Flotové uskupení námořní pěchoty [1933-?]

Během 20. let XX. století se podíl Sboru námořní pěchoty na obojživelných operacích zvětšoval, ačkoliv měla uběhnout ještě řada let před tím, než se tyto staly jeho hlavní náplní. V roce 1921 bylo Předsunuté základnové uskupení (Advance Base Force) v Quanticu nahrazeno Expedičním uskupením sboru námořní pěchoty (Marine Corps Expeditionary Force). Důraz byl kladen na podporu námořnictva. V letech 1924 a 1925 se toto uskupení zúčastnilo rozsáhlých manévrů v Karibském moři a na Havaji. V roce 1927 spojená armádní a námořní rada přijala doporučení, aby námořní pěchota, i vzhledem k úzkému vztahu s námořnictvem, prošla speciálním výcvikem pro vedení obojživelného boje. Vzhledem k dobovým okolnostem ale nedošlo k rychlé realizaci plánů a vizí. Rozsáhlé kontingenty mariňáků se v té době navíc nacházely v zahraničí, především v Nikaragui a Číně. Na zřízení efektivní obojživelné síly se nedostávalo financí ani mužstva. Změnu přinesl rok 1933. Tehdy bylo dokončeno stažení velké části příslušníků námořní pěchoty stažena ze zahraničí. Tehdejší velitel Sboru námořní pěchoty generálmajor John H. Russell zašel za náčelníkem námořních operací a přesvědčil ho praktičnosti svého plánu. Ten počítal s tím, že štáb Expedičního uskupení v Quanticu bude nahrazen kvalitativně jiným velitelstvím, pro nějž se prosadil název Velitelství flotových sil námořní pěchoty (Fleet Marine Force). To mělo zastřešovat formaci sil, která by nebyla postižena pravidelným přerušováním výcviku a odesíláním částí sil na jiné úkoly. Toto uskupení se mělo stát integrální součástí Floty Spojených států (U. S. Fleet) pod operačním řízením velitele Floty Spojených států (Commander in Chief, U. S. Fleet). Russellův návrh byl přijat kladně, což se papírově zhmotnilo ve Všeobecném rozkazu č. 241 ze 7. prosince 1933, jímž ministr námořnictva (Secretary of the Navy) zřídil Velitelství flotových sil námořní pěchoty (Fleet Marine Force, zkráceně FMF). Tento administrativní krok položil základ k budoucí hlavní činnosti námořní pěchoty.


Krátce po vzniku FMF, které v té době zastřešovalo zhruba tři tisíce příslušníků námořní pěchoty, Škola námořní pěchoty v Quanticu připravila operační manuál pro vedení obojživelného boje, který stanovil filosofii velitelských vztahů, moderní koncepty a techniky pro řízený přesun z plavidel na břeh, možné způsoby komunikace mezi plavidly a silami na pobřeží, doktrínu pro leteckou a námořní palebnou podporu, vyloďování útočných jednotek a zásob a základy organizace jednotek po vylodění. Materiál byl vydán pod názvem Předběžná příručka pro vyloďovací operace (Tentative Landing Operations Manual). Během následujích let byla příručka námořnictvem přijata jako oficiální doktrína. Po určitých úpravách byla zavedena i v armádě. V září 1935 se velitelství Velitelství flotových sil námořní pěchoty přesunulo z Quantica do San Diega. FMF tehdy disponovalo dvěma brigádami. 1. brigáda byla dislokována v Quanticu, 2. brigáda se spolu s velitelstvím FMF přesunula do San Diega. V rámci námořní pěchoty tehdy byla v Quanticu zřízena Výstrojní a výzbrojní rada (Equipment Board), která měla dohlížet na vývoj prostředků pro vedení obojživelného boje. Tento orgán se výrazně podílel například na vývoji obojživelných tahačů, které měly při obojživelných bojích v Pacifiku zásadní roli.


Od února 1934 se jednotky FMF podílely na každoročních manévrech Floty Spojených států. V Pacifiku byly manévry pořádány u pobřeží Kalifornie, na Havaji a na Midwayských ostrovech, v Atlantiku v oblasti Karibiku. V letech 1936 a 1938 se těchto manévrů účastnily i jednotky armády, ale v roce 1939 armáda odmítla nadále své jednotky na cvičení vysílat, čímž přenechala obojživelný boj víceméně námořní pěchotě. Když v září 1939 v Evropě vypukla válka, disponovala námořní pěchota méně než 20 000 příslušníky. Nicméně spolu s dalšími součástmi ozbrojených sil začal Sbor s expanzí na 25 000 a přípravou na účast ve válce. Na podzim 1940 vyrazila 1. brigáda z Quantica na Kubu, aby v Karibiku prošla intenzivním obojživelným výcvikem. K 1. únoru 1941 byl zřízen 7. pluk námořní pěchoty, který se na ostrově Culebra připojil k 1. brigádě, která byla toho dne přetransformována na 1. divizi námořní pěchoty. Stejného dne byla podobně 2. brigáda změněna na 2. divizi námořní pěchoty.


V této době expanze paradoxně došlo k útlumu vlastního FMF, které bylo dočasně přetransformováno ve výcvikové velitelství. V souladu s válečnými plány došlo k přidělení 1. divize námořní pěchoty Atlantické flotě a 2. divize námořní pěchoty Pacifické flotě. Obranné prapory FMF zřízené v roce 1939 byly ve stejné přiděleny k jiným velitelstvím.


...



V době vstupu do války disponoval Sbor námořní pěchoty 65 881 důstojníky a příslušníky mužstva. Z tohoto počtu zhruba 3 400 mužů střežilo zámořské základny námořnictva a kolem 4 000 mužů sloužilo v odřadech na palubách lodí. Dalších 27 000 mužů tvořilo posádky v pobřežních zařízeních a střežilo námořní základny v kontinentálních USA. Největší část, více jak 31 000 důstojníků a příslušníků mužstva, sloužilo právě v pozemních a leteckých jednotkách FMF, které tak tvořilo hlavní údernou sílu Sboru.




Zdroje:
Rottman, Gordon L.: US Marine Corps 1941-45, Osprey, 212
Garand, George W. - Strobridge, Truman R.: History of U.S. Marine Corps Operations in World War II. Volume IV: Western Pacific Operations, 1971

V roce 1894 Kongres pověřil Sbor námořní pěchoty úkolem zřizovat a bránit odlehlé námořní základny, nicméně stimulem pro zřízení toho, co později vešlo ve známost jako Flotové uskupení námořní pěchoty, byla americko-španělská válka z roku 1898. V ní se vyznamenal 1. prapor námořní pěchoty (1st Battalion of Marines), jenž byl poskládán z posádek na východním pobřeží. Čítal 657 mužů, měl pět pěších rot a jednu rotu třípalcových vyloďovacích kanonů. Na Kubě úspěšně provedl vylodění v Guantánamské zátoce. V Manilské zátoce na Filipínách provedly podobnou operaci odřady námořní pěchoty z jednotlivách plavidel námořnictva. Naopak v zátoce u Santiago de Cuba narazilo americké námořnictvo na problém. Španělská plavidla dokázalo uzamknout v zátoce, ale jejich přítomnost neumožňovala ostřelovat město z námořních děl. Spojené státy musely vyslat V. armádní sbor se 17 tisíci příslušníků. Tomu trvala přeprava z Floridy dva týdny a poté potřeboval měsíc na to, aby přinutil město ke kapitulaci, neboť se musel probojovat přes připravená obranná postavení. Admirálové věřili, že toho šlo dosáhnout mnohem rychleji ze zhruba třetinovým množstvím mariňáků, kteří by dorazili mnohem rychleji a probíjeli se jen přes improvizovaná obranná postavení. Jenže takové uskupení námořní pěchoty tehdy zkrátka nebylo k dispozici. Úspěch 1. praporu u Guantánama a poptávka po dalších silách přiměla tehdejšího velitele námořní pěchoty generálmajora Charlese Heywooda, který dosud zastával názor, že mariňáci by se měli i nadále věnovat především ochraně námořních základen a plavidel námořnictva, aby podal návrh na vytvoření uskupení o 20 tisících mužů. Mělo být tvořeno dobře vycvičenými a vyzbrojenými příslušníky námořní pěchoty, kteří by tak tvořily jakousi pohotovostní expediční formaci, jež by byla v případě potřeby schopna rychle dobýt a úspěšně bránit zámořské námořní základny. Návrh byl sice přijat kladně, ostatně americké námořnictvo hledělo do stále větších dálek a to si vyžadovalo základny pro doplňování paliva a dalších zásob, které bylo ale nutno chránit. Věci sedaly do pohybu, nicméně jako vždy to šlo relativně pomalu. Nejvyšší činitelé námořnictva sice rozhodly, že v roce 1901 má být zřízen stálý prapor námořní pěchoty. V rhodeislandském Newportu v tom roce skutečně začal výcvik činností spojený s předsunutými základnami, avšak až v roce 1910 byla v connecticutském New Londonu formálně zřízena Škola pro předsunuté základny (Advance Base School). V následujícím roce se škola přesunula do Philadelphie, kde zůstala až do přesunu do Quantica v roce 1921. Na stejném místě jako škola vznikl i třísetčlenný Prapor pro předsunuté základny (Advance Base Battalion) při Kasárnách námořní pěchoty Philadelphské loděnice (Marine Barracks, Philadelphia Navy Yard). Několik odřadů námořní pěchoty z loděnic bylo sestaveno do stálých expedičních rot s přesně stovkou příslušníků. I nadále měly na starost bezpečnost loděnice, nicméně bylo možno je dle potřeby nasadit do boje.


Námořnictvo se po válce se Španělskem stále více angažovalo v zámoří, ale nemělo dostatek základen. Obejvily se dokonce nápady na pořízení mobilních základen tvořených několika uhelnými, opravárenskými, zásobovacími a nemocničními loděmi a plovoucím suchým dokem. Kongres se zdráhal financovat zřizování stálých základen mimo USA a současně americké publikum zaujatě sledovalo plavbu tzv. Velké bílé floty kolem světa v letech 1907-1909, která signalizovala, že americké námořnictvo hodlá hrát ve světě aktivnější roli než tomu bylo doposud. Zájem o koncept předsunutých základen to jen zvýšilo. V roce 1913 bylo ve Philadelphii zřízeno Uskupení námořní pěchoty pro předsunuté základny (Marine Advance Base Force). Jeho základ tvořila 1. brigáda pro předsunuté základny (1st Advance Base Brigade), která měla dva pluky - 1. pluk (stálé obrany) (1st Regiment (Fixed Defense)) a 2. pluk (mobilní obrany) (2nd Regiment (Mobile Defense)). Úkolem brigády bylo v případě potřeby ubránit či dobýt a ubránit zámořskou námořní základnu v rámci expediční operace nebo námořní operace. Jednalo se o jeden z prvních pokusů v moderní historii amerických ozbrojených sil o vytvoření vševojskové formace. 1. pluk sestával z roty pětipalcových pobřežních obranných děl, roty třípalcových pobřežních obranných děl, minovací rotu, ženijní rotu a spojovací rotu, zatímco 2. pluk měl dva prapory o dvou střeleckých rotách, rotu automatických pušek (šlo o lehké kulomety) a rotu třípalcových vyloďovacích kanonů. Uskupení disponovala také leteckým odřadem se dvěma hydroplány, který zapůjčilo námořnictvo. Oba pluky bylo v případě potřeby možno posílit kasárenskými rotami.


Prapor a poté i nově zřízená formace měly napilno, i když šlo o akce, jež neodpovídaly původnímu zadání. Mezi válkou se Španělskem a první světovou válkou byli příslušníci tohoto uskupení nasazováni při expedicích a operacích na ochranu amerických občanů a zájmů v zámoří. Mimo jiné se jednalo o ochranu legační čtvrti v Pekingu během boxerského povstání a následnou trvalou legační stráž, tři vylodění v Panamě, dvě vylodění v Hondurasu, vylodění v Koreji, Sýrii, Kolumbii, Dominikánské republice a Tangeru, pacifikaci Kuby a tři okupace tohoto ostrova, okupaci Nikaraguy, Haiti, trojí okupaci Dominikánské republiky a okupaci mexického Vera Cruz, kde bylo porpvé nasazeno nové uskupení. Vyčlenění příslušníci námořní pěchoty tedy fungovaly jako jakési intervenční uskupení Ministerstva zahraničních věcí. Vylodění ve Vera Cruz v roce 1914 ukázalo schopnost příslušníků uskupení vést expediční operace, i když to vlastně tak docela nebyl jejich původně zamýšlený úkol. V přístavu se tehdy vylodili tak, jak bylo zvykem, námořníci i mariňáci. Zatímco námořníci utrpěli v bojích dům od domu těžké ztráty, pluk námořní pěchoty nepřišel o žádného muže. Víckrát již námořníci jako vyloďovací formace použiti nebyli.


V období první světové války byl koncept uskupení pro předsunuté základny upozaděn. Velká část námořní pěchoty byla totiž nasazena ve Francii. Část v podobě 4. brigády námořní pěchoty, která byla nasazena na frontě v rámci 2. divize a sestávala z 5. a 6. pluku námořní pěchoty, část v podobě 5. brigády námořní pěchoty, který sestávala z 11. a 13. pluku námořní pěchoty. 5. brigáda nebyla nasazena na frontě, jejím úkolem bylo poskytovat strážní a další služby ve prospěch Velitelství zásobovacích služeb AEF. Pluky ve Francii měly výrazně navýšené tabulkové počty. 3. a 4. pluk námořní pěchoty mezitím okupovaly Dominikánskou republiku, zatímco 2. pluk námořní pěchoty pobýval na Haiti a 7. pluk námořní pěchoty na Kubě. Na podzim 1917 byl nicméně koncept oživen. 8. a 9. pluk námořní pěchoty dislokované v Texasu a na Kubě byly připraveny zasáhnout v případě německých snah o průnik do Karibiku či v případě ohrožení mexických ropných polí v Tampicu. 9. pluk byl v roce 1918 přesunut do Texasu a spolu s 8. plukem byly zařazeny pod 3. brigádu námořní pěchoty, která byla podřízena Uskupení námořní pěchoty pro předsunuté základny. 1. pluk námořní pěchoty byl reaktivován ve Philadelphii jako formace pro stálou obranu v rámci Uskupení námořní pěchoty pro předsunuté základny. Pluk disponoval bateriemi pětipalcových kanonů pobřežní obrany a dvěma minovacími a světlometnými rotami. V polovině listopadu 1917 byly tyto baterie a roty vyčleněny a staly se součástí Těžkého dělostřeleckého uskupení (Heavy Artillery Force), zatímco 1. pluk námořní pěchoty byl reorganizován na pěší jednotku. Zřízeno bylo i Mobilní dělostřelecké uskupení, které disponovalo lehkým dělostřeleckým praporem, jednou střední dělostřeleckou baterií a dvěma protiletadlovými bateriemi. Uskupení námořní pěchoty pro předsunuté základny získalo ještě spojovací, ženijní a letecké roty, a též eskadru obrněných automobilů. V dubnu 1918 byl zřízen protiletadlový prapor a v červenci téhož roku spojovací prapor. Uskupení námořní pěchoty pro předsunuté základny bylo k 1. říjnu 1919 přejmenováno na 1. uskupení pro předsunuté základny (1st Advance Base Force). Ke stejnému daty bylo na západním pobřeží v San Diegu současně zřízeno 2. uskupení pro předsunuté základny (2nd Advance Base Force). 2. uskupení disponovalo 4. plukem námořní pěchoty. V červenci 1920 získalo ještě 5. pluk námořní pěchoty. 1. uskupení se mezitím přesunulo do Quantica.


Americké námořnictvo si za první světové války definitivně uvědomilo svou novou strategickou orientaci, neboť se jasně ukázalo, že USA mohou být snadno zatáhnuty do celosvětového konfliktu. V roce 1920 si zřídilo organizaci pro zajištění týlových a servisních služeb, která v meziválečném období několikrát změnila název. Uskupení pro předsunuté základny byla přímo svázána s opravárenskými a zásobovacími tendry této námořní formace. Mezitím značně upadal zájem o obojživelné operace vedené proti nepřátelské obraně. Roli hrály nepříjemné britské zkušenosti u Zeebrugge a Galipoli, zkušenost s nasazením námořní pěchoty na standardní pěchotní frontě ve Francii a rostoucí americký izolacionizmus. Sbor námořní pěchoty zaznamenal výrazné změnšování počtu svých příslušníků. Ostatně tehdejší prezident Námořní vysoké školy válečné kontradmirál William S. Sims vyjádřil pohled námořnictva tak, že vylodění je záležitostí, na níž stačí demonstrace síly v podobě silného námořního uskupení, které přesvědčí obránce o marnosti snahy o obranu. Pak už stačí jen hrstka námořníků a námořních pěšáků, kteří během příboje dorazí do přístavu a převezmou kapitulaci. V samostném sboru existovaly dvě myšlenkové školy. Jedna upřednostňovala na základně prvoválečné zkušenosti nasazení námořní pěchoty jako elitní pěchotní formace. Druhá naopak požadovala další rozvoj doktríny obojživelných operací a nasazení námořní pěchoty k dobývání a obraně předsunutých základen. Jedině tato funkce je mohla odlišit od armády, neboť původní role služby na plavidlech námořnictva postupně vymizela a funkce ostrahy námořních základen, amerických ambasád a v meziválečném období dočasně i poštovních vlaků by nemusela stačit k odůvodnění existence sboru, neboť by se z něj mohla nejprve stát druhá pozemní armáda a nakonec by mohly být obě složky sloučeny, přičemž mnohem větší armáda by samozřejěm tahala za silnější konec provazu. Tato obojživelná škola stála za Operačním plánem 712-H, který byl vypracován v roce 1921 a nesl název Operace pro předsunuté základny v Mikronésii. Plán předpokládal dobytí Karolín, Marshallových ostovů a Palauských ostrovů na podporu operací americké floty v případě války s Japonskem. Autor plánu major Earl H. Ellis uváděl, že nestačí, aby příslušníci sboru byli zdatní pěšáci a dělostřelci s vysokou morálkou. Podlě něj bylo nutné, aby byli současně zkušenými bojovníky v prostřední pobřežních vod a džungle. Plán měl integrovat expediční uskupení námořní pěchoty do Oranžového plánu, tedy plánu války s Japonskem. Bez ohledu na tyto teoretické plány fungoval tehdy sbor především jako koloniální pěchota. Sbor byl během tzv. banánových válek téměř kontinuálně nasazován do bojů na Kubě, v Dominikánské republice, na Haiti, v Číně, v Nikaraguy. Zajímavým prvkem bylo zajištění rekonstrukcí bitev z doby občanské války. Tato činnost alespoň sloužila jako jakási náhražka klasických cvičení větších jednotek.