org
www.generals.dk
www.generals.dk
www.generals.dk
URL : https://www.valka.cz/8-letecka-armada-1942-1944-t189635#549354 Verze : 1

1. Počátky


1.1 Vznik a přípravy na GYMNAST
Vznik, první úkol a první jednotky
8. letecká armáda se proslavila jako jeden z hlavních nástrojů spojeneckého strategického bombardování. Nicméně původně byla předurčena k jinému úkolu. Počítalo se s ní jako s leteckou součástí předpokládaného Fredendallova Mobilního záložního sboru, jež měl provést vylodění v Severozápadní Africe. 2. ledna 1942 generál Henry Arnold rozhodl, že nové letecké armádě bude velet plukovník Asa North Duncan, který v té době velel 3. velitelství letecké podpory. Jednotka měla nejprve nést číslo pět, ale toto číslo bylo po několika dnech přenecháno zamýšlené letecké armádě na Dálném východě a toto uskupení mělo obdržet číslo osm. K 8. lednu se počítalo s tím, že armáda dostane na počátku k dispozici 17. bombardovací skupinu (střední), 48. bombardovací skupinu (lehkou), 20. stíhací skupinu (přepadovou), 52. stíhací skupinu (přepadovou), 68. pozorovací skupinu a 7. fotografickou peruť. Další jednotky měly být postupně aktivovány velitelem Bojového velitelstí vzdušných sil (AFCC), jenž dostal za úkol dohlížet na formování a výcvik 8. letecké armády. 19. ledna 1942 Ministerstvo války nařídilo, aby AFCC zřídilo velitelství a velitelskou peruť 8. letecké armády, 8. velitelství základen vzdušných sil, 8. velitelství bombardovacího letectva a 8. velitelství přepadového letectva. Tento den je tedy považován za den oficiálního vzniku Mocné osmy, ačkoliv ještě několik dní trvalo, než došlo k samotné aktivaci.


Dislokace podřízených jednotek a velitelství
Letecký štáb plánoval, že kolem 1. února se řada jednotek přesune do určené oblasti soustředění k výcviku, kterou měly tvořily státy Georgia, Severní Karolína a Jižní Karolína. Jelikož byla armáda určena k provedení operace GYMNAST, dostala stupeň důležitosti D. To znamenalo, že před ní byly jen tři důležitější jednotky - těmi byly Úkolové uskupení X v Austrálii, Úkolové uskupení FIVE ISLAND v jižním Pacifiku a Úkolové uskupení BR ve Spojeném království. AFCC delegovalo zajištění vzniku hlavních velitelských jednotek nové armády na 1. a 3. leteckou armádu. Veliteleství a velitelská peruť 8. letecké armády byly aktivovány 28. ledna 1942 na Armádní letecké základně Savannah ve státě Georgia. Většina personálu velitelství přešla stejně jako velitel armády z 3. velitelství letecké podpory. Podobně 3. velitelství základen vzdušných sil poskytlo počáteční personál 8. velitelství základen vzdušných sil. 8. velitelství bombardovacího letectva bylo aktivováno prostřednictvím 1. letecké armády 1. února na Langleyho letišti ve státě Virginia. Ve stejný den bylo aktivováno na Selfridgově letišti v Michiganu aktivováno 8. velitelství přepadového letectva. 8. velitelství bombardovacího letectva se podle plánu urychleně přesunulo do Savannah a 8. velitelství přepadového letectva do Charlestonu. Jejich jednotky se rozprostřely po letištích v Savannah, Charlestonu, Wilmingtonu, Columbii, Florence a Augustě. 8. letecká armáda měla zůstat v podřízenosti AFCC až do nalodění, případně do začátku výcviku s Mobilním záložním sborem. Z hlediska zásobování a správy byla 8. letecká armáda přičleněna k 3. letecké armádě, která i nadále působila jako matka většiny nových jednotek 8. letecké armády do té doby, než se tato po několika měsících přesunula do Spojeného království.


1.2 Opuštění příprav na GYMNAST
Konec GYMNASTU
Již kolem 12. února bylo Duncanovi jasné, že 24 123 příslušníků a 621 letadel nestačí k zajištění fungování 8. letecké armády v rámci operace GYMNAST. Svým nadřízeným doporučil posílení armády o tři bombardovací skupiny (těžké), jednu bombardovací skupinu (střední) a tři stíhací skupiny (přepadové). Jenže volné skupiny nebyly k dispozici, a musely by tedy být převedeny z jiných operací. Divize leteckého válečného plánování proto 25. února doporučila, aby byl projekt GYMNAST naopak vyřazen z prioritních úkolů. To se psotupně stalo, neboť pacifické válčiště nutně potřebovala další letecké posily. Na počátku března Spojený výbor náčelníků štábů rozhodl, že SUPER-GYMNAST bude nadále veden jen v rovině akademické studie. Dokud se akce v Severní Africe nevrátila v podobě operace TORCH, přestala ovlivňovat vývoj 8. letecké armády. Během února a března byla armáda citelně oslabena. 19. února dostala rozkaz vyčlenit dvacítku bombardérů B-25 i s osádkami ze stavu 17. bombardovací skupiny (střední) pro potřeby podplukovníka Doolittla, který se chystal provést svůj slavný úder na Tokio. Během března byl výcvik 8. velitelství bombardovacího letectva citelně narušen naléhavými potřebami protiponorkové kampaně v Atlantiku v oblasti jihovýchodního pobřeží. Další sedmdesátka pilotů pak ještě byla nasazena mimo území kontinentálních USA. Nakonec byly koncem března všechny bojové skupiny zařazené u 8. letecké armády převedeny pod 3. leteckou armádu v rámci administrativní přípravy na přidělení nového úkolu a nových jednotek.


Návrh nového úkolu
Osmičce zůstalo jen vlastní velitelství a velitelství 8. velitelství bombardovacího letectva a 8. velitelství přepadového letectva. Opuštění plánu GYMNAST totiž zanechalo 8. leteckou armádu bez přiděleného úkolu. Velitel AFCC Spaatz, zamýšlený velitel vzdušných sil v Británii, usiloval o to, aby velitelství a velitelská peruť AFCC byly vcelku přesunuty do Spojeného království, čímž by si zajistil alespoň vedoucí prvek dosud neexistujícího uskupení. Tuto jeho snahu zmařilo rozhodnutí o přesunutí personálu štábu AFCC na Velitelství vzdušných sil Armády Spojených států (AAF). Spaatz se proto nyní snažil využít skutečnost, že 8. letecká armáda nyní neměla ani přidělený úkol ani přidělené jednotky. 31. března úspěšně navrhl její použití jako zárodku velitelství v Británii. Již od února se navíc v Anglii nacházel generál Ira Eaker s malým štábem. Jejich dosavadní přípravné práce se nyní měly zhodnotit.


2. Nový úkol


2.1 Obecné přípravy na nový úkol


Přidělení nových jednotek
Nový úkol znamenal radikální změnu charakteru 8. letecké armády. Zatímco v rámci plánů GYMNAST a SUPER-GYMNAST se s ní počítalo jako s mobilní taktickou leteckou formací, nyní jí připadla role strategického bombardovacího uskupení. Aby se jí mohla zhostit, obdržela nemalé množství jednotek. V dubnu pod ní od 3. letecké armády opět přešly 8. velitelství základen vzdušných sil a 12th Replacement Control Depot. Zpět dostala i 2d Air Depot Group a řadu dalších svých původních jednotek. Ve stejném měsíci bylo rozhodnuto, že jí bude přidělena celá řada bojových jednotek. Týkalo se to třiadvaceti bombardovacích skupin (těžkých), čtyř bombardovacích skupin (středních), pěti bombardovacích skupin (lehkých), čtyř skupin střemhlavých bombardérů a třinácti stíhacích skupin. Avšak první vlnu měly tvořit pouze 1. stíhací skupina, 31. stíhací skupina, 97. bombardovací skupina (těžká) a 5. fotografická peruť. Než dosáhla své předpokládané síly devětačtyřiceti skupin, musela 8. letecká armáda strpět skutečnost, že řada těchto skupin byla nejprve zařazena k jiným leteckým armádám. Hlavní odpovědnost za reorganizaci 8. letecké armády a přípravu na její přesun do Spojeného království nesl Spaatz, ačkoliv se jejím velitelem stal až 5. května 1942. Duncan byl sice do té doby velitelem armády, ale prakticky se zodpovídal Spaatzovi.


Rozdělení velitelství na dvě části
Na počátku dubna bylo velitelství rozděleno do dvou částí. Jedna zůstala v Savannah a zajišťovala administrativní a operační potřeby několika podřízených součástí, zatímco druhá část se usídlila na Bollingově letišti ve Washingtonu poblíž sídla velitelství AAF, s nímž intenzivně spolupracovala. Tato skupina na základě výsledků řady konferencí a studií připravovala detailní rozpracování organizace, úkolů a výcviku reorganizované armády. 28. dubna bylo zřízeno 8. velitelství letecké podpory pozemních sil a 4. července 8. smíšené velitelství vzdušných sil, které mělo sloužit jako výcviková složka. V této době a během následujících měsíců došlo na přejmenování přepadového velitelství na stíhací velitelství, velitelství základen na velitelství služeb a velitelství letecké podpory pozemních sil na velitelství letecké podpory. Spaatz se také potýkal se všeobecným nedostatkem zkušených štábních důstojníků. Situace se řešila tak, že se zkušeným odborníkům z civilní oblasti, kteří dobrovolně nabídly své služby, přidělovaly štábní funkce a důstojnické hodnosti. Nejčastěji se to týkalo velitelství služeb, kde byl nedostatek zkušených odborníků nejpalčivější. Většinou se jednalo o obyvatele států jihovýchodní části USA. Mnoho z těchto osob nemělo žádný předchozí vojenský výcvik a přitom krátce po vstupu do ozbrojených sil byli přesunuti do Británie. Až zde byl tento jejich deficit postupně odstraňován. Další metodou bylo povyšování poddůstojníků, kteří již z podstaty věci měly vojenské zkušenosti, do vyšších štábních funkcí. Řada z nich tak prodělala celkem rychlý služební postup.


Naplňování stavů a výcvik
Postupně se také zaplňovaly v jednotkách stavy mužstva. I tak ale některé jednotky dosáhly plánovaných počtů a v přístavech těsně před naloděním. Navíc se stávalo, že některé jednotky vyrazily za moře, aniž by disponovaly vší předpokládanou technikou. Hlavní náplní byl na jaře na všech úrovních 8. letecké armády výcvik. Intenzivní příprava letadel a jejich osádek probíhala v operačně výcvikových jednotkách 2. a 3. letecké armády. Zvláštní pozornost byla věnována nácviku shromažďování bombardérů a stíhaček do formací po vzletu z letiště, neboť Arnold a Spaatz se hned na počátku dohodli, že stíhací jednotky 8. letecké armády budou používány primárně k ochraně vlastních bombardérů. Pozemní personál prošel výcvikem především přímo u vlastních jednotek, část byla odeslána na specializovaných výcvik do technických škol.


Eakerův stínový štáb v Británii
Přesun za moře se připravoval též an druhé straně Atlantiku. Do Británie na počátku května jako štábní předvoj postupně odletělo 39 důstojníků a 348 příslušníků mužstva z velitelství armády a jednotlivých podřízených velitelství, kteří se zde zapojili do práce Eakerova tzv. stínového štábu. Eaker, který v Británii působil již od února, by počátkem května jmenován velitelem štábního odřadu 8. letecké armády, přičemž zůstal i nadále velitelem 8. velitelství bombardovacího letectva. Během května a června dorazili do Británii další štábní důstojníci, aby zde včas zajistili materiální podmínky pro přesun, ubytování a činnost jednotek. Ne vše šlo zdaleka hladce, nicméně na konci května byly vytvořeny podmínky pro přijetí prvních jednotek. Ty už byly ostatně na cestě.


2.2 Přípravy ve Spojeném království


Hodně techniky na malém území
Ve Spojeném království se nacházela největší část jednotek britské RAF a do tohoto prostoru, jehož velikost byla menší než Alabama, se brzy měla přesunout další početná letecká formace. A navíc naprostá většina jednotek 8. letecké armády měla být dislokována v Anglii. V ostatních součástech Británie se měla nacházet jen menší část. Problémy s velkou koncentrací letišť a hustým leteckým provozem se měly brzy znásobit. Zajistit, aby vše fungovalo, byl olbřímí úkol, který si na obou stranách vyžádal nasazení osob s administrativními schopnostmi a zkušenostmi a též velkou dávkou trpělivosti a schopnosti emaptie. AAF v počáteční fázi tohoto procesu zastupoval generál Eaker. Ten mohl navázat na dosavadní práci Chaneyho Zvláštní pozorovatelské skupiny, která se společně s činiteli RAF zabývala některými problémy spojenými s případným ubytováním a zajištěním činnosti amerických vzdušných sil v Británii. 31. ledna 1942 dostal Eaker od Arnolda za úkol, aby se svou předsunutou štábní skupinou připravil podmínky pro příchod, ubytování, výcvik a operační činnost bombardovacího velitelství. Eaker společně s šesti dalšími důstojníky přiletěl do Anglie 20. února a hlásil se u generála Jamese Chaneyho, jenž od ledna zastával funkci velitele Velitelství sil Armády Spojených států na Britských ostrovech (USAFBI).


Velitelství bombardovacího letectva USAFBI
22. února bylo na základě Chaneyova rozkazu zřízeno Velitelství bombardovacího letectva USAFBI s Eakerem v čele. Ten od něj dostal za úkol vejít do styku s Velitelstvím bombardovacího letectva RAF za účelem nastudování jeho štábní činnosti. Poté měl vypracovat doporučení pro výcvik, výzbroj a výstroj a způsob nasazení amerických vzdušných sil ze Spojeného království. Měl též prohlédnotu britská letiště vyčleněná pro americké letecké jednotky a vypracovat plán pro jejich přípravu a přidělení jednotlivých základen bombardovacím jednotkám a též pro jejich administrativní a logistické zabezpečení. V první řadě se to týkalo dvou bombardovacích skupin (těžkých), které měly dorazit jako první. Několik týdnů sdíleli američtí důstojníci, jejichž počet po čase vzrostl o dalších jedenáct, sdíleli kanceláře a ubytovací prostory se štábními důstojníky Velitelství bombardovacího letectva RAF. Teprve až 15. dubna získal Eaker nedaleko se nacházející vlastní prostory v evakuované výběrové dívčí škole v High Wycombe v Buckinghamshire. Stanoviště obdrželo krycí název PINETREE.


Eakerův plán a Detašované velitelství 8. letecké armády
20. března odevzdal Chaneymu zevrubnou studii problémů spojených s nasazením amerických leteckých sil ve Spojeném království. Eakerův plán částečně vycházel ze závěrů, které již vypracovala Zvláštní pozorovatelská skupina a Velitelství sil Armády Spojených států na Britských ostrovech, hlavně v logistické oblasti. Podle tohoto plánu se pak až na některé korekce skutečně postupovalo. Ohledně organizační struktury amerických vzdušných sil v Británii se vedly dlouhodobé spory mezi Chaneym a Washingtonem a ty nebyly rozřešeny až do června, kdy do Anglie dorazilo velitelství 8. letecké armády. Prozatím sdílel Eaker odpovědnost za přípravy na příjezd letecké armády spolu s leteckým důstojníkem USAFBI plukovníkem Alfredem Lyonem. Do Británie přijížděly předsunuté štábní skupiny různých leteckých velitelství, aby se podílely na přípravách. Různorodost a mnohočetnost aktivit AAF v Anglii vedla k toku, že Chaney nařídil Eakerovi, aby bylo zajištěno efektivní centralizované řízení. 19. května tedy bylo zřízeno Detašované velitelství 8. letecké armády v čele s generálem Eaker, který tak převzal až do doby příjezdu Spaatzova štábu, k čemuž došlo až 18. června, řízení všech součástí amerických armádních vzdušných sil na britských ostrovech. Přípravné práce lze při určitém zjednodušení rozdělit do dvou částí. Jedna se týkala operačních záležitostí, druhá těch logistických. V obou případech bylo nutné se zabývat krátkodobými i dlouhodobými plány.


2.3 Operační přípravy


Operační spolupráce
Američané měli příležitost nastudovat bohaté britské operační zkušenosti. Základní rozhodnutí v oblasti operačního plánování přijatá na jaře a na počátku léta 1942 tak připravila cestu pro rozsáhlou americko-britskou kombinovanou leteckou spolupráci. Britští činitelé měli tendenci pohlížet na nevyzkoušené americké teorie poněkud paternalisticky a projevoval se u nich celkem pochopitelný sklon směrovat své nové spojence po cestách, které měli prověřené z již proběhlých lítých vzdušných soubojů. Na druhou stranu chápali a respektovali americkou organizační kapacitu a jejich náklonost k experimentům. Američané byli nakloněni zřízení plně samostatných vzdušných sil, které by nebyly mladším, nýbrž rovnocenným partnerem při úderech na nacistické Německo. Po dobu více jako dvou let čerpali z cenných zkušeností RAF. Tyto zkušenosti navíc potvrzovali jejich vlastní předpoklady. Rozdílný pohled na některé záležitosti přetrval po celou dobu trvání války, ale v zásadě panovala mezi britskými a americkými letci nálada pozitivně naladěná spolupráci.


Spolupráce při výběru cílů
Eakerův plán z 20. března předpokládal, že proces výběru cílů pro bombardování bude založen na poradách mezi britskými a americkými veliteli. Při organizaci velitelství v High Wycombe se Eaker snažil co nejvíce kopírovat organizaci britského Velietlství bombardvacího letectva, což mělo usnadnit budoucí spolupráci. 18. května mohl Eaker informovat Spaatze, že velitelství bombardovacího letectva by mělo být připraveno řídit a dohlížet na bombardovací operace od 1. června 1942. Pomalý příchod prvních bojových jednotek ale znemožnil prověření toho příslibu. Spaatz dorazil v druhé polovině června a urychleně byly uzavřeny formální dohody o spolupráci. Na počátku července činitelé RAF přizvali své kolegy z 8. letecké armády ke spolupráci ve svých nejdůležitějších operačních výborech. Byly to výbory složené z nejvyšších štábních činitelů, které se zabývaly výběrem cílů, operačním výzkumem či plánováním bombardovacích operací. Tyto výbory se tedy nyní přeměnily na kombinované organizace. Situaci zjednodušoval i dobrý vztah na osobní úrovni mezi generálem Eakerem, který nadále velel 8. velitelství bombardovacího letectva, a leteckým maršálem Harrisem, jenž stál v čele britského Velitelství bombardovacího letectva. Spolu se dohodli, že Eaker či jeho zástupce se budou účastnit jeho každodenních operačních porad a že obě velitelství budou koordinovat výběr cílů a vydávání tiskových prohlášení. Podobná spolupráce byla navázána i mezi velitelstvími stíhacího letectva.


Operační nasazení amerických stíhacích jednotek
Ohledně nasazení amerických stíhaček se vedly diskuse. Britové navrhovali, aby byly americké stíhací jednotky integrovány do britského systému stíhací obrany ostrovů, přičemž by Britové přidělili AAF operační řízení několika celých obranných sektorů. toto řešení mělo jednoznačné administrativní výhody, ale Američané by tím převzali odpovědnost za obranu části britských ostrovů. AAF preferovalo, aby se jeho stíhací jednotky soustředily na ofenzivní činnosti proti Německu. Obrannou činnost, která by zahrnovala i ochranu amerických letišť, chtěli ponechat ve zkušených rukou britského Velitelství stíhacího letectva. Spaatz chtěl, aby jeho stíhačky doprovázely bombrdéry a ne aby chránily Anglii. Generál Arnold a náčelník leteckého štábu hlavní letecký maršál Charles Portal se nakonec dohodli na kompromisu. Američtí piloti měli projít výcvikem, který by umožnil jejich případné nasazení do obranné činnosti v případě, že by vznikla krizová situace. Nicméně RAF si ponechala odpovědnost za leteckou obranu i těch sektorů, v nichž se nacházela americká letiště. Americké stíhací jednotky se měly soustředit na doprovod bombardérů. Americké letecké jednotky také měly, v souladu s předchozí dohodou o rozdělení výrobních programů obou států, převzít primární odpovědnost za přepravní kapacity, včetně pokrytí potřeb britských výsadkových divizí.


Pozemní obrana základen
Britové se rovněž zavázali zabezpečit obranu amerických základen protiletadlovými a pěchotními jednotkami. Avšak s tím, jak rostl počet amerických letišť, se ukázalo, že na to britské síly nestačí. V srpnu dorazily první americké protiletadlové a pěší jednotky. Avšak nebyl jich ani zdaleka dostatek. Nestačilo to ani na doplnění britských sil, natož na jejich nahrazení. Až po roce převzaly Američané plnou odpovědnost za ochranu svých základen, ale jen na zhruba stejné úrovni, jakou předtím poskytovali Britové. Němci naštěstí žádný velký úder na americké základny nepodnikli.


Vojenské zpravodajství a meteorologická služba
Obzvláště velký nedostatek Američané pociťovali v oblasti vojenského zpravodajství. V pennsylvánském Harrisburgu byla sice otevřena v březnu 1942 zpravodajská škola, ale to nemohlo rychle odstranit nedostatek vojenských zpravodajců. Nehledě na to, že se ukázalo, že původní odhady byly značně podhodnocené a bude jich potřeba mnohem více. Američané museli v této oblasti spoléhat na své britské spojence. Nicméně květnu dorazili první američtí zpravodajští důstojníci, kteří v High Wycomb prošli základním týdením orientačním kurzem a poté nastoupili do britských škol. Eaker každopádně požadoval stále větší počty. Potřeboval totiž důstojníky, kteří by připravovali informace o možných cílech, vyhodnocovali pořízené fotografické snímky, vyslýchali zajaté vojáky, zpracovávali informace o struktuře nepřátelských jednotek, vedli knihovnu získaných zpravodajských informací, vypracovávali zpravodajské zprávy a zajišťovali styk s médii. Američané po čase mohli díky britské pomoci zřídit vlastní Ústřední vyhodnocovací jednotku. Co se týče práce v nepřátelském zázemí a získávání dat o potenciálních cílech, spoléhali Američané po celou dobu války především na Brity. Po dlouhou doby byli Američané na Britech závislí také v oblasti meteorologické služby. Eaker po Washingtonu požadoval přílet amerických odborníků. Ten vyhověl, nechal v květnu zřídit 18. meteorologickou peruť a v sprnu ji odeslal do Anglie. Následně byla v High Wycombe zřízena meteorologická škola, která navázala těsnou spolupráci s Brity. Velkou část přípravy zaujímal úvod do britské organizace, procesů, techniky a terminologie, neboť i přes přílet amerického personálu, zůstávali Britové pro Američany hlavním zdrojem informací o počasí.


Spojovací systémy
Pro hladký průběh nasazení 8. letecké armády bylo také nutno vyřešit problémy spojené s integrací spojovacích sytémů. Britové disponovali propracovaným systémem řízení letového provozu, jenž byl založen na radarech a rádiovém spojení. Bylo nutné, aby vzdušné síly oboou států byly řízeny z jednoho bodu. Z logiky věci bylo jednodušší přizpůsobit americký výcvik a vybavení vysoce efektivnímu britskému systému. Již od ledna američtí technici zkoumali britský systém a připravovali seznam požadavků, které bude muset splnit každé letadlo, než bude moci operovat v britském vzdušném prostoru. To umožnilo, aby byla v létě 1942 americká letadla vybavena alespoň základním vybavením pro komunikaci s pozemními zařízeními při cestě přes Severní Atlantik. Poslední část této cesty z Islandu do Prestwicku již spadala pod britské řízení. Velkou část potřebného vybavení dodali Američanům právě Britové. Letiště, na nichž se usadily americké jednotky, byly samozřejmě vybaveny britským spojovacím vybavením. To bylo z velké části i nadále obsluhovány technickým personálem a spojovacími důstojníky RAF. Američané postupně zaváděli vlastníz zařízení, přičemž Britové museli upravit svou telefonní a dálnopisnou síť. Až hluboko do roku 1943 používali Američané též britské radary a vysílačky. Jejich údržby zajišťovala Civilní opravárenská organizace, která spadala pod kontrolu britského Ministerstva letecké výroby.


Zajištění výcviku amerických osádek
Společné operační nasazení po boku britských jednotek si vyžadovalo přizpůsobení amerického výcvikového programu, což byl proces, kterému byla na jaře 1942 věnována značná pozornost. Již v září 1941 Američané navrhovali, aby Britové poskytli vybavení a personál, který by seznámil americké stíhací perutě již v USA s britskými metodami. Eakerova březnová zpráva na to opět kladla důraz. Mezi oběma stranami byla vytvořena a udržována těsná styčná činnost. Přípravu výcvikového programu dostala na starost plukovník Frank Armstrong a jeho sekce G-3 na bombardovacím velitelství. Instrukce byla v červnu odeslána do USA, kde sloužila k operačnímu výcviku, i k jednotkám, které postupně přicházely do Británie. Eaker již předtím vypracoval plány na průběh výcviku na ostrovech. Nejprve ho mělo plně zajišťovat bombardovací velitelství, které mělo převzít takřka hotovou základnu v Bovingdonu spolu se satelitním letištěm v Oakley. Eaker požadoval ještě jednu základnu pro výcvik stíhačů. Tou se stal poblíž se nacházející Cheddington. V květnu se ukázalo, že výcvik bude zahrnovat mnohem více jednotek. Eaker proto nyní požadoval pro výcvikové potřeby celkem osm letišť. Na pěti měly cvičit bombardovací skupiny, na třech stíhací skupiny. Britové se zdráhali poskytnout tolik potřebná operační letiště v Anglii a nabídli místo nich sedm letišť v Ulsteru. Na tom se obě strany shodly. Jelikož se předpokládalo, že taktické jednotky budou po příletu do Británie dislokovány rovnou na svých trvalých základnách, aby se zde seznámily s prostředím a prošly posledním výcvikem před nasazením, měl se výcvik v Ulsteru týkat především sil, které měly nahradit bojové ztráty. Eaker na základě britských zkušeností odhadoval ztráty amerických bombardovaích sil v průměru na úrovni 5 procent na misi při 10 misích za měsíc. V případě stíhačů se očekávala 3 procenta při 12 misích za měsíc. Aby byla stále zajištěna plná způsobilost všech operačních jednotek, měli Britové poskytnout pro výcvik osádek osm letišť k září 1942 a celkem šestnáct letišť k dubnu 1943. Dohoda pak ještě postupně krystalizovala. Když se v červnu 1942 8. letecká armáda usadila v Anglii, platilo, že Britové poskytnou během roku 1942 velitelství a sedm základen v Severním Irsku, přičemž Američané převezmou i Bovingdon a Cheddington. Tyto dvě základny ale bez satelitních letišť. Eaker plánoval, že obě anglické základny budou sloužit bombardovacímu a stíhacímu velilství k závěrečnému pokročilému operačnímu výcviku a jako distribuční střediska, která zajistí přidělování osádek, které budou zacelovat ztráty u operačních jednotek. Eaker původně v květnu uvažoval, že velitelství bombardovacího letectva i stíhacího letectva by disponovala výcvikovým křídlem. Když se ale dohodlo Severní Irsko, navrhl místo toho, aby tam bylo zřízeno výcvikové velitelství. Spaatz s tímto názorem souhlasil a odeslal ho na Ministerstvo války. To rovněž souhlasilo, a k 4. červenci 1942 tak bylo na Bollingově letišti zřízeno VIII. smíšené velitelství vzdušných sil. To ale nakonec nemělo po dobu více než jednoho roku moc co na práci, neboť osádky bombardérů začaly do Severního Irska přicházet an vácvik až v září 1943. Bylo to způsobeno rozhodnutím provést vylodění v Severozápadní Africe, což znamenalo, že pro 8. leteckou armádu zbývalo jen minimální množství volných náhradních osádek. Na jejich výcvik pak postačovaly Bovingdon a Cheddington.





.........


rozpracováno
URL : https://www.valka.cz/8-letecka-armada-1942-1944-t189635#549355 Verze : 39
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více