Main Menu
User Menu

Lavočkin, Semjon Alexejevič

Semyon Alekseyevich Lavochkin / Семен Алексеевич Лавочкин

Semjon Alexejevič LAVOČKIN


(1900 - 1960)


Významný sovětský konstruktér, proslavený zejména za Vlastenecké války svými stíhacími letadly série LaGG-1 až La-11, se narodil 20. září 1900 v malé vsi Roslavlu u Smolenska. Zde také navštěvoval základní školu. Poté zahájil studia na kurském gymnáziu. V carském Rusku měl ovšem velmi skrovné vyhlídky na profesionální a společenskou kariéru, neboť byl židovského původu. Dokončení studia překazilo vypuknutí bolševické revoluce. Lavočkin ji přivítal, vstoupil do Rudé armády a tři roky bojoval jako dobrovolník. Poté byl přijat na moskevský Technický institut do leteckého oddělení. Ten dokončil v roce 1927 s výtečným hodnocením a získal titul inženýra. Poté pracoval v různých leteckých závodech a konstrukčních kancelářích a získával první praktické zkušenosti. Mimo jiné působil i v kanceláři D. P. Grigoroviče, tvůrce ruských a sovětských vodních letadel. Svými schopnostmi a pracovními výsledky na sebe brzy přitáhl pozornost a zařadil se do skupiny mladých specialistů na leteckou a raketovou techniku, do které patřili také Koroljov, Berijev, Kamov a Gurjevič.


Lavočkinovou první konstrukcí se stal LL-1, vytvořený v době, kdy pracoval v týmu specialisty na raketový pohon L. Kurčevského. Šlo o stíhač, který byl společným dílem S. A. Lavočkina a S. N. Lušina. Projekt nebyl příliš podařený, ale obsahoval řadu novátorských prvků. Tímto strojem na sebe upoutal pozornost slavného Tupoleva. Ten si uvědomoval možnosti mladého konstruktéra a přivedl jej do svého týmu. Pro Lavočkina to znamenalo nesmírný vzestup, neboť Tupolev v té době platil za specialistu na letouny s celokovovou konstrukcí, byl prvním zástupcem lidového komisaře pro letectví (tehdejší sovětský ekvivalent ministra) a vedl největší konstrukční kancelář (OKB = Opytno konstrukcijonnoje Bjuro – Výzkumná a konstrukční kancelář) v SSSR. Z tohoto Tupolevova týmu vzešla řada pozdějších hvězd sovětské konstrukční školy, jako Petljakov, Archangelskij, Suchoj, Mjasičev nebo Mil.


Lavočkin kolem sebe díky své přirozené autoritě a schopnostem shromáždil tým schopných a oddaných spolupracovníků a přátel, techniků i pilotů – Gorbunov, Gudkov, Gallaj, Nikašin, Fjodorov a další. V roce 1939 (podle některých pramenů v r. 1938) se tak stává vedoucím vlastní konstrukční kanceláře. OKB dostala přidělen i Letecký závod v Taganrogu. V této době probíhají v SSSR velké čistky, Stalin nedůvěřuje nikomu, k tomu se připojily i problémy s novými projekty u osvědčených konstruktérů Polikarpova i Tupoleva. Pro konstrukci nových strojů, které by u VVS (Vojenno vozdušnyje sily = Vojenské letectvo) nahradily stávající rychle zastarávající I-15 a I-16 se tedy hledali noví lidé. Projevuje se i snaha využít zkušenosti ze španělské občanské války, kde se ukázalo, že do té doby ve VVS SSSR používaná výzbroj letadel dvěma kulomety je nedostatečná a je nezbytné doplnit ji, případně nahradit, výzbrojí kanonovou. Je tedy rozhodnuto o zapojení mladých kádrů, a tedy o vytvoření řady nových samostatných OKB. Šanci dostávají i mladí, např. konstruktér V. P. Jacenko, V. M. Petljakov, dvojice MikojanGurjevič, a také „tři mušketýři“ – jak jim podle vzpomínek jiného tehdy začínajícího konstruktéra A. S. Jakovleva přezdívali - Semjon A. Lavočkin, Vladimír P. Gorbunov, Michail I. Gudkov. Právě ze spolupráce této trojice začíná řada stíhačů s označením La, které byly spolu s Jaky ve druhé fázi války páteří sovětských stíhacích vojsk. Spolupráce ovšem netrvala dlouho, nejprve se osamostatnil Gudkov se svými G-81 a G-82, později odchází i Gorbunov. Původní označení LaGG tak postupně přichází o svá G.


První I-22 (budoucí LaGG-1) byl přijat velmi dobře. Lavočkin si byl vědom omezení sovětského průmyslu a snažil se obejít nedostatek specielních leteckých ocelí a lehkých slitin využitím dřeva. Dřevozpracující průmysl byl v Rusku i SSSR široce rozvinutý, měl dávnou tradici a zásoby suroviny byly díky obrovským zalesněným plochám prostě nepřeberné. Lavočkin použil materiál delta drevesina, který jako základ využíval diagonálně vrstvenou březovou překližku, nasycenou za horka a pod tlakem specielní fenolovou umělou pryskyřicí. Tento materiál si v pevnosti s kovem nezadal, navíc se trupy letadel daly péct v autoklávech jako celek, jen se do nich vyřezaly potřebné otvory a uvnitř naklížily patřičné výztuhy. Materiál byl navíc ohnivzdorný. Snadné byly i opravy v polních podmínkách, např. na opravu průstřelů stačilo naklížit do otvoru přiměřený špalíček dřeva. Perfektní dílenské zpracování prvních strojů, jejich hladký leštěný lakovaný povrch vzbuzoval u pilotů nadšení a stroje dostaly přezdívku Lavočkinova „létající křídla (klavíry)“ Pozdější zkušenosti pilotů s nimi ovšem přinesly rychlé rozčarování a tón přezdívek zněl podstatně méně nadšeně. Stroje byly podmotorované a přetížené s tendencí nečekaně padat do smrtelné vývrtky a piloti brzy přišli s novým čtením zkratky LaGG Lakirovannyj Garantirovannyj Grob = Lakovaná rakev se zárukou. Lavočkin postupně napravoval nedostatky své konstrukce, zejména hledal nový motor. Obdiv mu pak vynesla série LaG-5, posléze La-5, La-5FN, La-7, masově nasazené v druhé půli války. Úspěchy Lavoček a jejich obliba u pilotů vynesla konstruktérovi dobré jméno a uznání. V roce 1943 dostal svůj první titul a Zlatou hvězdu Hrdiny socialistické práce.


Lavočkin si velmi cenil připomínek bojových i zkušebních pilotů ke svým strojům. Často pobýval na zkušebních i frontových letištích a snažil se své konstrukce přizpůsobovat požadavkům a zkušenostem, které mu jejich piloti tlumočili. Pro svou přístupnost a vstřícnost v jednání byl mezi piloty vcelku oblíbenou osobností.


V průběhu své konstruktérské kariéry prošel S. A. Lavočkin zajímavým vývojem. Od celodřevěných LaGG-1 s vodou chlazeným řadovým motorem přes smíšenou konstrukci La-7 s motorem hvězdicovým až po celokovové stíhače s hvězdicovým motorem La-11, které se ještě účastnily i korejského konfliktu. Vrtulové stíhačky S. A. Lavočkiny vydržely v řadové službě až do 50. let jak u VVS, tak i u sovětských spojenců – např. ČSR. Už korejská válka ale ukázala, že proti proudovým soupeřům jsou beznadějně neúčinné a skončily u průzkumných úkolů. V roli stíhačů je nahradily první verze MiGů – 15, účinnějších protivníků amerických proudových Shooting Starů a Sabrů. Navíc konstrukce, navržená pro krátký život frontové stíhačky, byla pro mírovou dobu, kdy se předpokládá její život podstatně delší, příliš nepraktická. To např. vedlo i k vyřazení Lavoček ze služby v Československu a jejich nahrazením nouzovou konstrukcí na bázi celokovového Me. 109.


Nástup proudové éry S. A. Lavočkin také zachytil, ale už neměl tak šťastnou ruku. Jeho proudové stroje se nedařily, končily již ve stadiu projektů či prototypů, které skončily v muzeu. Experimentoval i s přídavným raketovým pohonem a s podvěšenými náporovými motory, ale ani tyto stroje se neprosadily. Zařízení sice při provozu výrazně zvyšovalo především rychlost, ale jinak tvořilo mrtvou zátěž navíc a výkony stíhaček v podstatě zhoršovala.S nástupem proudové éry sláva Lavočkina jako leteckého konstruktéra pohasíná. Na nebi SSSR i dalších zemí jej nahradí dvojice hvězd nových – Arťoma I. Mikojana a Michaila I. Gurjeviče. V době války jejich příliš specializované výškové přepadové stíhače MiG-1 a MiG-3 musely vyklidit pole konstrukcím Jakovlevovým a Lavočkinovým. Teď se hra obrátila a Lavočky vyklízejí pole MiGům.


S. A. Lavočkin přesto letecké aktivity neopustil. Přednášel v Institutu letecké techniky, vyškolil řadu svých nástupců, pokračovatelů tradice sovětské letecké školy. Od 50. let se věnuje problematice raket a nepilotovaných kosmických letů. Série raket ZUR, určených k protivzdušné obraně země, byla ve výzbroji od roku 1955 do konce 80. let. Poslední Lavočkinovou dokončenou prací byla trisonická křídlatá taktická raketa Burja z roku 1960. Za tuto – dodnes stále ještě i utajovanou – činnost obdržel po válce nejen další generálskou hodnost, ale také druhou Zlatou hvězdu Hrdiny socialistické práce. 9. června 1960 zemřel náhle na zkušebním polygonu při práci na novém proudovém letounu.


OKB č. 301, nesoucí jméno S. A. Lavočkina, nezanikla a existuje dodnes. Po přerušení, způsobeném Lavočkinovou smrtí, byla v r. 1965 obnovena pod vedením Georgije Nikolajeviče Bakalina (1965 – 1971), jeho bývalého prvního zástupce. Nadále se věnuje kosmickému programu, především nepilotovaným letům. V roce 1971 Bakalina vystřídal v čele OKB Konstantin Michailovič Pičchadze, osvědčený pracovník OKB už od r. 1968. K pracím OKB patří projekty jako SPEKTR, FOBOS, FREGAT, projekt sluneční plachetnice. Věnovala se i projektu záchrany osazenstva z hořících výškových budov. Mezi nejznámější „dítka“ OKB jménem Lavočkin z této doby patří např. série družic LUNA a slavné LUNOCHODy 1 – 3.


prameny:
W. Baczkowski – Samolot myśliwski La-7 TBU no.57, Wwa 1979
V. Němeček – Vojenská letadla – 3, Letadla 2. světové války NV 1977
internet – www.ctrl-c.liu.se/misc/ram/lavochkin.html
www.kiwiaircraftimages.com
www.pioneeraero.co.nz/lavochkin_history.htm
www.aviation.ru/La/
www.laspace.ru/rus/index.php





příště: pokus o přehled Lavočkinových konstrukcí
URL : https://www.valka.cz/Lavockin-Semjon-Alexejevic-t18554#68815Verze : 2
Upozornění, Atention, Warning, Uwaga, Achtung!


Vzhledem k tomu, že povídání o letadlech patří tematicky do sekce Zbraně a podsekce letadla, je vše k přečtení na adrese https://www.valka.cz/ftopic20531.html
URL : https://www.valka.cz/Lavockin-Semjon-Alexejevic-t18554#78142Verze : 0
Nedávno vypuštěná "sluneční plachetnice" COSMOS-1 byla vyrobena konstrukční kanceláří Lavočkin. Práce, kterým se kancelář věnuje již několik desetiletí začíná přinášet jisté plody. Je také příznačné, že vyslání "plachetnice" je projektem, financovaným ze soukromých zdrojů. Příznačným faktem je i to, že "sluneční plachetnici" na oběžnou dráhu vynesla upravená balistická střela, vypálená z ruské válečné ponorky v Barentsově moři.


zdroj obrázků: www.novinky.cz
Lavočkin, Semjon Alexejevič - Umělcova představa plachetnice ve vesmíru

Umělcova představa "plachetnice" ve vesmíru
Lavočkin, Semjon Alexejevič - Nakládání upravené balistické rakety Vlna do ponorky

Nakládání upravené balistické rakety "Vlna" do ponorky
Lavočkin, Semjon Alexejevič - Část plachty ve výrobním závodě. 
Všimněte si budovatelského nápisu na zdi za plachtou. Některé staré zvyky se obtížně mění.

Část "plachty" ve výrobním závodě.
Všimněte si budovatelského nápisu na zdi za plachtou. Některé staré zvyky se obtížně mění.

URL : https://www.valka.cz/Lavockin-Semjon-Alexejevic-t18554#113715Verze : 0